Rozhovor s Karlem Skalickým | Zdeněk Eminger

-Nezvyklý pohled na církev, Evropu a revoluci

Karel Skalický je česko-římský teolog, vědec a spisovatel, katolický kněz, vysokoškolský pedagog, emeritní profesor Papežské Lateránské univerzity a teologické fakulty Jihočeské univerzity, kde dodnes působí. V letech 1956 až 1994 žil v italském exilu. Jeho důležitá spolupracovnice byla po řadu desetiletí doktorka teologie Monica Schreier.

Karel Skalický je pokládán za významného exilového pracovníka, byl redaktor teologické revue Studie, duchovní asistent mládeže v Oratoriu sv. Petra ve Vatikánu, duchovní správce českých emigrantů v Itálii, druhý sekretář kardinála Josefa Berana, účastník druhé části druhého vatikánského koncilu, nositel Řádu Tomáše Garrigua Masaryka.

Rozhovor s profesorem Karlem Skalickým přinášíme při jeho významném životním jubileu (nar. 20. 5. 1934 v Hluboké nad Vltavou).

Vaše nová kniha Církev v Evropě, Evropa v církvi se snaží pohlédnout na evropskou historii, zvláště pak na dějiny 20. století v Československu a v zemích za železnou oponou, prizmatem klíčových historických přelomů – revolucí. Co vás vedlo k tomuto poněkud nezvyklému pohledu na církev, Evropu a revoluci?

Byly to tři skutečnosti: nejprve jedna zcela konkrétní výzva a pak dva myslitelské počiny. Výzva spočívala v tom, že jsem byl v roce 1982 postaven před úkol věrohodně představit mladým latinskoamerickým studentům řeholníkům (Bratřím Maristům), co to je ten jimi obdivovaný sovětský marxismus-leninismus. Což pro mne znamenalo představit jej tak, aby ve mně neviděli ideologického manipulátora, vyslaného kapitalistickým světem euroamerické společnosti k ideologickému oblbování latinskoamerického lidu, ale člověka, který jim o něm nalévá čisté víno pravdy. To byla, věřte mi, tvrdá výzva.

A pokud jde o ty dva myslitelské počiny, ten první znamenal marxistickou analýzu střetávajících se třídních zájmů, které tak určují společenský vývoj, jak jej přijala směrodatná část latinskoamerické teologie osvobození, a ten druhý, to bylo prohloubené pojetí revoluce, jak je podali dva teologové osvobození evropského původu (!) Joseph Comblin a Pierre Bigò SJ. Z jejich analýzy jim dosud známých revolucí (ta sametová dosud nebyla) vysvitl tzv. imanentní zákon přesmyku revoluce v kontrarevoluci v důsledku takzvaného vítězství revoluční třídy, která, jakmile dosedne do sedla moci, soustředí se pak již jen na to se tam udržet, stávajíc se slepou ke všemu ostatnímu. Byla to právě tato marxistická analýza, která mi pomohla ozřejmit mým studentům onu konstitutivní lež sovětského komunismu, v němž se vítězná revoluční třída stala partajní nomenklaturou, avšak místo aby se starala o ustavení svobody, starala se o nastolení diktatury proletariátu. Tu ale proměnila v diktaturu nad proletariátem, aby se mohla soustředit jen a jen na akumulaci moci. Já jsem si pak dovolil tento imanentní zákon revoluce aplikovat i na revoluci papežskou podle evangelního slova: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ (Matouš 7,3)

Název Církev v Evropě, Evropa v církvi naznačuje jakousi neoddělitelnou provázanost církve a Evropy. Mají dějiny církve a Evropy co říct i církvi na ostatních kontinentech a společnostem jiného kulturního a civilizačního okruhu?

Tuto provázanost vyjádřil Joseph Comblin slovy, která jsem postavil jako motto celé knihy: „Není revoluce ve světě, která by se neobrazila v církvi, a není revoluce v církvi, která by se neobrazila ve světě.“ A na otázku, zdali si církve z různých kontinentů a civilizací mají co říct, nelze odpovědět jinak, než že mají. Neboť sama Evropa přijala křesťanství z Asie a Afriky a toto křesťanství, evropsky inkulturované, pak do Asie a Afriky předávala zpět. Je sice pravda, že toto předávání vypadalo někdy spíš jako kulturní imperialismus, nicméně vedle něho probíhaly též misie, vedené stylem slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje nebo stylem čínských misií patera Ricciho nebo indických misií patera Nobileho nebo tzv. jezuitských redukcí v Latinské Americe. To nebyl vývoz křesťanství v evropském balení, ale nezištná pomoc vtělit jednu jedinou radostnou zvěst o vykoupení všech lidí ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Ježíšem z Nazareta do kategorií mimoevropských kultur a civilizací. Ostatně sama dnešní latinskoamerická teologie osvobození není možná bez filosofie a teologie evropské.

Sám jste v centru teologického, církevního a politického dění, tedy v Římě, zažil poválečnou proměnu Evropy a v době druhého vatikánského koncilu, kterého jste se spolu s kardinálem Josefem Beranem účastnil, i proměnu církve a jejího směřování. Jak se díváte na společenské a církevní změny, které právě teď zažíváme?

Vidím je jako naplňování toho, o čem se diskutovalo a k čemu druhý vatikánský koncil dospěl, takže papež František mi připadá, i přesto, že nevěřím v reinkarnaci, jako (mluvím metaforicky, ne teologicky) reinkarnace Jana XXIII.

Ve své monografii se věnujete našim duchovním tradicím, včetně tradice husitské a masarykovské. Co pro vás, pro teologa, exulanta a katolického kněze, znamená protestantství? Jak vás tato tradice ovlivnila?

Je těžko sám sebe odhadovat, jak dalece mohu být něčím ovlivněn. Když jsem ale byl jednou pozván na ekumenickou bohoslužbu za náboženskou svobodu, dáma, která to zorganizovala, mi pak svěřila, že kdyby nevěděla, kdo z nás dvou, kteří jsme na této bohoslužbě promlouvali, je katolík a kdo protestant, řekla by, měřeno našimi promluvami, že já jsem protestant, zatímco protestantský pastor je katolík.

Na vaši práci dnes navazují mladší badatelé, např. prof. Pavel Hošek. Jakým směrem byste se v psaní pustil vy sám, kdybyste chtěl svoje téma dál rozpracovat?

Potěšil jsem se, když mi kolega Hošek řekl, že k tradicím cyrilometodějské, svatováclavské, husitsko-bratrské, barokně svatojánské a obrozensko-masarykovské přidal ještě tu předkřesťansko-pohanskou a židovsko-českou (či česko-židovskou?). To je zajisté dobré a správné, i když je nemůžeme brát jako obratle naší národní páteře. Jsou však důležité k dokreslení našeho národního profilu. A pokud jde o otázku, jakým směrem bych se pustil, kdyby se mi zachtělo téma našich duchovně-národních tradic ještě víc doplnit, asi bych se věnoval prvním vyznavačům komunistické ideologie, jako byli Stanislav Kostka Neumann, Zdeněk Nejedlý, Arnošt Kolman, Jan Šverma, a ptal bych se, jak to, že i přes čtyřicetileté mocenské panství komunistické strany tito její první vyznavači v našem kulturně národním povědomí nijak zvlášť nezakořenili, nikdo je nepřipomíná, nikdo je nerozpracovává, a co víc, nemají žádné pozoruhodné následovníky. A ti, kteří by se za ně dali počítat, jako Machovec, Gardavský, Sviták, Kosík, Mácha, Nahodil a další méně významní, ti se taktéž rozutekli, rovněž bez následovníků. Věnoval bych se tomu, kdybych neměl nic důležitějšího na práci než dokazovat kulturní neúrodnost komunistického myšlení.

Revoluce má svůj křesťanský ekvivalent, re-voluce čili odvalení kamene (Matouš 28,2). K čemu nás Ježíš svou re-volucí hlavně osvobodil?

K novému kristovskému životu zmrtvýchvstalého Ježíše v něm a s ním na věky věků.

Nová kniha česko-římského teologa Karla Skalického Církev v Evropě, Evropa v církvi. Teologický vhled do dějin Evropy prismatem svobody a revoluce byla 24. ledna 2019 za hojné účasti autorových přátel představena v Knihovně Václava Havla. Toto dílo se pokouší o kontextuální interpretaci dějin církve v Evropě i Evropy samotné. Titul znamená odvážný pokus pohlédnout na evropskou historii, zvláště pak na dějiny 20. století v Československu a v zemích za železnou oponou, prizmatem klíčových historických přelomů – revolucí. V oblasti teologicko-historického bádání se jedná podle mého mínění o výjimečný počin. Monografie Karla Skalického si zachovává ráz napínavého vyprávění, obohaceného o osobní svědectví autora, jenž žil převážnou část svého života v centru římskokatolického dění.

Autor svoji historicko-teologickou práci rozdělil do jednadvaceti kapitol, které pokrývají obě tisíciletí církevního a evropského vývoje. Skalický se dívá na dějiny Evropy jak v jejich předkřesťanském, tak zvláště pokřesťanském smyslu. Vznik a rozmach velikonoční události je to, co v jeho očích nastartovalo dramatickou proměnu Evropy v několika úrovních – úrovni etické, náboženské, společenské, politické, kérygmatické a teologické. Díky své religionistické specializaci rozlišuje různé linie a formy náboženských invazí do Evropy i pozdější náboženské struktury evropského vědomí.

Evropské dějiny prvního tisíciletí čte Skalický skrze čtyři „epochální zlomy“: 1. Konstantin vyhlašuje náboženskou svobodu; 2. inkulturace křesťanské víry (v antickém a židovském prostředí); 3. katolické křesťanství pod nadvládou křesťanství ariánského; 4. církev sázející na Franky a plody karolinské renesance. Interpretuje stěžejní události křesťanství na Východě, vysvětluje podstatu sporů o správnou formulaci víry, všímá si největších křesťanských věroučných krizí (ariánství, nestoriánství, monofyzitismu, monothelematismu) i krize ikonoklastické a tzv. islámské náboženské, politické a kulturní „exploze“. Zajímá ho podstata byzantské christianizace Slovanů, dílo cyrilometodějské misie i osobnost papeže Jana VIII. Zamýšlí se nad příčinami „temna“ 10. století, jakož i nad tím, co přinesla clunyjská reforma a její kulturní plody.

Evropské dějiny druhého tisíciletí jsou v knize předěleny zajímavým „metodologickým intermezzem“, tezí o tzv. permanentní revoluci, a tedy úvahami o podstatě církevní a světské moci, bojích o investituru, úloze velkých řeholních řádů a osobností. Stěžejní téma tu je „papežská revoluce“, která vyvolala další „emancipační tendence“ a revoluční zvraty. Ty autor nazývá: revolucí za svobodu křesťana v církvi a ve státě; měšťanskou revolucí za svobodu občana a člověka ve státě; proletářskou revolucí za svobodu od zbídačujícího vykořišťování. Detailně rovněž pohlíží na Evropu, která se souhrou dějinných událostí dostala na „periférii civilizace“, trpěla krizí církevního pastorálního poslání, výboji mnoha nacionalismů, imperialismy a válkami, aby se nakonec vydala dobývat svět a Nový svět také objevila a založila. V čase, který autor chápe jako „konec eurocentrismu“, v němž se ke slovu dostávají společenské systémy amerického kapitalismu a sovětsko-ruského komunismu, se v posledku objeví něco, co asi málokdo čekal. Dramatické společenské poválečné změny, druhý vatikánský koncil a náběh na novodobé evropské revoluce (Sovětský svaz, Jugoslávie, Albánie) a zvláště tu pro nás nejdůležitější – sametovou.

Pro českého čtenáře je zásadní Skalického reflexe „evropské revoluce v českých dějinách“ a jejích duchovních tradic – cyrilometodějské, svatováclavské, husitsko-bratrské, svatojánské a obrozensko-masarykovské. Samostatnými kapitolami se vztahuje k dějinám katolické církve v Československu od roku 1918 do roku 1990 a v nich nejvíce k období komunistického útlaku církví a náboženských společností. Most, který tu Skalický vytváří, lépe řečeno objevuje, nás spojuje s dějinami velké Evropy a s duchovními tradicemi Západu i Východu obou tisíciletí. Z pozice teologa a historika, ale také toho, kdo navazoval živé styky mezi církví v Československu a římským exilem, uvažuje o příčinách a dosahu tzv. sametové revoluce i o jednotlivých strategiích církve (mj. také u J. L. Hromádky) v dobách komunistické totality. Skalický není salonní komentátor. I ve své knize jde dál než jen k historickým událostem. V kapitole 20., nazvané „A co teď? It is the question“, uvažuje nad současnými možnostmi i problémy církevního a evropského vývoje, přičemž se nevyhýbá ani poněkud výbušnému tématu vztahu křesťanství a islámu a takzvanému střetu civilizací. Zásadní roli mezináboženského dialogu vidí ve vztahu obou monoteismů k Boží Matce Panně Marii, kterou obě náboženství vyznávají a ctí.

Součást knihy jsou i unikátní dopisy Karla Skalického, které dokumentují jeho návštěvu u papeže Jana Pavla II. a husovskou disputaci, kterou s ním a dalšími teology vedl před jeho první návštěvou Československa. Na necelých 400 stranách se jako detektivní příběh odvíjí dějiny církve a evropského společenství, které nám dosud byly v tomto pohledu neznámé. Kniha, kterou by měli číst katolíci, protestanté i ti, kteří si vůči církvím udržují odstup.

Zdeněk Eminger

Karel Skalický: Církev v Evropě, Evropa v církvi. Teologický vhled do dějin Evropy prismatem svobody a revoluce. Svitavy, Trinitas 2018, 390 s.


Vytisknout