Robert Hart: Ve víru tance

Nakladatelství CDK vydalo v „portrétové řadě“ již čtvrtý počin teologa a religionisty, profesora Pavla Hoška. Po knihách věnovaných především duchovnímu rozměru děl J. Foglara, E. T. Setona a J. R. R. Tolkiena došlo na knihu, která se zabývá duchovní zkušeností v literárním díle C. S. Lewise. Jako ostatní ze zmíněné řady přináší i tato kniha svěží ponor do života a celého díla studovaného autora. Nezanedbatelným vzájemným pojivem Hoškových „portrétových“ knih i výchozí motivací jeho psaní je přiznaný osobní zájem. Jde o spisovatele, kteří nějakým zásadním způsobem utvářeli i Hoškovu vlastní spirituální cestu. Přesto je ale od počátku této knihy až hmatatelně cítit, že z celé řady jaksi vyčnívá, je mimořádná. Bylo-li setkání s ostatními autory řady pro Hoška důležité, setkání se C. S. Lewisem bylo zcela fatální a formativní povahy. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že se Pavel Hošek k tomuto autoru opakovaně vrací, aby pokaždé nasvítil jeho dílo z trochu jiného úhlu. Kniha Ve víru Velkého tance plně zúročuje předchozí studium – a výsledkem je mimořádně silný paradox: Kniha přináší z Lewisova díla místy až závratnou hloubku, a činí tak zároveň s lehkostí a svěžím šarmem, čte se doslova jedním dechem, což ovšem není překvapivé. Použijme autorovu klíčovou metaforu: Zatímco dříve se Hošek pod vedením tanečního mistra učil základní kroky a cit pro hudbu a rytmus, nyní tančí. A strhává k tanci další. Motivuje ve své knize k tanci tím, že Lewisovo dílo zasazuje do širokého kontextu dalších autorů, starých i nových, kteří základní hlubinný vzorec reality vnímali a vyjadřovali podobně. Pavel Hošek představuje Lewisův život, podrobně rozebírá zásadní pasáže jeho díla a odkrývá jakoby nejhlubší vrstvy Lewisova myšlení a vnímání duchovní skutečnosti. Jeho kniha je ale také bohatý rozhovor s desítkami dalších lewisovských badatelů a také s teology a filosofy nejrůznějších tradic. A z tohoto rozhovoru, zdá se, vyplývá možná překvapivé zjištění, jež se úzce týká právě hlavního motivu, který celá Hoškova kniha sleduje: C. S. Lewis je svým teologickým zaměřením jakýsi průkopník zájmu o trinitární teologii, kterou lze sledovat zhruba od poloviny 20. století.

Velký tanec. Metafora, jež vyjadřuje onen hlubinný vzorec reality, nás v první řadě zve k porozumění samotnému „středu skutečnosti“ a k úžasu, posvátné úctě a stravující, lásku vzbuzující touze. Díky Lewisovi zjišťujeme, že tento kontakt se středem skutečnosti není pouhé filosofické zkoumání, ale živoucí setkání. Setkání s tím, čehož nejvnitřnější podstatou je – tanec. Bůh je láska. A tuto lásku lze vyjádřit právě jako věčně trvající a dynamicky pulsující pohyb, společenství Otce, Syna i Ducha, v němž každá z osob „tančí“ kolem ostatních dvou v sebedávajícím, štědře milujícím pohybu, v němž daruje sebe druhým. Jak říká Hošek v centrální kapitole svého pojednání (str.79): „Je-li Bůh láska, znamená to, že láskyplné sebedarování je nejhlubším vzorcem reality, základním tvarem bytí, pravzorem všeho, co jest.“ A jak ukazuje v kapitolách ostatních, tato skutečnost má v Lewisově pojetí nevyhnutelné důsledky na vše ostatní: „Sebedarující láska je ve světě, protože byla nejprve v Bohu,“ říká Lewis. V každé lásce mezi tvory se opakuje tento základní vzorec, který je v jistém smyslu praforma celého vesmíru. Láska, která je motivem tanečních pohybů Velkého tance všeho stvoření, v něm vládne proto, že tento Velký tanec je projevem Božího bytí.“ (str.79) Proto (abychom zmínili alespoň heslovitě obsah kapitol) nejen celé stvoření, ale i Ježíšův příběh, tedy příběh cesty Boha k člověku, který svou vinou z onoho tance vypadl a tančí sám kolem sebe, i lidský úděl a eschatologická budoucnost má a bude mít ve své nejhlubší podstatě onen rytmus Velkého tance vepsán. Lásky, která se znovu a znovu daruje, znovu a znovu dává sebe. A která zve k tanci všechny a všechno. Zve, abychom se dali obdarovat a štědře lásku posílali dál. A tak již nyní okoušeli a ochutnávali taneční radost a jásavou harmonii všeho stvoření, která v plnosti teprve přijde. Boží království. Všechno stvoření dokonale prostoupené, uzdravené a proměněné láskou.

Pavel Hošek: Ve víru Velkého tance. Duchovní zkušenost přítomná v literárním díle C. S. Lewise.

Brno, CDK 2021, 199 s.

Protože dáváme-li sami sebe, ať je to kdekoli, ztotožňujeme se s rytmem, který je vlastní nejen všemu stvoření, ale také všemu bytí … od těch nejvyšších po ty nejnižší, já existuje proto, aby se vzdalo sebe sama a tímto vzdáním se sebe se stalo ještě věrněji sebou samým, aby se pak znovu mohlo vzdát sebe sama, a tak do nekonečna… To, co existuje mimo tento systém dávání sebe sama, není ani země ani příroda ani „obyčejný život“, ale jednoduše a výhradně peklo. …kruté zajetí ve vlastním já je pouze protějškem dávání sebe sama, což je absolutní skutečnost… Zlaté jablko jáství, které bylo vhozeno mezi nepravé bohy, se stalo jablkem sváru, protože se o něj začali potýkat. Nepochopili první ze zákonů svaté hry, totiž to, že každý hráč se … musí dotknout míče a pak jej okamžitě přihrát jinému. Jste-li přistiženi při tom, že jej držíte v ruce, dopustili jste se faulu, jestliže na něm lpíte, znamená to smrt, když však létá sem a tam mezi hráči tak rychle, že jej ani oči nedokážou sledovat, a Velký mistr sám vede tuto hru, když dává sebe stále donekonečna svým tvorům,… pak skutečně tento nekonečný tanec působí, že nebesa jsou kolébána harmonií. Všechny bolesti a slasti, které jsme zakusili na zemi, jsou pouze raným počátkem pohybů tohoto tance: jenže samo toto tančení se naprosto nedá srovnávat s utrpením současnosti. Když se přiblížíme k jeho nestvořenému rytmu, bolest a radost nelze téměř vnímat. Tento tanec je radostný, ale ona radost není samoúčelná. Neexistuje kvůli dobru nebo kvůli lásce. Je to Ten, který je Láska sama a Dobro samo, On sám, a proto je to šťastný tanec. Není zde pro nás, to my jsme tu pro něj.

C. S. Lewis, Problém bolesti

Vytisknout