Sedmdesát let od přijetí církevních zákonů | Petr Krejčí

Letos to bude 70 let, co byly přijaty dva zákony, které významně ovlivnily život církví a náboženských společností v Československu na příští čtyři desítky let. Jednalo se o zákon č. 217/1949 Sb., kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní, a zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem.

Státní úřad pro věci církevní byl zřízen jako úřad s působností ministerstva, který měl řídit veškerou církevní politiku. Byl ale zrušen vládním nařízením č. 19/1956 Sb. a jeho pravomoc přešla na ministerstvo školství a kultury, kde bylo zřízeno k tomuto účelu Církevní oddělení, později změněné na Sekretariát pro věci církevní.

První osoba, která byla pověřena řízením tohoto úřadu, byl ministr spravedlnosti Alexej Čepička (1910–1990). Druhým předsedou se stal bývalý sociální demokrat a pak komunista Jaroslav Havelka (1917–2005).

Zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem byl rámcový zákon, týkající se hospodářského zabezpečení všech církví a náboženských společností.

V krátkém zákoně, čítajícím 15 paragrafů, se stát zavázal poskytovat osobní požitky duchovním, kteří působí se státním souhlasem v duchovní správě, v církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních. Státní souhlas pak stát udělil jen těm duchovním, kteří byli českoslovenští státní občané, byli státně spolehliví a bezúhonní a splňovali všeobecné podmínky pro přijetí do státní služby.

Duchovní působící v duchovní správě pak byli povinni bezplatně vyučovat ve školách náboženství, pokud o vyučování náboženství nebylo postaráno jinak.

Podle zákona duchovenskou činnost v církvích a náboženských společnostech mohly vykonávati jen osoby, které měly k tomu státní souhlas a které vykonaly slib. A uprázdněná místa bylo třeba obsadit nejdéle do 30 dnů, jinak stát mohl sám zjednat nápravu.

Stát se zavázal, že bude hradit církvím a náboženským společnostem podle jejich schváleného rozpočtu řádné věcné náklady, spojené s výkonem bohoslužeb a jiných náboženských úkonů i s církevní administrativou.

Stát dále převzal dohled nad církevním majetkem. Církevní majetek nebylo možno bez státního souhlasu zcizit. Přehled veškerého majetku ve vlastnictví církví a náboženských společností bylo třeba předat Státnímu úřadu pro věci církevní do 1. února 1950. Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přešel na stát.

Stát se rovněž zavázal vydržovat učiliště a ústavy pro výchovu duchovních.

Na závěr zákona se pak uvádí: „Jednání nebo opominutí odporující ustanovením tohoto zákona nebo předpisům vydaným podle něho, trestá, nejde-li o čin trestný soudně, okresní národní výbor jako správní přestupek pokutou do 100 000 Kčs. Pro případ nedobytnosti pokuty vyměří se zároveň podle míry zavinění náhradní trest vězení do 6 měsíců.“

A pak ještě v § 14 se říká: „Všechny předpisy, které upravují právní poměry církví a náboženských společností, se zrušují.“

Oba návrhy zákonů Národní shromáždění projednalo a schválilo na 35. schůzi v pátek 14. října 1949. Stalo se tak v době, kdy od června 1949 byl v internaci arcibiskup Josef Beran, mimo jiné za to, že exkomunikoval kněze Josefa Plojhara (1902–1981), který přijal účast v komunistické vládě. A v září 1949 byla zatčena Milada Horáková, členka Českobratrské církve evangelické.

Zpravodajem k návrhu zákona o Státním úřadu pro věci církevní byl poslanec za Stranu slovenské obrody Vojtech Török (1906–1990), který mimo jiné ve zpravodajské zprávě řekl: „Naša Ústava 9. mája z minulého roku zabezpečuje nám vytvorenie nového spoločenského poriadku a dáva nám maximum slobôd a práv občianskych. Jednou z týchto slobôd občianskych je sloboda svedomia a vyznania, ktorej ochrana a slobodné užívanie sa upravuje práve prejednávanou osnovou zákona. Naša terajšia ústava nielen že zabezpečuje slobodu svetového názoru, vyznania alebo presvedčenia, ako aj právo vyznávať verejne alebo súkromne akékoľvek náboženstvo, poťažne slobodne vykonávať akékoľvek obrady s ním spojené, ale zabezpečuje v skutočnosti rovnosť všetkých vyznaní pred zákonom, lebo zakazuje rasovú a náboženskú nesnášanlivosť. Na druhej strane však nedovoľuje, aby sa táto náboženská sloboda zneužívala kýmkoľvek a k akýmkoľvek nenáboženským cieľom. Táto náboženská sloboda, zaručená našou ústavou, je dodržiavaná a celá politika Národného frontu sa prevádza v duchu našej ústavy. (potlesk) To nie sú frázy, ale neodškriepiteľné fakty.

Štát vyplácal a vypláca ročne stovky miliónov korún na kungruu duchovných, ďalej na opravu a stavbu nových i vojnou zničených kostolov, a to nielen z titulu patronátneho práva, ale i v takých prípadoch, kde pre udelenie podpory nebolo zákonného podkladu.“

Druhý zákon uvedl již výše zmíněný Jaroslav Havelka. Ten v úvodu své řeči prohlásil: „Také druhá z osnov, které dnes projednává Národní shromáždění, má nesmírný význam pro celý další vývoj náboženského života v naší zemi. Návrh zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem vytváří zcela nový život pro církve a náboženské společnosti, oprošťuje církve od nekřesťanských, hmotných zájmů a vlivů, napravuje staleté křivdy na drobném duchovenstvu všech církví. Tímto zákonem končíme období, kdy boháči mohli zneužívat církví a náboženství pro svoje nízké, sobecké třídní zájmy proti pracujícímu člověku, a umožňujeme duchovním všech vyznání, aby kráčeli pevně s lidem vstříc naší společné šťastné budoucnosti. (potlesk) Panstvo, které v minulosti vládlo v naší zemi, se často dovolávalo náboženství a církve. Zdegenerovaná habsburská dynastie a němčící a maďarisující šlechta v Rakousku-Uhersku, stejně jako bankovní a agrární magnáti prvé republiky si hleděli zajistit podporu vysoké katolické hierarchie. Katolická hierarchie vlastnila obrovské velkostatky, přepychové paláce a zámky, žila ve svých sídlech obklopena houfy služebnictva a hájila až na světlé výjimky zájmy šlechty nebo později buržoasie. … Avšak i uvnitř katolické církve byly hluboké rozdíly. Zatím co vysoká hierarchie žila v lesku a slávě po boku vládnoucích tříd, prostí katoličtí duchovní, kaplani, faráři a děkani žili s lidem, prožívali s ním dobré i zlé, znali jeho bolesti a tužby. … Znám faráře, který na malé faře musel pomáhat se svou starou matkou sedlákům při polních i jiných pracích, aby se mohl aspoň vůbec najíst, a znám ovšem zase i kněze na jiných, velkých farách, kteří tam mají doslovně zlatý důl. … Žádné vyhrůžky a hrozby nemohou již poctivého kněze přivádět na cestu reakce a zrady, nikdo nemůže být pro svoje vlastenecké stanovisko pronásledován. Žádný existenční tlak již nemůže kněžím bránit, aby zůstali věrní svému náboženskému poslání a lidu.“ (potlesk)

Ministr školství, věd a umění Zdeněk Nejedlý (1878–1962) v diskusi za bouřlivého potlesku prohlásil: „Už jednou v našich dějinách se vysoká katolická hierarchie postavila proti našemu lidu a národu a způsobila mu nezměrné škody na těle i na duchu, když se dala do služeb nejhorších nepřátel našich národů. Ano, sama je ještě podněcovala, aby nás přímo ničili. Ale ani v této smutné době katoličtí kněží dole nezapomněli, kde je jejich místo i jako synů národa i jako duchovních pastýřů. Když se lid po době temna znovu zase vzpamatoval a zvedl k novému životu, byli to katoličtí kněží, vedle jiných, kteří se postavili v čelo tohoto lidového hnutí a zůstali navždy ve vděčné paměti národa. Jméno Josefa Dobrovského, nehledě k tomu, že to byl katolický kněz, ba dokonce jesuita, vyslovujeme i dnes s největší úctou a s největším vděkem. A Havlovický, farář hronovský a potom děkan náchodský, známý a zpopularisovaný Jiráskovým dílem „U nás“, vešel přímo v tradici našeho lidu a našeho národa. A Třebízský patří dodnes k největším miláčkům našich lidí, kteří stále ještě horlivě čtou jeho spisy. Tak dovedli pracovat pro národ i katoličtí kněží a není pochyby, že tím nejlépe slouží jak národu, tak i své církvi, v jejímž zájmu je, aby náš lid nevzpomínal na minulé, nýbrž viděl to dobré, co katoličtí kněží dělají. I to, že za okupace katoličtí kněží s lidem žili i trpěli, i to znamená cenný kapitál pro národ i pro církev.“

Ministr spravedlnosti Alexej Čepička mimo jiné řekl: „Kněží zůstávají zaměstnanci svých církví. Nestávají se tedy zaměstnanci státu, ani se nezřizuje žádná „státní církev“. Je ovšem přirozené, že stát si vyhradil právo přezkoumat z hlediska národní a státní spolehlivosti osoby navržené na kněžský úřad nebo kněžskou funkci. Pochopitelně by nebylo možno připustit, aby některého místa v církvi nebo náboženské společnosti bylo zneužito k protistátní a rozvratné činnosti. To ovšem není nic nového. … Jinak ovšem se bude náboženská činnost církví těšit dále neomezené svobodě. Nebudou jí kladeny žádné překážky a kněžím dbalým cti a svědomí se dostane všemožné podpory v jejich práci. Jen zjevní nepřátelé církve a státu mohou za těchto okolností tvrdit, že tyto návrhy zákonů jsou pronásledováním církve a potíráním náboženské svobody. … Skutečnost je taková, že vedle naprosté většiny katolických kněží a věřících vítají nový zákon všechny nekatolické církve: církev československá, pravoslavná, židovské obce náboženské, desítky náboženských společností, církve malé i velké se svými významnými a nejvyššími představiteli stejně jako s miliony svých věřících uvítaly nový zákon jako mocnou vzpruhu náboženského a církevního života, jako neklamný důkaz kladného postoje pracujícího lidu a jeho vlády k základním otázkám každé církve a náboženské společnosti, jako trvalé zabezpečení klidného a snášenlivého náboženského života do daleké budoucnosti.“

Ministr zdravotnictví Josef Plojhar v úvodu své řeči zavzpomínal: „18. června 1926 konala se schůze poslanecké sněmovny, která projednala a odhlasovala tzv. kongruový zákon. Obstaral jsem si tehdy jako mladý kaplan vstupenku a byl jsem této schůzi přítomen. Počínaje návrhem poslankyně Fráni Zeninové, aby projednávání zákona bylo odloženo až do provedení rozluky církve a státu, a konče hlomozem a výkřiky, nedůstojnými parlamentního jednání, byla tato schůze poslanecké sněmovny důkazem, jak mnozí tehdejší zástupci lidu mysleli výlučně partajně politicky a v duchu kulturního boje a jak málo mysleli sociálně a demokraticky.“

A v závěru svého projevu pak prohlašuje: „Jménem zdrcující většiny katolického kněžstva českého i slovenského, jakož i bratří duchovních ostatních církví vyslovuji československé vládě i slavné sněmovně náš dík za tyto tak významné a sociálně spravedlivé zákony a slibuji jejich jménem, že zůstaneme věrni našemu lidu, který prostřednictvím své lidově demokratické vlády a svého zákonodárného sboru řeší všechny náboženské a sociální otázky tak velkoryse a spravedlivě jako žádný jiný režim předtím.“ (hlučný potlesk)

Onen tzv. kongruový zákon – zákon č. 122/1926 Sb. z. a n., zákon o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností, státem uznaných, případně recipovaných, nebyl zákonem, který navrhla vláda, ale byl přijat na návrh lidoveckých poslanců Jana Dostálka, Martina Mičury, agrárníků – evangelického faráře Samuele Zocha a Jána Petroviče a hlinkovce a katolického kněze Josefa Tisa. Zákon byl všeobecně přijímán, kromě extrémní levice, a ještě po roce 1945 byl několikrát měněn a doplňován. Takže žádné neštěstí.

Návrh obou zákonů dále podpořil socialista, člen Církve československé Ladislav Hobza (1901–1990) slovy: „Zúčastňuji se této rozpravy jako člen klubu poslanců čs. strany socialistické, avšak jako příslušník Církve československé vynasnažím se analysovat tyto vládní předlohy a osvětlit jich význam pod zorným úhlem této církve a jejích příslušníků, čítajících dnes již přes jeden milion osob. Snad žádná náboženská společnost v naší republice nemůže mít tak kladný a radostný poměr k oběma navrhovaným zákonům jako Církev československá, neboť právě ona nejvíce na sobě zakoušela důsledky dřívější a vlastně dosavadní pronikavé nerovnosti církví. V naší první ústavě z r. 1920 byla sice obsažena zásada rovnosti náboženských vyznání před zákonem, avšak tato ústavní zásada zůstala jen na papíře a naprosto nepřešla do praxe. Nemohla do ní ani přejít proto, poněvadž bylo naší republikou tehdy převzato výsadní postavení římskokatolické církve po všech stránkách. A důsledky toho se jevily v pronásledování čs. církve a odsuzování jejích příslušníků za užívání kostelů, a to i v takových obcích, kde téměř všichni farníci korporativně přestoupili z římskokatolické církve do nové Církve československé.“

A dále uvádí: „V historických dnech únorových, tedy tři týdny poté, vydala ústřední rada Církve československé již dne 28. února 1948 Prohlášení k věřícím a k veřejnosti, jímž manifestovala svůj kladný poměr k novým politickým poměrům. Stalo se to formou tak závažnou a zřetelnou, že by toto prohlášení mělo být všeobecně známo celé. Já si tu dovolím pro krátkost času ocitovat aspoň tento výňatek:

Ve smyslu usnesení II. řádného sněmu církve z května 1947 prohlašujeme v těchto historických dnech našeho národa, kdy se všichni vydáváme na bezpečnější a rychlejší cestu k uskutečnění sociální rovnosti a pokroku, že chceme jít ve šlépějích Ježíšových a v duchu jeho evangelia usilovat o bratrství a sesterství všech lidí našeho národa, tedy o společnost bez třídní nenávisti a protiv. Taková společnost je předpokladem k uskutečňování království Božího na zemi. Proto po vzoru Ježíšově se stavíme na stranu utlačených a ponížených, to je na stranu pracujícího lidu, který už příliš dlouho trpěl pod bezohledným útlakem držitelů hospodářských výsad, ať to bylo v období starověkého otroctví, středověkého feudalismu, nebo novověkého liberalistického kapitalismu, a který byl považován za ubohý prostředek k opatřování mocenských výsad vládnoucím skupinám.“ (potlesk) Dále pak pokračuje: „A cestu takto nastoupenou sleduje Církev československá důsledně, o čemž přesvědčuje veřejnost při každé vhodné příležitosti. Nejdůležitější z nich byla generální synoda duchovních Církve československé v únoru 1949. Na ní proslovil patriarcha dr. František Kovář tak hluboce promyšlenou a logicky spjatou řeč, že je těžko z ní vytrhávat nějakou partii bez nebezpečí porušení souvislosti. Ale přece si poslechněte aspoň toto jeho vyznání: Církev, chápající sebe jako samostatný duchovní organismus, působící jako kvas ve společnosti národní a státní, organismus s tou společností nesplývající, ale také ne jí nepřátelský nebo pro ni lhostejný, slíbila plnou a nerozpačitou pomoc a podporu úsilí národa a státu vybudovat socialistickou společnost. Ostatní specificky náboženská a mravní působnost církve není tím učiněna zbytečnou ani zatlačena stranou nebo do pozadí. Církev je tu stále ke spáse lidí, časné i věčné. Ale právě motivy víry a chápání Ježíšova evangelia ji přivedly k poznání, že první podmínkou toho, aby Ježíšův duch víry, naděje a lásky mohl proniknout celým životem, celou společností, jest, že třídní organisace společnosti bude nahrazena organisací beztřídní. Beztřídní společnost ovšem naprosto není totožná s královstvím Božím. Ale žít Ježíšovým duchem je možno jedině, jestliže celá naše vůle je soustředěna k odstranění třídních výsad a jestliže se usiluje o sociální spravedlnost. Cestou k ní je cesta socialismu, a proto se naše církev rozhodla ze svého nejlepšího vědomí tuto cestu podporovat.“ (potlesk)

Za slovenské evangelíky vystoupil člen Slovenské strany obrody Andrej Žiak, který mimo jiné řekl: „Pokiaľ ide o stanovisko reformačných cirkví v našom štáte ako celku, dovoľte mi v tomto slávnom shromaždení citovať vzácne slová vynikajúceho protestantského teologa, úprimného vlastenca a spolupracovníka pri prestavbe duchovného a mravného života v našej ľudovodemokratickej republike, profesora Husovej teologickej fakulty dr. J. L. Hromádku, k riešeniu pomeru cirkví a štátu. Dr. Hromádka píše: Jsme si vědomi, že ohromné změny v samé základně naší společnosti radikálně mění také vnější vztahy mezi státem a církví. I když vlastní poslání církve, jak je dáno Slovem Božím a reformačním odkazem, zůstává nezměněno, přece společenská přestavba na troskách starého světa nutí ji, aby se otevřenýma očima podívala do přítomnosti i budoucnosti. Vidíme ohromnou odpovědnost dnešních budovatelů státu a víme, že kdyby jejich dílo ztroskotalo anebo kdyby nás postihla nějaká katastrofa zvenčí, znamenalo by to nepopsatelnou zkázu všech našich hmotných i duchovních statků. Chceme proto svým způsobem a na půdě církve konat vše, aby se sociálně-politická přestavba provedla co nejúspěšněji a nejspravedlivěji, aby lidská důstojnost byla zvýšena a všem lidem aby se poskytly předpoklady pro opravdovou rovnost bez vykořisťování a bez životní nejistoty. Novou úpravu poměru mezi státem a církví přejímáme s důvěrou, že představitelům státu jde o to, aby církve plnily nerušeně své vlastní poslání náboženské a mravní. Těšíme se z toho, že se uznává a hodnotí velká úloha církví pro pokrok lidu. Církve byly ovšem nejednou nástrojem politických a hospodářských zájmů feudálních a majetkových. Ale byla to právě mocná hnutí v církvích, u nás hnutí husitské a bratrské, která probouzela svědomí a otevřela pohled do utrpení chudých a slabých lidí. Živé poselství evangelia vždycky je na straně těch, kteří úpí pod chamtivostí a násilností lidskou. I dnešní církve reformační mohou vykonat mnoho, bude-li jim ponechána plná svoboda zvěstovat evangelium a pomáhat těm, kteří trpí na duchu i na těle.“

Komunistická poslankyně Helena Leflerová (1921–1979) hned v úvodu svého projevu prohlásila: „Vládním návrhem zákona, kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní, a vládním návrhem zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem přinášíme dnes další příspěvek k bezpečnému a spokojenému životu všech občanů našeho státu. Projevujeme znovu pevnou vůli našeho národa vybudovat světový mír.“

Jednání řídila Anežka Hodinová-Spurná (1895–1963). Oba návrhy zákona byly přijaty bez problémů. Citujeme zápis: „Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona v znění zprávy výborové, nechť zvedne ruku! (Děje se.) To je většina. Tím Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona podle zprávy výborové jednomyslně.“ (dlouhotrvající potlesk)

Dotazy, kdo je proti, nepadly. To by možná Anežce Hodinové-Spurné neprošlo bez problémů.

1. listopadu se staly oba zákony účinnými, a kromě jiných věcí, dle § 14 zákona 218/1949 Sb., došlo ke zrušení stávajícího zřízení evangelické církve. Církevní zřízení bylo dáno totiž vládní vyhláškou 155/1931 Sb. z. a n., O novém zřízení Českobratrské církve evangelické. A tak Českobratrská církev byla nějakou dobu bez církevního zřízení. Nové církevní zřízení přijal až XI. synod 31. října 1953 a po schválení státem ho vyhlásila 1. února 1954 synodní rada.

Příštích 40 let se pak církve a náboženské společnosti dostaly pod přímou kontrolu státu a záleželo na opravdovosti samotných věřících a odvaze a moudrosti vedení církví a náboženských společností, jak tomuto tlaku odolávali, či neodolávali.

Jisté však je, že původní představa komunistického státu, maskovaná dojemnou snahou o materiální zajištění církví, že během krátké doby několika let budou církve zdecimovány a jejich zbytek ochočen, se ukázala marná.

Na konci komunistické éry a na počátku polistopadového režimu měly církve a náboženské společnosti nebývalou autoritu. A každá česká vláda považovala za nutné uvést ve svém vládním programu alespoň větu, v které se říká, že vláda uznává historické a nezastupitelné postavení církví a náboženských společností jako tradičních institucí, které jsou součástí společnosti.

Tato autorita se ale vytratila během dvacetiletého handrkování o tzv. církevní majetek, které vyvrcholilo přijetím zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů. Tím definitivně byly zrušeny právní předpisy o církvích a náboženských společnostech z roku 1949, což se událo v době vlády Petra Nečase. Nečasova vláda je také poslední vláda České republiky, která se ve svém programovém prohlášení zmínila o důležité roli církví v české společnosti.

Ono povolání církve k zvěstování evangelia bylo nahrazeno vypracováváním strategických plánů, bojem s kůrovcem v církevních lesích, vařením piva, pronájmem nemovitostí či péčí o ně. A na církve se začalo dívat jako na podezřelé hamižníky.

Jednou prošustrovaná pověst se jen těžko nabývá zpět.

Vytisknout