Rozhovor s Ondřejem Kubů : Vynášejte pravdivé rozsudky

Text zde:

Vynášejte pravdivé rozsudky

Rozhovor s předsedou Sdružení křesťanských právníků, soudcem Okresního soudu v Táboře Ondřejem Kubů

Tématem tohoto čísla Křesťanské revue je „Právo a pravda“ ve světle prorockého textu Zacharjášova (Za 7,8n): „Vynášejte pravdivé rozsudky a ať každý prokazuje svému bratru milosrdenství a slitování.“ Vynášet pravdivé rozsudky – to zní téměř jako motto křesťanského soudce. Křesťan a soudce, někdo by v tom mohl vidět rozpor: Jak se jako soudce vyrovnáváte s nárokem evangelia – nesuďte, abyste nebyli souzeni?

Ježíšův výrok podle mého porozumění zapovídá to, čeho se snažím i já sám ve své práci vyvarovat. Myslím si totiž, že je zde řeč o souzení jiné osoby jako celé lidské bytosti, její identity, tedy ve výsledku vlastně jde o rozhodnutí o tom, zda někdo konkrétní je dobrý, či zlý, zda patří obrazně řečeno do nebe či do pekla. Takové rozhodování je každému z nás blízko, máme tendenci dělat si pro sebe o druhých takové předsudečné či spíše přímo „sudečné“ závěry. Ve skutečnosti ovšem taková pravomoc nepřísluší žádnému člověku, a to ani tehdy, když pracuje jako soudce. Při mém vlastním rozhodování neposuzuji osobu obžalovaného, ale malý výsek z jeho života, na němž překročil námi přijatá pravidla. Nesoudím tedy, „kdo je“, ale pouze to, „co udělal“, a protože jsem soudcem trestním, rozhoduji také, jak za to bude potrestán; nikoli však pro věčnost, ale tady na zemi. Právě tento rozdíl mi dle mého umožňuje pracovat jako soudce, a přitom se snažit následovat Krista a jeho slovo.

Co pro vás znamená soudit? Usilovat o naplnění zákona, nebo hledat, na čí straně je pravda? Je vždycky možné obojí zároveň?

Soudit pro mě znamená zjišťovat, zda obvinění vznesená v obžalobě vůči konkrétnímu člověku jsou pravdivá, resp. zda existuje dostatek důkazů o takovém závěru, či zda důkazy potvrzují závěr jiný. Pak je mojí úlohou posoudit, zda takto prokázané jednání naplňuje zákonný popis jednání trestného, a poté vyměřit co možná nejspravedlivější trest. Řekl bych, že jde jak o hledání pravdy (zjišťování a pojmenování toho, co se stalo), tak naplnění zákona, který předpokládá, že se určité způsoby chování prostě dít nemají. Myslím si, že v drtivé většině je možné obojí zároveň, protože zákon mimo jiné soudci stanoví zásadu, že když si tou pravdou jist není, má postupovat ve prospěch obžalovaného a obžaloby ho zprostit. To ovšem neznamená, že to jde úplně vždycky, neboť to naráží na lidské hranice: jednak v možnosti poznat, jak to doopravdy bylo, jednak ve schopnosti vytvořit dokonalý zákon.

Termíny právo, spravedlnost, pravda mají v českém jazyce stejný kořen. Jako by to přímo naznačovalo, že rozsudky mají být pravdivé, že právo a pravda mají být v souladu. Jak rozumíte pojmu pravdivý rozsudek?

Možná jsem to naznačil v předchozí odpovědi. Považuji za pravdivý posudek takový, který je podložen důkazy, jež svou kvalitou i kvantitou umožňují spolehlivě říci, že určitý člověk se dopustil nějakého jednání, které je zlé. Soudce u toho samozřejmě nebyl, musí však být přesvědčen, že to, co o celé věci zjistil, je pravdě zdaleka nejblíže. To mu také dává tu velikou výsadu nazvat pak takové jednání pravým jménem, tedy například, že nepravdivý popis současné majetkové situace za účelem dostat z druhého peníze, není jednoduše racionálním řešením existenční krize pachatele, ale chamtivostí a podvodem, který hranice zákonem dovoleného jednání již překračuje. Někdy je to pro obžalovaného poslední možnost být konfrontován s pravdou, protože obzvláště podvodníci se vyznačují tím, že někdy až děsivě dokážou obelhávat sami sebe, uvěřit své vlastní lži, a dostat se tak do kruhu, z něhož nebývá úniku.

Může soudce „prokazovat milosrdenství a slitování“, aniž by se zpronevěřil slibu dodržovat zákony? Jak může soudce prokázat odsouzenému milosrdenství? Dala by se takhle chápat amnestie?

„Úlohou zákona není vytvářet světce a hrdiny, ale potrestat zločince,“ říká prof. Sokol a já s ním souhlasím v tom, že prvořadou povinností trestního soudce v jednací síni není být odborníkem na slitování a soucit, ale vynášet ony výše popisované pravdivé rozsudky a spravedlivé tresty. To ale neznamená, že by milosrdenství či slitování u soudce vůbec nemělo prostor. Jednak by soudce, nota bene křesťan, měl být milosrdný člověk, aby dostál evangelijním nárokům. Nic mu tedy nebrání například vykonávat skutky tělesného i duchovního milosrdenství všude jinde než v té „jednačce“. Ale i v té jednací síni se to dle mého může nějakým způsobem projevovat, ovšem tak, aby nebyly překračovány jednotlivé role v soudním procesu. Milosrdenství soudce by se mělo objevit především v tom, jakým způsobem zachází s lidmi, kteří defilují při soudním jednání (včetně obžalovaného), tedy v tom, že respektuje jejich důstojnost a uznává jejich jedinečnost v očích Božích. Soudce by v tomto smyslu měl ubránit tendenci „házet všechny do jednoho pytle“, a naopak vnímat individuální odlišnosti pachatelů i obětí projednávaných trestných činů, měl by si zachovat citlivost, nemělo „by mu být jedno“, co se stalo. Taková citlivost soudci nakonec umožňuje být „milosrdným“ třeba v tom, že uloží výjimečně mírný trest nebo vyhoví žádosti odsouzeného o zmírnění trestu, což však pořád musí být podloženo nějakým dobrým posunem na straně odsouzeného. Amnestie jakožto nástroj zakotvený v trestním řádu bez dalšího milosrdná rozhodně není. Může být určitým neadresně a kolektivně projeveným milosrdenstvím, které má v určitých historických chvílích svůj dobrý smyl, ale jak jsme viděli v posledním případě, mohou být její motivy i dopady minimálně diskutabilní a může se stát bohapustým nástrojem nespravedlnosti.

Jakou roli má trest? Chránit společnost, nebo poskytnout odsouzenému šanci k nápravě?

O roli trestu se mezi odborníky neustále vede diskuse. Dříve býval účel trestu jasně vymezen zákonem, protože se to zdálo jasné. V dnešní postmoderní společnosti, v níž klesá míra shody na závazných vyjádřeních, již v trestním zákoníku takové vymezení chybí. Obě dvě zmíněné role rozhodně platí, ovšem stejně platí i složka represivní. Pachatel se dopustil něčeho zlého a neměli bychom to zakrývat nějakým laciným humanismem. Dnes se však akcentuje převážně ta nápravná role, vedená ze strany státu poměrně pragmatickou úvahou – po všech stránkách se vyplatí trestat pachatele tak, aby už trestnou činnost neopakoval a znovu se do vězení nedostal, protože tento způsob trestání je pro stát nejvíce nákladný. Snaha rozšiřovat možnosti jiných forem trestu je chvályhodná, nicméně vyžaduje velkou míru spolupráce ze strany odsouzeného a ta z mého úhlu pohledu bude o některých odsouzených vždy chybět; já na její absenci při hledání alternativních druhů trestů často narážím. Rolí trestu bude dle mého i nadále vícero, přičemž žádná by neměla být těmi ostatními zatlačena zcela do pozadí.

Vláda zákona, právní stát jsou důležitou podmínkou, bez níž se demokracie může zvrtnout v nadvládu momentální většiny. Poskytuje u nás soudní moc dostatečné záruky práv pro všechny občany, včetně znevýhodněných a slabých? Mají v Česku soudy dost respektu?

Pokud jde o první otázku, myslím si, že v podstatě ano; tedy lze říci, že ten, kdo se k soudu dostane, má svá práva v zásadě zaručena. Složitější ovšem je se právě k soudu vůbec dostat, a to hlavně v oblasti občanskoprávních sporů, tedy odhodlat se s tím sporem začít, správně napsat žalobu, obstarat důkazy apod. To již ale musí zajistit spíše obě zbývající moci, tedy zákonodárná a výkonná. Stále akcentovanější problém je složitost legislativy; laik má minimální možnost se v ní vyznat, a potřebuje tedy pomoc kvalifikovaného odborníka, jehož si pochopitelně nemůže každý dovolit. Jedním z důležitých témat v oblasti justice tak je nikoli snad ochrana práv při jednání před samotným soudem, ta je zaručena dá se říci standardně, ale vůbec to praktické zjednání přístupu k němu. O mnoho dobrého na poli bezplatné právní pomoci se snaží řada lidí – jednak advokáti, ochotní poskytovat tzv. pro bono služby, jednak ti, kdo se v tomto směru snaží ovlivnit legislativu.

A pokud jde o respekt k soudům, myslím si, že jej v Česku dost není. Dnes je standardní považovat soudy za zkorumpované, ačkoli to tak objektivně není; já si myslím, že korumpovat soudce je mnohem složitější než korumpovat jakékoliv jiné odpovědné osoby. Cesta k získání respektu ale asi nejde nijak zkrátit a soudci si jej musí vysloužit poctivou prací.

Od roku 2013 jste předsedou spolku, jehož cílem je „prosazovat ve společnosti právo a spravedlnost v duchu křesťanských a biblických hodnot“. Na internetových stránkách spolku je uvedeno, že se hodláte věnovat mediaci, vyjednávání a řešení konfliktů, otázkám spojeným s insolvencí, exekucí a bojem proti zadlužování a také rodinnému právu. Můžete ty spolkové aktivity trochu přiblížit?

Spolek Křesťanští právníci má pět hlavních oblastí působení. Tou první je oblast mediace, v níž jde o to přiblížit křesťanskému prostředí tento způsob mimosoudního řešení civilních sporů, které se i na půdě sborů a farností stávají čím dál běžnějším jevem. Rádi bychom byli určitou platformou, umožňující přístup k mediátorům, kteří jsou členy našeho spolku, a to jednak poskytováním potřebných informací, jednak určitou finanční pomocí těm, kdo by si služby mediátora nemohli dovolit, ale chtěli tímto způsobem vyřešit svůj spor. Druhou významnou oblastí je spolupráce se studenty právnických fakult. Již třetí rok nabízíme studujícím křesťanům možnost absolvovat stáž u praktiků – našich členů, tedy např. u soudu, na státním zastupitelství či v advokátní kanceláři. Atraktivní je pro ně především možnost působení u státních institucí, kam se dostanou obtížněji než k advokátům, přičemž takto mají možnost strávit například se soudcem týden v jeho kanceláři i v jednací síni, vidět mu zblízka „pod ruce“, diskutovat s ním o jeho rozhodování, a získat tak mnohem hlubší vhled do fungování takové instituce. Připravujeme také pro studenty možnost pravidelné konzultace s křesťanským praktikem v oboru, workshop, který by mohl propojit křesťanské studenty ze všech našich právnických fakult, a konečně jim nabízíme spolupráci na veřejné přednášce některého křesťanského právníka pro jejich kolegy na fakultách. Tento rok takové přednášky proběhly na fakultách v Brně i v Praze. Třetí důležitou oblastí, která začala až v tomto roce, je pomoc čínským žadatelům o azyl, kteří přišli kvůli pronásledování pro svou křesťanskou víru. Spolek v tomto poskytuje určité zázemí svým členům, kteří jsou do této pomoci aktivně zapojeni, a to zejména jako advokáti. Čtvrtou rozvíjející se oblastí je spolupráce se Sítí křesťanských učitelů, jejichž setkání a seminářů se někteří naši členové účastní z hlediska své odbornosti. Oblastí poslední, ale nikoli významem, je pak spolupráce našeho spolku s neziskovými organizacemi v postpenitenciárním sektoru, tedy s lidmi, kteří s velkým nasazením pomáhají jak obětem trestné činnosti, tak odsouzeným pachatelům v době uvěznění i po ní. V současnosti podporujeme na tomto poli zejména projekty Mezinárodního vězeňského společenství.

Co na závěr?

Skutečná náprava odsouzeného není možná beze změny srdce, a tu trestní justice rozhodně nezařídí. To jako křesťané víme.

Vytisknout