S Bidenem na rozcestí | Daniel Anýž

V USA je po prezidentských volbách, v kterých triumfoval demokratický vyzyvatel Joe Biden, dosavadní republikánský prezident Donald Trump Bílý dům opouští. O vítězích a poražených by nemělo být pochyb. Jenže tak jednoznačné a jednoduché to vůbec není.

Trump prohrál, ale jeho politika poražena nebyla. Ve srovnání s prezidentskými volbami 2016 výrazně rozšířil svoji voličskou základnu, volilo ho o 10 milionů více Američanů než před čtyřmi roky. Potvrdilo se, že Trumpovo prezidentství nebyla jakási historická výchylka, že jeho nástup a úspěch v roce 2016 nebyl blesk z čistého nebe, ale důsledek nespokojenosti velké části Američanů, kteří se už před Trumpem cítili ve své vlastní zemi ekonomicky a kulturně nepohodlně, cítili se dlouhodobě opomíjeni.

Trump z Bílého domu odejde, ale jeho voliči zůstanou a budou chtít po republikánské straně, po jejích politicích, aby v Trumpových šlépějích pokračovali.

Republikáni se asi rádi obejdou bez Trumpova barnumského stylu, ale v obsahu na Trumpovu politiku navážou. Jinými slovy, navzdory Trumpově prohře má republikánské strana programově jasno.

Rovněž Joe Biden se může pochlubit tím, že výrazně rozšířil demokratickou voličskou základnu. Trumpa porazil právě díky tomu, že pro něj hlasovalo o 14 milionů více voličů než pro demokratickou kandidátku Hillary Clintonovou v roce 2016. Biden přivedl k volbám více mladých a více zástupců menšin a rovněž mezi ženami měl přinejmenším stejně velkou podporu (a podle některých průzkumů i silnější), než měla Clintonová.

Na první pohled má Joe Biden velmi silný mandát. Jenže právě tady už míříme na velký Bidenův problém, lépe řečeno problém celé demokratické strany. K čemu vlastně Biden dostal mandát? A od koho? Od středových demokratů, nebo spíše od levicového křídla strany? Ideová východiska a politické cíle uvnitř demokratické strany se v současnosti zřetelně rozcházejí. Před volbami to dočasně překryla společná vůle po vítězství. Jenže nyní si už bude chtít každý prosadit své. Demokraté vyhráli, mají Bílý dům, ale zároveň jsou na rozcestí.

Vraťme se o necelý rok zpátky, do letošního ledna a února, na začátek demokratických primárek, v kterých demokraté vybírali svého kandidáta na prezidenta. Joe Biden skončil v prvních třech soubojích (v Iowě, New Hampshire a v Nevadě) v poli poražených a byl na odpis. Poráželi ho kandidáti progresivního křídla, senátor Bernie Sanders a senátorka Elizabeth Warrenová.

Biden se zachránil až výhrou v Jižní Karolíně, kde přesvědčivě zvítězil díky hlasům tamní početné černošské komunity. Jenže ani to by nestačilo k tomu, aby se celé demokratické primárky obrátily jeho směrem. Tím pravým důvodem byla panika uvnitř demokratické strany, že ve všeobecných prezidentských volbách, kde jde i o hlasy středových, nezávislých voličů, by Sanders a Warrenová se svým radikálnějším, levicovějším programem narazili.

Průzkumy ukazovaly, že některé jejich návrhy, například všeobecné zdravotní pojištění, garantované státem (v podstatě systém, který máme zde v Česku), by byly pro středové voliče nepřijatelné, příliš radikální, že tito voliči by raději volili Trumpa; nebo zůstali doma. Stranický demokratický establishment tak zatroubil na poplach.

V amerických médiích neminul den, aby se nepsalo, že ze Sandersem nebo Warrenovou by demokraté o Bílý dům opět přišli. Rovněž bohatí sponzoři dali najevo, že nehodlají riskovat další prohru, že jejich „koněm“ je středový Biden a ve výsledku si strana vynutila, že Bidenovi soupeři se stáhli, vyklidili mu cestu k zisku kandidatury.

Na jednu stranu to bylo riskantní, protože se mohl opakovat scénář z roku 2016, kdy demokratická strana takto protlačila ke kandidatuře Hillary Clintonovou, ale část demokratické levice ji pak v prezidentských volbách nevolila. Letos byl ovšem rozdíl v tom, že demokraté už za sebou měli čtyři roky Trumpova prezidentství. Bylo zřejmé, že napříč celou voličskou základnou budou sjednoceni cílem dostat nenáviděného republikánského prezidenta z Bílého domu.

Předpoklad byl, že mnozí levicoví demokraté budou sice Bidena volit ne moc rádi, ale budou. Což se v listopadových volbách skutečně potvrdilo. Jak už bylo řečeno, Bidena volilo o miliony více voličů než v roce 2016 Clintonovou. Hlasy řady demokratů byly sice především volbou PROTI Trumpovi, nikoli PRO Bidena, ale demokraté v každém případě získali Bílý dům.

První velké jasné varování, že jednota po případném volebním vítězství, jejímž svorníkem byl útok na Trumpa, nebude mít dlouhé trvání, přišlo ještě uprostřed předvolební kampaně, letos v létě.

Když na konci května v Minneapolis zemřel černoch George Floyd, kterému předtím bílý policista při zatýkání bezmála devět minut klečel na krku, propukly ve Spojených státech rasově motivované demonstrace, vedené širokým hnutím Black Lives Matter (BLM) – „Na životech černochů záleží“.

Což by samo o sobě nebylo nic výjimečného, obdobné protesty se v USA opakují, samotné hnutí BLM vzniklo už v roce 2013, když byl při dodnes nevyjasněné potyčce na Floridě zabit sedmnáctiletý černošský mladík.

Jenže právě na hnutí BLM je názorně vidět, jak rychle se americká levicově demokratická scéna vyvíjí ve své síle a jak razantně se radikalizuje ve svých požadavcích. Například na přísnější zbraňové zákony, na lepší práci policie a její důslednější dozor nebo na postupné přehodnocování a odstraňování symbolů otrokářského Jihu. Rozjitřená atmosféra vyústila například v to, že na stožáru u státního parlamentu Jižní Karolíny byla stažena historická vlajka Konfederace a veřejná prezentace této zástavy se stala i na dalších místech – buď ze zákona, nebo v rámci nových norem – už nepřijatelnou.

Hnutí BLM však letos uvolnilo sílu, která už nediskutovala, ale vyrazila do ulic a památníky rovnou bourala. Rychlost a záběr této revolty vyrazil Americe dech. Už vůbec nejde jen o symboly otrokářského Jihu, snahou je přehodnotit stavební kameny americké historie, celý její narativ.

Podle nového pojetí, propagovaného hnutím BLM a za ním stojícími veřejnými aktivisty, intelektuály a politiky, Amerika není postavena na ideálech svobody a na úsilí o naplnění svého vlastního osudu, ale byla primárně vystavěna a dodnes těží z otrokářství. Je to hřích, který nejen nebyl nikdy odčiněn, ale zatím si to Američané ani nedokázali přiznat.

Už se nebortí pouze památníky jižanského velitele, generála Roberta E. Leea, v USA teď padají sochy „otců zakladatelů“, George Washingtona a Thomase Jeffersona. Protože přece i oni měli otroky, a jsou tedy vinni. A i když je pravda, že přímo u boření soch jde o často o projevy obyčejného vandalství, které chce jen ničit, na pozadí je jasný ideový rámec, který se opírá o konkrétní politiky a část demokratické strany.

Demokratická radnice v hlavním městě Washingtonu v čele s černošskou primátorkou Muriel Bowserovou letos v srpnu vypracovala materiál, v kterém navrhla „odstranit, přemístit nebo zasadit do kontextu“ desítky památníků a soch na území hlavního města. Kromě jiného by mělo jít právě o Památník Thomase Jeffersona nebo o Washingtonský monument, tedy o mohutný obelisk, který stojí nedaleko Bílého domu.

Jistěže konkrétně tento monument by se nestěhoval, patrně bude doplněn vysvětlením, nejspíše ve formě informační tabule, že George Washington nebyl jen první, zakládající prezident USA, ale také otrokář. Na George Washington University ve Washingtonu to ovšem kdosi vyřešil rychleji a radikálněji – soše muže, jehož jméno univerzita nese, urazil hlavu. Pak byla socha odstraněna úplně a zřejmě se už na své místo nevrátí.

A pokud to domyslíme: Mělo by se teď přejmenovat i samotné hlavní město Washington D. C., nebo bude stačit nějaké kontextuální vysvětlení, připojené k jeho názvu? Zní to trochu absurdně, ale v zásadě to vystihuje, na jakém půdorysu se hnutí BLM a levicové křídlo demokratické strany pohybuje.

Mezi jeho požadavky, a to už zcela reálnými a daleko závažnějšími, je volání po tom, aby se omezilo financování policie. Jak přesně by se mělo heslo defund police naplnit v praxi, zatím není úplně jasné, oficiální policii by patrně měly nahradit jakési občanské hlídky. Nicméně právě heslo defund police se teď stalo jednou z prvních bojových linií uvnitř demokratické strany – mezi jejím středovým establishmentem a progresivním proudem.

Rozbuškou se stalo, že na rozdíl od samotné volby prezidenta se demokratům letos vůbec nedařilo v souběžných volbách do amerického Kongresu. V dolní komoře, ve Sněmovně reprezentantů, demokraté místo očekávaného zisku dalších křesel naopak o několik mandátů přišli a budou tam mít nejslabší většinu od druhé světové války. V horní komoře, v Senátu, se jim pak nejspíše nepodaří převzít většinu, jejich kandidáti, kteří podle průzkumů měli vyhrát, byli poraženi.

V prezidentských volbách taktika „všichni proti Trumpovi“ fungovala a stačila, ve volbách do Kongresu ale voliči evidentně zvažovali i jiné věci. Kde se stala chyba? Podle středových demokratů byly na vině právě hlasité požadavky levice, kterých se obyčejný Američan lekne, a které jsou tak pro republikány v jejich kampaních naopak skvělou zbraní, když mohou celou demokratickou stranu vykreslit jako nebezpečné radikály. Jde především o výše citované volání po definancování policie nebo o ekonomické návrhy, například výrazné progresivní zdanění, které republikáni označují za koketování se socialismem.

„Definacování policie, to byl pro lidi problém číslo 1. A už bychom nikdy neměli používat slova socialismus, socialista. Přišli jsme kvůli tomu o dobré poslance,“ postěžovala si za středové demokraty poslankyně Abigail Spanbergerová, které ve svém volebním obvodě ve Virginii jen velmi těsně obhájila křeslo.

A demokratický kongresman Harley Houda, který letos o křeslo přišel, po volbách apeloval: „Musíme tvrději bojovat proti narativu, že politika demokratů hraničí se socialismem, protože to není pravda. A musíme pevněji hájit umírněné pozice demokratické strany jako takové.“

Jenže druhá strana, tedy levicové křídlo, si evidentně už žádný náhubek nechce nechat líbit. „Mám-li říct pravdu, zní to, jako byste říkali – přestaňte prosazovat to, co si přejí černoši,“ oponuje středovým demokratům levicová kongresmanka Rashida Tlaibová z Michiganu, která sama sebe označuje za „demokratickou socialistku“.

Stejně jako mladá newyorská kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortezová, zásadní postava celé progresivní levice, která v povolebním rozhovoru pro deník New York Times středovým demokratům vzkázala: „Potřebuju, aby mí kolegové pochopili, že my nejsme nepřátelé. Jejich voličská základna není nepřítel. Hnutí Black Lives Matter není nepřítel a všeobecné zdravotní pojištění není nepřítel. Myslím tím, že jinak sami sebe odsouvají do minulosti.“

Takový vzkaz, to není žádné vnitrostranické kočkování, to už avizuje vážný střet. A i když je pravda, že citované kongresmanky nejvíce vyčnívají z médií a mezi demokraty jsou těmi nejradikálnějšími hlasy, nejsou už zdaleka osamoceny, progresivní křídlo už není jen nějaká malá hrstka.

Neformální poslanecká skupina, k níž se hlásí progresivní demokraté (Congressional Progressive Caucus) má ve Sněmovně reprezentantů už ke stovce členů, což je bezmála polovina všech demokratů v dolní komoře Kongresu. A to už je politická síla, která může být schopna prosazovat své návrhy, případně blokovat ty, s kterými nebude souhlasit.

V tuto chvíli nelze říct, zda hnutí Black Lives Matter bude pokračovat se stejnou razancí, s kterou v létě Ameriku rozhoupalo. A ani nevíme, zda progresivní křídlo v demokratické straně už opravdu zaútočí, nebo ještě bude sbírat síly.

Startovní pozice Joea Bidena tedy není vůbec jednoduchá. Potřeboval by mít za sebou jednotnou stranu. Jenže tou jsou v současnosti spíše opoziční republikáni než Bidenovi vlastní demokraté. Ti se poté, co už je nesjednocuje společný nepřítel Donald Trump, ocitli na prahu vnitrostranické války, která navíc odráží i rozštěpení voličské základny. Jedna část by se chtěla vrátit zpět k normálu, navázat s Bidenem tam, kde před čtyřmi roky skončil Obama. Zatímco ta druhá chce na Trumpa reagovat vlastní radikální politikou, odrazit se skokově vpřed, na politické ose výrazně vlevo.

Autor je novinář, který se zaměřuje na politiku USA a transatlantické vztahy.

Vytisknout