Rozděleni minulostí? | Ladislav Pokorný

Při nedávných, až megalomansky pojatých vzpomínkových událostech k listopadu 1989, kterým se věnovali politici, ale i nejrůznější další osobnosti našeho veřejného života, a v prvé řadě sdělovací prostředky, jsem si uvědomil, v jak velké míře je naše společnost poznamenána vztahem k minulosti národa, a to nejen k té nedávné, ale k daleko starší. Stále nás trápí otázky, zda to či ono jsme v historii udělali dobře, nebo špatně a co jsme mohli nebo měli udělat jinak. Nemyslím, že by takové otázky příliš trápily i jiné národy, kupříkladu, že by dnešní Francouz uvažoval nad tím, jestli jeho předkové měli, či neměli popravit Ludvíka XVI. Či zda neměl být císař Napoleon umírněnější ve svých plánech na ovládnutí Evropy.

Ne tak u nás: Podnes probíhají, naštěstí už jen mezi historiky, debaty nad nejslavnějším příběhem našich starších dějin, husitskou revolucí. Jedni v ní vidí především famózní vzepětí národa v boji za pravdu proti celé Evropě, druzí poukazují na její krutosti, ničení památek apod. I památka Jana Žižky je vnímána jako problematická; jeho vojevůdcovské schopnosti jsou sice uznávány, ale jeho minulost jako jihočeského „lapky“ je také připomínána. Náboženská tolerance, jedinečná v celé Evropě, kterou v naší zemi nastolil Kutnohorský mír z r. 1485 a která vrcholí Rudolfovým majestátem z r. 1609, je mnohdy chápána jako produkt prosté nezbytnosti. Pochybnosti panují i nad stavovským povstáním z r. 1618. (Já sám jsem k nim přispěl nedávným článkem v KR, který také vyvolal jistou polemiku.) Přístup k období protireformace se od někdejšího sporu Masaryk vs. Pekař přelévá i do současnosti (otázka obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí). Vznik samostatného Československa není vzhledem k úctě k TGM příliš problematizován, ovšem nechybějí hlasy, že by bylo líp, kdyby staré Rakousko bylo v nějaké reformované podobě zachováno. První republika je také vnímána dost odlišně; vedle jejích předností jsou nově zdůrazňována i negativa, zejména nevyřešená národnostní otázka jak Slováků, tak zejména početné německé menšiny. Zánik republiky v důsledku mnichovské dohody je i dnes předmět ostrých diskusí – měli jsme, či neměli bojovat, když nás západní spojenci opustili? A co spojenectví se Sovětským svazem? Neměl Eduard Beneš být opatrnější a více dbát varování Winstona Churchilla? Byla poválečná „řízená demokracie“ s omezením počtu politických stran ještě demokracií, nebo předstupněm k totalitě? Měl, či neměl Beneš kapitulovat před Gottwaldem při únorovém převratu? Nakonec i rok pražského jara 1968 je stále chápán různě. Byl to světodějný pokus o socialismus s lidskou tváří, nebo jen boj dvou skupin uvnitř komunistické strany?

Dostáváme se k poslednímu z našich historických dilemat: k listopadu 1989. Názorný příklad různého přístupu k tomuto historickému zlomu v našich dějinách ukázal zajímavý pokus České televize v podobě pořadu „Soud nad českou cestou“. Šlo o polohraný a polodokumentární projekt režiséra Roberta Sedláčka, představující fiktivní soudní proces, v němž žalobkyně obviňuje naši společnost (a tedy vlastně nás všechny) z toho, že v mnohém (zejména sociálním, vzdělávacím a ekologickém) ohledu nesplnila to, co si (v podobě programu Občanského fóra z roku 1990) vytkla za cíl svého snažení v osvobozené zemi. A stejně jako obhájce i ona předvolává řadu svědků – reálných osobností, které potvrzují, či vyvracejí jejich tvrzení. Vidíme tam např. Vladimíra Dlouhého, Bedřicha Moldana a spoustu dalších. Porota, rovněž složená ze skutečných občanů, pak hlasuje o jednotlivých článcích obžaloby. Výsledek je většinou téměř půl na půl, převažuje ovšem výrok o zamítnutí. Výsledné hlasování o tom, zda vývoj vedl, nebo nevedl ke zklamání, velkou většinou zklamání odmítlo.

Jaké je z toho poučení? Takové, jakého se nám dostává pravidelně ve výsledcích průzkumů veřejného mínění, které nás (k údivu a pohoršení mnohých) informují o tom, že téměř polovina společnosti stále preferuje život před Listopadem. Jak je něco takového možné? Je to příznak fatálního rozdělení naší současné společnosti? Domnívám se, že nikoliv a že na tom není konec konců ani nic moc překvapivého. Především proto, že respondenti při podobných průzkumech (snad jen s výjimkou příslušníků intelektuálních elit) nehodnotí zpravidla politické, ekonomické a sociální poměry tehdy a nyní z obecného hlediska, ale z hlediska vlastních zkušeností. A ty jsou, jak jinak, nutně velmi rozdílné. Není nic zvláštního na tom, že při tak zásadní změně společenských poměrů, jaká nastala po Listopadu, se jedněm žije lépe, jiným hůře; jedněm nová doba přinesla nebývalé možnosti, jiným ohrozila i ty malé jistoty, které předtím měli. Toto existenciální rozdělení minulostí nelze překonat žádnou osvětou ani moralizováním ve smyslu s minulostí „se vyrovnat“, nýbrž jen a jen usilovnou prací, řešící současné ekonomické a sociální problémy a směřující ke spravedlivější budoucnosti.

Tedy: Přestaňme se neustále zabývat minulostí jako určujícím elementem pro současnost i budoucnost – to přenechme historikům, kteří to mají v popisu práce, a neopájejme se iluzí, že se musíme pro vlastní život z minulosti poučit; to se nikdy v dějinách nakonec nestalo. Přestaňme stále něco „odčiňovat“. Ať už Bílou horu nebo 40 let „komunismu“. Na minulost pohlížejme střízlivě a se snahou ji pochopit. To se týká i takových efemérních problémů, jako je otázka mariánského sloupu na Staroměstském náměstí (která je ostatně naprosté většině dnešní populace lhostejna). Habsburkové jistě nebyli Antikristy, byla to jen dynastie, využivší porážku českého povstání k nastolení a posilování absolutní moci. Odpor proti nim, manifestovaný stržením sloupu v roce 1918, nebyl dílem bolševické lůzy, jak se domnívá kardinál Duka, ale pozdním vyjádřením tohoto odporu.

Nenechme se dále fascinovat minulostí; mysleme především na současnost, a hlavně na budoucnost!

Autor je geofyzik, člen redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout