Sochy, paměť a demokratické myšlení. Krátká prohlídka odstraněných, navrácených a ambivalentních soch | Peter Morée

Jedno z nejzvláštnějších českých muzeí se nachází v areálu pražského Výstaviště, prostor plný krásné architektury z 19. století. Barokizující stavba po pravé straně přístupové cesty k hlavní (a stále poničené) budově nese honosné jméno Lapidárium Národního muzea. V jeho sbírce najdeme nejrůznější kamenné památky z Prahy a středních Čech, které byly v průběhu 19. a 20. století odstraněny z původních míst. Jsou to náhrobky z raného a vrcholného středověku, sochy ze zrušených kostelů nebo veřejného prostranství nebo slavná Krocínova kašna ze Staroměstského náměstí. Dále expozice zahrnuje soubor originálů soch z Karlova mostu, které byly v průběhu století nahrazeny kopiemi.

Lapidárium se může také chlubit dvěma sochami, o kterých se v současné době vede živá až zuřivá debata. Jsou to bronzový pomník maršála Radeckého, který původně stál na Malostranském náměstí, a zbytky mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí. První je kandidát na návrat na Malostranské náměstí, které se má zrekonstruovat. Z druhé – zbytky sloupu včetně hlavy Panny Marie – se vytvořila replika, která byla nedávno postavena na místo původní Bendlovy sochy.

Lapidárium plní funkci jakési hrobky kamenných památek, které byly odstraněny z původních míst, protože v průběhu 19. století se staly některé kostely obětí sekularizace, následoval pozvolný rozpad a posléze demolice. Rozsáhlá rekonstrukce centra Prahy na začátku 20. století nebyla k historickým památkám příliš šetrná, obzvlášť ne, když už tato díla neměla veřejný účel či užití. Slavný utrakvistický, dnes evangelický kostel u Martina ve zdi přežil pouze proto, že u něj byl vytvořen bytový dům i s obchody.

Jeden z důvodů odstranění památky tedy bylo předefinování veřejného zájmu, které ignorovalo původní charakter stavby. Bylo prostě zapotřebí zahrnout i staré, historické stavby do rozmachu vývoje a progresu k lepším časům. Druhý důvod byl určitě politického rázu. Nemálo soch se z veřejného prostoru odstranilo z politických příčin. V revoluční euforii, kterou vyvolal rozpad rakousko-uherské monarchie, vytáhli do ulic nadšenci s programem přizpůsobit veřejná prostranství novým časům a pořádkům, implementovat předefinovanou politickou identitu a oslavovat vyhlášení nového státního útvaru. Těmto pokrokovým občanům, jak se nazvali, padla za oběť řada soch Jana Nepomuckého, pomník maršála Radeckého (byť nebyl živelně odstraněn) a samozřejmě mariánský sloup.

Další vlny obrazoborectví a sochoborectví české země zažily v letech politických a státních zvratů a převratů. Po r. 1938 zmizely sochy a vyobrazení představitelů a symbolů první republiky. Pokud jde o sochy, týkalo se to především T. G. Masaryka, jehož pomníky se v následujících letech staly symbolem společenských změn. Na některých místech se jeho socha vrátila po 2. světové válce, aby zas byla odstraněna po r. 1948. Znovu se objevila v r. 1968, ale jen nakrátko. Po r. 1989 se „usadila“ pak trvale (či trvaleji?).

Pražské Lapidárium neschraňuje odstraněné sochy z let 1938, 1948 nebo 1989. To je především překvapující ohledně soch z nejdelší éry československých dějin, z období komunistické diktatury. Po konci vládnutí „jedné strany“ zmizely sochy komunistických pohlavárů z veřejného prostoru zpravidla rychle, ale na rozdíl od soch s podobným osudem z dřívějších dob v Lapidáriu vystavěny nebyly. Motiv jejich odstranění byl přitom stejný jako po r. 1918, totiž odříznout se od minulého politického uspořádání. Zřejmě i 30 let po posledním převratu vyvolají symboly minulého režimu příliš prudké emoce. Klement Gottwald vedle maršála Radeckého či zbytků sochy Panny Marie je zkrátka nepřijatelný.

Jsou ostatně výjimky. Některé sochy komunistických představitelů přežily i změny devadesátých let. Například ve svých rodných Zákolanech u Kladna stojí Antonín Zápotocký, kterého místní rozhodli neodstranit. O předním členu KSČ a druhém „dělnickém“ prezidentovi přitom nemůže být pochyb, že nese spoluodpovědnost za represe v stalinistickém období komunistického vládnutí. Také socha Zdeňka Nejedlého v Litomyšli, jeho rodišti, stále stojí. Jeho obraz ve veřejné paměti ovšem není tak jednoznačný, protože jeho působení se neomezuje na funkce v komunistickém režimu. Nejedlý si zaslouží jisté veřejné uznání kvůli své historické a muzikologické práci z období první republiky. Do KSČ vstoupil teprve za války a jako veřejný činitel ve službách strany vystupoval až po ní. Litomyšlští se proto rozhodli opatřit pomník Nejedlého textem, který osvětluje jejich ambivalenci k známému rodákovi. Jsou důvody, proč si ho chtějí připomenout, jsou důvody, proč některé jeho činy zavrhují.

Jako jediný komunistický předák byl Nejedlý pohřben na Vyšehradě, na místě, které plní funkci hřbitova pro ty, které si chce národ připomenout pro jejich úsilí pro národní pospolitost. Zpravidla to jsou hudebníci, skladatelé, vědci nebo literáti. Nejedlý je na Vyšehradě jeden zmála, kteří byli činní v politice. Jiní komunističtí pohlaváři byli postupně od r. 1953 uloženi do „krypty“ Národního památníku na dalším z pražských historických kopců, na Vítkově. Po r. 1989 byly jejich ostatky předány příbuzným, ale jejich hrobky zůstaly v památníku do jeho rekonstrukce v letech 2007–2009.

V případě Národního památníku byl rovněž uplatněn model transformace veřejné paměti, který vidíme v Litomyšli u Nejedlého: něco z původního pomníku ponechat, ale vysvětlující kontextualizací transponovat do současných poměrů. Na rozdíl od vyšehradského hřbitova byl Národní památník zcela přisvojen komunistickým režimem. Zahájení jeho provozu jakožto sekulární katedrály pro národ se do začátku druhé světové války nestihlo a teprve komunistický režim dal mohutné stavbě smysl coby mauzoleu pro hrdiny dělnického národního hnutí a splynutí českého národa s komunistickou myšlenkou. Nebylo tedy možné památník jen očistit, odstranit některé prvky a vrátit se k nějakému původnímu stavu, poněvadž ten fakticky nikdy neexistoval.

Při rekonstrukci byly odstraněny hrobky komunistických prezidentů, přičemž Gottwaldova hrobka v rozbité podobě je dnes vystavěna jako memento komunistického režimu. Rozsáhlé revoluční mozaiky byly restaurovány, ale vítězná socha sovětského osvoboditele byla odstraněna. Podstatné je, že se ponechaly i vstupní dveře, které znázorňují komunistický (Nejedlého!) výklad národních dějin s dvanácti obrazy od mistra Jana Husa až po Vítězný únor 1948. Na místě, kde bylo načas vystavěno Gottwaldovo balzamované tělo, nacházíme výklad o předefinování původní budovy na mauzoleum. Výstava o takzvaných křižovatkách českých dějin 20. století, která se nyní nachází v prostorách renovovaného památníku, plní funkci oné vysvětlující kontextualizace: tu budovu třeba pojímat na pozadí tohoto příběhu.

U žádné sochy historické postavy si nemůžeme být jisti, že původní výklad či opodstatnění bude pro budoucí generace přesvědčující. Postavením pomníku si chceme připomenout jistý příběh, čin nebo událost, které mají význam pro dnešek. Tím vytváříme svůj veřejný prostor, svou veřejnou paměť, historické aspekty své současné identity. Socha říká především něco o nás uživatelích, o našem vztahu k minulosti a o tom, jak vytváříme současnost. Když v 18. století postavili tehdejší obyvatelé českých zemí na každý most a na každou náves sochu Jana Nepomuckého, jehož pověst se každý rok slavila bujarým způsobem, nenapadlo je, že za století a půl budou jejich potomci vnímat jejich pomníky s rozpaky nebo s lhostejností. Aby pomník prokázal svůj význam, potřebuje v každé éře novou legitimitu. Jinak se stane prázdným reziduem minulosti, které může být odstraněno každou chvíli.

V tomto smyslu je postavení repliky mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí jakýmsi umanutým, autistickým činem skupiny lidí, která je prosadila. Nebere v potaz změněnou dobu a změněné poměry, nesnaží se o propojení pomníku se současností a ignoruje nutnost kontextualizace. Sloup tedy postrádá šířeji pojatou legitimitu, protože jeho autoři se o ni ani nepokoušeli. Z ekumenického hlediska – z pohledu postavení církví v současné společnosti – je to navíc pomník promarněných šancí, a to bez ohledu na jeho uměleckou kvalitu.

Návrat jezdecké sochy císaře Františka I. z Lapidária do Krannarovy kašny na pražském Smetanově nábřeží nebo návrat některých soch habsburských panovníků na jiná místa představují taktéž problematický postup. Realizaci návratu nepředcházela veřejná debata o smyslu takového kroku a v případě kašny chybí jakýkoli výklad významu pomníku. Činí z veřejného prostoru muzeální prostředí, kde se shromažďují a vystavují relikty z minulosti.

V demokratické společnosti představuje veřejný prostor jakési otevřené, společné fórum pro vyjádření sdílených identit a hodnot. Vytváření takového prostoru je v ideálním případě spojeno s veřejnou debatou, ve které získá demokratickou legitimitu. Občas takové procesy probíhají ovšem živelně, jak vidíme v posledních měsících ve Spojených státech i jinde. V případě, že pomník nebo socha vyjadřují hodnoty či reality, které část veřejnosti diskriminují a vylučují, je nezbytné obnovit či doplnit jejich legitimitu – nebo je odstranit. Pokud chce demokratická společnost přežít a cílit k dobru pro všechny své občany, nemůže si dovolit ze svého pulzujícího života jistou skupinu trvale vylučovat. Sochy a způsob, jak s nimi zacházíme, zobrazují tedy kvalitu našeho demokratického myšlení a života.

Autor učí církevní dějiny na ETF UK.