Sedmdesát let Státu Izrael | Jiří Schneider

Sedmdesát let Státu Izrael | Jiří Schneider

Dnes je to přesně 70 let, kdy byl Stát Izrael vyhlášen. To je příležitost k ohlédnutí na uplynulá desetiletí jeho historie, k pohledu na proměny izraelské společnosti i ke vzpomínce na podíl Československa při vzniku tohoto státu. V roce, kdy si připomínáme 100 let od vzniku naší republiky, by 70. výročí Státu Izrael mohlo být příležitostí zabývat se hodnotami, na nichž oba státy vznikly.

První dvě desetiletí židovského státu byla ve znamení zajištění základních podmínek přežití – v ekonomickém i bezpečnostním smyslu. Šestidenní válka 1967 a jomkipurová válka 1973 prokázaly plnou obranyschopnost mladého státu. Vznikla situace, která vedla k mírové smlouvě s Egyptem výměnou za stažení z okupovaného Sinajského poloostrova. Pokračující okupace Judeje, Samařska a Gazy, které patří historicky do Erec Israel, ale podle mezinárodního práva Státu Izrael nepatří, však vytvořila pro Izrael morální hypotéku. Po palestinské intifádě na konci osmdesátých let a po uzavření mírové dohody v roce 1993 se zdálo, že se jí Izrael zbaví. Mírové dohody zaplatil premiér Rabin v roce 1995 životem a 50. výročí vzniku oslavil Izrael v roce 1998 již ve vystřízlivění z optimistické nálady poloviny devadesátých let.

Dnes, kdy se vyhlídky na mírovou dohodu mezi Izraelci a Palestinci zdají velmi malé, je dobré si připomenout, na jakých základech byl Stát Izrael založen. V roce 1948 bylo pozoruhodné, že i v situaci, kdy arabské státy odmítly rozdělení Palestiny na židovskou a arabskou část a napadly vznikající židovský stát ze všech stran, ponechali jeho zakladatelé otevřenou cestu k míru. V Deklaraci nezávislosti vyhlásili: „Podáváme všem sousedním státům a jejich národům ruku ke smíru a k dobrému sousedství a apelujeme na ně, aby vzájemnou pomocí spolupracovaly s židovským národem, jenž se ve své Zemi stal samostatným. Stát Izrael je připraven připojit se ke společnému úsilí o rozvoj celého Předního orientu.“

Jak se Izrael v posledních desetiletích změnil? Nejvíce se za 70 let existence izraelského státu proměnili jeho obyvatelé – jak počtem, tak svými hodnotami. Izraelská společnost byla vždy bohatě strukturována a mnohovrstevně rozdělena. Je známo, že přistěhovalecké společnosti mají větší konkurenční potenciál a jsou nabity mnohem větší energií. Jak tedy vypadá dnešní izraelská společnost? Nedávný sociologický výzkum ukázal, že je v Izraeli akumulována silná negativní energie, která je výslednicí mnoha konfliktů a dělicích linií. Základní emoce vůči jednotlivým politickým stranám je nenávist. Jen u jedné třetiny politických subjektů převažuje množství těch, kdo k nim cítí kladné emoce, nad těmi, kdo mají záporné. V souhrnu všech respondentů je dvakrát více nenávisti než lásky či obliby. Autoři průzkumu na těchto údajích ilustrují nejen napětí ve veřejném životě izraelské společnosti, ale též vztah Židů v Izraeli a v diaspoře. Více než třetina dotázaných odpověděla, že by se chtěla narodit v jiné zemi. Téměř polovina z nich to zdůvodňuje ekonomickou situací, a čtvrtina kvůli nepřijatelnému charakteru státu. I když ale pověstná loajalita Izraelců vůči svému státu dostává trhliny, stále platí, že Izraelci nezapomněli na odhodlání svůj stát bránit.

Připomeňme si, co se stalo s „třemi ohnisky izraelské identity“, s ideálem rovnosti, sionismem a náboženským nacionalismem, o nichž psal Jan Fingerland v článku, který Křesťanská revue otiskla právě před deseti lety. Úpadek hnutí kibuců znamenal další proměnu myšlenky rovnosti a její transformaci do městských komunit. Nedávné sociální protesty proběhly právě ve velkých městech. Kritiku sionistické ideologie jakožto zakládajícího mýtu Státu Izrael ze strany „post-sionistických“ intelektuálů označuje establishment za zradu vzdělanců. Otázka je, zda sionismus neztratil charakter ideologie židovského státu a nebyl nahrazen jakýmsi praktickým étosem přežití v nesnadném prostředí Blízkého východu. Sociální nerovnost zůstala v centru veřejného života možná právě proto, že sionismus ztratil podobu vypjatě rovnostářského socialistického hnutí.

Navzdory tomu, že Izrael je stát spíše sekulární, role náboženství v politice a v občanském životě v posledních desetiletích neklesá. Právě naopak. Židovský náboženský nacionalismus paradoxně získává podporu v reakci na radikální islamismus. Jedním z důvodů je dvojí, náboženská a národní tvář židovství. V úvodu Deklarace nezávislosti Státu Izrael je popsáno, jak souvisí národní sebeurčení a historický nárok na izraelskou zemi (Erec Israel) s náboženským aspektem židovství: „Země Izraelská je kolébka židovského národa, zde byla formována jeho duchovní, náboženská a politická tvář, zde bojoval o státní samostatnost, zde vytvořil své národní i univerzální kulturní hodnoty a daroval světu nesmrtelnou Knihu knih. Násilím vyhnán ze své Země, zůstal jí věrný v celé diaspoře a nikdy se nepřestal modlit a doufat v návrat do své Země a v obnovu politické svobody.

Podpora sionismu ve smyslu národního sebeurčení židovského národa vyrůstala v kolébce první Československé republiky z podobného určení a měla své kořeny v masarykovské tradici. První republika byla ideově i prakticky nakloněna myšlence národního sebeurčení, na níž byl založen versailleský systém, a také proto zejména v osobě prvního prezidenta Masaryka podporovala sebeurčovací ambice sionistů. Masarykova cesta do mandátní Palestiny byla vyjádření jeho zájmu, třebaže nutno podotknout, že zájmu angažovaně kritického. Masaryk coby prezident do Palestiny z protokolární důvodů cestoval jako soukromá osoba v rámci své dovolené. Zajímavé je, že použil britský pas na jméno T. G. Marsden (pod tímto pseudonymem cestoval ještě během první světové války do Spojených států). V Palestině navštívil nejen židovské osady, ale setkal se s politickými i náboženskými představiteli místní arabské komunity. Palestina se stala útočištěm pronásledovaných Židů již před vznikem státu. První vlny přistěhovalectví (alija) byly vyvolány antisemitismem v Evropě a pogromy v carském Rusku již na sklonku 19. století, kdy vzniká sionistické hnutí. V třicátých letech se do Palestiny navzdory restriktivní britské imigrační politice ilegálně dostala řada Židů, prchajících z Evropy. Typický byl příběh sionisty z Moravské Ostravy, Chanana Rozena, pozdějšího honorárního konzula a zakladatele Společnosti izraelsko-českého přátelství. Na vystěhování do mandátní Palestiny se aktivně připravoval, vyučil se řemeslu ve vítkovických železárnách a do Palestiny se ilegálně dostal již před válkou. Poslední fáze jeho cesty silně připomíná nedávné osudy utečenců ve Středozemním moři. Na dohled od pobřeží skočil z lodi do moře a než doplaval na břeh, málem se utopil. Vyprávěl, že se od té doby v moři už nikdy nechtěl koupat. Chanan Rozen patřil k těm, kteří stihli uprchnout včas. Téměř celá jeho rodina to štěstí neměla. Všichni, kteří zůstali v okupované Evropě, prošli peklem šoa.

Často se klade otázka, jak vznik Izraele se zkázou šoa souvisí. Vznikl by izraelský stát, kdyby nedošlo k vyvraždění většiny evropských Židů? Nebo vznikl Stát Izrael této tragické zkáze navzdory? V Deklaraci izraelské nezávislosti je uvedeno, že zkáza šoa potvrdila nutnost opětovného zřízení státu: „Zkáza, která židovský národ postihla v poslední době, zkáza, při níž byly odvlečeny na porážku milióny evropských Židů, znovu a jednoznačně potvrdila nutnost řešit otázku židovského národa, dosud bez vlasti a státu, znovuzřízením židovského státu v Zemi Izrael.“ Jedním z cílů sionismu bylo vytvořit pro židovský národ útočiště. V poválečných letech to vypadalo, že v Evropě Židé nebudou ohroženi. Bohužel jsme dnes svědky vzrůstajícího antisemitismu, především ve Francii i v Německu. Zdrojem nejsou oživlé duchy minulosti, ale nově indoktrinovaní lidé, často přistěhovalci i ve druhé i třetí generaci, kterým se nepodařilo zapojit do většinové společnosti a bídu v zemích svého původu i svůj vlastní nezdar přičítají Izraeli a Židům.

Podpora, kterou poválečné Československo vznikajícímu státu poskytlo, byla výsledkem souběhu několika velmi různých zájmů a motivací. Vedle Jana Masaryka, jakožto nositele jména a tradice svého otce, tak ke vzniku Izraele významně přispěli čelní komunističtí představitelé poválečného Československa, kteří tak pomáhali uskutečňovat zájmy sovětské. Šlo o to oslabit na Blízkém východě na počátku studené války podporou socialistického státu britské impérium. Sovětský svaz tehdy neúspěšně usiloval o to, aby obdržel mandát OSN ke správě Libye. Stalinova podpora Izraele trvala jen dotud, dokud nebylo zřejmé, že se Izrael nestane státem podle sovětského modelu. Od té doby se sionismus stal nepřítelem ve službách imperialismu. V neposlední řadě tu byl i zájem československé vlády prodat zbraně z plných skladů poválečných zbrojovek. Po odmítnutí Marshallova plánu to byl žádoucí zdroj deviz pro československou vládu. Však také v Izraeli na počátku padesátých let bylo slyšet, že si Čechoslováci nechali za zbraně pořádně zaplatit. Třebaže jsou československé dodávky zbraní v Izraeli dodnes legendou, setkal jsem se s názorem, že k československé podpoře sionismu a Izraele přispěl spíš širší sovětský záměr než samostatná politiky Prahy. Obávám se, že také dnešní česká podpora přesunu velvyslanectví do Jeruzaléma je spíše povrchní výsledek souběhu různých faktorů než výraz konzistentního zájmu. Doufám, že vztahy mezi občany i představiteli obou zemí budou založeny šířeji a hlouběji. Poslední tři desetiletí k tomu poskytly dosud nejdelší možnost vzájemného poznávání, odkrývání společných dějin obou zemí i možnost budoucí spolupráce a vzájemného obohacení obou společností.

14. 5. 2018

Autor byl v letech 1995–98 český velvyslanec v Izraeli.

Vytisknout