Sociologie jako vědecký základ ustavení Československa v roce 1918 | Markéta Sedláčková

V dnešní době od sociálních věd požadujeme objektivní zkoumání sociální reality a případně na tomto základě postavené určité praktické doporučení. Při vzniku sociologie v první polovině 19. století do ní ale její zakladatel Auguste Comte vkládal mnohem větší očekávání. Sociologie měla dle jeho klasifikace věd stát na samém vrcholu žebříčku jakožto nejkomplexnější věda, která dokáže exaktními metodami analyzovat společnost, po vzoru přírodních věd definovat její zákonitosti a díky tomuto poznání léčit její neduhy. V tomto smyslu na Comta navazovali i mnozí čeští sociologové počátku dvacátého století. Sociologie se rychle stala velmi populární. Příznačný je již fakt, že k sociologům patří první i druhý československý prezident, jako ale i spousta dalších důležitých veřejných postav první republiky: Jan Šrámek, Milan Hodža, Antonín Štefánik či Lev Winter. Sociologie se nestala jen uznávanou akademickou disciplínou, vyučovanou na univerzitách a vysokých školách, ale postupně byla zařazena i mezi obecné středoškolské vzdělání, dokonce byla propagována jako nástroj, jímž by měl být vybaven každý občan demokratického státu. Také byla prezentována jako objektivní vědecký základ pro politické jednání a z tohoto titulu jí bylo, spolu s dalšími obory, svěřeno hledání smyslu českých dějin a legitimizace nového československého státu, formujícího se kolem roku 1918. V následující stati bych ráda přiblížila uplatnění sociologie při tvorbě koncepce Československa u Tomáše Garrigue Masaryka a jeho žáka Emanuela Chalupného.

Lidskost Masarykovy sociologie versus Comtův pozitivismus

Masaryk jakožto zakladatel české sociologie z Comtova sociologického systému vychází a navazuje i na jeho představu sociologie jakožto moderního vědeckého nástroje, sloužícího nejen k poznávání společnosti, ale i k jejímu přetváření a řešení sociálních problémů. I přes návaznost na francouzského sociologa najdeme u Masaryka některé významné odlišnosti, které jsou zásadní pro formování české sociologie i pro její roli, kterou sehrála v legitimizaci ustavení Československa v roce 1918. Masaryk sice chce sociologii jako moderní vědu na exaktních základech, na druhou stranu ale kriticky pohlíží na její dosavadní vývoj, který se až příliš snaží připodobnit přírodním vědám (názorný je i původní název sociologie „sociální fyzika“). Comte navíc vyjímá z klasifikace věd psychologii a podřazuje ji biologii. Oproti tomu Masaryk psychologii považuje za vědu sociologii velmi blízkou a jí také užitečnou, neboť dle něho nelze lidskou společnost zkoumat jen zvnějšku, jako přírodu, ale i zvnitřku, neboť „divák člověk se také musí dívat do – sebe“. Francouzský sociologismus, tedy pojímání sociálních faktů jako samostatně existujících nadindividuálních jevů, který byl v Masarykově době nejvýrazněji reprezentován francouzským sociologem Émilem Durkheimem a je jasně kritizován například i Benešem či dalšími, nebyl v české sociologii nikdy zcela přijat. Typicky je tento odlišný úhel pohledu vidět také na náboženství, kterým se Comte či Durkheim primárně zabývají jako sociálním systémem, nadindividuálním společenským konstruktem, zatímco Masaryk řeší především vztah jedince k náboženství, možnost rozvíjení duchovního rozměru člověka, a tím jeho celistvosti, důležité i celospolečensky. Nejmarkantnější, a pro téma tohoto uvažování nejzásadnější je rozdíl mezi Comtovým požadavkem „pouhé“ vědecké kauzality a Masarykovým požadavkem teleologického výkladu společenských jevů. Jestliže cílem Comtovy sociologie je sledování příčinných souvislostí společenských jevů a formulování zákonů po vzoru věd přírodních, Masaryk se odmítá spokojit s pouhým vnějším objektivistických pozorováním společnosti. Zdůrazňuje odlišnost sociálních věd od přírodních v tom, že ve vědách týkajících se lidí je možné se opírat o vnitřní porozumění a odkrývat účel a smysl jednání, snažit se o rozkrytí „koexistence příčin posledních, které jsou neproniknutelné a člověku nesrozumitelné“. V tomto smyslu je úlohou sociologie také ospravedlnit existenci nově se ustavujícího státu československého a porozumění jeho úloze v dějinách.

Spor o smysl českých dějin

Spor o smysl českých dějin se v české společnosti rozhořel již v druhé polovině 19. století a na obrátkách získal diskusí ohledně pravosti rukopisů, údajně dokládajících dlouhou historii českého národa. Masaryk do této diskuse vstoupil právě z pozice sociologa, a to na stránkách jím založeného periodika Atheneum, které si kladlo za cíl popularizaci aktuálních vědeckých poznatků, zejména sociologických. Požadoval vědeckou analýzu dokumentů a sám podal sociologický rozbor, zpochybňující jejich pravost, čímž si znepřátelil široké vlastenecké kruhy. Masaryk svým přístupem jasně ukázal, že i když pro něj byla historická legitimizace českého národa zásadní, nemohlo se tak dít na základě pochybného dokumentu. Masaryk se věnoval řešení smyslu českých dějin soustavně a dlouhodobě, neboť jej považoval za nutný podklad pro praktickou politiku případného budoucího českého státu. Celá jeho tetralogie z let 1895–1896, tedy Česká otázka, Naše nynější krize, Karel Havlíček Borovský a Jan Hus, konstruuje smysl českých dějin jako rozvíjení nábožensky zakotvené humanity, pramenící v české reformaci. Tato Masarykova teze se setkala s mnohou kritikou. Hned v letech devadesátých například prostřednictvím jeho blízkého spolupracovníka Josefa Kaizla, který vyčítal Masarykovi ahistorismus s poukazem na historickou návaznost českého obrození na josefínské osvícenství, a ne na dávné husitství. Později, za první republiky, to byl především historik Josef Pekař, který z pozitivistických pozic kritizoval Masaryka za nevědeckou konstrukci dějin. Je ale třeba říci, že Masaryk tuto konstrukci vytvářel vědomě, a oproti historickému empirismu, „pouze“ sbírajícímu fakta, stavěl požadavek hledání vyššího smyslu ve spoustě faktů, neboť fakta mají podle něho i tzv. stav duchovní, poukazující na podhoubí, z něhož se čin či událost rodí. Historii považoval za vědu konkrétní, postupující povětšinou indukcí, zatímco sociologii chápal jako vědu abstraktní a syntetizující, stavějící spíše na dedukci. Existence českého národa proto pro něho nebyla nic daného, bylo zapotřebí z dějin vybírat události, které vedly k utváření národa, a spojovat je v určitý smysl. Na základě tohoto „vědeckého poznání“ bylo teprve možné vytvořit národní politický program, formulovaný s osobní odpovědností a na základě humanismu, tedy takový, který mohl přijmout každý člověk, a nejen příslušník daného národa. V tomto smyslu Masaryk prohlašoval, že „česká otázka je buď otázkou světovou, anebo otázkou není“.

Demokracie pramenící v reformaci

Filosoficky pojato považoval Masaryk za ústřední problém českých dějin otázku humanitní, tedy otázku náboženskou a mravní. Víru chápal jako vnitřní, duchovní zakotvení člověka a usilování o hlubší člověčenství, zatímco vůči církevním strukturám byl velmi kritický. Za důležitý český přínos lidstvu považoval reformační myšlenky, které odkazovaly k větší svobodě myšlení, osobní odpovědnosti a toleranci vůči druhým. V tomto smyslu Masaryk považoval reformaci za předpoklad utváření demokratické společnosti. Demokracie pro něho přitom nebyla jen politické zřízení, ale především životní postoj, životní filosofie, vedoucí k aktivní účasti člověka na utváření světa. Důležitou součástí politiky pro Masaryka byla i tzv. nepolitická politika v podobě všednodenní kultivace vztahů mezi lidmi, průběžného demokratizování a zlepšování života. Jak poznamenává spisovatel Jaroslav Boček, jestliže z hesla Francouzské revoluce byl v následujících staletích kladen důraz zejména na svobodu a rovnost, Masaryk považoval za důležité i bratrství, které dává svobodě meze, neboť je založeno na sebekázni, beroucí v úvahu i druhé, dokonce i před sebou samým. V důsledku toho se kriticky stavěl například k ideologii liberalismu, který považoval za nemravný a protispolečenský. Demokracie pro něho nebyla jakákoli lidovláda, ale společenský systém, sjednocující zákonodárství, parlament, vládu, veřejnou správu a v neposlední řadě duchovní vůli občanů k demokracii, kterou bychom v dnešní terminologii mohli nazvat občanská společnost. Za úhelný kámen moderní demokratické společnosti považoval otevřenost alternativám, a proto jasně odmítal marxismus, ideologii ryze materialistickou, či ruskou teokracii založenou na carismu a prolnutí státu s církví.

Socio-geografická legitimizace československého státu od Emanuela Chalupného

Jestliže Masaryk zdůrazňoval při legitimizaci českého státu duchovní poslání českého národa, jeho žák Emanuel Chalupný se ve svém sociologickém uvažování o podobě nového českého státu zaměřuje spíše na vnější prostředí. Ve svém spise Český stát z hlediska sociologie z roku 1918 se snaží pomocí socio-geografické analýzy ukázat, že požadavek české politické samostatnosti není jen náhodná politická iniciativa, nýbrž vyplývá z dějin, a hlavně ze samé přírody. Paradoxně se tím z dnešního pohledu dostává oproti Masarykovi o krok zpět, neboť se vrací ke Comtovi jak ve snaze o budování sociologie po vzoru přírodních věd a hledání neměnných zákonů společnosti, tak při hledání faktorů, ovlivňujících utváření společnosti spíše v okolním prostředí než v ní samé. Společná je Masarykovi a Chalupnému snaha o objektivní vědecký podklad pro vytváření politiky, konkrétně koncepce nového státu. Chalupný se ve své analýze opírá především o geografické poměry střední Evropy – horstva, údolí, povodí – a zároveň sleduje historické proměny území českých zemí. České území vymezuje třemi povodími – Moravou, Labem a Odrou. V dalších úvahách ale přemítá o možné přirozené hranici dané Dunajem a dosti odvážně argumentuje, že Dolní Rakousy a většina Vídně patří prakticky v populační sféru Čech a Moravy, neboť jsou to kraje dosti počeštěné, hospodářsky udržující Vídeň… Překvapivě se nerozpakuje uvažovat i o horní části Maďarska, neb mezi Slovenskem a Maďarskem žádná přirozená geografická překážka neleží. Tyto úvahy už nám mohou právem připadat spíše bláznivé a pravda je, že i v době Chalupného se nesetkaly s pochopením. Na Chalupného obranu je snad jen možné říci, že po krátkodobém, úzce národním rozdělení středoevropských států uvažoval o opětovném sloučení do jakési podunajské federace. Za klíčové dále považuje pohoří oddělující české země od Německa; kdyby tyto hraniční oblasti připadly Německu, považoval by to pro český národ za velké neštěstí, jak koneckonců historie potvrdila. Charakter české krajiny – dosti kopcovité, hornaté – se podle Chalupného odráží v české povaze. Stálým chozením do kopce se charakter otužuje, pěstuje se vytrvalost a odvaha, navíc duše se v úzkém styku s přírodou rozvíjí samostatněji a osamělost udržuje živý cit náboženský. Těsný pospolitý život v údolích mezi horami zase živí lásku k domovině. Na druhou stranu se ale dle Chalupného v kopcovité krajině českému národu nedostává dostatečného prostoru k dějinné účinnosti. Češi nemají kde sebrat své síly a semknout se, což vždy vedlo k slabosti v útoku, jak ukazuje Chalupný na české historii – Češi se většinou před útoky ubránili, ale ve snahách o rozšíření státu příliš neuspěli. Tato část úvah má již velmi spekulativní charakter nejen z pohledu dnešních vědeckých kritérií; Chalupného teorie byla kritizována již v jeho době. Za pozornost snad stojí alespoň úvaha, že mnohost údolí a rozeklanost krajiny horami se odráží i v mnohosti názorů politických a problematičnosti vytvoření politické jednoty. To lze opravdu považovat za dosti neměnný prvek české politiky.

Proč se bojíme přiřknutí smyslu?

Jak Masarykův, tak Chalupného způsob sociologického analýzy klade otázku po roli sociologie, obecněji sociálních věd. Sepětí Masarykovy sociologie s filosofií či naopak Chalupného antropogeografie se mohou jevit jako neobjektivní, tedy vědecky nepřijatelné. Na druhou stranu tendence dnešní vědy držet se úpěnlivě jen faktů, objektivně zjištěných a exaktně změřených, možná představuje jen druhý extrém. Fakta je přitom třeba vždy nějak interpretovat a interpretace nutně implikuje zaujetí určitého pohledu. Po ideologickém 20. století není divu, že se vědci vkládání smyslu do svých společenských analýz spíše vyhýbají. Přiřknout smysl znamená i nést za odhalenou skutečnost odpovědnost. Opatrnost je jistě na místě. Jestliže se však neodhodláme k smysluplné interpretaci sociální reality my, zhostí se toho s největší pravděpodobností jiní. A použiji-li aktuální příklad, je tady otázka, zda se má smysl českých dějin smrsknout na hysterické reakce na vnější události, interpretované jako nás Čechy ohrožující, nebo zda vytrváme v každodenním hledání smyslu ve společenském dění, které je dle Masaryka navíc nerozlučně spjato s hledáním smyslu života vlastního.

Autorka je socioložka, členka redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout