Sestoupí duch feministické teologie na církev?

Rozhovor Miroslava Vodrážky s Milanem Balabánem, který se uskutečnil v roce 1991 a publikován byl pouze na internetových stránkách časopisu Babylon v lednu 2019.

Jak je to s otázkou „ženského pricipu“ v Bibli?

Za prvé, Hospodin, Bůh Starého zákona, figuruje v starozákonním podání jako „muž“. To je dáno dvojím: jednak patriarchální strukturou tehdejší společnosti, která ovlivňovala i sakrální písemnictví. Starozákonní písemnictví nemá na svém pozadí matriarchální strukturu, kdyby ji mělo, mnohé výpovědi o Hospodinu, eventuálně o Izraeli, by vypadaly zcela jinak. Druhý důvod je vášnivá polemika především proroků proti tzv. vegetativním kultům – kultům plodnosti. Např. Bál a Aštarta, tato dvojice reprezentovala pojetí, že všechno vychází ze země, že Velká matka, totožná se zemí, určuje všechno, co se na ní děje. Není zde žádného otce. Je to náboženské pojetí a kultura partenogenetická, neboť země je panna (parthenos), ale zároveň matka. Nicméně stopy po dvoutvářnosti Hospodina jsou ve Starém zákoně stále patrné. Jednak v kultových symbolech, jednak v prorockých metaforách. Například Hospodin neviditelně stojící na schráně úmluvy, v níž byly desky Dekalogu, má na pozadí sakrální spojení Hospodina s Izraelem. Truhla hraje roli jakési vagíny. Podobně cherubíni na truhle úmluvy, na takzvané slitovnici, hráli pravděpodobně původně roli mužského i ženského Hospodina.

Moderním dokladem je např. chrám, jak ukázal katolický myslitel Friedrich Heer, také zde chrámová loď a věž hraje roli jakéhosi sakrálního spojení mezi nebem a zemí. Země je jako vagína, která je shora oplodňována.

Proroci mluví o Hospodinu jako o matce, která bude těšit svůj lid. Jeremjáš mluví o královně nebes a myslí tím velkou bohyni ištarského typu, ale původně mohlo jít o ženský protějšek Hospodina, uctívaný zcela legitimně. Židé v egyptské kolonii Elefantině uctívali vedle Hospodina (zvaného Jahu) i jeho ženské protějšky: Anat-Jahu, Anat-Bethel atp. Anat je známá z ugaritských textů jako bohyně plodnosti, růstu, lásky, ale i války. A to nemusí být chápáno jako modlářství, nýbrž jako navázání na staré izraelské tradice, které byly později, jak už jsem řekl, potlačeny.

Ženský princip se uplatňuje i v izraelské literatuře moudrosti, například v knihách Přísloví a v moudrostních knihách apokryfních, kde je moudrost zosobněna do podoby ženy, jakési průvodkyně, spolupracovnice a téměř milenky Hospodinovy.

A jak je to v kabalistické literatuře?

V kabalistické literatuře zas vystupuje jako protějšek Hospodinův Šechína, tj. přítomnost Boží v tomto světě. Je to jakýsi protějšek mužského Hospodina. A nakonec v křesťanském učení o Trojici vystupuje kromě Otce a Syna též Duch. Ale hebrejsky duch-ruach je rodu ženského. Jedná se tedy spíše o duši, o ženskou přítomnost Hospodinovu. V řečtině se však duch řekne pneuma, a to je rodu středního. A tím je vlastně provedena defeminizace Trojice. Je důležité vědět, že ruach znamená ženskou otevřenou náruč Boží, ženskou laskavost Boží, ženskou přítomnost a božský vítr, který v pravý čas slitovně zasahuje. Tak jako Šechína odnáší Mojžíše k jeho hrobu, podobně Anat pohřbila Bála.

A v katolické teologii?

Kompenzací v katolické církvi je mariánský kult, který se opírá o koncil v Efezu v r. 431, v tom Efezu, který byl veleznámé středisko kultu Velké Matky, bohyně lovu a bohyně měsíce Artemis. Ještě ve Skutcích apoštolských čteme liturgický výkřik „Veliká jest Diana efezských!“. V řeckém textu je Artemis, tato Velká Matka, znázorněna jako ženská figura, která má mnoho prsů. Zdá se však, že nejde o prsy, nýbrž o množství pyjů. To není jistě náhodné, že právě v Efezu, v tomto maloasijském středisku ženských kultů je nazvána Maria theo tokos, tj. Bohorodička.

A na tyto momenty se snaží navázat tzv. feministická teologie, která je u nás téměř neznámá. Teprve nyní podala dizertační práci na toto téma Jana Opočenská, žena jednoho z profesorů na evangelické fakultě. Tato práce se jmenuje Zpovzdálí se dívaly také ženy.

Jinak existuje zvláště v Americe rozsáhlá feministická teologie i sufražectví, neodborné zasahování do biblických textů. Nutno ale uznat, že některé důrazy, které tato teologie vynesla na povrch, jsou užitečné. Dnes už nejsme tak svázáni s patriarchální strukturou společnosti a dovedeme zpětně a jakoby sumárně pochopit, že jméno Bůh je metafora, která má tvář mužskou i ženskou. Zatím se křesťanská teologie spokojila s tím, že ženský protějšek Hospodinův tvoří „káhal“, „synagogé“, „ekklésia“ – církev. Bylo by zapotřebí, aby dobrá feministická teologie (jednou z reprezentantek je také manželka významného systematika Jürgena Moltmanna) se dostala do podvědomí naší církve i širší veřejnosti.

Lze chápat například Ježíšův důraz na odpuštění, lásku i jako protest proti přísnému maskulinnímu Hospodinovi?

Výslovný protest to není. Ježíš byl Žid, byl součást židovské společnosti, myslel apokalypticky, farizejsky a nazývá Boha „Otcem“. Na druhé straně však implicitně tím, že zdůrazňuje milosrdenství (hebrejské slovo chesed znamenalo původně dělohu), lásku, která je konkrétní, objímavá a slitovná, vnáší nepřímo do židovského pohledu, kdybychom chtěli užít naší terminologii, ženské prvky. Dále pak je pozoruhodné, že je Ježíš obklopen ženami, což bylo od počátku kamenem úrazu a vedlo někdy k fantastickému domýšlení u liberálně romantických pisatelů, jako je například Ernest Renan, který se domnívá, že Maří z Magdaly hraje roli Ježíšovy milenky. Nicméně je příznačné, že Ježíš ženy neodmítá. V jeho kruhu jsou ženy různého původu, od nevěstek až po nejvyšší šlechtičny. Také pod křížem stojí ženy. Už to, že Marie je v samotném evangeliu a zvláště pak v pozdější tradici velice zdůrazněna, ukazuje, že jsou nějakým způsobem ženské prvky do této zvěsti vneseny. I to, že je to právě Maria z Magdaly, kdo jako první podle Janova evangelia vidí Ježíše, není náhodné. Sám jsem podnikal analýzu srovnáním Písně písní, kde milá hledá v noci svého milého a obchází město smrti, s Marií z Magdaly, která hledá Ježíše v místě podobném u hrobu a v okolí hrobky. Tyto a pravděpodobně i jiné momenty by odpověděli kladně – Ježíš do pojetí Boha implicitně určité ženské prvky vnáší.

Upozornil jste, že duch, hebrejsky ruach, je rodu ženského. Kdybych to vztáhl na jednu z nejatraktivnějších středověkých herezí Jáchyma z Flory, který říká, že věk Otce i Syna skončil a nastává věk Ducha, znamená to, že tento třetí věk bude věk více „ženský“?

Rozhodně žijeme ve věku Ducha, tak to vidí celý Zákon, Evangelium i Listy. Slavomil Daněk, první starozákoník evangelické fakulty, to formuloval tak, že církev nezaložil Kristus, ale Duch. Ve Skutcích v 2. kapitole se vypráví o vylití Ducha svatého na apoštoly. Podle Janova evangelia je to Duch, který zastoupí fyzickou postavu Ježíšovu. Ježíš jakožto Kristus je uváděn nejen do povědomí, ale také do síly v srdcích a hlavách křesťanů prostřednictvím Ducha, jakéhosi „zmocnění“. Zde je navázání na ruach, který se objevuje v l. kapitole první knihy biblické – ruach se vznáší nad vodami. Nesprávný je výklad, že by ruach byl jakýsi beztvarý vítr. Je to tvůrčí ženský princip, přičemž v pozadí je obraz ptáka, který sedí na vejcích a vysedí z těchto vajec holátka. Tak se dá hrubě katolicky říci, že tento svět Hospodin vyseděl skrze ducha. A to se vždycky v církvi pociťovalo a kdykoliv na to církev pozapomněla, vznikly tzv. hereze, které však nebyly méně heretické než ortodoxie. Proto je zapotřebí naslouchat i heretickým hnutím a ptát se, zda jsme obraz Boha příliš nepomužštili.

Jaké jsou podle vás typické charakteristiky „mužského“ Boha?

Je to Bůh přísný, spravedlivý, vládnoucí a ovládající. Bůh, který je v komunikaci sám se sebou, a pokud komunikuje se svým lidem, vnucuje mu své poselství, aniž by čekal na odpověď. Naopak důraz na milosrdenství, tj. na to mateřské, řekl jsem, že chesed znamenalo původně dělohu, místo kde se rodí, důraz na slitovnost, odpuštění, to všechno jsou ženské rysy. Jestliže však nejsou tyto ženské prvky vyzvednuty, stává se z Hospodina uzurpátor, diktátor, tyran. Možná že něco z této maskulinní povahy je velmi výrazně zachyceno v islámu. Kde sice každá súra začíná ve jménu milosrdného Boha, ale kde striktní povaha příkazů vykazuje rysy příliš mužské v negativním smyslu.

V současné době mnozí myslitelé poukazují na to, že jistý podíl na ekologické katastrofě nese i křesťanství. Nejen proto, že ve své militantnosti křesťané káceli posvátné háje, ale že samotné křesťanství nevede člověka k tomu, aby viděl přírodu jako „matku“ – Gaiu.

Poukázal jsem už na to, že to bylo dáno polemikou vůči vegetativnímu kultu. Tato polemika a tato výhrada se jeví už ve vykreslení postavy Evy, což byla původně bohyně, která ne náhodou se stává tou, skrze níž přichází hřích. Had, hebrejsky rácháš, je velmi jasný symbol mužského údu, vegetativních sil, plodivosti. Čili ten had v ráji není jistě náhodný. Samozřejmě že další vrstvy a podání tuto rajskou scénu do značné míry unifikovaly, že to způsobilo mnoho zla, vidíme v raném křesťanském vývoji u některých církevních otců, u jejich odporu vůči všemu ženskému, ve zdůraznění celibátu, virginity i k pokusům některých otců se vyklestit. A k výrokům, že „žena jest brána ďáblova“. Tady vidíme, že nezdůrazňují-li se zavčas Hospodinovy ženské prvky, dochází až k jakési nenormálnosti, která může vést k závěrům vhodným pro psychiatrii. Tato mužskost Hospodinova je patrna např. u mistra Jana Husa. Jeho vášnivý odpor vůči tanci, jeho striktní zdůrazňování panictví i odpor vůči všemu ženskému.

V čem vidíte výjimečný úkol ženy nebo ženského principu v teologii?

Žena by se neměla chtít vyrovnat muži v tom, že by dělala všechno, co dělá on. Reálný socialismus podává hybridní příklady falešného vyrovnání žen a mužů. Je-li žena např. spisovatelka, měla by vnést do literatury něco typicky ženského, co v mužské literatuře nenajdeme. Měla by pokládat za výsadu, nikoliv za znak otroctví, že může být matka. Neměla by usilovat o to, aby počaté děti, jež nechce, byly odstraněny. Myslím, že důraz katolické církve, i když se někdy jeví jako přehnaný, např. ve třetím světě, kde je populační exploze, je ve svém souhrnu a v posledním cíli správný – žena chrání život. Žena by správným způsobem měla reprezentovat Gaiu. A jestliže emancipace tyto věci pomíjí, je to zoo-emancipace. Na druhé straně by muži neměli usilovat o to, aby ženy byly odstaveny z veřejného života.

Mnozí katoličtí teologové vidí v současném trendu oživování Gaii novopohanství. Jak vy nahlížíte na současné trendy hlubinné ekologie?

Může se to stát novopohanstvím, jestliže role ženy se opět převáží na druhou stranu. Ale pokládám za důležité analýzy Carla Gustava Junga a s tím spojené analýzy jednoho z největších religionistů a znalce mýtů Karla Kerényiho, který lépe než religionista Mircea Eliade postihuje, oč v těch vzorcích, například v božských trojicích šlo. Podle Junga a Kerényiho jde o tři prvky. Je tam muž, eventuálně otec, žena, eventuálně matka, a dítě. Teprve souhra těchto tří funkcí tvoří základ skutečně zdravého života. Duch v křesťanské trojici by měl hrát a do značné i hraje, i když často zkresleně, roli matky nebo ženy. A myslím, že právě tento vzorec, tato trojice, už i v pohanství hrála do značné míry pozitivní roli. Tato souhra mužského, ženského i „dítěcího“. Tam, kde je popřena skutečná role ženy, se zároveň popírá i role dítěte, eventuálně mládeže.

Je možné po tisíciletí změnit silně maskulinní obraz Otce, aby se nahlížel ve vyváženosti obou prvků?

Jak ukazuje feministická teologie, možné to je. A především – bylo by to žádoucí. Jestli se to ale prosadí v celé církvi, to je otázka. Jisté je, že by v církvi toto povědomí o ženském pólu mužského Boha mělo být. Pravděpodobně by to zkypřilo někdy dosti racionalistickou půdu naší maskulinní teologie.

Vytisknout