Spor o smysl českých dějin včera a dnes | Pavel Hošek

Spor o smysl českých dějin včera a dnes

Profesor Miloš Havelka se dlouhodobě zabývá tzv. „českou otázkou“, myšlením T. G. Masaryka a M. Webera. Je mimo jiné editor dvou svazků nazvaných Spor o smysl českých dějin (Praha 1995 a 2006)

Vážený pane profesore, stoletým sporem o smysl českých dějin jste se zabýval mnoho let. Proč je to podle vás v naší společnosti tak důležité téma veřejných debat a intelektuálních pří?

Asi je třeba, abychom spor o smysl českých dějin viděli v širším kontextu tzv. české otázky, tj. otázky po povaze češství, po možnostech samostatné existence národa, po jeho kulturních a politických orientacích (panslavismus, „bohemismus“, austroslavismus atp.) a také – což je v naší souvislosti důležité – po kontinuitě národních dějin a jejich jednotícím smyslu. Obrat česká otázka byl původně užší. Jeho autor byl mladočeský poslanec Josef Herold, který se v únoru 1894 při zahájení schůze Říšské rady s odkazem na předchozí bouřlivé události a vyhlášení stanného práva nad Prahou zeptal ministerského předsedy Alfreda Augusta Windischgrätze, jak si kabinet řešení české otázky představuje. Po Windischgrätzově odmítnutí výrazu česká otázka se v Čechách tento obrat stal nadpisem pro nejrůznější kulturní, politické i historické představy o cílech a řešeních českého národního života. V takovýchto souvislostech se spor o smysl českých dějin, navazující na vydání Masarykovy tetralogie (Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus a Karel Havlíček) v druhé polovině devadesátých let 19. století může jevit jen jako jedna, byť velice působivá verze řešení české otázky s malým „č“.

Domnívám se, že hned na počátku našeho rozhovoru je třeba spor o smysl českých dějin pro lepší porozumění mých úvahám obecněji situovat. Jednak jde o to, že se jeho počátek odehrával v době dokončování evropsky jedinečného emancipačního procesu českého etnika. Z původně převážně zemědělské pospolitosti, teritoriálně se prolínající s kulturně rozvinutější německou společností, se Češi v průběhu zhruba sta let proměnili v moderní evropskou, kulturně rozvinutou sebevědomou národní společnost (rozdělení univerzity, otevření Národního divadla, získání rovnoprávnosti ve vnějším úřadování, vznik moderního vědeckého kritického periodika Athenaeum atd). Tento přechod od místních pospolitostí k „národní společnosti“ se mi zdá velice důležitý. O lidové složce národního obrození nelze pochybovat, většina aktérů pocházela z chudších vrstev českého venkova. Zajímavý fenomén pak je, jakou roli v tomto procesu zpočátku hráli slovenští, resp. na Slovensku vzdělaní evangelíci (Kollár, Palacký, Šafařík), a později, od začátku poslední třetiny v době politického vzestupu, „venkovští advokáti“ (jak o nich mluvil T. G. Masaryk), vlastenečtí, aktivní a sebevědomí, ale ve svém rozhledu přece jen poněkud provincionální a často omezeně nacionalističtí, což se zřetelně ukázalo v bojích o tzv. rukopisy. Dlouho se, zejména pokud jde o první fázi národního vzestupu (M. Hroch), podceňovala role politického a kulturního historismu šlechty a katolické církve (jak se ji snažil na počátku republiky ukazovat Josef Hanuš). Jejich boj proti centralismu absolutistického státu aktivizoval historické hodnoty, připomínal význam a velikost českého království a jeho aktérů, stimuloval zkoumání dějin, kultury a národního jazyka. Jeho první velký symbol byl vznik Národního muzea v Praze (předtím v Opavě a v Brně).

Ten druhý aspekt bylo dovršení obecnějších evropských procesů industrializace, urbanizace a modernizace, které vytvářely novou kulturní konstelaci. Na jedné straně v podobě úvah o krizi moderního člověka, o jeho beznábožnosti (T. G. Masaryk), o ztrátě orientace a životních jistot. A na druhé straně se národní společnost stále zřetelněji ocitala v nové situaci, směřující do propojování jejích nových politických a ekonomických elit, to znamená k základním předpokladům vzniku tzv. národních států. Návrat českých politiků do Říšského sněmu v osmdesátých letech je podle mne s podobnými trendy spojen a vedl k novému vnímání orientace české politiky. Oslabovala se tak otázka státoprávní ve prospěch problémů praktických a řešitelných, odpovídajících modernizačním potřebám národního života (všeobecné hlasovací právo, právo žen na vzdělání, prosazení češtiny ve „vnitřním úřadování“ atd.). Důležitou folií těchto požadavků bylo „pro-modernizační“, obecné a historicky nutné propojení principu národního sebeurčení se šířením demokracie.

Souhlasíte s těmi, kdo tvrdí, že Češi se stále znovu přou o smysl vlastních dějin právě proto, že jsou malý národ mezi slovanskou a německou říší a že pociťují svou existenci jako něco nesamozřejmého a trvale ohroženého?

Řekl bych, že se v úvahách o geopolitickém postavení Čech jedná pouze o jeden aspekt české otázky, nikoli však o nosný problém sporu o smysl českých dějin, i když vím, že se obojí občas spojuje nebo dokonce zaměňuje.

Domníváte se, že Masarykem (nebo spíš Palackým) nastolená pře o klíčovou duchovní tradici českých dějin je stále aktuální?

Ano, ale možná v poněkud jiném smyslu, než v jakém se ptáte. Koncept jednotícího smyslu českých dějin, který Masaryk extrapoloval z Palackého výkladů (chyběl v ní ovšem mentalistický základ dění českých dějin v Palackého „stýkání a potýkání“ s německým živlem) pro svoji vlastní dějinně filosofickou konstrukci jejich náboženského, resp. humanistického smyslu dnes asi není teoreticko-metodologicky udržitelný. Má ale nepominutelný význam kulturní, orientuje nebo by měl orientovat českou historickou paměť a má identitotvornou sílu. To ovšem pro mne znamená, že přestává být předmětem diskusí a rozhodování historiků (a jejich odmítání údajně romantické filosofie dějin), a jeho aktualita stává se důležitým tématem sociologie kultury a sociologie vědění a také politologie.

Jak rozumět paradoxu, že národ, který patří mezi nejsekulárnější na světě, se tak urputně pře o to, zda je jeho duchovním rodokmenem spíš česká (husitská) reformace a na ni navazující obrození, nebo spíš česká (katolická) gotika a na ni navazující české (katolické) baroko?

Já patřím k těm, kteří se staví k „sekularizační tezi“ značně kriticky. Její formulace i její argumenty jsou historicky a hlavně kulturně podmíněny a svou povahou jsou eurocentrické. Především se přehlíží soudobý růst významu, vlivu a početnosti většiny světových náboženství. Vedle toho se podceňuje a statisticky přehlíží růst nových forem „náboženskosti“ na Západě (sekularizované formy náboženství v nejrůznějších politických hnutích, potřeba ideologií, nacionalismus, „rodinná náboženství“, kompenzační formy duchovnosti v zájmech o buddhismus, jóga, nejrůznější magie, astrologie atp.).

Vaši otázku bych chápal spíše jako problém kulturního navazování, výkladu historických vrcholů, role tradic a potřeby hodnot, přičemž napětí, které ve své otázce naznačujete, se mi dnes zdá oslabeno a překryto od dob první republiky ideou samostatného (a politicky úspěšného) národa, již ovšem nelze, jak se to dnes často stává, identifikovat s nacionalismem.

Myslíte si, že se ve sporu o smysl českých dějin projevuje cosi jako „česká národní povaha“? Existuje podle vás něco takového?

To je velice komplexní otázka, která předpokládá jednak odpověď z oblasti dějin evropské historiografie, jednak spíše kulturologický výklad v kontextu obecněji pojaté české kulturní a politické sebereflexe. Diskuse o smyslu českých dějin může představa české národní povahy doprovázet, ale podobně jako otázka naší geopolitické orientace by se s ním neměla zaměňovat.

Tázání po národním charakteru a jeho hlavních znacích se objevuje od počátku novověku, u nás velice zajímavě např. v jedné kapitole knihy Pavla Stranského O státě českém (Respublica Bojema, 1634), a v Evropě představovalo důležitý krok pro hledání světských důvodů pro dění dějin, pro řešení otázky, proč dochází ke změnám a vývoji, a také, co způsobuje rozdíly v kultuře, zákonodárství a politice národů. Hierarchie vlastností zakládaly rozdíly a ty se pak personifikovaly do podoby rozdílů mezi individui. Podobné představy přežívaly až do 19. století, mimo jiné prostřednictvím Johanna Gottfrieda Herdera a zakladatele německého národního dějepisectví v Geschichte des Teutschen Volkes (12 dílů 1825–1837) Heinricha Ludena a vedly ke konstrukci individuální historické kauzality v Palackého výkladu dění českých dějin jakožto dějinotvorného „stýkání“, „potýkání“ a „pronikání“ s německým živlem, založeného v odlišnostech národních povah.

Velký rozmach úvah o české národní povaze zejména ve 20. století je spojen s utvářením české sebereflexe jako zvláštního typu kulturní kritiky současnosti. Pro Emanuela Chalupného, J. L. Fischera, F. Peroutku, I. A. Bláhu, J. Mahena na počátku republiky a řadu dalších až po J. Patočku, M. Holuba, L. Vaculíka, J. Holého a P. Rákose se tak otvíraly zejména otázky národní identity, založení nebo kritiky dominujících hodnot a proměn jejich hierarchie, rozboru mravní situace národa atp.

Není tedy tak důležité, zde česká národní povaha existuje jako zvláštní kulturněhistorická entita, ale spíše, co se pod tímto nadpisem může v různých souvislostech tematizovat, jaké problémy se tak identifikují, jaké české kulturní stereotypy se tak vyjevují a jaký druh kritického postoje je možné k tomu všemu zaujímat.

Někteří historikové hovoří o tom, že aktuálně v jistém smyslu čelíme nové fázi sporu o smysl českých dějin. Souhlasíte s tímto konstatováním?

Myslím, že s ohledem na teoreticko-metodologický vývoj v poslední třetině minulého století by se nadpis Spor o smysl českých dějin měl chápat spíše metaforicky nebo symbolicky jako označení snah o identifikaci problémů, které tradiční česká „pozitivistická“ historiografie i česká empirická sociologie vytěsnily z úzce „objektivistického“ pojetí svého odborného provozu. Což současná česká nekulturně a jen scientometricky orientovaná vědní politika státu silně podporuje.

Mohou se postoje k otázkám, tematizovaným ve sporu o smysl českých dějin, nějak projevit třeba v zahraničněpolitické orientaci České republiky? Nebo ve většinových postojích české společnosti k mezinárodní politické situaci?

O historické, kulturní a politické svébytnosti problémů české geopolitické orientace jsem již hovořil. Zjednodušeně řečeno má tři podoby, které se navrací nebo které historicky cirkulují: prozápadní, provýchodní a středoevropskou. V zásadě středoevropsky orientovaná byla česká politika v programu austroslavismu, a do značné míry i v diskusích o střední Evropě (K. Krofta, H. Ripka, J. Masaryk, K. Kosík ad.). Austroslavismus vycházel z přesvědčení, že existenci západních Slovanů mezi německým expanzionismem a ruským imperialismem může zajistit pouze existence silného středoevropského státu, schopného čelit oběma stranám, a K. H. Borovskému, F. Palackému, F. L. Riegrovi, J. Kaizlovi a dalším se zdálo, že východiskem pro utvoření takového státu by mohlo být federalizované, modernizované a demokratizované Rakousko. Provýchodní orientace je spojena se jmény J. Kollár, P. J. Šafařík, F. L. Čelakovský, V. Hanka a další, později zejména K. Kramář se svým neo-slavismem a od druhé světové války svou Novou slovanskou politikou také E. Beneš a lidé kolem něho a s ním i proti němu řada dalších. Prozápadní „frontu“ lze personifikovat obtížněji, je hybridní, protože se v ní tzv. národní zájmy a politická orientace propojují: T. G. Masaryk a většina jeho žáků, E. Rádl, tzv. „budovatelská generace první republiky“ (E. Peroutka, K. a J. Čapkové, J. Kodíček, J. Šusta, J. Firt, A. Fuchs, E. Bass, J. Stranský, F. Langer, K. Vorovka ad.), a také stoupenci slabého českého konzervatismu jako J. Goll, J. Pekař, už zmíněný J. Hanuš a většinou také katoličtí intelektuálové oné doby jako J. Durych, J. Florian, J. Deml atp.; pro naši nedávnou dobu lze jako prozápadní jistě uvést V. Havla, J. Dienstbiera, P. Pitharta, J. Šabatu, a pokud jde o principy ekonomické restrukturace také V. Klause, případně další ekonomy z doby po „sametové revoluci“, kteří ovšem sklouzli do nacionalistického liberalismu. K politickému habitu prozápadně orientovaných politiků většinou patřilo, že měli, případně mají mnohem diferencovanější poměr k česko-německým vztahům než osobnosti založené provýchodně, pocházející převážně z levicového tábora, navíc zneužívající staré politické resentimenty.

Existuje podle vás nějaká analogie mezi „typicky českým“ postojem našich předků k rakouské monarchii a „typicky českým“ postojem našich současníků k Evropské unii?

Já bych se podobných analogií obával. Už z toho, co jsem říkal o geopolitických orientacích, vyplývá, že postoje k Rakousku rostly z evropských idejí národního státu, předpokládajícího jednotu a spoluodpovědnost politických a ekonomických elit národa a působnost tzv. národního hospodářství, včetně jeho ochranářských potřeb, které zároveň zajišťovaly kulturní jednotu, vojenskou připravenost i hospodářský vývoj národního státu a prosazovaly určitou podobu sociálního konsenzu a smíru.

V souvislostech ekonomické globalizace se ona jednota rozpadá, ekonomické elity se zřetelně internacionalizují, a tím i osamostatňují ze závislosti na politice národního státu. A tak se také mění postavení a působnost politických elit. Jsou mnohem závislejší na uznání svých voličů a ekonomicky tlačeni změnami v globálním hospodářském prostoru, ve kterém se dnes vytváří několik nových kulturních a ekonomických center s více či méně zřetelnými politickými i ekonomickými nároky: Evropa, Čína, USA, Indie, Jižní Amerika. S tím pak souvisí zvláštní, mnoho lidí znepokojující jev, že ekonomické, ale také společenské a kulturní změny dnes v Evropě v souvislosti s globalizací probíhají rychleji, než jaké jsou možnosti a schopnosti tradičních národních společností tyto změny (rozšiřování masové kultury, migrační tlaky, znejistění hodnot, identit a budoucnosti, role nových médií atp.) institucionalizovat a vázat je obecně přístupnými zákony a pravidly jednání a rozhodování. Jejich formulace se navíc z důvodů efektivity a rovnoměrnosti v mnohém přenesla do Bruselu. To je podle mne pro-modernizační, i když často málo srozumitelné. O to víc, že národní politické elity v tom vidí omezování svého vlivu a moci a svými postoji znejasňují procesy evropské integrace, která nemusí jít nutně proti národním a kulturním identitám ani proti národním zájmům. Považuji za zvláštní, jak se daří ve veřejném prostoru zveličovat problémy integrace a zamlčovat i znejasňovat výsledky, které – vzdor všem problémům – naše členství v EU přineslo.

Jak byste charakterizoval současnou kulturní a politickou situaci naší země z hlediska klíčových ideových souřadnic sporu o smysl českých dějin?

Já jsem spíš historický optimista, snažím se v této oblasti pohybovat s kritickým, nicméně pozitivním naladěním. Což jsou charakteristiky sice důležité, ale subjektivně vázané. A právě proto bych se jednoznačné odpovědi neodvážil.

Pavel Hošek

Vytisknout