Smířeni ve svobodě | Petr Jandejsek

Psát teologický komentář k výzkumu Rozděleni svobodou – Česká společnost po třiceti letech zavání rizikem, které zmiňuje David Tracy. Dost často totiž teolog v tom lepším případě užitečně shrne, co se už obecně ví (generalist), v horším případě si přihřeje polívčičku s vlastní agendou (particularist). Společnost a kultura ovšem podle Tracyho potřebují takovou podobu interpretace veřejného prostoru, kterou nabízí právě teologie. Myslí si to asi také editoři Křesťanské revue, a tak i přes nebezpečí, že věc upadne do banalit či ideologické pasti, dávají prostor teologické reflexi.

Co bylo záměrem výzkumu? Ve shrnující zprávě klade ředitel Českého rozhlasu René Zavoral (ČRo byl zadavatel výzkumu) čtyři otázky, na které měl výzkum odpovědět. Otázky jsou dobře položeny, ale samotná zpráva se k nim příliš nevyjadřuje. Pokusím se tedy shrnout alespoň to málo, co říká.

Je česká společnost rozdělena jinak než před lety, např. před listopadovou revolucí? Zpráva hovoří o stěžejní roli mezigeneračního předávání sociálního postavení nejen v podobě majetku, ale také třeba vztahových sítí nebo kulturního zázemí. Toto předávání u nás sice bylo v každé generaci v uplynulých sto letech částečně přerušeno, ale ne úplně: např. 39 % příslušníků současných elit bylo před rokem 1989 členy KSČ. Dále se Zavoral táže, zda je společnost rozdělena jinak než v dalších zemích Evropy. Dozvídáme se, že v Británii – na rozdíl od nás – lze vysledovat samostatnou třídu elit, která bez dějinných přerušení kumuluje všechny tři typy kapitálu – ekonomický, sociální a kulturní. Ve srovnání s Finskem a Estonskem pak u nás závisí vzdělávací úspěch dítěte v rozhodující míře na původu, tedy do jaké třídy se člověk narodí. Pro filosofující čtenáře je škádlivá Zavoralova otázka, zda je, či není rozdělení přirozený stav. Zpráva mlčí. Snad jen v závěrečném Pithartově zamyšlení, v oddílu Odcizená Praha – a dál?, k tomu můžeme najít postřeh, že centralizace České republiky je zde „druhou přirozeností“. Pokud si tento výraz dáme do spojitosti se sociologem Pierrem Bourdieuem, z jehož přístupu výzkum vycházel, pak by to napovídalo, že přinejmenším centralizace nic přirozeného není: „druhá přirozenost“ představuje cosi dějinně vzniklého, co je pak zvnitřněno a zapomenuto jako dějinné.

A konečně poslední otázka se táže, je-li rozdělení příznak společenské nemoci, a pokud ano, jak ji zjistit a léčit. Výzkum se zjištěním existence šesti tříd opravdu spojuje nezdravé jevy, resp. tyto jevy nachází zejména u nejslabších tříd: tzv. ohrožených a strádajících. Do ohrožené třídy spadá 22 % Čechů. Jde o třídu zapomenutou, která netěží z globalizace, nástupu digitalizace a pravděpodobně nedokáže zachytit ani budoucí trendy. Jde o třídu, ve které má ohrožení i genderový aspekt. Každý šestý Čech potom spadá do nejnižší, strádající třídy. Ta postrádá všechny typy kapitálů – příjem, majetek, sociální kontakty i nové typy kompetencí a lidský kapitál. Jde o třídu, která nejčastěji čelí socioekonomickým problémům, zahrnujícím nezaměstnanost a exekuce. Jak nemoci, projevující se rozdělením, léčit, ovšem výzkum neuvádí. Zůstává tedy dojem, že sice výstižně stanovil diagnózu české společnosti, návrh léčby ale ponechává na dalších.

Výzkum nám jako v zrcadle vrací pohled na sebe sama jako na společnost nemilosrdnou. Kdo se špatně narodil, má prostě smůlu. Kdo má, ten si bere čím dál víc. Překvapilo mě, že v komentářích k výzkumu jsem se téměř nesetkal s pohoršením a výkřikem: „Jak je tohle jenom možné? To už přesahuje všechny meze!“ Myslím tím to, co čteme v Exodu 3,7: „Hospodin dále řekl: ‚Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti.‘“ Pokud je Bůh slitovný a milosrdný, mají být takoví i ti, kteří v něho uvěřili (srv. L 6,36). Papež František o slitovnosti píše takto: „Určité životní skutečnosti je možno vidět jen očima očištěnýma slzami … pros Pána, aby ti dal dar prolévání slz nad utrpením druhých.“

Ačkoliv jsem vždy rád četl texty latinskoamerických teologů osvobození, bylo mi zřejmé, že jejich teologie znamená interpretaci dosti jiného kontextu, než je náš, a že ji nelze bez dalšího přenést do kontextu středoevropského. Ve schopnosti „číst“ vlastní kontext je nakonec síla jakékoli kontextuální teologie – ale i její limit, když ji čteme v jiném kontextu. Výzkum Rozděleni svobodou a jeho detailnější rozvinutí v knize Slepé skvrny od spoluautora výzkumu Daniela Prokopa dává teologii osvobození v českém kontextu jedinečný zdroj pro první fázi teologické práce, kterou Clodovis Boff nazývá socioanalytické mediace. „Poznat skutečný svět utiskovaných představuje materiální součást celého teologického procesu. Jde o moment či nezbytnou mediaci (jakkoli nepostačující) hlubšího porozumění tomu, co obnáší vlastní poznání víry.“ S údaji z výzkumu Rozděleni svobodou se čeští teologové mohou pustit do práce.

Jedním z klíčových konceptů, který bude potřeba v našem kontextu zkoumat, je strukturální hřích. Jde o hřích obsažený v systémech, zákonech, ve způsobech fungování společnosti či v komunikaci. Výzkum Rozděleni svobodou nám ukazuje jeho různé podoby. Není přece náhoda, že exekuce nejvíce postihují obce v Karlovarském, Ústeckém a části Moravskoslezského kraje. Je to snad dáno pouze osobní neschopností nějakých 83 000 lidí, z toho 20 000 dětí, že žijí bez přístřeší, v ubytovnách, u známých či ve velmi zanedbaném obydlí? Pokud vám ten počet přijde zanedbatelný, pak vězte, že jde v ČR zhruba o to jedno procento, kvůli kterému pastýř opouští stádo a vydává se na záchrannou akci (srv. Lk 15,4). Proč je názor na poctivost lidí, stejně jako na důvěryhodnost institucí nízký právě u strádající vrstvy? Samotná zpráva zde používá výraz „lidské odcizení“, který nacházíme také v řadě současných teologických pojednání o hříchu. Daniel Prokop zase upozorňuje na mechanismus dehumanizace, kvůli kterému se nám snáze přehlížejí či odmítají ti, které tak úplně za lidi nepovažujeme: „Možná se málo bavíme o procesech, které nás vedou k odsuzování a dehumanizaci, a proto je nejsme schopni rozpoznat a odmítnout ani v anonymním výzkumu ani když se ve veřejném diskurzu o lidech mluví jako o invazi, hmyzu či rakovině.“

Zpráva o rozdělené společnosti je nejen výzva k pláči a prorocké kritice. Rozdělení volá po smíření a sjednocení. Věta z předmluvy dogmatické konstituce druhého vatikánského koncilu O církvi může sloužit jako dobré východisko: „Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“ Církev je představena ve dvojici vztahů: k Bohu a mezi lidmi navzájem. Na obou těchto rovinách tak jednak manifestuje, k čemu byla povolána a co jí již bylo dáno – tedy že je to svátost či znamení: Zjevuje, že existuje možnost žít ve vztahu s Bohem a v jednotě mezi sebou navzájem přes různé myslitelné hranice. Zároveň na osách obou uvedených vztahů má být církev nástroj k uskutečnění a posílení jednoty: vertikálně ve vztahu s Bohem, horizontálně ve vztazích mezi lidmi.

Být nástrojem jednoty celého lidstva či skromněji nástrojem jednoty české společnosti obnáší službu tomuto smíření. Americký teolog Robert J. Schreiter považuje smíření za vhodný misijní model pro soudobou církev. Smíření zahrnuje vertikální a horizontální dimenzi, což odpovídá výše uvedené dvojici vztahů. Smíření s Bohem i lidmi pěkně vyjadřuje apoštol Pavel: Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní, a tak jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni (Ř 5,1–11). Tomuto smíření jsme nyní povoláni sloužit (2K 5,17–20) s nadějí, že výsledek není jen v našich rukou, ale patří k Božímu plánu se světem (Ef 1,10).

Výzkum uvádí, co všechno naši společnost rozděluje, a co tedy v linii této argumentace vyžaduje smíření. Zejména se jedná o nerovnosti v ekonomickém, sociálním a kulturním kapitálu. V souvislosti s těmito nerovnostmi se rozdělení projevuje také v odlišném vnímání vývoje české společnosti po roce 1989 a v odlišných představách o směřování do budoucna. V posledních letech pak ještě přibylo téma migrace. Autoři výzkumu, sociologové, hovoří o potřebě dialogu, který nemusí nutně znamenat názorovou shodu. Teolog Schreiter o dialogu jako součásti procesu smíření píše také. Upřesňuje, že má za cíl vyrovnat se s minulostí, která má škodlivé dopady na přítomnost a nežádoucím způsobem předznamenává možnosti budoucího vývoje. K tomu uvádí tři body:

1. Předmětem dialogu je uzdravení paměti.

Práce s pamětí je důležitá, protože způsob, jakým si o minulosti vyprávíme, utváří náš vztah k ní. Paměť nese naši osobní i kolektivní identitu. Výzkum Rozděleni svobodou nám ukazuje například to, že příběhy o lidské nouzi – třeba v souvislosti s exekucemi – už nelze vyprávět jen jako příběhy osobního neštěstí nebo dokonce hlouposti, ale jako příběhy společné.

2. Na základě zkušeností s tzv. komisemi pro pravdu a smíření pléduje Schreiter pro vytvoření prostoru, ve kterém budou moci zaznít hlasy a „pravdy“ lidí ze všech stran. Proti námitce, že pravda je přece vždy jen jedna, ukazuje, že pravda má v dialogu smíření různé fasety: existuje pravda objektivní (kdo, co, kdy, kde učinil), pravda narativní (proč a z jakých důvodů), pravda dialogická (příběh, ve kterém různé strany mohou objevit svou vlastní pravdu a pravdu těch druhých) a pravda morální (co se lze z minulosti naučit pro budoucnost). Rozvinutí takové praxe dialogu by mohlo vést ke kultuře pravdivosti, jak ji naznačuje hebrejský výraz ’emet: pravdivost, spolehlivost a věrohodnost. Co kdyby například úspěšný program Člověka v tísni „Příběhy bezpráví“ o obětech komunistické totality dostal další díl o obětech liberální společnosti kapitalistické?

3. Úsilí o spravedlnost. V tomto bodě se Schreiterův „model smíření“ prolíná s dříve zmíněným „modelem osvobození“. Není totiž možné smířením lacině zahlazovat přetrvávající nespravedlnosti. Jak připomíná soudce Josef Baxa, vládu práva nelze překrýt ani vládou většiny. Úsilí o spravedlnost se děje na rovině trestní, restorativní a strukturální. První rovina je zřejmá: pachatele trestných činů je třeba usvědčit a potrestat, čímž bude zřejmé, že podobné jednání se nebude v budoucnosti tolerovat. Restorativní spravedlnost usiluje o vytvoření příležitostí pro obnovení spravedlivé a smysluplné společnosti, někdy za přispění restitucí a reparací. Strukturální změny potom mají politickou cestou přispět k tomu, aby ekonomické, sociální a politické struktury nereprodukovaly nadále nespravedlnost.

Možná si říkáme, že smíření vyžaduje všestranně dobrou vůli, jinak se nic nepohne. Zpráva z výzkumu však upozorňuje na skutečnost, kterou lze považovat za slibnou: „Vcelku je v populaci jen málo těch, kteří odpovídají archetypálním učebnicovým příkladům liberálů, křesťanských demokratů, konzervativců, fašistů. Ostatně řada z nás své postoje běžně nemá potřebu formulovat a obhajovat, jsou mělké a vratké. Jak se ukazuje, postoje jsou formulovány především naším sociálním okolím a žitou zkušeností poslední doby.“ S formováním postojů, a to především našich vlastních, se přece dá něco dělat. Vytvářet místa a chvilky pro zkušenost lidskosti lze a děje se to. Naše církevní shromáždění v tom také mohou sehrát významnou roli – třeba už jen tím, že se podíváme, zda se aktivně otvíráme lidem všech tříd, a zejména těch zranitelných (srv. 1 K 1,26).

Autor je teolog, koordinuje bakalářský obor Teologie křesťanských tradic na ETF UK.

Povoláni ke svobodě

z kázání Tomáše Halíka na loňském ročníku Smetanovy Litomyšle

„Byli jste povoláni ke svobodě, bratři. Buďte v tom pevní.“ – slyšeli jsme dnes v druhém čtení nedělní bohoslužby z listu apoštola Pavla Galatským.

Křesťansky věřit znamená u sv. Pavla nikoliv přijmout určité náboženské přesvědčení, nýbrž žít jako svobodný člověk, žít úplně novým životem. Svobodným od strachu, hříchu a smrti. Slovy apoštola žít ne podle těla, ale podle ducha.

Co znamená tělo u apoštola Pavla? To znamená povrch, povrchní život, život řízený z vnějšku, duchem světa. Dnes bychom řekli manipulovaný ideologiemi, institucemi, reklamami, módou, médii… Sestoupit od povrchu na hloubku. Řídit se hlasem, který zaznívá ve svatyni našeho svědomí…

Jsme povoláni ke svobodě, sestry a bratři. Je ovšem svoboda dvojí: animální a humánní – zvířecí a lidská. Je svoboda zvířete vypuštěného z klece. Svoboda s heslem „urvi, co můžeš – budu si dělat to, co já chci, bez jakýchkoli ohledů“. A pak existuje svoboda vpravdě lidská. Svoboda spojená s odpovědností. Jejím heslem je dělat to, co je správné.

To ovšem znamená stále hledat, ptát se, co je správné. Neřídit se jen svým ego, nýbrž naslouchat hlasu svědomí.

Svoboda je dar, ale je to také úkol. Letos (v roce 2019) si připomínáme 30 let od událostí, které jsme mnozí prožívali jako vytoužený cíl, ale ukázalo se, že to byl spíše start, vyjití na dlouhou cestu. To však naprosto nesnižuje velikost oněch chvil.

Celá společnost, i my křesťané, znovu stojíme na křižovatce. Bude církev hrát roli jen ozdobného ornamentu státních slavností? Bude poslušně přikyvovat momentálním mocipánům? Bude na straně obchodníků se strachem? Anebo se rozpomeneme na slova kardinála Tomáška z listopadu 89: „V této chvíli já a celá církev stojíme na straně národa.“ Pokud se z našich kázání vytratí zvěstování evangelia svobody, pokud tam nebude víra, naděje a láska, ale jen vlastní strach, depresivita, apokalyptické blouznění a šíření paniky, pak podáváme kámen místo chleba, pak místo léku podáváme jed. Ano, můžeme mít starosti, můžeme mít obavy, ale jestliže ty naše obavy jsou infikovány strachem, pak výsledkem je bezvýchodné zoufalství, nemoc k smrti… Pravé a falešné proroky poznáme podle toho, že přinášejí vnitřní svobodu a radost, nikoliv strach a depresivitu.

redakčně kráceno

Vytisknout