Rozhovor s rabínem Ronem Hoffbergem

Šalom, pane rabíne. Povězte nám prosím nejprve, kdy jste se rozhodl stát rabínem. Bylo to Vaše osobní rozhodnutí, nebo spíše povolání shůry?

Od dětství jsem se zajímal o aktivní židovskou víru. Na střední škole jsem silněji přilnul k židovské tradici, když předčasně zemřel můj otec. V době zármutku nad jeho smrtí mi velmi pomohla moudrost židovské tradice ve vztahu k truchlení pozůstalých, tak jak jsem se s ní setkával v synagoze. Začal jsem se více zajímat o naše hnutí konzervativního (Masorti) judaismu. Později jsem působil ve vedení židovské studentské organizace. V tomto období jsem se setkal s některými židovskými učenci a mysliteli. Také jsem postupně získával vlastní učitelské zkušenosti a měl jsem v této oblasti kladné ohlasy. Přihlásil jsem se ke studiu na rabínském semináři a později prožil povolání k práci učitele židovské tradice a židovského lidu.

Působil jste jako rabín více než dvacet let v USA. Jaké to bylo? Stýská se vám?

Když jsem byl ordinován, rozhodl jsem se pracovat s mládeží. Svůj vlastní návrat k židovským kořenům jsem prožíval s mladistvým entuziasmem a chtěl jsem k podobnému nadšení povzbuzovat ostatní mladé lidi. Působil jsem v oblastním vedení mládežnického hnutí, zároveň mě ale přitahovala práce učitele. Byl jsem povolán za rabína v malé obci blízko New Yorku, po dvou letech jsem přesídlil do New Jersey, kde jsem sloužil dvacet let. Bylo to v židovské obci Beth-El, kde jsem působil ve všech oblastech rabínské služby, „od kolébky po hrob“, jak říkáme. V New Jersey jsem se také zapojil do mezináboženské spolupráce. V našem výboru duchovních byli představitelé čtrnácti různých církví a tradic. Někdy se mi stýská po plnosti židovského společenského života, kterou jsem tehdy zakoušel. Moje práce tady je důležitá a asi nejnáročnější v celé mé kariéře, ale někdy se cítím sám, chybí mi kontakt s kolegy rabíny a s ostatními duchovními.

V Praze působíte jako rabín šest let. Můžete porovnat Vaši zkušenost tady se zkušeností v USA? Co Vám připadá velmi odlišné, a co je naopak úplně stejné?

Můj denní režim rabína tady v Praze je úplně jiný. Duchovní potřeby lidí jsou zde samozřejmě velmi podobné jako v USA. Ale možnosti jsou zde omezené. Opravdu mi chybí společenství s podobně smýšlejícími rabíny. V Americe jsem byl často u důležitých životních událostí a sdílel s rodinami v našem společenství jejich radosti i trápení. Tady vlastně teprve začínáme objevovat židovský způsob života, v návaznosti na staletou tradici židovské kultury. Je to náročný a bázeň budící úkol, něco takového nemá v USA obdobu.

Co si myslíte o české kultuře? Co je podle Vás pro Čechy typické a pro Američana nezvyklé? Platí to stejně o Židech a ne-Židech?

Po šesti letech v Praze určitě nejsem žádným znalcem české kultury. Velmi si užívám kulturní rozdíly mezi Čechy a Američany. Mezi Čechy se setkávám s opravdovostí a zvídavostí, jaké by člověk nalezl v USA jen vzácně. Lidé jsou zde také více přímí ve vyjadřování pocitů a náboženské víry. Méně se tu nosí vnější fasáda, na kterou jsou zvyklí Američané. Nemyslím, že by to bylo jiné mezi Židy a ne-Židy. Jen ve vztahu k židovství samému je určitý rozdíl. V české společnosti se nežidovská veřejnost daleko více zajímá o židovství, než je tomu ve Spojených státech.

Setkal jste se v Praze nebo jinde v České republice s nějakými projevy antisemitismu?

Krátce řečeno: v podstatě ne. Slyšel jsem a četl o nějakých incidentech. Sám jsem ale nic takového nezažil. Lidi ve skutečnosti často spíše projevují zájem, když se dozví, že jsem Žid a rabín. Často pak říkají, že měli nějakého židovského známého nebo předka. Někteří mí studenti, které učím angličtinu, se přicházejí podívat do synagogy na bohoslužby nebo svátky. Myslím, že je tu opravdu větší zájem o židovskou kulturu než v USA.

Co si myslíte o zdejší židovské historii? Říká se, že česká kultura a umění byly hluboce ovlivněny židovským příspěvkem ke společnému kulturnímu dědictví. Souhlasíte?

Přednáším židovské dějiny v rámci mezinárodního vysokoškolského programu na Karlově Univerzitě v Praze. Tématem mých přednášek jsou Židé v Čechách a na Moravě a zkušenost Židů ve střední Evropě. Tento obor je mým koníčkem. Život a působení Židů v průběhu dějin, rozvíjení našich zvyklostí a jazyka – to vše je v této zemi bytostně spojeno s historií českého lidu. Myslím, že vliv byl vzájemný a dalekosáhlý, někdy je těžké určit, z které strany přišel který impuls. Vzájemné působení Čechů a Židů, Rakouska-Uherska a Židů, antisemitů a filosemitů – to vše se mi jeví nesmírně zajímavé. Jako průvodce turistů a jako přednášející se snažím seznamovat zájemce s tímto fascinujícím prolínáním kultur, z kterého vzešla střední Evropa a jedinečné středoevropské židovské tradice.

Co si myslíte o židovsko-křesťanském dialogu? Co z něj mohou získat křesťané? A co Židé?

Rozhodně věřím v dialog. Pro mě osobně je dialog velmi obohacující, snažím se jej všemožně hájit a podněcovat. Ze zkušenosti vím, že duchovní všech tradic mají podobné úkoly a můžou si být vzájemně oporou a pomocí: všichni máme pečovat o svá společenství a vést je, všichni máme vyučovat vlastním tradicím. Věřím také, že křesťané mohou prohloubit svou víru, když si více uvědomí židovské kořeny monoteismu a také shody a rozdíly našich dvou tradic. Každý v dialogu lépe poznává sám sebe. Můžeme hledat cesty ke společné modlitbě. I Židé se učí lépe rozumět židovství prostřednictvím dialogu. Stále koluje spousta různých mýtů, které mohou být překonávány právě cestou společného hledání pravdy a vzájemného porozumění v dialogu. V Americe jsem se podílel na mezináboženských projektech, diskusích a setkáních v našem regionu. Pořádali jsme společné bohoslužby u příležitosti amerických občanských svátků (Den díkuvzdání, Den nezávislosti, Den památky obětí holocaustu atd.) Pevně věřím, že když do hloubky porozumíme, v čem jsme všichni stejní, sníží se napětí ohledně toho, v čem jsme rozdílní. Tento princip se pokouším uplatnit i ve své práci tady, v Evropě.

Co byste si přál, aby se stalo ve vaší obci v příštích deseti nebo patnácti letech?

Doufám, že naše společenství poroste v počtu i ve zralosti. Náš přístup se zdá být přitažlivý pro mnohé hledající lidi, snažíme se jít cestou „otevřeného židovství“, chceme růst v židovské praxi i víře cestou vzdělávání a porozumění. Stále do značné míry žijeme ve stínu posledního století židovských dějin v Evropě. Nastupující generace se s touto minulostí postupně vyrovnává, doufám, že se vyvíjí směrem k rostoucímu pluralitnímu židovskému společenství, které zachovává a posiluje jednotu v rozmanitosti. Přišel jsem do Prahy, abych pomohl českým Židům na této cestě směrem k budoucnosti. Ale mé možnosti jsou omezené, protože zůstávám „cizincem“ bez ohledu na to, jak dlouho tady zůstanu. Proto doufám, že se postupně ujmou vedení naší Masorti obce Češi. K tomu je třeba výchova, vzdělávání a růst. Vyhlížím také dobu, kdy se do čela obce postaví český Masorti rabín, který vzhledem k tomu, že je v české kultuře doma, nebude muset zápasit s (ne)dorozuměním a vzájemným pochopením. Už dnes posíláme členy naší obce na studijní programy do ješiv po celé Evropě, v USA a v Izraeli. Pro naší činnost bylo velikým posunem vpřed, když v rámci naší obce začala působit koordinátorka Gafna Foltýnová. Studovala v ješivě našeho hnutí v Jeruzalémě. Daří se jí otvírat naše společenství směrem k české veřejnosti, židovské i nežidovské.
To, co jsem zprvu chápal jako krátkou zahraniční praxi, se posléze proměnilo v životní povolání, nesené nadějí, že se mi podaří položit solidní základ židovské Masorti obce v České republice, která přispěje v budoucnu k celkovému „znovuzrození“ českého a středoevropského židovstva.

Chtěl byste na závěr něco vzkázat čtenářům našeho časopisu?

Rád bych povzbudil čtenáře k rozvíjení a prohlubování dialogu. Žijeme v důležitém dějinném okamžiku: věřící lidé všech konfesí to v této části světa často neměli jednoduché. Myslím, že je čas, abychom ve spolupráci a vzájemném porozumění společně utvářeli šťastnější budoucnost. Tak chápu práci na Boží „vinici“, která je naší společnou odpovědností. Zdravím tedy všechny čtenáře a těším se, že se alespoň z některými z nich setkám osobně. Věřím, že můžeme společnými silami udělat mnoho dobrého a přinášet Boží šálom do současného světa.

Pavel Hošek
Křesťanská revue 2/2007