Spravedlnost a milosrdenství [Jindřich Halama]

Spravedlnost a milosrdenství

Jindřich Halama

„Hospodin miluje spravedlnost a právo, Hospodinova milosrdenství je plná země.“ (Ž 33,5)

„To je nespravedlnost!“ Kdo jste kdy vychovávali děti, museli jste se s tímto zvoláním mnohokrát vyrovnávat. Spravedlnost je pojem, který člověk užívá od relativně útlého dětství, pojem, kterým označujeme jakýsi žádoucí stav v lidských vztazích, a dokud o něm nezačneme přemýšlet, může se nám zdát dost jasný.
S tou jasností to však není zdaleka tak jednoduché. Co je tedy spravedlnost?

Samozřejmě že je důležitým pojmem v Bibli, často úzce spojena s právem či soudem (Ž 119,121; Jr 9,23). Hospodin je spravedlivý soudce; nesnáší nespravedlnost a vynese přísný soud nad všemi nepravostmi. Spravedlnost má tedy svůj základ a cíl u Boha – není to něco, co by vytvářel člověk, není to primárně nějaký sociální řád, způsob, jak bychom si my lidé ideálně uspořádali své vztahy. Na to poukazuje povzdech Kazatele (není na zemi člověka spravedlivého – 7,20). Spravedlnost není v našich přirozených možnostech. Proto je vláda spravedlnosti spojena s očekáváním mesiášského věku (bude soudit spravedlivě – Ž 96,13; 98,9; Iz 11,4; Sk 17,31). Do té doby můžeme jen paběrkovat – zažít tu a tam spravedlnosti kousek, chvíli se těšit, že něco spravedlivě funguje, než se to ovšem pokazí.

Vedle toho stojí v Bibli i rozměr spravedlnosti zcela lidské, sociálně charakterizované: utištěný, sirotek, vdova, slepý, kulhavý, ubožák – ti všichni potřebují spravedlnost, kdo na ně dbá a o ně pečuje, je spravedlivý. Jednat spravedlivě znamená zastat se těchto slabých a potřebných, jsou tu společné rysy s milosrdenstvím, s nímž je spravedlnost často spojována: kromě citátu v úvodu třeba Ž 85,11 – spravedlnost, milosrdenství, věrnost a pokoj; Ž 89,15 – spravedlnost a právo, milosrdenství a věrnost). Spravedlivé je tedy to, co obstojí před Hospodinovým soudem, co je podle jeho přikázání.

Už sama skutečnost, že spravedlnost je nutné vyžadovat, že je Bible plná stesků na její absenci, ukazuje, že to je cosi, co není přirozené a samozřejmé. Nic takového samo ze sebe v našem světě nevzniká, nenastává. Přitom však je to součástí našeho lidského pohledu na život, spravedlnost požadujeme, minimálně sami pro sebe.

I když odhlédneme od obvyklého problému, že za spravedlivé považuje člověk to, co je pro něj výhodné, je s měřítky spravedlnosti stejně trvalá potíž. Spravedlnost zřetelně označuje jakýsi ideální stav vztahů a poměrů mezi lidmi, ale čím má být takový stav určen? Jsou pro jeho utváření jasná kritéria?

Jeden z nejběžnějších úhlů pohledu praví, že spravedlnost spočívá ve správném rozdělování dobrého i špatného, statků a břemen. Dát každému, co jeho jest (Platón). Dobře, ale co vlastně komu náleží? Spočívá spravedlnost v rovnosti? Mají mít všichni stejně, protože každý má stejná práva? Máme spravedlivě přerozdělovat majetky, aby ti protřelejší, ale také šikovnější, schopnější, neměli o mnoho víc než jiní? To je socialistická teorie, kterou v teologii dost zastávala „teologie osvobození“ a která se prosazuje tím důrazněji, čím je větší nouze a zřetelnější sociální nerovnost.

Zásada lákavá, ale ošidná. Už Aristoteles praví, že spravedlivé rozdělování znamená rovným rovně a nerovným nerovně. A nově to uplatnil ve své teorii spravedlnosti John Rawls (1971). Ke spravedlivému stavu by měla směřovat slušnost, vzájemná odpovědnost a solidarita. Ale tu nejde definovat a vůbec už ne normovat zákonem. Co je tedy nutno brát v úvahu při vytváření spravedlivých měřítek? Stáří, zdravotní stav, vzdělání, počet vyživovaných osob, náročnost zálib? Snad se dá říci, že pro spravedlnost je důležitá určitá míra rovnosti – v právech, příležitostech i ziscích ze společných podniků – ale ne každý s tím bude souhlasit.

Spravedlivé je, aby měl každý svobodu a vlastní odpovědnost, řeknou přívrženci neoliberalismu. A pokud s tím naloží tak, že se stane miliardářem, je to v pořádku, stane-li se to podle práva (tedy neporuší-li zákony). Neboť schopní prostě získávají víc a těm neschopným mohou dobrovolně přispět charitativními a podobnými počiny; jen žádné přerozdělování, žádné progresivní daně, žádné drahé sociální programy, nechme to dobrovolné lidské odpovědnosti. Bude-li se nám tento přístup líbit více, nebo méně, závisí na tom, jestli jsme ve sféře bohatších, nebo chudších. Bohatší chtějí víc svobodu, chudší víc rovnost.

Nedosti na tom – jsou tu další kritéria. Třeba zásluhy. Nejvíc mají dostat ti nejzasloužilejší. Ale co to znamená? Ti s nejlepšími výsledky? To se jeví velmi logicky: odměna za to, co se uskutečnilo, co jsme získali, takříkajíc platba úkolově. Nachází se často v antických dějinách: vyhráli jste bitvu, čeká vás sláva a odměny. Prohráli jste, popravíme velitele a každého desátého z vojska, abyste se příště víc snažili. Raději tedy podle snahy a velikosti úsilí? Nejvíc dostane ten, kdo se nejvíc snažil, i kdyby fakticky udělal méně než jiní? Tohle znají a doporučují psychologové ve výchově. Podpořit snahu je důležité. Ale je to univerzálně použitelné jako spravedlnost?

Anebo ještě jednou – má být to, co si člověk zaslouží, určeno jeho úmysly? V trestním právu se tomu přikládá role velká. Myslel to dobře, ale nějak se to pokazilo? Přinejmenším polehčující okolnost, ne-li osvobozující – nebyl to zločin, ale nešťastná náhoda.

Motiv zásluhy ostatně najdeme i v Bibli. „Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“ (Mt 16,27) Člověk dostane, co si zaslouží, dobrý dobré a zlý zlé. Ale není to projekce naší lidské spravedlnosti do absolutní roviny? Nevyrostlo pohádkové nebe a peklo právě z této perspektivy? A není Čapkův Bůh, který nesoudí, protože lidé si zaslouží jen spravedlnost lidskou, nakonec protestem proti takovému mechanickému bohu?

A tak se motáme v bludišti úmyslů, zásluh, potřeb, práv, střetání svobody a rovnosti, v nichž nacházíme tu i tam zlomky spravedlnosti, ale žádný princip ji neobsahuje celou. Nepomůže ani pokus o křížení principů a vyšlechtění nějakého hybridu, což ostatně různé právní systémy zkoušejí už stovky let s výsledky přinejlepším polovičatými (polosvoboda, polorovnost, polospravedlnost).

Když se zamyslíme, dovedeme si vůbec celou spravedlnost skutečně představit? Spravedlnost, kdy by nikdo o ničem nemohl říci, že tohle spravedlivé není?

Po světové válce se nad otázkou spravedlnosti zamýšlel důkladně Paul Tillich (Love, Power and Justice, 1954). K základní úvaze, že všechno jsoucí má nárok na spravedlnost, spočívající v přiměřeném podílu na bytí, připojuje pojednání o „tributivní“ spravedlnosti, což je varianta na Aristotelovo rozdělení spravedlnosti (distributivní – rozdělovací, komutativní – směnná). Tillich ji rozdělí na tři části, spočívající v přidělování, přerozdělování a nahrazování statků (i negativně ve formě trestů), ale upozorňuje na nedokonalosti, defekty ve všech těchto pojetích, která odkazují ještě k jiné formě spravedlnosti. Tillich ji nazývá tvořivou. Ta není vázána na řád, na zákon, ale na zákonodárce samotného. Její funkcí je napravovat, sjednocovat, smiřovat a jejím základním výrazem je odpuštění. Bůh není vázán na poměr mezi zásluhami, právy a potřebami, ale tvořivě zasahuje tak, aby každý život naplnil. Manifestací Boží spravedlnosti je ospravedlnění nespravedlivého (neodplácí nám podle našich nepravostí – Ž 103,10).

Co je obsahem spravedlnosti, to je třeba řešit ve spojení moci s láskou. Neobrátíme-li se k lásce, nenajdeme přiměřený způsob, jak uskutečňovat nárok spravedlnosti v mezilidských vztazích. I moc, má-li být legitimní, musí určitou míru lásky a spravedlnosti mít. Jakmile se tento aspekt, který je svou povahou duchovní, vytratí, moc sama ztratí legitimitu a rozpadne se. (Nepřipadá vám, že už se nám ta neosobní technokracie naší civilizace, mimo lásku a spravedlnost, začíná rozpadat?)

Když mluvíme o Bohu jako o milujícím, mocném a spravedlivém, ukazujeme k poslední, našemu nedokonalému poznání ne zcela přístupné jednotě lásky, moci a spravedlnosti. Tím je zároveň řečeno, že Boží spravedlnost není měřítko, kterým bychom mohli jednoduše jistou skutečnost rozsoudit. Na to jí příliš málo rozumíme. Potud Tillich.

Zřejmé je, že biblické „činit spravedlnost“ není totéž jako konat spravedlnost mezi lidmi. Biblicky činit spravedlnost je konat pro druhé ne to, co si zaslouží, ale to, co potřebují – pokud jsme schopni. Žádné principy však nám nedají vědomost toho, co že to spravedlivé je; co že to máme prosazovat. Rozdělit odměnu za nějakou práci stejným dílem, nebo podle toho, kolik práce kdo udělal? (Viz podobenství o dělnících (Mt 20,1–16) Kdy nastavit druhou tvář, a kdy se vzepřít zlému až do krve? Protože jako evangeličtí křesťané věříme, že Boží spravedlnost platí pro všechny a z čirého milosrdenství a bez zásluh, formuje se tím naše pochopení spravedlnosti mezi lidmi. Méně účtování a vymáhání pro sebe a víc lásky a solidarity s druhými. Mějte nás za blázny, my to jinak neumíme.

Autor je vedoucí Katedry teologické etiky na ETF UK.