Spravedlnost a milosrdenství dle Simone Weilové [Mária Martišková]

Simone Weilová (3. 2. 1909 Paříž – 24. 8. 1943 Ashford, hrabství Kent) byla francouzská mystička, filosofka, pedagožka a sociální reformátorka. Již od raného mládí projevovala nebývalý altruismus, který zůstal leitmotivem celého jejího profesního i osobního života. Díky intelektuálnímu a také lidsky vstřícnému rodinnému zázemí se jí dostalo velmi dobrého vzdělání, mladá Simone navíc vynikala nesmírnou houževnatostí ve studiu, a tak záhy proslula extenzitou vědomostí; ovládala mimo jiné klasickou řečtinu a sanskrt, což jí umožňovalo studovat přední díla světové filosofie či náboženství; od nich se posunula až k tématům politicky orientovaným. Vystudovala filosofii na École Normale Superiére. Jako čerstvá středoškolská pedagožka se začala angažovat v odborovém hnutí s cílem upozorňovat na sociální nespravedlnost a hledat co nejpoctivější a nejúčinnější kroky k nápravě. Odvaha a zanícenost Weilové zašly až tak daleko, že se tato mladá intelektuálka s poměrně křehkou fyzickou konstitucí začala i prakticky solidarizovat s údělem dělnické třídy; nastoupila do továrny, manuálně pracovala, radikálně omezila i ten nejzákladnější osobní komfort. To vše podstupovala nejen proto, aby dala osobním příkladem výzvu i okolí, ale předně aby sama porozuměla pravdám o lidském životě a údělu i v těch nejtěžších, nejméně příznivých podmínkách, dokonce potírajících základní lidské svobody a práva, včetně práva na svobodné myšlení a rozvíjení ducha. Osobnost Weilové se na základě všeho, co postupně pronikalo do jejího radikálního, ale hlavně poctivě hledajícího způsobu života a co jej určovalo, začala rozvíjet i v náboženském směru křesťanském. Weilová za svého pobytu v Assisi v roce 1937 obdržela dokonce osobní mystickou zkušenost a křesťanství k ní komplexně promluvilo natolik, že na bázi křesťanských pravd začala formulovat stěžejní principy, které spatřovala jako výchozí prvky pro budování zdravých sociálních vztahů v rámci společnosti. Nejednalo se pouze o morální principy, jednalo se o nejhlubší a nejčistší formy porozumění mezilidským vztahům a smyslu vývoje člověka i jako jedince. Jako stěžejní princip Weilová formulovala princip lásky nepodmíněné, vrcholně angažované. Dle tohoto principu je lásky coby výrazu vrcholné solidarity hoden každý – tím spíše člověk strádající a trpící ve společnosti rozdělené sociální nespravedlností. Weilová, inspirována Kristovou obětí jako výrazem lásky vrcholně nepodmíněné, přemítala o milosrdenství a spravedlnosti. Těmto tématům se věnovala mimo jiné v eseji „Formy implicitní lásky k Bohu“, který je spolu s dalšími jejími texty otištěn v knize Simone Weilová: Duchovná autobiografia, Kalligram, Bratislava 2006, přeložil Andrej Záthurecký. (Česky vyšly výbory ze zápisků Simone Weilové Dobro, mez a rovnováha, Mladá fronta, Praha 1996 a Tíže a milost, Kalich, Praha 2009.)

Daná témata stojí za pozornost, neboť dokládají, že člověk poctivě hledající řešení problémů lidstva, aktuálních v každé době, logicky dospívá k odpovědím vedoucím ke Kristovu kříži, k dílu nejvyšší čistoty a pravdy, k dílu, jež skýtá nejúčinnější návody a rady, jak se chovat, co dělat, jak ctít člověka, jak objevit v sobě samotném to nejlepší možné originální bytí a jak tímto nejlepším možným originálním bytím léčit bolesti a nemoci světa.

Aby k léčení jakýchkoli deficitů ve světě vůbec mohlo dojít, musí se v procesu pomoci a nápravy angažovat nepodmíněná láska, která je současně spravedlností i milosrdenstvím. A zde už Weilová konkrétně hovoří o lásce k bližnímu strádajícímu.

Láska k strádajícímu bližnímu musí mít své odpovídající kvality, aby dostála svému určení. Nejdůležitější kvalita musí být již v samotné intenci dávajícího, který by měl chápat, že nečiní nic navíc, za co by si mohl připisovat zásluhu, tedy že vrcholně angažovaná láska a spravedlnost jsou jedno a že není možné cítit se v jednání spravedlivým, pokud se jednání neúčastní láska jako zcela přirozená neodmyslitelná součást konání. Spravedlnost bez lásky je nemyslitelná stejně jako je nemyslitelná láska bez spravedlnosti. Pouze jednota spravedlnosti a lásky umožňuje ty správné postoje jak dávajícího, tak přijímajícího. Dávajícího zbavuje falešného pocitu nadstandardního konání a přijímajícího zbavuje studu za jeho deficit. Dle Weilové má neštěstí strádajícího svou důstojnost, a tu důstojnost musí pochopit jak přijímající, tak dávající. Potřební lidé nejsou ve světě přítomni jako břemeno, ale jako možnost uplatňovat vrcholné principy lásky a milosrdenství, které mají pozvedat obě strany – jak přijímajícího, tak dávajícího, a učit je růst v jediném a správném významu pojmu jedinec i společnost. Z tohoto důvodu by mělo mizet kastovnictví ve společnosti a trvale se rozvíjet vzájemná solidarita mezi všemi vrstvami společnosti.

I když by se měla láska a spravedlnost považovat za samozřejmost v konání, je žádoucí poděkovat spravedlivému jedinci za jeho spravedlnost proto, že charakter spravedlnosti je krásno samo. Weilová často zdůrazňuje význam krásy – nejspíš inspirována i řeckým kalos kai agathos – čili krása a dobro jdou ruku v ruce, a tedy skutečně krásné je pouze to, co je nejvyšší formou dobra. Vděčnost vůči spravedlivému, vyvolána jinými pohnutkami nežli nadšením z krásy spravedlnosti, je dle Weilové pouhou servilností a animálností.

Spravedlivý, který je donorem dobra, je svědkem činu spravedlnosti. Akceptor dobra se spravedlnosti účastní i hmotně, předmětně, participuje na ní existenčně, měl by se tudíž dobrat vyššího stupně vděčnosti – vděčnosti ve smyslu pochopení krásy spravedlivého konání. Ta by ho měla nejspíš recipročně inspirovat konat obdobně, bude-li mít možnost, prostředky. Spravedlnost pozvedá obě strany společnosti: stranu bez momentálního akutního stavu nouze i stranu momentálně akutně nuznou. Aby k pozvednutí mohlo dojít, je nutná jak spravedlnost, tak vděčnost. Absence vděčnosti by připravila nuzného o nadpřirozené a posvěcující ctnosti, kterých může vděčností dosáhnout a kterých by vděčností dosáhnout měl – jelikož spravedlnost je ze strany potenciálního dávajícího vždy možností volby. Vždy existuje i možnost spravedlivě nekonat. Možnost volby konat spravedlivě by měla být proto doceněna: pochopením její vrcholné krásy.

Existuje i možnost konat nespravedlivě, což nastává, když chybí láska. Mezi absencí lásky (lásky nerozlučně spojené se spravedlností) a konáním nespravedlnosti existuje dle Weilové „mezistav“ – po vyhaslé lásce ještě zůstává jistý čas alespoň jasnost. Po pozbytí jasnosti už se uplatňuje pouze stav temna, který stranu silnější vybízí domnívat se, že z titulu její síly je (v poměru ke straně slabší) její rozhodování automaticky spravedlivější, nežli by bylo rozhodování strany slabší. Silnější strana tedy uskuteční svou vůli po nejzazší mez možnosti jejího uskutečnění. A zde se již dle Weilové uplatňuje nevyhnutelnost, stojící v protikladu ke spravedlnosti, a také možnost, stojící v protikladu ke spravedlnosti. Cokoli co má povahu násilí či vnucování, stojí proti oboustrannému porozumění, jež je spravedlnosti podmínkou.

Spravedlnost nastává, když se setká (nikoli utká) vůle strany silnější i slabší. Setkáním se rozumí společná idea, jež je spojnicí obou různých stran. Při absenci lásky ideové spojení silného se slabým nevzniká. Vůle silnějšího převládá, diktuje. Slabý je degradován, stává se věcí, ztrácí identitu osobnosti a osoby, stává se otrokem. A o duši otroka se nepřemýšlí.

Za stavu nerovného poměru sil se naopak spravedlivý chová tak, jako kdyby zde rovnost sil na obou stranách byla. Slabší/potřebný jej proto oceňuje vděčností za jeho šlechetnost.

V reálném životě však častěji převládá ze strany silnějšího konání nespravedlivé, vyplývající z nevyhnutelnosti, z mechanismů lidské přirozenosti. Tehdy dle Weilové slabší strana dospívá k nadpřirozené ctnosti spravedlnosti pochopením reálií, s nimž se neztotožňuje, avšak bez vnější reakce násilné povahy. Nespravedlivé konání by nemělo slabší straně zdeformovat pravdivý pohled na její pozici a na její význam, nemělo by ji však vyprovokovat k jednání, které se se spravedlností a láskou neshoduje. Nejde tedy o pasivitu, ale ani o radikální aktivitu vnější, která uplatňuje formy lásku a spravedlnost popírající.

Pozice slabšího je často svízelná, může vyvolávat zoufalství. Dle Weilové je však nutno pochopit, že nerovnováha ve světě, „zlo“ ve světě je tajemstvím, které poukazuje na vyšší věci, k nimž má člověk dospět i skrze bolest. Existuje cesta překonávání deficitů, která je vyšší moudrostí, a chce-li člověk aktivovat své dokonalejší já, chce-li dospět k moudrosti, ke kráse coby k nejvyšší ctnosti, je nutno se této cestě učit. Moudrost této cesty iniciuje sám Bůh, když se vyjevuje jako všemocný, ale současně neuplatňující svou moc, musel-li by zasáhnout do svobody bytostí, které stvořil. Bůh raději trpí, nechá se v Kristu coby Bůh zabít, ale nevolí cestu aktivního odporu, popírající svobodu volby bytostí jiných. Boží pasivita není slabostí, je výzvou k chápání moudrosti vyšší. Bůh je v tomto světě přítomen s takovým respektem, že se jeví skrytý. Weilová říká: Bůh je pouze v nebi. Bůh je jistěže všude, ale moudrost jeho vyjevování podléhá vyšším principům, které jsou v souladu s plánem pozvedání člověka proměnou jeho přirozenosti. Není nutno mít strach, že Bůh něco nemůže. Weilová akcentuje, že Bůh je schopen všeho, co člověk může obdivovat. Existence negativních jevů v tomto světě není dokladem Božího nebytí. Bůh se naopak sám stahuje do pozadí, aby člověk tím spíš vynikl. Bůh není expanzivní; je diskrétní, respektující, naslouchající, ctící. Bůh je nejvyšší krása, láska, milosrdenství, dobro, spravedlnost.

A nutno říci, že Bůh je stejně tak spravedlivý, jako i milosrdný. Bůh nikomu principiálně nestraní. Bůh chápe i zločinnost zločinců a chce jim být k pomoci tak, že je nevyděsí svou svatostí – že je svým příkladem přitáhne. Weilová říká, že Kristus odsouzený na kříži jako zločinec se ztotožnil i s údělem zločinců, ne ovšem se zločinným jednáním. Dle pozemského práva zemřel odsouzen, stejně jako jsou tímto právem odsouzeni nejhorší zločinci. Boží spravedlnost a milosrdenství tedy korespondují a akcentují zájem o nešťastnou bytost, ctí v ní možnost svobodné volby. Bůh neruší trestní právo, ale ani je neupřednostňuje. Dává nejraději průchod spravedlnosti milosrdné, která jediná je schopna být moudrostí nejvyšší, která jediná může cosi dokázat i s nejhoršími zločinci – pakliže oni k ní připojí svůj souhlas. Bůh miluje i ty nejposlednější, vidí i to, co vidět není.

Pro lidi zpravidla neexistuje ten, kdo je zbaven vnějších statků a společenské prestiže. Weilová říká: kdo chce být neviditelným, ať se stane chudým. Tato světská ironie však pro Boha neplatí, a neměla by tedy platit ani pro člověka. Zejména ne pro toho, kdo hledí na kříž.

Být silnější nemusí znamenat jen kvantitativní formu, jde i o hledisko kvality. Silnější by tedy měl uplatňovat i silnější moudrost – spravedlnost, lásku a milosrdenství angažovaného zájmu.

My lidé se obdarováváme skutečnou kvalitou hodnou lidských bytostí, právě když vnášíme do světa spravedlnost a lásku plnou milosrdného zájmu. Když silnější praktikuje ve vztahu se slabším rovnost v jednání, vnáší do světa dle Weilové původní Stvořitelovu štědrost, a to v nejvyšší míře lidem dostupné. Slabší je právě proto vyzván k vděčnosti. Pakliže svou vděčnost chápe v nejčistším smyslu krásy jednání spravedlivého a láskyplného, chápe ji uvědoměle aktivně. Chápání mimo tyto intence je chápáním pouze pasivním, neuvědomělým.

Angažovaná milosrdná láska a spravedlnost tedy vždy mají dosah. Ať už si to strana akceptující uvědomuje, nebo ne.

Křesťanské poselství má na základě výše definovaných pojmů nepochybně svou neodmyslitelnou historickou funkci – funkci aktuální a pro zdravou fungující společnost navýsost potřebnou. A to právě proto, že se vyhýbá totalitnímu nazírání, že čerpá z moudrosti nadpřirozené, která jediná mu náleží. V pokoře své filosofie má šanci proniknout svou ozdravnou moudrostí naprosto všude – mezi všechny vrstvy společnosti a do jakéhokoli problému – míní Simone Weilová.

Vytisknout