Spiritualita seniorů (Kornélia Kolářová Takácsová)
Slovo
spiritualita
se
sice v současné době skloňuje ve všech pádech, avšak jeho
jednoznačná a obecně přijímaná definice prozatím chybí.
V původním křesťanském kontextu se spiritualitou označovalo
působení Ducha svatého (Spiritus Sanctus) v životě jedince
či určité skupiny uvnitř církve (například řeholního
společenství), které člověka proměňuje a dává svébytnou
podobu jeho cestě víry. V křesťanské tradici je tedy
spiritualita totožná s (individuální či skupinovou) zbožností.
Spolu s proměnami náboženské scény zejména v posledním
půlstoletí bylo toto úzce křesťanské pojetí nahrazeno širším
vymezením. Spiritualitou se nejprve začalo označovat osobní
prožívání jakéhokoli náboženství (tedy nejen křesťanského).
Později se prosadilo přesvědčení, že spiritualitu nelze
redukovat na fenomén náboženství, protože se jedná o
antropologickou konstantu, která je vlastní všem lidem (včetně
těch, kdo se označují za nevěřící), byť se u každého
člověka nemusí výrazně manifestovat, anebo se významně
projevuje pouze v některých jeho životních údobích.
V současných
sekulárních vědách, zabývajících se člověkem, se
spiritualita vesměs uznává jako jedna z dimenzí lidství,
vedle dimenze tělesné, duševní a sociální. Místo pokusu o
nějakou všezahrnující definici je schůdnější přistoupit
k fenoménu spirituality jako ke způsobu, jak se člověk
vyrovnává (nejen intelektuálně, ale také emočně)
s následujícími otázkami: Jaký je smysl mého života i
celého světa? Jaké je moje místo ve světě či v nějakém
větším rámci, který mě přesahuje a v němž se můj
životní příběh odehrává? Kde najdu motivaci k jednání a
sílu žít? Na základě čeho lze rozpoznat dobro a zlo? Podle
jakého principu si mám stanovit žebříček svých hodnot? Jak
mohu žít s vlastní vinou? Jak mohu odpustit těm, kdo mi
ublížili? Jak se vyrovnávat s negativními zkušenostmi ve
svém životě? Jak čelit vlastní omezenosti a smrtelnosti?
Uvedený
seznam samozřejmě není vyčerpávající, ale jasně z něj
vyplývá, že si tyto otázky zdaleka nekladou pouze příslušníci
různých náboženství, a proto spiritualitu nelze jednoduše
ztotožnit s religiozitou. Zkoumáme-li něčí spiritualitu,
pak se neptáme především na to, v co
tento
člověk věří, ale mnohem více na to, co „víra“ v jeho
životě dělá,
jak se projevuje. Můžeme se proto zeptat: Jakou roli má
spiritualita ve stáří? Jaké spirituální potřeby se v této
životní etapě obzvlášť ohlašují?
Odpověď
na tyto otázky ztěžuje skutečnost, že lidé (nejen senioři!),
kteří nejsou aktivními členy nějaké náboženské organizace,
často nejsou schopni své spirituální potřeby adekvátně
vyjádřit. Proto je pro ně těžké zorientovat se ve vlastním
spirituálním životě a v této oblasti pojmenovat případné
potíže. Spirituálně relevantní je každopádně již samotný
proces stárnutí, který staví člověka před nevyhnutelné
danosti, s nimiž se – ať chce, či ne – musí vyrovnávat.
Připomeňme jen, že rovněž ignorování těchto daností a
potlačování všech emocí a myšlenek s nimi spojených je
svého druhu „řešením“, byť jistě není trvale uspokojivé.
Senior si ve zvýšené míře uvědomuje
vlastní konečnost.
To se zdaleka netýká jen lidí, kteří se ocitají
v bezprostředním ohrožení smrtí, ale také seniorů
relativně zdravých a vitálních. Stárnoucí člověk silně
vnímá, že se jeho život postupně chýlí ke konci. Stále více
se vynořují úzkostné otázky po tom, co bude po smrti. Senior
zjišťuje, jak se jeho
životní možnosti redukují,
že některé životní plány už nebude moci realizovat, že
leccos v jeho životě nevyhnutelně zůstane nedokončeno.
Zesiluje pocit fragmentárnosti vlastního životního příběhu.
Mnozí senioři se musejí vyrovnávat s ubýváním
fyzických a psychických sil,
sníženou soběstačností a větší odkázaností na druhé.
Zejména ve společnosti, v níž se hodnota a sociální
postavení člověka odvíjí od výkonu, který podává, může být
toto vědomí traumatizující. Stárnoucí člověk je často nucen
revidovat své životní priority i svůj pohled na hodnotu a
důstojnost lidského života.
V dnešní
době si ale stále více uvědomujeme, že stáří není jen
(biologická) danost, kterou je nutné pasivně přijmout, ale také
úkol,
který může být přijat a naplněn velmi různým způsobem.
Kvalita stáří je do značné míry ovlivněna tím, jak člověk
předtím žil, jak se na stáří připravoval. Člověk ve stáří
„sklízí to, co zasel“, což se zdaleka netýká jen prevence a
zdravého životního stylu, ale také péče o duchovní dimenzi
života.
Důležitý
vliv na spiritualitu stáří má rovněž společenskýkontext,
v němž dnešní lidé stárnou. Pohled na stárnutí je silně
ovlivňován kultem mládí, pod jehož vlivem lidé chtějí až do
vysokého věku vypadat mladě, zůstat zdraví a plně soběstační.
Ztráta autonomie či zdravotní omezení jsou vnímány jako
dehonestující, snižující hodnotu a smysl života. Na tyto
potřeby reaguje trend „anti-agingu“, který stáří pokládá
za něco negativního až patologického, proti čemuž je nutné
bojovat jak prevencí, tak terapií. Stáří přestává být
přirozenou součástí životního běhu, která s sebou vedle
mnohých obtíží a omezení nese specifické výzvy a šance.
Potlačování příznaků stáří a strach před ním bere
stárnoucímu člověku možnost tyto šance objevit a prožít stáří
jako plnohodnotnou a důstojnou součást svého života.
Jak
by tedy mělo vypadat dobré stárnutí z hlediska spirituální
dimenze? Podle švýcarského gerontologa Heinze Rüeggera spočívá
„umění stárnout“ v tom, že člověk své stáří ani
neodmítá, ani je neidealizuje, ale přijímá je se všemi světlými
i stinnými stránkami, se všemi šancemi i omezeními. Umění
stárnout se projevuje jednak schopností zpracovat a zvládnout
všechny problémy, ztráty a konflikty, které stáří přináší,
jednak aktivním postojem k vlastnímu stárnutí a pěstování
všeho dobrého, co stáří také umožňuje a přináší.
Nejdůležitějším
spirituálním úkolem stárnoucího člověka je jistě přijetí
vlastní konečnosti, omezenosti a ubývajících sil. Vědomí
vlastní smrti nemá snižovat radost ze života a potlačovat
vitalitu, ale naopak probouzet úctu k životu, k jeho
jedinečnosti a neopakovatelnosti každého okamžiku. K „umění
umírat“, které je nezbytnou součástí umění stárnout, patří
také ochota o vlastní smrti věcně hovořit. Přijetí vlastní
omezenosti vede jednak k vděčnosti za vše, co se v životě
povedlo, jednak i k uznání vlastní nedokonalosti a
principiální nedokončenosti „životního projektu“. Stárnutí
probouzí v člověku vědomí toho, že lidský život znamená
vždy také přijímat, a tak zvýrazňuje „patické“ schopnosti:
schopnost přijmout vlastní hranice, snášet utrpení, rozloučit
se s něčím významným. Možná nejtěžší je ale pro
seniora přijmout skutečnosti, že je odkázán na pomoc a péči
druhého, protože nesoběstačnost odporuje dnešnímu
jednostrannému důrazu na samostatnost každého individua.
Stáří
bylo kdysi ceněno pro svou zralost a životní moudrost, což ovšem
ve společnosti zaměřené na překotnou inovaci již dávno
neplatí. Pro seniory není snadné objevit to, v čem mohou být
pro své okolí přínosem,
protože se na ně nahlíží spíš jako na předmět péče či
dokonce jako na zátěž. Psycholog Lars Tornstam na základě svých
výzkumů konstatuje u stárnoucích lidí posun v jejich
životní orientaci, který nazývá gerotranscendence.
Zároveň
tím shrnuje specifické hodnoty, které s sebou zralé stáří
přináší a které mohou obohacovat společnost. Gerotranscendence
je charakteristická několikerou proměnou: od
kompetitivního postoje, zaměřeného na výkon, k postoji
kontemplativnímu, od individualismu k vědomí provázanosti
všech věcí, od materialistického postoje ke spirituálnímu
a konečně od zaměření na přítomnost k vnímání
bohatství tradice a vědomí odpovědnosti za budoucí
generace.
Na
závěr poznamenejme, že pěstování a rozvoj spirituální dimenze
člověka významně přispívá k lepší kvalitě jeho života,
a má tedy dopad na zdraví ostatních dimenzí jeho bytí – zdraví
fyzické, duševní a sociální. Kultivace spirituality mobilizuje
zdroje člověka, a tak mu na jedné straně umožňuje lépe zvládat
všechny těžkosti, které stáří přináší, na druhé straně
aktivizuje ty síly, které mu ještě zůstaly k dispozici.
Text
je upravenou přednáškou, která byla určena pro 19.
Gerontologické dny v Ostravě ve dnech 14.–16. 10. 2015.