Setkání s tím, co je jiné - Rozhovor se Sylvou Daníčkovou

Rozhovor se Sylvou Daníčkovou, pracovnicí Akademie věd, překladatelkou, redaktorkou, herečkou, organizátorkou vědeckého života a členkou sboru ČCE v Praze U Salvátora

Co jste byla a co jste?

Asi tu vždycky byl a pořád je někdo jako „pastýřka putující k dubnu“... Ostatně, duben je měsíc mého narození. Při tom se může dít mnoho věcí.

Nejdříve dětství na pomezí Českého ráje, v rodině, která dala člověku pro celý život pocit bezpečí a víru v dobro. Studium na francouzském gymnáziu a na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, i když touha mířila spíš do světa umění. Takový krok chce odvahu, kterou jsem neměla; je-li touha ale silná, nakonec člověk dostane to, po čem touží. Tak jsem se díky znalosti jazyků, krátké zkušenosti s filmem a s praxí studentského průvodce po pražských památkách ocitla na scéně Laterny Magiky a poznala radost, jíž je jeviště a setkávání s lidmi v hledišti. Práce v týmu režiséra Alfréda Radoka a hlavně jeho osobnost byly něčím víc, než divadlo slibuje. Dalo mi to tolik, že jsem s tím vystačila mnoho let i v práci v Černém divadle Jiřího Srnce, na skok v Semaforu a příležitostně v televizi a v rozhlase. Rok 1968 a brzy na to ztráta, kterou byla smrt mého přítele Jiřího Šlitra, změnily přes noc směr proudu, který člověka nese, a obrátily ho po cestách světem při hledání světa vlastního zcela dovnitř. Tam nastalo hlavní dění, objevování a setkávání. Byl to i čas nesmělého návratu k Bohu.

Začala jsem dělat jazykovou redaktorku v Orbisu, byla asistentkou, libretistkou i klapkou v Krátkém filmu Praha, v rozhlase četla Hajaju i své Pohádky na dobrou noc, rozuměla jsem si i s Dětským hudebním vysíláním a v Lyře Pragensis našlo místo několik mých malých překladů. Hodně jsem tenkrát psala „do šuplíku“, všechno, co mi přišlo na mysl. Proud, který člověka nese vytrvale, není-li mu bráněno, mířil do stále větší samoty, ticha, prázdna a v něm možných setkání, ale po zvratu roku 1989 se zase obrátil do světa. Jako houby po dešti vznikaly tenkrát nové časopisy, mne přijal týdeník Forum, později Telegraf, po rozdělení republiky také pražská redakce slovenských Mostů. Po tomto rychlém a užitečném stěhování, jako by vše bylo pečlivě připraveno, se naskytla příležitost k práci v tiskovém oddělení Akademie věd. Chystaly se tu tiskové konference, sympozia, přednášky, navazoval se styk s novináři, televizí a rozhlasem, začínal se také vydávat čím dál tím výpravnější měsíčník, zabývající se děním v ústavech Akademie. Moje představa o tom, že věda je něco neživého, pomalu brala za své, a svět i život začaly nabývat uprostřed velkorysých a své práci a vědě zcela oddaných lidí nové podoby. Přibyl další k mnoha darům života, za které nemohu být nikdy dost vděčná.

Co vaše spisování?

Nedávno vyšlá kniha Skrytá poselství vědy obsahuje třicet šest rozhovorů, vybraných z mnoha desítek setkání s vědci. Odkrývá, čím se dnes vědci u nás zabývají, co si myslí a snad trochu i jací jsou. Při jejím sestavování vykrystalizovaly čtyři celky: hry vědy, věda jako tajemství, znamení doby a stopy dějin. Popravdě řečeno jsou ta čtyři zaklínadla přítomna v každém vědeckém bádání. Mně potvrzují velký osobní objev, a to, že věda je hravá, že pracuje s tajemstvím, že objevuje, co ostatní ještě netuší a že její stopy nacházené v dějinách odrážejí velké dobrodružství ducha.

Mým úkolem bylo jen zaznamenat, co bylo jinými promyšleno a řečeno, ale i příprava otázek měla svoje kouzlo a práce s textem byla dobrým cvičením vlastní mysli i rozumu, do té doby poněkud ospalého. O tom, co všechno jsem se dozvěděla a jakým darem každé setkání s „mými“ vědci bylo, ani nemluvě.

Z dřívějších pokusů o vlastní psaní je tu ze sedmdesátých let knížka Opeřeného hada viděti, malý cestopis z Latinské Ameriky, kde jsem s Černým divadlem Jiřího Srnce mohla prožít krásu zemí, obydlených laskavými lidmi a ozvěnami dávných věků. Novela Kdykoli třeba v pondělí vyšla v Mladé frontě, také překlady pro Lyru Pragensis jsou z času, věnovaného hlavně psaní: překrásné pohádky tureckých nomádů Křišťálový serail, Stendhalovo O lásce a báseň v próze Richarda Bacha Nikdo není daleko.

Vlastní psaní vnímám spíše jako hru, snahu porozumět sama sobě, někdy jako zprávu ostatním, která většinou zůstává neodeslána.

A cíle, hlavní ideje, záliby?

Cíl, to je někde daleko. Nebo i tady? Mám přání prožívat svůj život jako dar – v lásce a přátelství s Dárcem a ostatními lidmi.

Nevím, jestli mám nějaké hlavní ideje. Jestli mám vůbec ideje. Mám pocity, možná stavy, stav radosti, tolik vítaný, stav bolesti, tak nevyhnutelný … Jak se naučit nést to a unést? Možná je jakousi ideou mít postoj a dokázat jej obhájit…

Záliby? Znamená-li to mít rád; pak samota a mlčení, příroda, setkání s někým, kdo mne zneklidní nebo obejme nebo u mne najde potěšení. Už nečtu tolik, jako kdysi. Modlitba, ano, to je ale potřeba. A psaní? Je radostí, i když pracovat s tím, co člověk napsal, bývá pěkná dřina. Tak potřebná k životu, hlavně rytmem, který nese. Spojení člověka s tím vesmírným, Božím.

Snad to byl Kierkegaard, kdo řekl, že básníci jsou padlí mystikové. Oni opravdu asi někdy někde okusili pravou blaženost, tu hledají a někdy jí dosahují a nám pak dávají také ochutnat.

V dívčím věku jsem básně a básníky milovala a také je recitovala. Zase se k nim vracím. Z našich nejmilejší mi byl Erben, dodnes umím zpaměti Zlatý kolovrat a Štědrý den; Svatopluk Čech mě dlouho držel melodikou svých dlouhých básní; Jaroslav Seifert jistě, celý; a Josef Hora, jeho nádherný Zpěv rodné zemi byla moje výhra v recitační soutěži; i Fráňa Šrámek někdy; a Vladimír Holan, kterého ctím také pro jeho statečný život; z cizích Verlaine, Dickinsonová, Jeffers nejen pro jeho Pastýřku putující k dubnu; a Shakespeare, sonety; a Prévert...

Co vám říká slovo „vědec“?

Vědci něco důležitého v mém životě změnili: postoj k rozumu, mysli, vědění. Co souvisí s myšlením, mi bývalo podezřelé, nemilé svou uspořádaností, střízlivostí, počtářstvím. Bylo to nepřátelské mému světu snění, fantazie, hraní, improvizace. Ale ukázalo se, k mé radosti, že tohle všechno vědcům nechybí, že to mají navíc ke svému vědění. Důvodem k radosti, mohu-li to posoudit, je pro mne i to, že se v jejich světě děje velký posun od pýchy devatenáctého století k badatelské pokoře lidí, kteří se díky svým poznatkům a vysoké úrovni elektroniky dostávají daleko do kosmu, do nitra buňky, atomu, mozku. Čím více vědění, tím více ochoty připustit, že všechno nebudeme vědět nikdy, že je hranice, za niž člověk nemůže, i když tolik poznává. Jsou objevy, hlavně ve fyzice, biologii, astronomii, pokud vím, které se dotýkají tajemství stvoření, zjištění, která hovoří ve prospěch Někoho, kdo si přeje, aby tu byl život, člověk, řád. Připočtu-li k tomu píli, poctivost a život často na úrovni řehole – pak zůstávám stát v úctě a děkuji za všechno a za všechny, s nimiž jsem se v Akademii věd setkala.

A „Bůh“?

Jak člověk přijde k víře? Nevím. Je to tam. I když jsem se ztratila, tak to tam bylo. Zapsala jsem si do deníku: Někdo se ve mně modlí… Ale nepamatuji se, jak to začalo. Možná bylo důležité, že jsme v létě, o prázdninách, chodily s babičkou do statku ke Kučerovým nejen pro mléko, ale taky na večerní bohoslužbu. Oni měli po těžké celodenní práci, my děti po koupání v rybníce a pobíhání po lukách. V kuchyni byl velký dřevěný stůl, na něm Bible, pan farář přijel z vedlejší vesnice. Četli jsme jeden po druhém vybraný text, zpívali vážné bratrské písně, vykládalo se evangelium a na stole ležely při modlitbě sepnuté drsné ruce těch domácích lidí, kteří byli potomky pobělohorských emigrantů a vrátili se k nám po druhé světové válce. Jejich tichost a vážnost, jejich důstojnost a síla nějakého jejich utajeného smutku… tam se možná semínko ujalo…

Nesmím ale zapomenout na bohoslužby U Klimenta, pro nás venkovské vzácnost, zlaté texty tamějších dětských pobožností, a „Potěšujte, potěšujte lidu mého…“, přednes z Izaiáše, který mi byl svěřen při konfirmaci.

Co pro vás znamená „sbor“?

Je to širší rodina, jsme si blízcí něčím, co není třeba říkat. Společně posloucháme Boží slovo, zpíváme, stojíme kolem stolu při večeři Páně. To „společně“ je důležité. Každé kázání má nějaké drobné sdělení, které zapadá do mozaiky mého uvažování o Pánu Bohu. Ve staršovstvu cítím svou nedostatečnost a neschopnost rozhodovat o penězích, hospodaření, přestavbách, nedorozuměních, darech, plánech do budoucna; radost ze společenství je ale silnější, než má nechuť k jednání. Zbývá, co ví každý – na setkáních při kávě a čaji po bohoslužbách někdy dojde k neopakovatelným debatám.

Jaký význam připisujete „společnosti“?

Víc nežli společnost vnímám zemi, kde jsem se narodila. Tu miluji se vším, co to obnáší, tedy také s tím, co se mi nelíbí. Jsem tu doma a jsem tu ráda. Připadá mi podivuhodná „ta zem, která vlastí je ti“, od sedmikrásky na okraji chodníku až po lišejníky někde na horách. Připadají mi podivuhodné její dějiny, tak zlé i vznešené v toužení po pravdě. Připadají mi obdivuhodní její lidé, ti, kteří při všem, co se tu dělo a děje, zůstávají věrni sami sobě, odkazu dědů a přítomnému Světlu. Zaslouží povzbuzení.

A na konec – „jiná náboženství“?

Vážím si všech náboženství, včetně víry takzvaných původních národů. Nepochybuji, že jsou ukazateli cesty k Bohu, odlišnými od mého vyznání, ale i s řadou společných znaků, jak v učení, tak ve způsobu jeho žití. Není marné dotknout se některého z nich, vím-li, že je dobré kopat jenom jednu studnu. Pak může být setkání s tím, co je jiné, vzpruhou i obohacením mého hledání.

Milan Balabán

Vytisknout