Rozhovor s Ondřejem Kubů : Vynášejte pravdivé rozsudky
Text zde:
Vynášejte
pravdivé rozsudky
Rozhovor
s předsedou Sdružení křesťanských právníků, soudcem
Okresního soudu v Táboře Ondřejem Kubů
Tématem
tohoto čísla Křesťanské revue je „Právo a pravda“ ve světle
prorockého textu Zacharjášova (Za 7,8n): „Vynášejte
pravdivé rozsudky a ať každý prokazuje svému bratru
milosrdenství a slitování.“ Vynášet pravdivé rozsudky – to
zní téměř jako motto křesťanského soudce. Křesťan a soudce,
někdo by v tom mohl vidět rozpor: Jak se jako soudce
vyrovnáváte s nárokem evangelia – nesuďte, abyste nebyli
souzeni?
Ježíšův
výrok podle mého porozumění zapovídá to, čeho se snažím i já
sám ve své práci vyvarovat. Myslím si totiž, že je zde řeč o
souzení jiné osoby jako celé lidské bytosti, její identity, tedy
ve výsledku vlastně jde o rozhodnutí o tom, zda někdo konkrétní
je dobrý, či zlý, zda patří obrazně řečeno do nebe či do
pekla. Takové rozhodování je každému z nás blízko, máme
tendenci dělat si pro sebe o druhých takové předsudečné či
spíše přímo „sudečné“ závěry. Ve skutečnosti ovšem
taková pravomoc nepřísluší žádnému člověku, a to ani tehdy,
když pracuje jako soudce. Při mém vlastním rozhodování
neposuzuji osobu obžalovaného, ale malý výsek z jeho života, na
němž překročil námi přijatá pravidla. Nesoudím tedy, „kdo
je“, ale pouze to, „co udělal“, a protože jsem soudcem
trestním, rozhoduji také, jak za to bude potrestán; nikoli však
pro věčnost, ale tady na zemi. Právě tento rozdíl mi dle mého
umožňuje pracovat jako soudce, a přitom se snažit následovat
Krista a jeho slovo.
Co
pro vás znamená soudit? Usilovat o naplnění zákona, nebo hledat,
na čí straně je pravda? Je vždycky možné obojí zároveň?
Soudit
pro mě znamená zjišťovat, zda obvinění vznesená v obžalobě
vůči konkrétnímu člověku jsou pravdivá, resp. zda existuje
dostatek důkazů o takovém závěru, či zda důkazy potvrzují
závěr jiný. Pak je mojí úlohou posoudit, zda takto prokázané
jednání naplňuje zákonný popis jednání trestného, a poté
vyměřit co možná nejspravedlivější trest. Řekl bych, že jde
jak o hledání pravdy (zjišťování a pojmenování toho, co se
stalo), tak naplnění zákona, který předpokládá, že se určité
způsoby chování prostě dít nemají. Myslím si, že v drtivé
většině je možné obojí zároveň, protože zákon mimo jiné
soudci stanoví zásadu, že když si tou pravdou jist není, má
postupovat ve prospěch obžalovaného a obžaloby ho zprostit. To
ovšem neznamená, že to jde úplně vždycky, neboť to naráží
na lidské hranice: jednak v možnosti poznat, jak to doopravdy
bylo, jednak ve schopnosti vytvořit dokonalý zákon.
Termíny
právo, spravedlnost, pravda mají v českém jazyce stejný kořen.
Jako by to přímo naznačovalo, že rozsudky mají být pravdivé,
že právo a pravda mají být v souladu. Jak rozumíte pojmu
pravdivý rozsudek?
Možná
jsem to naznačil v předchozí odpovědi. Považuji za pravdivý
posudek takový, který je podložen důkazy, jež svou kvalitou i
kvantitou umožňují spolehlivě říci, že určitý člověk se
dopustil nějakého jednání, které je zlé. Soudce u toho
samozřejmě nebyl, musí však být přesvědčen, že to, co o celé
věci zjistil, je pravdě zdaleka nejblíže. To mu také dává tu
velikou výsadu nazvat pak takové jednání pravým jménem, tedy
například, že nepravdivý popis současné majetkové situace za
účelem dostat z druhého peníze, není jednoduše racionálním
řešením existenční krize pachatele, ale chamtivostí a podvodem,
který hranice zákonem dovoleného jednání již překračuje.
Někdy je to pro obžalovaného poslední možnost být konfrontován
s pravdou, protože obzvláště podvodníci se vyznačují tím,
že někdy až děsivě dokážou obelhávat sami sebe, uvěřit své
vlastní lži, a dostat se tak do kruhu, z něhož nebývá
úniku.
Může
soudce „prokazovat milosrdenství a slitování“, aniž by se
zpronevěřil slibu dodržovat zákony? Jak může soudce prokázat
odsouzenému milosrdenství? Dala by se takhle chápat amnestie?
„Úlohou
zákona není vytvářet světce a hrdiny, ale potrestat zločince,“
říká prof. Sokol a já s ním souhlasím v tom, že
prvořadou povinností trestního soudce v jednací síni není
být odborníkem na slitování a soucit, ale vynášet ony výše
popisované pravdivé rozsudky a spravedlivé tresty. To ale
neznamená, že by milosrdenství či slitování u soudce vůbec
nemělo prostor. Jednak by soudce, nota bene křesťan, měl být
milosrdný člověk, aby dostál evangelijním nárokům. Nic mu tedy
nebrání například vykonávat skutky tělesného i duchovního
milosrdenství všude jinde než v té „jednačce“. Ale i v
té jednací síni se to dle mého může nějakým způsobem
projevovat, ovšem tak, aby nebyly překračovány jednotlivé role
v soudním procesu. Milosrdenství soudce by se mělo objevit
především v tom, jakým způsobem zachází s lidmi,
kteří defilují při soudním jednání (včetně obžalovaného),
tedy v tom, že respektuje jejich důstojnost a uznává jejich
jedinečnost v očích Božích. Soudce by v tomto smyslu měl
ubránit tendenci „házet všechny do jednoho pytle“, a naopak
vnímat individuální odlišnosti pachatelů i obětí
projednávaných trestných činů, měl by si zachovat citlivost,
nemělo „by mu být jedno“, co se stalo. Taková citlivost soudci
nakonec umožňuje být „milosrdným“ třeba v tom, že
uloží výjimečně mírný trest nebo vyhoví žádosti odsouzeného
o zmírnění trestu, což však pořád musí být podloženo
nějakým dobrým posunem na straně odsouzeného. Amnestie jakožto
nástroj zakotvený v trestním řádu bez dalšího milosrdná
rozhodně není. Může být určitým neadresně a kolektivně
projeveným milosrdenstvím, které má v určitých
historických chvílích svůj dobrý smyl, ale jak jsme viděli
v posledním případě, mohou být její motivy i dopady
minimálně diskutabilní a může se stát bohapustým nástrojem
nespravedlnosti.
Jakou
roli má trest? Chránit společnost, nebo poskytnout odsouzenému
šanci k nápravě?
O
roli trestu se mezi odborníky neustále vede diskuse. Dříve býval
účel trestu jasně vymezen zákonem, protože se to zdálo jasné.
V dnešní postmoderní společnosti, v níž klesá míra
shody na závazných vyjádřeních, již v trestním zákoníku
takové vymezení chybí. Obě dvě zmíněné role rozhodně platí,
ovšem stejně platí i složka represivní. Pachatel se dopustil
něčeho zlého a neměli bychom to zakrývat nějakým laciným
humanismem. Dnes se však akcentuje převážně ta nápravná role,
vedená ze strany státu poměrně pragmatickou úvahou – po všech
stránkách se vyplatí trestat pachatele tak, aby už trestnou
činnost neopakoval a znovu se do vězení nedostal, protože tento
způsob trestání je pro stát nejvíce nákladný. Snaha rozšiřovat
možnosti jiných forem trestu je chvályhodná, nicméně vyžaduje
velkou míru spolupráce ze strany odsouzeného a ta z mého
úhlu pohledu bude o některých odsouzených vždy chybět; já na
její absenci při hledání alternativních druhů trestů často
narážím. Rolí trestu bude dle mého i nadále vícero, přičemž
žádná by neměla být těmi ostatními zatlačena zcela do pozadí.
Vláda
zákona, právní stát jsou důležitou podmínkou, bez níž se
demokracie může zvrtnout v nadvládu momentální většiny.
Poskytuje u nás soudní moc dostatečné záruky práv pro všechny
občany, včetně znevýhodněných a slabých? Mají v Česku soudy
dost respektu?
Pokud
jde o první otázku, myslím si, že v podstatě ano; tedy lze
říci, že ten, kdo se k soudu dostane, má svá práva
v zásadě zaručena. Složitější ovšem je se právě
k soudu vůbec dostat, a to hlavně v oblasti
občanskoprávních sporů, tedy odhodlat se s tím sporem
začít, správně napsat žalobu, obstarat důkazy apod. To již ale
musí zajistit spíše obě zbývající moci, tedy zákonodárná a
výkonná. Stále akcentovanější problém je složitost
legislativy; laik má minimální možnost se v ní vyznat, a
potřebuje tedy pomoc kvalifikovaného odborníka, jehož si
pochopitelně nemůže každý dovolit. Jedním z důležitých
témat v oblasti justice tak je nikoli snad ochrana práv při
jednání před samotným soudem, ta je zaručena dá se říci
standardně, ale vůbec to praktické zjednání přístupu k němu.
O mnoho dobrého na poli bezplatné právní pomoci se snaží řada
lidí – jednak advokáti, ochotní poskytovat tzv. pro bono služby,
jednak ti, kdo se v tomto směru snaží ovlivnit legislativu.
A
pokud jde o respekt k soudům, myslím si, že jej v Česku
dost není. Dnes je standardní považovat soudy za zkorumpované,
ačkoli to tak objektivně není; já si myslím, že korumpovat
soudce je mnohem složitější než korumpovat jakékoliv jiné
odpovědné osoby. Cesta k získání respektu ale asi nejde
nijak zkrátit a soudci si jej musí vysloužit poctivou prací.
Od
roku 2013 jste předsedou spolku, jehož cílem je „prosazovat ve
společnosti právo a spravedlnost v duchu křesťanských a
biblických hodnot“. Na internetových stránkách spolku je
uvedeno, že se hodláte věnovat mediaci, vyjednávání a řešení
konfliktů, otázkám spojeným s insolvencí, exekucí a bojem proti
zadlužování a také rodinnému právu. Můžete ty spolkové
aktivity trochu přiblížit?
Spolek
Křesťanští právníci má pět hlavních oblastí působení. Tou
první je oblast mediace, v níž jde o to přiblížit křesťanskému
prostředí tento způsob mimosoudního řešení civilních sporů,
které se i na půdě sborů a farností stávají čím dál
běžnějším jevem. Rádi bychom byli určitou platformou,
umožňující přístup k mediátorům, kteří jsou členy
našeho spolku, a to jednak poskytováním potřebných informací,
jednak určitou finanční pomocí těm, kdo by si služby mediátora
nemohli dovolit, ale chtěli tímto způsobem vyřešit svůj spor.
Druhou významnou oblastí je spolupráce se studenty právnických
fakult. Již třetí rok nabízíme studujícím křesťanům možnost
absolvovat stáž u praktiků – našich členů, tedy např. u
soudu, na státním zastupitelství či v advokátní kanceláři.
Atraktivní je pro ně především možnost působení u státních
institucí, kam se dostanou obtížněji než k advokátům,
přičemž takto mají možnost strávit například se soudcem týden
v jeho kanceláři i v jednací síni, vidět mu zblízka
„pod ruce“, diskutovat s ním o jeho rozhodování, a získat
tak mnohem hlubší vhled do fungování takové instituce.
Připravujeme také pro studenty možnost pravidelné konzultace
s křesťanským praktikem v oboru, workshop, který by
mohl propojit křesťanské studenty ze všech našich
právnických fakult, a konečně jim nabízíme spolupráci na
veřejné přednášce některého křesťanského právníka pro
jejich kolegy na fakultách. Tento rok takové přednášky proběhly
na fakultách v Brně i v Praze. Třetí důležitou
oblastí, která začala až v tomto roce, je pomoc čínským
žadatelům o azyl, kteří přišli kvůli pronásledování pro
svou křesťanskou víru. Spolek v tomto poskytuje určité
zázemí svým členům, kteří jsou do této pomoci aktivně
zapojeni, a to zejména jako advokáti. Čtvrtou rozvíjející se
oblastí je spolupráce se Sítí křesťanských učitelů, jejichž
setkání a seminářů se někteří naši členové účastní
z hlediska své odbornosti. Oblastí poslední, ale nikoli
významem, je pak spolupráce našeho spolku s neziskovými
organizacemi v postpenitenciárním sektoru, tedy s lidmi,
kteří s velkým nasazením pomáhají jak obětem trestné
činnosti, tak odsouzeným pachatelům v době uvěznění i po
ní. V současnosti podporujeme na tomto poli zejména projekty
Mezinárodního vězeňského společenství.
Co
na závěr?
Skutečná
náprava odsouzeného není možná beze změny srdce, a tu trestní
justice rozhodně nezařídí. To jako křesťané víme.