Riskovat s bližním i druhou míli cesty

Rozhovor o křesťanství, sekularizaci a ekumenismu s významným českým teologem, Jakubem S. Trojanem, pro Dialog Evropa XXI.


Teologie v dialogu

Pane profesore, až emblematickým způsobem se ve vašem životě a díle znázorňuje skutečnost, že lidské hledání po tom nejpodstatnějším se uskutečňuje v rozhovoru. Mám teď na mysli především to, že kromě teologie se věnujete také ekonomii, což je, odpusťte, alespoň na první pohled možná poměrně obtížně sladitelná kombinace…

Říkáte obtížně sladitelná... Já si myslím, že je sladitelná velmi dobře. Samozřejmě pokud myslíme na ekonomii v teoretickém slova smyslu, nikoliv na nějakou dílčí ekonomickou operaci. Ekonomie patří mezi vědy, v nichž hraje lidský činitel podstatnou roli. Ekonomie je reflexí ekonomiky a ekonomika se týká vztahů mezi lidmi. Jak by to teologa nemělo zajímat? Skoro je mi líto, že nemáme v naší ekuméně více lidí, kteří by se jako teologové zabývali sociologií anebo ekonomií. Myslím si, že by to pomohlo v rozhovoru mezi křesťany všech denominací a naší českou společností, ke kterému by mělo dojít.

Ekonomie mně spíše pomáhala v životní orientaci. Mohl bych to ukázat na jednom příkladě: V době, kdy jsem ekonomii studoval, se mezi západními ekonomy v diskusi prosazovaly určité modely ekonomického růstu, které se odborníci pokoušeli formulovat matematicky. V modelu jednoho polského ekonoma vystupují v rovnici základní komponenty ekonomického života. Vedle věcných činitelů jako jsou mzdy, produktivita práce, investice, které se dají matematicky vyjádřit, zařadil do rovnice poslední veličinu, kterou je podle něho tzv. lidský činitel. Onen ekonom si uvědomoval, že ekonomika v ekonomické reflexi není nějaká technická věda bez přítomnosti lidí, nýbrž naopak – lidský činitel v ní má jednu z rozhodujících funkcí.

Tento fakt mě jako teologa zaujal natolik, že jsem se rozhodl ekonomii studovat. Pochopil jsem: pro dialog se společností, která se vzdaluje křesťanským tradicím, je třeba na naší straně lidí, kteří jsou schopni věcně porozumět tomu, co se v ekonomice děje a co teoreticky o ekonomice platí. Bez těchto věcných znalostí se vůbec nedotkneme aktuálních problémů lidí kolem nás. Omezíme se pouze na zbožné fráze.

Dobrá. Teolog tedy může žít v jednom duchu, ba dokonce v jednom těle s ekonomem. Ale ve vašem případě, když dovolíte, je těch „interdisciplinarit“ ještě mnohem více. Známé je vaše lidské a myšlenkové přátelství s filosofem Ladislavem Hejdánkem, kromě toho jste autorem několika básnických sbírek a v předmluvě ke své poslední knize Kontrasty a alternativy se zase vyjadřujete slovníkem téměř muzikologickým. Jak se to všechno ve vás „jiskří a zažehuje“ či „vyvěrá do krásy“, abych parafrázoval názvy vašich sbírek?

To je mé celoživotní dilema. Nejsem specialista ani odborník, za což platím jistou daň. V žádném z oborů, které jste jmenoval, nejsem schopen podat nejvyšší výkon. Jsem si toho dobře vědom, ale nedokážu se prostě věnovat pouze jedinému oboru, protože mám bytostnou obavu, že bez vstupu do oboru dalšího bych ani tomu původnímu neporozuměl v patřičné intenzitě a hloubce.

Nedaří se mi být specialistou, který se prokopává stále do hlubších vrstev a vynáší poklady z jediné štoly; na druhé straně ovšem platí, že při svém dominantním zaměření na teologii vtahuji do svého úsilí podněty i z dalších oborů a doufám, že mi to pomáhá pochopit realitu v jejím celku. Problém moderní vědy vidím v tom, že se neustále specializuje, takže si odborníci v jednom oboru nerozumějí se specialisty z jiné oblasti. Lidský život přitom vyžaduje integritu. Člověk nebude nikdy odborníkem ve všem, ale neměl by být ani naprostým ignorantem. To je ten nejhlubší důvod, proč se pokouším různé discipliny propojit. Navíc je všestrannost, o kterou máme usilovat, dána i tím, že teologie stejně tak jako filosofie jsou vědy univerzální.

Vy se pak ve své duši cítíte spíše matematikem nebo poetou?

Já se cítím být především teologem. To je moje doména a můj domov. Z tohoto domova ovšem podnikám „výpravy“, abych domov obohatil a abych při jedněch „výpravách“ použil i něco z „výprav“ do zemí sousedních. Žiji v neustálém rozhovoru. Člověk je, anebo by alespoň měl být, bytostí dialogickou. V dialogu je zapotřebí co nejvíce porozumět partnerovi. Je zapotřebí s ním sestupovat do neprobádaných poloh, jít s ním kus cesty. Napadá mě podobenství Ježíšovo – když mě někdo vyzve, abych s ním šel míli cesty, jdu s ním dvě. To má samozřejmě své historické pozadí, ale zdá se mi to případné pro následující aplikaci: křesťanské církve a křesťané by měli být schopni jít se sekularizovaným či postsekulárním člověkem nejen jednu míli, ale i druhou; jít s ním tam, kam by se on sám třeba nevydal nebo kde by zabloudil. Jde o to nést s dnešním člověkem riziko druhé míle cesty.

Pane profesore, velký český evangelický teolog Josef Lukl Hromádka, jehož posledním doktorandem jste byl právě vy, vám prý kdysi propůjčil přezdívku doctor subtilis. Měl pravdu? V čem konkrétně byste sám sebe posoudil jako myslitele, který usiluje o proniknutí do hloubky, o důmyslnost až jemnost reflexe?

Nevím, zda to tehdy nebyl takový titul nebo spíše označení, které mělo anticipovat mou povinnost se takovým doktorem stát. Snad šlo o milé gesto od profesora, kterého jsem miloval a u něhož jsem se mnohému naučil. Ale asi se strefil v jednom smyslu: snažím se hledat potřebnou míru shody, a to i přesto, že je mi milý i dialog plný napětí; mám rád disputace, v nichž to vře. Ale držím zásadu: suaviter in modo, fortiter in re (jemný ve způsobu, silný ve věci). Jakkoli platí ve sporu důslednost a síla argumentů, nesmíme odpůrce knockoutovat. Věřím, že je možné být mírný v jednání, a přitom nezaplatit žádnou daň z přílišné snášenlivosti.

Jsem „subtilis“ v tom smyslu, že chci, aby rozhovor plynul až do těch nejzazších končin, z nichž by mohli profitovat všichni. I ti, kdo se účastní dialogu jako oponenti. V té nejhlubší rovině je rozhovor takovou strukturou, v níž spolu stojí dva hledající, nikoliv pravdu mající. A možná, že pokud rozhovor povedou podle určitých noblesních, subtilních pravidel, tak jim nakonec bude dáno do světla pravdy vstoupit.

Křesťan v sekularizovaném světě

Často je z církevních kruhů slyšet povzdech nad bující sekularizací. Je pravda, že vůči náboženství se lidé projevují někdy až přímo agresivně. Na druhé straně však asi málokdo může popřít skutečnost, že jsou dnes lidé k duchovním skutečnostem neteční. Kromě toho, že jste teologem, jste také ordinovaným služebníkem své církve. Jakou pozici mají podle vás zaujmout křesťanské církve v sekularizované společnosti?

Myslím si, že je omyl pokládat apriorně sekulární svět a sekulárního člověka za nepřátele nebo za ty, kdo se o náboženství vůbec nezajímají a jichž se evangelium vůbec netýká. Vždyť sekularismus se zrodil v euroamerické oblasti. Musíme si položit vážnou otázku: jakto, že ho jiné kontinenty neznají v takové podobě jako my? Jakto, že na jiných kontinentech buď k tomuto fenoménu vůbec nedochází anebo dochází s obrovským zpožděním, ale na druhé straně i tak, že se uplatní určitý variantní output? Myslím přitom na asijské společnosti, třeba na Jižní Koreu, kterou jsem navštívil dvakrát: tam se podařilo spojit projevy sekularismu s vlastní tisíciletou tradicí takovým způsobem, že to pro ně neznamená rozchod s vlastní minulostí, nýbrž syntézu obojího.

Právě to bychom se měli učit. Je chyba, když u nás chápeme sekularismus jako nepřátelský jev. Jde speciálně o problém celé naší české ekumény: vůči sekularismu jsme všichni tak trochu ve střehu. Měli bychom naopak umět položit prst na tep moderní a postmoderní společnosti a rozpoznat za tou kulisou a vnějškem to, co tohoto sekulárního člověka naplňuje starostmi, nadějemi a obavami. Měli bychom se mu stát naslouchajícím partnerem a pomáhat jemu i sobě nalézt orientaci z duchovních zdrojů, jimž se společně otevřeme. Umět vynášet na světlo duchovní poklady, které by mohly dnešnímu člověku, ale i nám samotným pomoci zaměřit se společně na to, co má zaslíbení v budoucnosti. Pokud křesťanství, ať již české, moravské či slezské, nepřekoná tuto animozitu vůči osvícenství, nebude schopno navázat rozhovor se sekulárním a postsekulárním člověkem. A to by byla obrovská škoda.

To, co se zrodilo v euroamerické oblasti, vyrůstá kořeny – viditelnými či méně viditelnými – z půdy křesťanské tradice. Ježíš se jevil svým současníkům jako ateista, jako sekularizovaný člověk, který nedbá na „dědictví otců“. Vždyť prohlašuje: „Bylo říkáno starým, ale já pravím vám…“ V očích společnosti, která ho odsoudila, se stal tím, kdo se postavil proti klasickému „dědictví“. V očích Římanů se židovské náboženství i křesťanství jeví jako ateistické. Jak je to možné a co to znamená? Jaká je v tom výzva pro dnešek?

Pokud se dnes sekulárnímu člověku jevíme jako zastánci jakýchsi starých časů, překonaných ritů a zvyklostí, je to spíše naše chyba, ne jeho. Otcové se přece radí se svými syny, nazatracují je, nýbrž vedou s nimi dialog a chtějí porozumět tomu, jakým výzvám musí čelit, jaké mají problémy a úkoly. Mám obavu, že nejsme na takový dialog se sekularizovaným světem dostatečně připraveni a zastíráme si to tím, že říkáme: sekularizovaný svět o nás nestojí.

Ježíš posílá své učedníky do světa milovaného Bohem, aby uprostřed něj usilovali o Boží království a jeho spravedlnost. Zřejmě žádná duchovní cesta s výjimkou křesťanské víry nepřikládá světu a časným skutečnostem tak zásadní význam. Je mimo diskusi, že posláním křesťana je společenská angažovanost. Kde je podle vás hranice, za níž se z Kristových učedníků stávají „pouze“ sociální pracovníci a z církví charitativní organizace?

Kéž by těch sociálních pracovníků a charitativních organizací bylo ještě více, abychom jimi zaplavili celou společnost. Kéž by toto dílo zářilo v české společnosti jako klenot. Ale už to, co se zatím děje, je chvályhodné. Myslím si, že to je to nejlepší, co české křesťanství naší sekulární a postsekulární společnosti poskytuje. Ale přál bych si, abychom byli schopni i diakonie politické, mravní a duchovní. Tak náročnou službu, která rozumí nemocem doby, přece nemůže dělat jenom čistě „sociální pracovník“ nebo lékař. Oba musí být zakotveni v ještě hlubší dimenzi, aby vůbec náročnost nových úkolů unesli. Musí mít samozřejmě někde svůj duchovní domov, své bratry a sestry, s nimiž by se na tuto náročnou službu připravovali a zároveň v té přípravě zahlédli Boží dílo, které v Ježíši Kristu Bůh před nás postavil. Pouze „sociální pracovník“ to dílo v plnosti nezahlédne, ulpí prostě na své sociální službě. Ale křesťané by měli svou službu dělat s vědomím, že kotví někde jinde, že jsou na této zemi poutníky, vykonávají dílo, které slouží všem, a zároveň míří ještě za tento dějinný horizont. A to vlastně odlišuje „sociálního pracovníka“ od křesťana v tom plném slova smyslu. Jde o „dotváření“, „doucelení“ odpovědnosti, která kotví v duchovní rovině.

Zásadní, neřkuli životní otázkou je pro vás zřejmě problematika politické moci. Patřil jste k těm odvážlivcům, kteří se dokázali postavit jejímu zneužití v době komunistické totality. Ve svých článcích a knihách se snažíte fenomén moci objasnit ve světle evangelního poselství. Při pohledu na politiku kdekoliv ve světě se vtírá otázka: je vůbec možný výkon moci, která by člověka nakonec nezkorumpovala?

Nebezpečí zkorumpování, nebezpečí skluzu do utilitární roviny, která politickou moc využije a zneužije, je obrovské. Ale jsou zde určité obranné mechanismy. Jedním z nich je neustálý dialog. Jakmile moc přestane být dialogické povahy, už je na scestí. A to může odhalit jen kontrolní systém, kterým disponuje nejlépe právě demokratická společnost, která na dialogu stojí. „Demokracie je dialog“, řekl Masaryk. V ní spolu hovoří jednotliví účastníci společenského života, jednotliví nositelé moci, která je v demokracii diversifikována. V kvalitní demokracii se tak moc nikdy nemůže dostat do rukou jednotlivců v takové porci, aby ovládala většinu; to je naopak problém diktátorských systémů. V demokraticky ustaveném rozhovoru je moc decentralizována. Je to moc pod zákonem.

Moci se ovšem nezbavíme, jde o fenomén, který nás neustále provází. Moc člověka v době kamenné byla vtělena do pazourku, do jámy na mamuta, do skrovného oblečení, do ohně, který nesměl vyhasnout. Dnes dosahuje moc nepředstavitelných rozměrů. My se s ní musíme naučit žít. Ale moc je třeba mít pod kontrolou, decentralizovat ji, demokraticky spravovat, aby nikdy nenabyla vrchu tak, že by se stala despotickou.

Myslím si, že to jde, ale vyžaduje to velkou pozornost demokratických stran a demokraticky smýšlejících a o politiku se zajímajících občanů. Ti se nevyhýbají volbě, ať aktivní či pasivní, bedlivě rozlišují mezi stranami a dávají svůj hlas odpovědně. Uhlídat moc znamená vytvořit celý komplex institucí a opatření, zvýšit obecnou vzdělanost, jež je schopna zahlédnout nebezpečí moci i její potřebnost ve správě obce.

A křesťané? Nejsou a ani v minulosti nebyli dost pozorní vůči mocenským excesům. Vyžaduje to nejen velikou bdělost, ale také hluboké rozumění tomu, jak se moc rodí, jak se kultivuje či démonizuje, jak narůstá. Už svatý Pavel v listě Efezským píše, že nad námi jsou mocnosti, které nás chtějí ovládat a že jim je třeba vzdorovat. Křesťan, teolog, duchovní – ti všichni musí tyto skutečnosti do hloubky poznávat, aby byli schopni v dialogu s nositeli moci a s ostatními občany najít řešení, ať už na lokální nebo celostátní úrovni. S mocí musíme umět žít. Moc bude stále růst, bude se hromadit v rukou občanů a ve společnosti. Proto je třeba ji střežit a demokraticky spravovat.

Češi doma a v Evropě

Do širokého povědomí jste vstoupil pravděpodobně při novoroční ekumenické bohoslužbě u příležitosti vzniku České republiky 1. ledna 1993. Ve svém burcujícím kázání jste tehdy hovořil i o přínosu nově vznikajícího státu „churavějící“ Evropě, přičemž jste řekl: „Vyrábět víc a lépe umí kdekdo. Uzdravit raněné lidství, stát se obcí, která pamatuje na humanitu, na dědictví, jež do základu našeho obnoveného státu po I. světové válce vložili naši otcové, je naším prvořadým úkolem.“ Splnili jsme jej nebo se alespoň snažíme?

Jistě jsme jej nesplnili; jde o dlouhodobý úkol pro celé generace. Je ovšem důležité, abychom o něm věděli a vzájemně si jej připomínali.

Vklad českého národa do evropských dějin se zřejmý. Je mi trochu líto, že se o něm nemluví, možná ani neví. S jistým předstihem jsme totiž v minulosti vyjádřili nejvyšší ideály, kterými byla formována Evropa 18., 19. a 20. století. Připomenu jen dva momenty našich dějin: Prvním je usnesení Kutnohorského sněmu z r. 1485; Palacký považuje toto usnesení za naprosto ojedinělé a výjimečné. Na sněmu se tehdy sešli zástupci většinové církve podobojí, tedy těch, kdo přijímali při Večeři Páně chléb i víno, a tehdy menšinové církve římskokatolické. Obě strany přijali na něm usnesení ve věcech víry. Sněm prohlásil, že každý – ne pouze šlechtic či urozený – každý a všichni bez rozdílů konfesí mají právo podle „míry svého uvěření“ vydat svědectví pravdě. To znamená: všichni, urození i neurození, přicházíme na tento svět a čelíme problémům, záhadám, nejasnostem, nevíme si rady, ale každý máme podle „míry svého uvěření“ vydat počet. To je naprosto ojedinělé a jedinečné rozpoznání zejména proto, že Evropa tehdy ještě tonula v antagonismech a čekala ji hrozná třicetiletá válka, která bezpochyby vedla k osvícenskému vystřízlivění jak na protestantské, tak i katolické straně. Šok třicetileté války nebyla Evropa schopna zvládnout jinak než tak, že odvrátila svou tvář od „církevního náboženství“, které se jí zdálo být zdrojem nesnášenlivosti a válečných útrap.

A druhým, kromě kutnohorského usnesení, je Rudolfův Majestát. Tento dokument byl, pravda, na císaři do značné míry vynucen, ale panovník v něm prohlašuje, že všechny církve jsou mu milé a mají ze sebe vydat to nejlepší. On sám bude církevní a náboženský život jenom sledovat, dává však přitom konfesím plnou svobodu; na rozdíl od doby kutnohorského sněmu nyní i Jednotě bratrské(!) a schválí dodatečně to, na čem se usnesou. Majestát je panovnickým aktem v dobrém slova smyslu tak liberálním, že jsme tím vlastně předešli budoucí vývoj v celé Evropě.

Prokázali jsme, že ideály, které jsou dnes zapracovány do Všeobecné deklarace lidských práv, se objevují v naší historii již v 15. či 17. století. Národ, který si uvědomí toto vzácné dědictví, bude v Evropě vystupovat sebevědomě. Do duchovní pokladnice Evropy jsme vnesli mnoho cenného, co si ostatní národy později přivlastnily a zpracovaly po svém. Nejsme žádní chudí příbuzní, kteří vstoupili do sjednocující se Evropy až na poslední chvíli. My jsme se podíleli na duchovním, kulturním, politickém obrazu Evropy, jak ji známe dnes. Jdeme-li ještě hlouběji, pak je jasné, že samotná křesťanská zvěst mocně ovlivnila ideu lidských práv: Bůh podle zprávy z prvních kapitol Geneze stvořil muže a ženu k obrazu svému, nikoliv k obrazu vladaře(!), který byl tehdy prototypem lidství a člověka. Naproti tomu Písmo zdůraznilo, že i ten nejposlednější člověk, otrok, poddaný, muž a žena, jsou Božím stvořením. Nám to připadá samozřejmé, ale před dvěma tisíci lety to byla revoluční zvěst! Je škoda, že jsme tuto myšlenku jako křesťané neudrželi a že křesťanská Evropa přijala za feudalismu myšlenku, kterou tak zásadně kritizoval náš Petr Chelčický – myšlenku o trojím lidu, tedy o hierarchickém uspořádání lidské společnosti jako pospolitosti kněží, šlechticů a dělného lidu.

Jestliže dnes kritizujeme sekulárního člověka za to, že se pohnul tam, kam neměl, měli bychom si přiznat, že i my jsme se ve středověku pohnuli tam, kde jsme být neměli. Ale dali jsme na druhé straně Evropě a lidstvu i vynikající příklady. Nyní je třeba vybírat z ohromného bohatství křesťanské tradice a najít tam právě ty poklady, které budeme schopni v rozhovoru se sekulárním člověkem interpretovat přitažlivým způsobem.

Jak se jako bývalý aktivní účastník disentu díváte na stav naší dnešní společnosti? Nezdá se vám, že se mezi politikou správou věcí veřejných a každodenním životem „obyčejných lidí“ stále víc prohlubuje propast vzájemné ignorance? Vždyť ku příkladu právě Charta 77 usilovala podle vašich slov o „vzkříšení občanské společnosti s mnohovrstevnou komunikací“.

Ano, dávám vám za pravdu: je to vina politiků, ale i občanů, kteří se nechají „otrávit“. Křesťan nemá právo nechat se „otrávit“, jakkoliv se mu současná politická scéna nemusí líbit. Samozřejmě že politika je složitější fenomén, není jen věcí reprezentantů, na které je vidět, týká se i neprofesionálů, prorůstá do úrovně obce a týká se i jednotlivých občanů. Na nedůvěře vůči politikům se ovšem podílí i tisk, který má u nás daleko k dokonalosti. Nechtěl bych jej však odsuzovat „a limine“, mnozí novináři dělají dobrou práci, když např. objeví a analyzují některé bolavé záležitosti ve společnosti. Ale je vinen tím, že je velmi vynalézavý v propírání a objevování skandálů, ale velmi nevynalézavý a chabý v uvádění příkladů, které by ukazovaly správným směrem. Vyvolává tak v lidech pokleslou náladu, „blbou náladu“, jak říkával před lety Havel, a dojem, že prostě všechno je špatně, že všechno je u nás prolezlé korupcí, což zdaleka není pravda.

Kdyby byl skutečně náš stát nakažen takovou chorobou, jak to naši novináři někdy líčí, naše vztahy by vypadaly úplně jinak. Často se ptám lidí: Bojíte se ráno jít na ulici? Odpovědí: Ne. Ptám se: Cestujete dopravními prostředky. Odpovědí: Ano. Kdyby to skutečně bylo tak zlé, kdyby všude platila korupce, ledabylost, lajdáctví, tak byste přece měli právo se bát, protože zlo, podvody, korupce a nepoctivost by vládly v celé společnosti. Je třeba vidět a orientovat se na to dobré, prosazovat dobré, chválit dobré a nenechat se strhnout defétismem a pokleslými náladami. Vždyť reálný, ale často „neviditelný“ život dole, v rodinách, mezi přáteli, spolupracovníky je úplně jiný, než jak o něm čteme v tisku. Každý den dochází v životě společnosti k bezpočtu chvályhodných činů, lidé přinášejí tisíce a tisíce malých obětí, bez kterých by náš život vypadal úplně jinak. Všechno stojí na součinnosti milionů lidí, kteří ze sebe denně vydávají kus sebe samých. Jakto, že vidíme někdy všechno černě?

Když přednáším ve sborech, ptám se: Chodíte na schůze místní samosprávy? Ne. A kritizujete? Jó, to my kritizujeme. A to je ten problém. Máte samozřejmě kritizovat, kritika je nutná, ale musíte kritizovat tak, aby bylo přitom vidět, že vám jde o nápravu. Kritizovat tak, aby ti, kdo mají na starosti správu obecných věcí, ve vás viděli nikoliv lidi lhostejné a odsuzovačné, nýbrž odpovědné občany, kteří jsou ochotni pomoci.

Povím vám příklad ze života: na mém prvním působišti ve Kdyni jsme přestavovali sborový dům. Bylo to v době kulturní revoluce a dodnes nevím, jak jsme vůbec mohli dostat souhlas úřadů k tak rozsáhlé přestavbě. Během dvou let jsme za pomoci mladých brigádníků z mnoha sborů přestavěli zchátralou sborovou budovu, vybudovali krásnou modlitebnu, přestavěli faru. Sotva jsme přestavbu dokončili, tehdejší obecní úřad se na nás obrátil se žádostí, abychom ve sborové budově poskytli prostor pro mateřskou školu s odůvodněním, že „to přece jako evangelický sbor potřebujete jen v neděli“. Bylo jasné, že sboru hrozí nebezpečí. Dříve totiž platilo, že socialistický „podnik“ usídlený v nějakém soukromém domě se dříve či později zmocní celého objektu. Představa, že bychom ztratili to, co jsme dva roky s mládeží z celé republiky budovali, mě děsila. Lámali jsme si nad tím s manželkou hlavu a pak jsme přišli na něco, co je velmi podstatné i pro tento náš rozhovor. Odpověděli jsme tehdy národnímu výboru, že jsme celou záležitost pečlivě promysleli: v domě jsou náboženské symboly, z nichž některé by se sice daly přes týden odstranit, jiné však nikoliv – např. osvětlený kříž v čelní zdi modlitebny a že prostory nejsou tudíž pro školku zřejmě nejvhodnější. A pak jsme připojili závěrečný odstavec s následujícím prohlášením: za ty dva roky dobrovolné práce jsme nabyli takové zkušenosti s přestavbou, že „Vám, pane tajemníku, nabízíme následující: když seženete pozemek, evangelíci ve Kdyni Vám Vaši školku pomohou postavit“. Na tento dopis už nepřišla žádná odpověď.

Považuji tuto zkušenost za instruktivní: problém je třeba opouzdřit takovou silou kladu, že ten druhý před touto mocí uhne. Právě toto umění kladu křesťanům dnes chybí. Zpozoroval jsem to, když se křesťané dostali do parlamentu: začali tam kázat. Nejde však o to kázat, pro kázání je kostel a ne sněmovna. Tam je zapotřebí uchopit problémy věcně a hledat věcné řešení. Účastnit se bohoslužeb, slyšet kázání má mobilizovat naši fantazii a vůli k pomoci potřebným. Ve vztahu k druhým občanům a institucím jde však o to, nabídnout věcně nahlédnutelnou a srozumitelnou službu takovým způsobem, že druzí řeknou: To je ono!

Co bychom měli jako křesťané vnášet do společnosti? Vstoupit na všech rovinách do dialogu, což samozřejmě vyžaduje jednak fantazii, jednak důslednost, přesnost a také znalost. Duchovní představitelé církví jsou až na výjimky málo připraveni k takovému svědectví, jsou poznamenáni strachem před bezbožným světem. Ale navzdory tomu platí: láska vyhání bázeň! Proč bychom se báli? Vždyť máme poklad, který je pro všechny a který všichni potřebují. Jde jen o to, umět jej prezentovat takovým způsobem, který druhé neodstraší a nezažene, ale přivábí a všechny nás posune o krok kupředu a vzájemně obohatí.

Ekumenické snění

Vaše dílo, ale i vaše životní osudy se vyznačují silným ekumenickým akcentem. Jako „pétépák“ jste zblízka poznal především svět římskokatolických duchovních, ve svých knihách, například ve studii o kořenech lidských práv v české duchovní tradici, jste uplatnil ekumenicky vnímavý pohled, kromě toho jste důkladně promýšlel třeba ekumenicky klíčovou otázku víry a skutků atd. Zůstává podle vás ekumenismus výzvou, která neztrácí svoji závažnost a aktualitu?

Samozřejmě. Budoucnost evropského křesťanství je pouze v křesťanství ekumenickém. Když už lidé zpozorní vůči křesťanské zvěsti, hned se jim vynoří otázka: ale proč je tolik církví? Proč je mezi nimi mdlý nebo lhostejný vztah anebo jemná či hrubá distance? Situace je jistě lepší než před padesáti lety, ale ideální zdaleka není. Přesvědčit, že zvěst, kterou neseme, je nosná pro všechny lidi a je univerzální, může jedině univerzální křesťanství. Křesťanství, které pochopí diferenciaci uvnitř sebe sama nikoliv jako něco, co je rozkládá, ale naopak jako něco, co vyjadřuje bohatost různých tradic.

Analogicky: katolická církev pochopila, že jednotlivé řády vyjadřují určité důrazy zbožnosti, které slouží k obohacení všech. Tento model je třeba přenést na celou ekumenickou obec. Pokud se nám podaří dívat se na sebe tak, jako že je nám svěřen určitý „sektor“ duchovní oblasti, s nímž máme historicky jistou zkušenost, ale že v podstatě jde o jedno společné dílo, lidé kolem nás rozpoznají to, co se říkalo o prvních křesťanech: hleďte jak se milují; není tak důležité, že je někdo z nich katolík či evangelík, jen si rozdělili úlohy.

Pouze ekumenické křesťanství je v euroamerické civilizaci i v ostatních částech země schopno konat pravou misii. Nikoliv rozdrobené křesťanstvo, které se navzájem antagonizuje a stává se tak navíc neprůhledným a druhé pohoršuje.

Máte v tomto smyslu nějakou svoji „ekumenickou“ vizi českého křesťanství?

To je těžká otázka. Kdyby si české křesťanství osvojilo nejhlubší motivy, kterými dějinně procházelo, a kdyby katolictví bylo schopno integrovat některé motivy evangelické zbožnosti a tradice a naopak, kdybychom si navzájem svěřili různé „sektory“ skutečnosti a přitom pozorovatele zvenčí přesvědčili, že jsme jen různí dělníci pracující na téže vinici, byl by to po mém soudu obrovský krok dopředu.

A kdyby se křesťanům podařilo největší poklady křesťanské zvěsti vynést na světlo, sdílet je a zároveň je otevřít ostatním lidem ve společnosti, došlo by k překonání současné distance. Znamenalo by to objevit univerzalitu víry, která otvírá otázky a klade zkusmé odpovědi v dialogu spolu s ostatními na cestě, kterou společně jdeme dějinami.

A nakonec dovolte ještě trochu fantazie. Na jedné přednášce se mě ptali, co bych jim popřál dobudoucna. Zamyslel jsem se a „zaprorokoval“: „Já se teď zabývám tím, co se děje v mlhovině 256. To je vážný problém.“ Všichni se začali nechápavě usmívat. A já pokračoval: „ Máme zhruba 4 miliardy let, z nichž poslední dvě už asi nebudou použitelné – bude moc veliké horko. Musíme tedy dělat vše pro to, abychom se připravili, že budeme osídlovat vesmír. Daleko široko v kosmu není živých bytostí, to nám říkají astronomové. Vypadá to, že obýváme malý prášek hmoty a kolkolem je obrovské prázdno. Jaké tedy má poslání lidstvo? Co se stane, až Země, jak říká 2. epištola Petrova „shoří ohněm“? Co to bude znamenat? Nastane definitivní konec?“

Samozřejmě nevíme, kdy a jak tyto věci nastanou, ale možná, že Hospodin Bůh má s námi následující záměr; abychom odtud ze Země, z tohoto prášku, vrženého do vesmíru do všech stran vesmír hominizovali, jak to krásně viděl Teilhard de Chardin, abychom do vesmíru a do budoucího věku vnášeli to nejcennější z lidské civilizace, duchovní „zlato a stříbro.“ Ale zpět k vaší otázce: jedině univerzální křesťanská víra má schopnost integrovat všechny jednotlivé sektory lidského poznání do životního programu, který nám nakonec umožní i tuto vesmírnou misi. A to je také má nejzazší ekumenická vize.

Ptal se Robert Svatoň

Prof. ThDr. ing. Jakub S. Trojan (nar. 1927) byl v letech 1946–1950 členem Akademické YMCA a jedním z jejích posledních sekretářů. Tři roky sloužil u PTP a na konci padesátých let se významně podílel na vzniku neformálního sdružení evangelických duchovních a laiků Nová orientace. Jedním z jeho farníků ve sboru v Neratovicích-Libiši byl Jan Palach, kterého po jeho sebeupálení pochovával. V období normalizace pořádal bytové semináře a stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Po roce 1989 byl děkanem ETF UK a dodnes tam jako emeritus Univerzity Karlovy a učitel etiky přednáší.

Vytisknout