Rozděleni do bublin | Pavel Hošek

Existuje jeden důležitý faktor, který přispívá k rozdělení české společnosti. Týká se nových způsobů šíření informací v prostředí internetu. A také nových způsobů komunikace ze strany médií. Na rozdíl od dob minulých není dnes informací nedostatek, ale děsivý přebytek. Lidský mozek, který se snaží zorientovat ve stále složitějším světě, čelí situaci dříve nebývalé. Všichni jsme vystaveni vodopádu slov a záplavě informací. Jsme bombardováni nabídkami a přesvědčivými „zprávami z první ruky“. A zároveň postrádáme spolehlivá kritéria výběru. Topíme se v nepřehledné změti vzájemně rozporných sdělení a slibů.

Informační toky navíc podléhají určitým zákonitostem, fungují totiž podobně jako internetové vyhledavače. Tyto vyhledavače si jak známo pamatují historii každého uživatele. To znamená, že o každém z nich shromažďují záznam jeho předchozího vyhledávání. Na základě tohoto záznamu (podle hesla „mohlo by vás zajímat“) posílají do jeho zorného pole informace a nabídky nějakým způsobem příbuzné těm, o které už projevil zájem.

To má důležitý psychologický efekt. Člověku se do zorného pole dostává několikanásobně víc (vzájemně se posilujících) informací, než kolik sám hledal. Prozradí-li internetu, že se zajímá o koupi sekačky na trávu nebo samurajského meče, obrazovka jeho počítače a displej jeho telefonu se v následujících dnech zaplaví nejrůznějšími nabídkami sekaček na trávu a samurajských mečů.

Jeho vědomí bezděky vyhodnocuje výskyt a důležitost sekaček na trávu a samurajských mečů v současném světě jako daleko podstatnější a závažnější než odpovídá realitě. Svět jako by sestával ze samých sekaček na trávu a samurajských mečů.

V současném informačním a komunikačním věku je jedním z nejdůležitějších vykladačů skutečnosti právě obrazovka počítače a displej telefonu. Tedy to, co na nich „spontánně“ vyskakuje do zorného pole. Jenže ono tam vyskakuje to, co odpovídá dosavadní historii našeho klikání.

To, o co jsem již projevil zájem, mi obrazovka či displej v mnohonásobné intenzitě vracejí zpátky jako ozvěnu. A jako potvrzení důležitosti a závažnosti toho, co tam právě vidím. Můj mozek ale funguje pořád více méně stejně, jako fungoval mozek předků před staletími. Co vidí často, považuje za důležité. Ba co víc, co vidí často, považuje za pravdivé, oči přece nelžou. Proto mám tendenci věřit, že hodnotová stupnice, která je nějakým způsobem obsažena v historii mého klikání počítačovou myší, odpovídá realitě „tam venku“.

Moje představa o skutečnosti je tudíž skoro bezvýhradně potvrzována. A téměř vůbec není zpochybňována, protože informace principiálně odlišného druhu než ty, které odpovídají profilu mého dosavadního klikání, se mi nutně ztrácejí ze zorného pole. Nemají kudy proniknout do mojí noetické bubliny.

Tato bublina tiše přede síť kolem každého uživatele internetu. Bublinu netvoříme vědomě, sama nás svou hřejivou náručí postupně obklopí. A výsledkem těchto bezděčných procesů, které vlastně nikdo neřídí, je skutečnost, že si všichni čím dál tím víc myslíme to, co jsme si už mysleli.

Člověk navíc bezděky víc důvěřuje těm informacím, které potvrzují jeho pocity. Má radost, když svět kolem něho jakoby přikývne jeho předběžnému tušení. Například když se z obrazovky či displeje zdá, že také mnozí další lidé shledávají ve světě kolem sebe podobné věci jako on.

Dochází k rychlému šíření jevu, kterému sociologové říkají „jeskyně ozvěny“. Lidovějším, ale poměrně výstižným vyjádřením téže myšlenky je dnes často vyslovované konstatování „žiješ v bublině, kamaráde“.

Na základě právě popsaných procesů se postupně kolem vědomí každého člověka utváří bublina spřízněných duší a sdíleného výkladu světa. Proniknou do ní obvykle jen ty informace, které potvrzují to, co si obyvatelé příslušné bubliny chtějí o životě myslet.

Každá z těchto bublin má svá videa na YouTube, své očité svědky, své zaručené informace, svůj režim pravdy. Dáme-li najevo zájem o humanitární organizace, pomáhající chudým lidem z rozvojových zemí, bude se nám z obrazovky počítače zdát, že celý svět se skládá z humanitárních organizací, angažovaných na poli pomoci chudým.

Dáme-li najevo znepokojení z teroristických útoků, bude se nám na základě obsahu obrazovky našeho počítače a displeje našeho telefonu zdát, že na světě dochází k hrozným teroristickým činům jako na běžícím páse.

Ať už jsme internetu svým klikáním prozradili o svých zájmech cokoliv, internet bude jako ono zrcadlo v pohádce o Sněhurce poslušně potvrzovat to, co jsme si mysleli předtím, než jsme začali brouzdat v jeho vodách. A navíc to podpoří mnoha dalšími nespornými důkazy.

Zůstaneme-li u příměru k oné slavné pohádce, představme si, že kouzelné zrcadlo zlé královně nechce říkat pravdu, ale chce jí prostě udělat radost. Je dosti zřejmé, že královna se od takového zrcadla nikdy nedozví, že existuje spanilá dívka jménem Sněhurka, která je přece jen krásnější než ona. Zrcadlo, které chce královně dělat radost, představuje vodotěsně uzavřenou bublinu, ze které královna nemá šanci vybřednout. Bude stále jenom potvrzovat to, co chce královna slyšet.

Problém je, že vznik výše popsaných „jeskyň ozvěny“ či „bublin spřízněných duší“, sdílejících podobné názory na svět, tříští společnost do vzájemně znepřátelených táborů, které ztrácejí schopnost vzájemné komunikace. Nejenom že ke komunikaci často chybí dobrá vůle. Tato komunikace se navíc stává čím dál tím obtížnější, protože má-li každá bublina svůj režim pravdy a své neotřesitelné důkazy a své očité svědky, obyvatelé různých bublin mají tendenci považovat ty druhé za šílence nebo lháře. Protože se jim zdá (a v jistém smyslu právem), že žijí v úplně jiném vesmíru.

Asi nejzávažnějším důsledkem výše popsané dynamiky je skutečnost, že v jejím rámci nedochází jen ke stupňování libých pocitů, ale také pocitů nelibých, jako je strach, hněv, panika, obavy, znepokojení, pocity úzkosti a ohrožení.

Prozradíme-li internetu, že nás znepokojuje stav životního prostředí a jeho nevratné znečišťování, můžeme si být jisti výsledkem a náladu nám to nezlepší. Dáme-li v internetovém prostředí najevo (třeba jen hledáním určitého druhu informací), že nám dělají starosti migranti, staneme se příjemci dlouhé série apokalyptických prognóz a katastrofických zpráv o valících se hordách agresivních a nevděčných migrantů.

Není divu, že v dnešní době vznikají aliance sdíleného strachu. Aliance lidí, které spojuje to, čeho se společně bojí. Tyto aliance se navíc vzájemně nemají rády, protože ti, kdo se bojí migrace, většinou nesnášejí ty, kdo se bojí klimatických změn. A naopak. Ti, kdo se obávají Ruska a Číny, bývají velmi neoblíbeni mezi těmi, kdo se bojí Evropské unie nebo Západu.

A navíc – všichni jsme zřejmě trochu neupřímní v tom, jak třídíme a vyhodnocujeme informace. Všichni trochu nadržujeme těm informacím, které potvrzují to, co jsme „dycky řikali“ a co nám „bylo jasný vod samýho začátku“.

Není lehké být zodpovědný občan v takové době, jako je ta naše. V době, která na každého vznáší tak velké nároky. Nároky ohledně aktivního a kritického hledání a prověřování informací, nároky ohledně sebekritické poctivosti, nároky tak velké, že mnozí z nás pravděpodobně nejsou ochotni a připraveni se těmto nárokům postavit čelem.

Také proto je v současné době největším ohrožením demokracie populismus, často (i když ne vždycky) spojený s národovectvím. Ten totiž (ústy svých hlasatelů) lidem jen pokrytecky lichotí. A hlavně: nevybízí je ke kritickému myšlení a k angažovanému občanství. Raději je utvrzuje v jejich strachu a hněvu. Jeho hlasatelé se nabízejí veřejnosti jako mluvčí a vykonavatelé politické vůle vystrašených a rozzlobených lidí. Proto předstírají, že mají jednoduchá řešení. Že se nebojí nazvat věci pravými jmény. Že si neberou servítky s politickou korektností. Že vědí, jak rázně zatočit se vším, čeho se lidé bojí a na co se hněvají.

Ideálním voličem populistických politiků je totiž volič, který se zlobí a který se bojí. Čeho? To je vlastně jedno. Se strachem a hněvem v srdcích voličů se nejlépe politicky pracuje, ať už míří na cokoli. Proto může být paradoxně v zájmu držitelů politické moci lidi rozeštvávat. Nejspíš právě z tohoto důvodu někdy zaznívá z nejvyšších pater české politické reprezentace umělé a v podstatě lživé dělení společnosti na kavárnu a hospodu, seniory a mládež, samozvané elity a obyčejné lidi, město a venkov, Prahu a zbytek republiky, havloidní lepšolidi a normální občany, intelektuály a poctivé pracující a tak dále.

Odolat manipulativnímu tlaku této účelové polarizace není snadné. Ale jak je zřejmé z jedné z nejvýznamnějších občanských iniciativ poslední doby, spojené se spolkem Milion chvilek, ve skutečnosti neplatí ANI JEDNA z těchto uměle vytvářených polarit či nepřátelských linií. A to je jistě pro mnohé z nás znamením naděje.

Autor je vedoucí katedry religionistiky ETF UK a člen redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout