Spiritualita seniorů (Kornélia Kolářová Takácsová)

Slovo spiritualita se sice v současné době skloňuje ve všech pádech, avšak jeho jednoznačná a obecně přijímaná definice prozatím chybí. V původním křesťanském kontextu se spiritualitou označovalo působení Ducha svatého (Spiritus Sanctus) v životě jedince či určité skupiny uvnitř církve (například řeholního společenství), které člověka proměňuje a dává svébytnou podobu jeho cestě víry. V křesťanské tradici je tedy spiritualita totožná s (individuální či skupinovou) zbožností. Spolu s proměnami náboženské scény zejména v posledním půlstoletí bylo toto úzce křesťanské pojetí nahrazeno širším vymezením. Spiritualitou se nejprve začalo označovat osobní prožívání jakéhokoli náboženství (tedy nejen křesťanského). Později se prosadilo přesvědčení, že spiritualitu nelze redukovat na fenomén náboženství, protože se jedná o antropologickou konstantu, která je vlastní všem lidem (včetně těch, kdo se označují za nevěřící), byť se u každého člověka nemusí výrazně manifestovat, anebo se významně projevuje pouze v některých jeho životních údobích.

V současných sekulárních vědách, zabývajících se člověkem, se spiritualita vesměs uznává jako jedna z dimenzí lidství, vedle dimenze tělesné, duševní a sociální. Místo pokusu o nějakou všezahrnující definici je schůdnější přistoupit k fenoménu spirituality jako ke způsobu, jak se člověk vyrovnává (nejen intelektuálně, ale také emočně) s následujícími otázkami: Jaký je smysl mého života i celého světa? Jaké je moje místo ve světě či v nějakém větším rámci, který mě přesahuje a v němž se můj životní příběh odehrává? Kde najdu motivaci k jednání a sílu žít? Na základě čeho lze rozpoznat dobro a zlo? Podle jakého principu si mám stanovit žebříček svých hodnot? Jak mohu žít s vlastní vinou? Jak mohu odpustit těm, kdo mi ublížili? Jak se vyrovnávat s negativními zkušenostmi ve svém životě? Jak čelit vlastní omezenosti a smrtelnosti?

Uvedený seznam samozřejmě není vyčerpávající, ale jasně z něj vyplývá, že si tyto otázky zdaleka nekladou pouze příslušníci různých náboženství, a proto spiritualitu nelze jednoduše ztotožnit s religiozitou. Zkoumáme-li něčí spiritualitu, pak se neptáme především na to, v co tento člověk věří, ale mnohem více na to, co „víra“ v jeho životě dělá, jak se projevuje. Můžeme se proto zeptat: Jakou roli má spiritualita ve stáří? Jaké spirituální potřeby se v této životní etapě obzvlášť ohlašují?

Odpověď na tyto otázky ztěžuje skutečnost, že lidé (nejen senioři!), kteří nejsou aktivními členy nějaké náboženské organizace, často nejsou schopni své spirituální potřeby adekvátně vyjádřit. Proto je pro ně těžké zorientovat se ve vlastním spirituálním životě a v této oblasti pojmenovat případné potíže. Spirituálně relevantní je každopádně již samotný proces stárnutí, který staví člověka před nevyhnutelné danosti, s nimiž se – ať chce, či ne – musí vyrovnávat. Připomeňme jen, že rovněž ignorování těchto daností a potlačování všech emocí a myšlenek s nimi spojených je svého druhu „řešením“, byť jistě není trvale uspokojivé. Senior si ve zvýšené míře uvědomuje vlastní konečnost. To se zdaleka netýká jen lidí, kteří se ocitají v bezprostředním ohrožení smrtí, ale také seniorů relativně zdravých a vitálních. Stárnoucí člověk silně vnímá, že se jeho život postupně chýlí ke konci. Stále více se vynořují úzkostné otázky po tom, co bude po smrti. Senior zjišťuje, jak se jeho životní možnosti redukují, že některé životní plány už nebude moci realizovat, že leccos v jeho životě nevyhnutelně zůstane nedokončeno. Zesiluje pocit fragmentárnosti vlastního životního příběhu. Mnozí senioři se musejí vyrovnávat s ubýváním fyzických a psychických sil, sníženou soběstačností a větší odkázaností na druhé. Zejména ve společnosti, v níž se hodnota a sociální postavení člověka odvíjí od výkonu, který podává, může být toto vědomí traumatizující. Stárnoucí člověk je často nucen revidovat své životní priority i svůj pohled na hodnotu a důstojnost lidského života.

V dnešní době si ale stále více uvědomujeme, že stáří není jen (biologická) danost, kterou je nutné pasivně přijmout, ale také úkol, který může být přijat a naplněn velmi různým způsobem. Kvalita stáří je do značné míry ovlivněna tím, jak člověk předtím žil, jak se na stáří připravoval. Člověk ve stáří „sklízí to, co zasel“, což se zdaleka netýká jen prevence a zdravého životního stylu, ale také péče o duchovní dimenzi života.

Důležitý vliv na spiritualitu stáří má rovněž společenskýkontext, v němž dnešní lidé stárnou. Pohled na stárnutí je silně ovlivňován kultem mládí, pod jehož vlivem lidé chtějí až do vysokého věku vypadat mladě, zůstat zdraví a plně soběstační. Ztráta autonomie či zdravotní omezení jsou vnímány jako dehonestující, snižující hodnotu a smysl života. Na tyto potřeby reaguje trend „anti-agingu“, který stáří pokládá za něco negativního až patologického, proti čemuž je nutné bojovat jak prevencí, tak terapií. Stáří přestává být přirozenou součástí životního běhu, která s sebou vedle mnohých obtíží a omezení nese specifické výzvy a šance. Potlačování příznaků stáří a strach před ním bere stárnoucímu člověku možnost tyto šance objevit a prožít stáří jako plnohodnotnou a důstojnou součást svého života.

Jak by tedy mělo vypadat dobré stárnutí z hlediska spirituální dimenze? Podle švýcarského gerontologa Heinze Rüeggera spočívá „umění stárnout“ v tom, že člověk své stáří ani neodmítá, ani je neidealizuje, ale přijímá je se všemi světlými i stinnými stránkami, se všemi šancemi i omezeními. Umění stárnout se projevuje jednak schopností zpracovat a zvládnout všechny problémy, ztráty a konflikty, které stáří přináší, jednak aktivním postojem k vlastnímu stárnutí a pěstování všeho dobrého, co stáří také umožňuje a přináší.

Nejdůležitějším spirituálním úkolem stárnoucího člověka je jistě přijetí vlastní konečnosti, omezenosti a ubývajících sil. Vědomí vlastní smrti nemá snižovat radost ze života a potlačovat vitalitu, ale naopak probouzet úctu k životu, k jeho jedinečnosti a neopakovatelnosti každého okamžiku. K „umění umírat“, které je nezbytnou součástí umění stárnout, patří také ochota o vlastní smrti věcně hovořit. Přijetí vlastní omezenosti vede jednak k vděčnosti za vše, co se v životě povedlo, jednak i k uznání vlastní nedokonalosti a principiální nedokončenosti „životního projektu“. Stárnutí probouzí v člověku vědomí toho, že lidský život znamená vždy také přijímat, a tak zvýrazňuje „patické“ schopnosti: schopnost přijmout vlastní hranice, snášet utrpení, rozloučit se s něčím významným. Možná nejtěžší je ale pro seniora přijmout skutečnosti, že je odkázán na pomoc a péči druhého, protože nesoběstačnost odporuje dnešnímu jednostrannému důrazu na samostatnost každého individua.

Stáří bylo kdysi ceněno pro svou zralost a životní moudrost, což ovšem ve společnosti zaměřené na překotnou inovaci již dávno neplatí. Pro seniory není snadné objevit to, v čem mohou být pro své okolí přínosem, protože se na ně nahlíží spíš jako na předmět péče či dokonce jako na zátěž. Psycholog Lars Tornstam na základě svých výzkumů konstatuje u stárnoucích lidí posun v jejich životní orientaci, který nazývá gerotranscendence. Zároveň tím shrnuje specifické hodnoty, které s sebou zralé stáří přináší a které mohou obohacovat společnost. Gerotranscendence je charakteristická několikerou proměnou: od kompetitivního postoje, zaměřeného na výkon, k postoji kontemplativnímu, od individualismu k vědomí provázanosti všech věcí, od materialistického postoje ke spirituálnímu a konečně od zaměření na přítomnost k vnímání bohatství tradice a vědomí odpovědnosti za budoucí generace.

Na závěr poznamenejme, že pěstování a rozvoj spirituální dimenze člověka významně přispívá k lepší kvalitě jeho života, a má tedy dopad na zdraví ostatních dimenzí jeho bytí – zdraví fyzické, duševní a sociální. Kultivace spirituality mobilizuje zdroje člověka, a tak mu na jedné straně umožňuje lépe zvládat všechny těžkosti, které stáří přináší, na druhé straně aktivizuje ty síly, které mu ještě zůstaly k dispozici.

Text je upravenou přednáškou, která byla určena pro 19. Gerontologické dny v Ostravě ve dnech 14.–16. 10. 2015.

Vytisknout