Spravedlnost a milosrdenství [Jindřich Halama]
Spravedlnost a
milosrdenství
Jindřich
Halama
„Hospodin
miluje spravedlnost a právo, Hospodinova milosrdenství je plná
země.“ (Ž 33,5)
„To
je nespravedlnost!“ Kdo jste kdy vychovávali děti, museli jste se
s tímto zvoláním mnohokrát vyrovnávat. Spravedlnost je pojem,
který člověk užívá od relativně útlého dětství, pojem,
kterým označujeme jakýsi žádoucí stav v lidských
vztazích, a dokud o něm nezačneme přemýšlet, může se nám
zdát dost jasný.
S tou jasností to však není zdaleka tak
jednoduché. Co je tedy spravedlnost?
Samozřejmě
že je důležitým pojmem v Bibli, často úzce spojena
s právem či soudem (Ž 119,121; Jr 9,23). Hospodin je
spravedlivý soudce; nesnáší nespravedlnost a vynese přísný
soud nad všemi nepravostmi. Spravedlnost má tedy svůj základ a
cíl u Boha – není to něco, co by vytvářel člověk, není to
primárně nějaký sociální řád, způsob, jak bychom si my lidé
ideálně uspořádali své vztahy. Na to poukazuje povzdech Kazatele
(není na zemi člověka spravedlivého – 7,20). Spravedlnost není
v našich přirozených možnostech. Proto je vláda
spravedlnosti spojena s očekáváním mesiášského věku (bude
soudit spravedlivě – Ž 96,13; 98,9; Iz 11,4; Sk 17,31). Do té
doby můžeme jen paběrkovat – zažít tu a tam spravedlnosti
kousek, chvíli se těšit, že něco spravedlivě funguje, než se
to ovšem pokazí.
Vedle
toho stojí v Bibli i rozměr spravedlnosti zcela lidské, sociálně
charakterizované: utištěný, sirotek, vdova, slepý, kulhavý,
ubožák – ti všichni potřebují spravedlnost, kdo na ně dbá a
o ně pečuje, je spravedlivý. Jednat spravedlivě znamená zastat
se těchto slabých a potřebných, jsou tu společné rysy
s milosrdenstvím, s nímž je spravedlnost často
spojována: kromě citátu v úvodu třeba Ž 85,11 –
spravedlnost, milosrdenství, věrnost a pokoj; Ž 89,15 –
spravedlnost a právo, milosrdenství a věrnost). Spravedlivé je
tedy to, co obstojí před Hospodinovým soudem, co je podle jeho
přikázání.
Už
sama skutečnost, že spravedlnost je nutné vyžadovat, že je Bible
plná stesků na její absenci, ukazuje, že to je cosi, co není
přirozené a samozřejmé. Nic takového samo ze sebe v našem
světě nevzniká, nenastává. Přitom však je to součástí
našeho lidského pohledu na život, spravedlnost požadujeme,
minimálně sami pro sebe.
I
když odhlédneme od obvyklého problému, že za spravedlivé
považuje člověk to, co je pro něj výhodné, je s měřítky
spravedlnosti stejně trvalá potíž. Spravedlnost zřetelně
označuje jakýsi ideální stav vztahů a poměrů mezi lidmi, ale
čím má být takový stav určen? Jsou pro jeho utváření jasná
kritéria?
Jeden
z nejběžnějších úhlů pohledu praví, že spravedlnost
spočívá ve správném rozdělování dobrého i špatného, statků
a břemen. Dát každému, co jeho jest (Platón). Dobře, ale co
vlastně komu náleží? Spočívá spravedlnost v rovnosti?
Mají mít všichni stejně, protože každý má stejná práva?
Máme spravedlivě přerozdělovat majetky, aby ti protřelejší,
ale také šikovnější, schopnější, neměli o mnoho víc než
jiní? To je socialistická teorie, kterou v teologii dost zastávala
„teologie osvobození“ a která se prosazuje tím důrazněji,
čím je větší nouze a zřetelnější sociální nerovnost.
Zásada
lákavá, ale ošidná. Už Aristoteles praví, že spravedlivé
rozdělování znamená rovným rovně a nerovným nerovně. A nově
to uplatnil ve své teorii spravedlnosti John Rawls (1971). Ke
spravedlivému stavu by měla směřovat slušnost,
vzájemná odpovědnost a solidarita. Ale tu nejde definovat a vůbec
už ne normovat zákonem. Co je tedy nutno brát v úvahu při
vytváření spravedlivých měřítek?
Stáří, zdravotní stav, vzdělání, počet vyživovaných osob,
náročnost zálib? Snad se dá říci, že pro spravedlnost je
důležitá určitá míra rovnosti – v právech, příležitostech
i ziscích ze společných podniků – ale ne každý s tím bude
souhlasit.
Spravedlivé
je, aby měl každý svobodu a vlastní odpovědnost, řeknou
přívrženci neoliberalismu. A pokud s tím naloží tak, že se
stane miliardářem, je to v pořádku, stane-li se to podle práva
(tedy neporuší-li zákony). Neboť schopní prostě získávají
víc a těm neschopným mohou dobrovolně přispět charitativními a
podobnými počiny; jen žádné přerozdělování, žádné
progresivní daně, žádné drahé sociální programy, nechme to
dobrovolné lidské odpovědnosti. Bude-li se nám tento přístup
líbit více, nebo méně, závisí na tom, jestli jsme ve sféře
bohatších, nebo chudších. Bohatší chtějí víc svobodu, chudší
víc rovnost.
Nedosti
na tom – jsou tu další kritéria. Třeba zásluhy. Nejvíc mají
dostat ti nejzasloužilejší. Ale co to znamená? Ti s nejlepšími
výsledky? To se jeví velmi logicky: odměna za to, co se
uskutečnilo, co jsme získali, takříkajíc platba úkolově.
Nachází se často v antických dějinách: vyhráli jste
bitvu, čeká vás sláva a odměny. Prohráli jste, popravíme
velitele a každého desátého z vojska, abyste se příště
víc snažili. Raději tedy podle snahy a velikosti úsilí? Nejvíc
dostane ten, kdo se nejvíc snažil, i kdyby fakticky udělal méně
než jiní? Tohle znají a doporučují psychologové ve výchově.
Podpořit snahu je důležité. Ale je to univerzálně použitelné
jako spravedlnost?
Anebo
ještě jednou – má být to, co si člověk zaslouží, určeno
jeho úmysly? V trestním právu se tomu přikládá role velká.
Myslel to dobře, ale nějak se to pokazilo? Přinejmenším
polehčující okolnost, ne-li osvobozující – nebyl to zločin,
ale nešťastná náhoda.
Motiv
zásluhy ostatně najdeme i v Bibli.
„Syn člověka přijde v
slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí
každému podle jeho jednání.“ (Mt 16,27) Člověk dostane, co si
zaslouží, dobrý dobré
a zlý zlé. Ale není to projekce naší lidské spravedlnosti do
absolutní roviny? Nevyrostlo pohádkové nebe a peklo právě z této
perspektivy? A není Čapkův Bůh, který nesoudí, protože lidé
si zaslouží jen spravedlnost lidskou, nakonec protestem proti
takovému mechanickému bohu?
A
tak se motáme v bludišti úmyslů, zásluh, potřeb, práv,
střetání svobody a rovnosti, v nichž nacházíme tu i tam
zlomky spravedlnosti, ale žádný princip ji neobsahuje celou.
Nepomůže ani pokus o křížení principů a vyšlechtění
nějakého hybridu, což ostatně různé právní systémy zkoušejí
už stovky let s výsledky přinejlepším polovičatými
(polosvoboda, polorovnost, polospravedlnost).
Když
se zamyslíme, dovedeme si vůbec celou spravedlnost skutečně
představit? Spravedlnost, kdy by nikdo o ničem nemohl říci, že
tohle spravedlivé není?
Po
světové válce se nad otázkou spravedlnosti zamýšlel důkladně
Paul Tillich (Love,
Power and Justice,
1954). K základní úvaze, že všechno jsoucí má nárok na
spravedlnost, spočívající v přiměřeném podílu na bytí,
připojuje pojednání o „tributivní“ spravedlnosti, což je
varianta na Aristotelovo rozdělení spravedlnosti (distributivní –
rozdělovací, komutativní – směnná). Tillich ji rozdělí na
tři části, spočívající v přidělování, přerozdělování
a nahrazování statků (i negativně ve formě trestů), ale
upozorňuje na nedokonalosti, defekty ve všech těchto pojetích,
která odkazují ještě k jiné formě spravedlnosti. Tillich
ji nazývá tvořivou. Ta není vázána na řád, na zákon, ale na
zákonodárce samotného. Její funkcí je napravovat, sjednocovat,
smiřovat a jejím základním výrazem je odpuštění. Bůh není
vázán na poměr mezi zásluhami, právy a potřebami, ale tvořivě
zasahuje tak, aby každý život naplnil. Manifestací Boží
spravedlnosti je ospravedlnění nespravedlivého (neodplácí nám
podle našich nepravostí – Ž 103,10).
Co
je obsahem spravedlnosti, to je třeba řešit ve spojení moci
s láskou. Neobrátíme-li se k lásce, nenajdeme přiměřený
způsob, jak uskutečňovat nárok spravedlnosti v mezilidských
vztazích. I moc, má-li být legitimní, musí určitou míru lásky
a spravedlnosti mít. Jakmile se tento aspekt, který je svou povahou
duchovní, vytratí, moc sama ztratí legitimitu a rozpadne se.
(Nepřipadá vám, že už se nám ta neosobní technokracie naší
civilizace, mimo lásku a spravedlnost, začíná rozpadat?)
Když
mluvíme o Bohu jako o milujícím, mocném a spravedlivém,
ukazujeme k poslední, našemu nedokonalému poznání ne zcela
přístupné jednotě lásky, moci a spravedlnosti. Tím je zároveň
řečeno, že Boží
spravedlnost není měřítko, kterým bychom mohli jednoduše jistou
skutečnost rozsoudit. Na to jí příliš málo rozumíme. Potud
Tillich.
Zřejmé
je, že biblické „činit spravedlnost“ není totéž jako konat
spravedlnost mezi lidmi. Biblicky činit spravedlnost je konat pro
druhé ne to, co si zaslouží, ale to, co potřebují – pokud jsme
schopni. Žádné principy však nám nedají vědomost toho, co že
to spravedlivé je; co že to máme prosazovat. Rozdělit odměnu za
nějakou práci stejným dílem, nebo podle toho, kolik práce kdo
udělal? (Viz podobenství o dělnících (Mt 20,1–16) Kdy nastavit
druhou tvář, a kdy se vzepřít zlému až do krve? Protože jako
evangeličtí křesťané věříme, že Boží spravedlnost platí
pro všechny a z čirého milosrdenství a bez zásluh, formuje
se tím naše pochopení spravedlnosti mezi lidmi. Méně účtování
a vymáhání pro sebe a víc lásky a solidarity s druhými.
Mějte nás za blázny, my to jinak neumíme.
Autor
je vedoucí Katedry
teologické etiky na ETF UK.