Rozhovor se spisovatelem Janem Balabánem

Díky, že jste si na nás udělal čas...
Rád využiji příležitosti odpovědět na pár otázek KR. I když se na církevní půdě moc neprojevuji, otázkami víry i náboženství se zaobírám vlastně pořád. Je už u nás taková nenormální situace, že věci náboženské a duchovní na straně jedné a kulturní a občanské na straně druhé jsou od sebe z obou stran oddělovány. Jako by církev a společnost stále setrvačně poslouchaly své bývalé komunistické poručníky a nepronikaly do sebe navzájem, a to ani v tak výsostně duchovní oblasti jakou je literatura. Spisovatel, který nepublikuje v církevním tisku či v církevních nakladatelstvích, je v církvi vnímán jako spíše světský. Náboženství neznalá necírkevní kultura zas jakýkoliv projev zavánějící vírou rychle vrací zpět církvím jako jejich "byznys". Spisovatel, který z hlediska tohoto dělení nezapadá ani do jedné ohrady, si pak připadá podivný všude. Proto jsem velmi rád, že se mohu touto cestou připomenout i čtenářskému okruhu KR.

Když Česká televize vysílala "Sváteční slovo spisovatele Jana Balabána", měl pořad podtitul "O periferii města i lidských osudů" - po dlouhé době mne něco podobného opravdu oslovilo, a možná i proto, že to nebylo prvoplánově "nadějné". Periferie lidských osudů… Kdo to vymyslel?
Téma periferie jsem navrhl já, protože na periferii žiji, abych tak řekl, tuplované. Jednak město Ostrava, je vnímáno jako periferie, poněvadž leží dále od Vltavy, než je v Česku považováno za slušné, a moje čtvrť Vítkovice je ještě na periferii tohoto města. Na tohle všechno já ovšem kašlu. S poukazem na Jana Amose Komenského, který řekl něco v tom smyslu, že "Bůh jest kruh, jehož střed je všude a okraje nikde" nemá smysl o periferiích mluvit. Jedinou skutečnou periferií je oblast vyhasínání lidského srdce, to je ta pustá země, do níž se za člověkem nikdo nevydá, a ta nás ohrožuje všude a vždy. Nebojím se ani tak rozpadajících se městských čtvrtí, jako spíš prázdných lidí, prázdnoty, která sežere mé nitro a já si toho ani nevšimnu, a to se mi může stát v Praze nebo v New Yorku stejně dobře jako kdekoli jinde.

Co je pro Vás impulsem k psaní?
Moje tvorba vychází ze zájmu o osudy lidí a z potřeby zeptat se na smysl těch osudů. Mám snad jakousi odvahu dávat věci ven, na papír, lidem ke čtení. Vím, že je to opovážlivost, ale lidé se téhle opovážlivosti dopouštějí už hrozně dlouho. Ono se nakonec pozná, jestli to mělo smysl. Psaní je pro mě způsobem pochopení světa, to je ten impuls. Často přijdu na to, co se vlastně stalo nebo děje, až když to napíšu.

Řekl jste v jednom rozhovoru, že spisovatel musí hodně číst, aby dokázal dobře psát…
Číst a rozumět. Číst a přemýšlet. Číst a cítit. Číst a mlčet. Nosit v sobě slovo, dokud samo nepromluví. Všechny tyhle dovednosti odvozuji z velké tradice čtení Bible. Myslím, že pro nás je to hlavně tradice českobratrské úcty ke slovu a spoléhání na sílu slova. Jeden z pilířů české kultury, i když to mnohdy žvanivé, bezobsažné a žoviální projevy evangelických církevních činitelů spíše popírají. Jestli má pravdu filosof, který praví, "že hranice mého jazyka, jsou hranicemi mého světa" často se děsím, v jakém světě to vlastně žijeme. Je smutné, že úpadek kultury slova postihuje světskou i církevní společnost stejnou měrou, jen v bohoslužebné oblasti je to snad ještě bolestnější. Asi se budeme muset znovu učit číst, a poslouchat, a pak teprve mluvit, neřkuli psát. Mám obavu, že žijeme v době, kdy od nás slovo tak trochu odchází, ono nemizí, jen s námi není. Psaní je pak podivínským bojem o jeho návrat.

Měl jste už odmalička touhu psát, být "spisovatelem"?
Skutečně si už asi ani nevzpomenu na dobu, kdy jsem nepsal nebo alespoň nevymýšlel příběhy. Je to asi můj způsob vnímání světa. Své dobrodužné literární počátky jsem tak trochu sdílel se svými bratranci Danielem Pfannem a Tomášem Cejpem (jeden z nich je evangelický duchovní a druhý jím brzy bude). Psali jsme si deníky a příběhy, kreslili jsme k nim ilustrace, vyměňovali jsme si celé stohy dopisů. Základní fundament biblických příběhů zprostředkovaný nedělní školou a poutavým převyprávěním našeho dědečka Antonína Balabána jsme si rychle doplňovali příběhy dobrodužnými z pera Eduarda Štorcha, Jaroslava Foglara, Julesa Verna, Rudyarda Kiplinga a dalších unášečů chlapeckých duší. Okouzlení vyprávěním a okouzlením příběhem, je jednou z mých základních dětských zkušeností.

Vaše první vydaná sbírka Středověk z roku 1995 začíná povídkou Ena, kterou uveřejňujeme v tomto čísle. Pamatujete si na dobu, kdy vznikla?
Ena byla snad první povídkou, která mi přišla jako dar. Přišel jsem do prázdného bytu, sundal jsem se stolu ubrus, uvařil si čaj, zapálil cigaretu a chtěl jsem psát povídku, kterou jsem měl vymyšlenou. Ale pak jsem napsal jen větu "Povídej mi o světle ..." a všechno ostatní už tam bylo, z původního plánu nezbylo nic. Tři hodiny jsem psal cosi, o čem jsem vůbec nevěděl, že to v sobě nosím. A pak celý vysílený a ožehnutý tím hrozným náporem jsem to po sobě četl a viděl jsem, že to dává smysl, a to dokonce takový, jaký jsem vlastně chtěl, ale bylo tam něco nečekaného, něco co bych bez psaní nevymyslel, co jsem možná vůbec nevymyslel, a proto mám tu povídku dodnes rád, i když už píšu hodně jinak.

V této povídce užíváte zvláštní "novotvary": thornous, pyran, Opravestimůra - nevyslovují se snadno (připomíná mi to zadrhávání v řeči, když se snažíme vyjádřit, z čeho máme strach… )
To jsou skutečně novotvary, či moje pokusy o nová slova, ale moc nová nejsou, nový slovní základ už nikdo nevymyslí.

"Povídej mi o světle..." Co je pro Vás tím Světlem?
Dobré slovo, naděje, že všechno neskončí ve tmě.

Andrea Hudáková
Vytisknout