Skrytý čas | Tomáš Sedláček

„marnotratný syn… a přišel sám k sobě"

„I want to be myself“

To, že marnotratný syn dokázal přijít sám k sobě, také znamená, že existuje jakási propast, průrva, mezera, rozštěpení mezi já a já. Předtím než přišel sám k sobě, musel být někde mimo sám sebe, nebýt sám sebou.

Všimněte si, že jak odchod syna od otce, tak i jeho návrat byly ekonomické. V první instanci, tedy při odchodu, chce marnotratný syn předčasně otcovo dědictví, tedy peníze, neb má pocit, že má nárok na cosi, na co ve skutečnosti nárok neměl (jinými slovy, ekonomicky, přál si Freudovsko-Oidipovskou smrt svého otce). A tuto žádost vyslovuje s tím, že peníze mu dají svobodu, bude sám sebou, bude si moct dělat, co chce, jít kam chce, neb očividně sám sebou se necítil ani u otce. Zajímavé na tomto příběhu je, že mu otec beze všeho vychází vstříc.

I z tohoto příběhu lze cítit další dimenzi Božího jména. Je-li Hospodinovo jméno „Jsem ten, který jsem“, pak je naše jméno, tedy jméno lidí, Ti, kteří nejsme to, co jsme. Jsme ti, kteří nejsme to, co jsme, jsme stále kdesi jinde (neustále nespokojeni s tím, jací jsme, a budujeme vzdušné zámky o tom, jací bychom chtěli být a jak to udělat a jaký trik na sebe zkusit, abychom byli někdo jiný, lepší), fyzicky jsme ti, co neustále těkají, jsme těmi „chodci, co spěchají, aby už nebyli těmi chodci“ – abychom si půjčili citát od pronásledovaného českého básníka Jana Zahradníčka. Jsme ti, kteří jsme running to stand still slovy známé skupiny U2.

Zdá se, že člověk nebyl sám sebou ani čerstvě po stvoření. Což by bylo důležité zjištění, protože toto odcizení, které cítíme dodnes, taková zvláštní samota (samota skrytého času) předcházela prvotní hřích i pád. Čteme přece, že se člověk cítil sám a že nebyl k sobě schopen nalézt druha. Jinými slovy čerstvě stvořený člověk, který chodil s Bohem, se i v čiré Boží přítomnosti cítil sám, tedy necelý, cosi mu chybělo. Zde se tedy protíná příběh o stvoření s příběhem o marnotratném synu: ani on se necítil plně sám sebou v domě svého otce, kde měl rajský klid a nic mu na první pohled nechybělo. Chybělo. A otec jej stejně laskavě z ráje vyprovodil, jako přijal zpět.


Svaté a profánní

Otázkou tedy zůstává, jak onen syn přišel sám k sobě. Stalo se to v jakési kontemplaci? Stalo se to v skrytém čase? Nikoli, stalo se to uprostřed jeho aktivního života, když již nemohl klesnout (ekonomicky) hlouběji.

Mistr Eckhart, středověký křesťanský mystik, se ku sporu život aktivní versus kontemplativní vyjádřil ve smyslu, že mezi tím žádný spor nevidí, že kontemplativní život se s aktivním vůbec nevylučuje, ba naopak.

To si říkám často sám, když uvažuji o tom, že jsem příliš zdrchaný, příliš aktivní, příliš těkavý a příliš nenechavý. Jen tak mimochodem, varování před leností v Bibli najdeme, ale nepoměrně větší důraz je kladen na opačný pól tohoto kontinua, totiž na naši snahu neustále cosi dělat. Vždyť přikázání odpočinku je nikoli doporučením, ale přikázáním, a mezi deseti přikázáními má výsostné místo; je přikázáním čtvrtým, tedy prvním technicky konkrétním (po třech milostných). V deseti přikázáních proti lenosti nenalezneme nic. Proč? Asi máme jako lidé spíše mnohem větší tendenci vychýlit se směrem k neustále aktivitě, práci… Právě proti tomu stojí přikázání odpočinku: Nebudeš neustále kvaltovat, nebyl jsi stvořen ku práci, a byť v práci budeš moci nalézat svou identitu a smysl, nesmíš se stát zaměstnancem svého zaměstnání, otrokem své aktivity a svým vlastním bičovatelem.

V tichu a v hluku

Co tedy? Zdá se, že jsou věci, které můžeme objevit jen v tichu, pomalosti, v kontemplaci, a jsou zase oblasti, které lze nalézt jen v aktivitě, práci a společenství. Hospodin někdy mluví v tichu, někdy v bouři rozervanosti Rudého moře. Člověk by si měl přestat vyčítat, že samotné společenství s Bohem mu nestačí (nikdy to nikomu nestačilo, ani čerstvě stvořenému Adamovi).

Podobenství o marnotratném synu lze tedy číst i jako paralelu k příběhu o stvoření. Je tam rajské zázemí s Otcem, pak veliký rozchod, ale i dynamika odpuštění, návrat zpět domů. Co říká Genesis v náznacích, říká marnotratný syn naplno, zde nalezneme dopovědění příběhu odpuštění a spásy, dokončení s návratem domů.

Nemarnotratný syn

A co ten druhý syn? Ten řádný, spořádaný patron, který z rajské zahrady svého otce nikdy neodešel, neokusil plodu poznání dobrého a zlého a tudíž se nemusel vracet? Byl on tedy (celou dobu) sám sebou, když očividně nikde v žádném korytě s prasaty sám k sobě přicházet nemusel? Znamená to, že byl celou dobu sám sebou, vyrovnaný a vyladěný? Z příběhu to tak nevypadá. Nemarnotratný syn působí umělohmotně, je plný zášti, otce nemiluje, ale slouží mu (pro zisk?), nemiluje ani svého bratra, naopak je na něj naštvaný, jedná sobecky kvůli malichernostem.

Na to být sám sebou je potřeba zejména být. Nemarnotratný syn byl kopií domnělé vůle otce, kopií nudnou, o kterou nikdo nestál, nejméně zřejmě otec, kopie, která štvala samotného nositele, který ve své rádoby pokoře a práci pro otce vytvořil tichý jed, ve kterém utopil zbytky svého já, udušený a mimo. Mrtvá maska na mrtvé duši, utrápené dlouhodobým pobytem v ráji, který ale nedokázal vidět ani se jím těšit, přitom ale neměl dost odvahy své teplíčko opustit a stát se něčím, čímkoliv.

Klasická teologie prezentovala Boha jakožto držitele řádu a pořádku a ďábla jakožto nositele chaosu a bořitele řádu. Toto má jistě svá opodstatnění, ale nebude na chvíli také užitečné podívat se na věc z jiného úhlu? Copak Bůh není často ten, který nás nenechá v klidu, který nás neustále provokuje? Že nás posouvá dál a nenechává zakrnět? Snad všichni staří proroci by mohli vyprávět! Jaký oni mohli mít klidný život, kdyby je pořád nepronásledoval ten hlas, to poslání? Vzpomeňte na Jonáše. Nebo Abrahama nebo kohokoli snad s výjimkou Izáka a Samsona (z velkých postav Starého zákona).

Kdo bojuje s Bohem?

Nebo, a tento příběh mám nejraději, vzpomeňme na Jákoba. Ten se též vracel domů, podobně jako marnotratný syn, a po dobrodružstvích ho na břehu řeky konfrontuje zvláštní bytost. Ta s ním bojuje, zdá se že i zcela fyzicky, a změní mu jméno na Izrael, tedy ten, který bojuje s Bohem. A zde se skrývá kouzelná slovní hříčka: když se řekne „bojuje s Bohem“, není zřejmé, zda ve smyslu proti němu, nebo po jeho boku (proti čemusi jinému). Zdá se mi, čím dál víc nad tím přemýšlím, že to dvoje znamená jedno a to samé. Kdo bojuje s Bohem, vždy zároveň bojuje s Bohem. V obou smyslech.

A to je pro mne odpověď druhému ze synů, tedy bratru marnotratného. Kdo chce bojovat s Bohem, musí bojovat s Bohem. A v tom je pro mne smysl tohoto podobenství a snad i smysl pádu a vykoupení.

Hospodin praví: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův… Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustí, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ (Gn 28,13–15)

Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ (Gn 32,29)

Vytisknout