Revoluce 1848–1849 v Uhrách a střední Evropa | Eva Irmanová

Pro existenci a další samostatný rozvoj maďarského národního společenství v 19. století byl určující vztah maďarských politických představitelů k habsburské monarchii na straně jedné a k nemaďarským národnostem v Uhrách na straně druhé. Tento vývoj jak v politických koncepcích maďarských liberálů, tak v jejich praktické realizaci probíhal se zřetelem k těmto dvěma fenoménům. Paralelně, s procesem prosazování národní maďarské identity, která byla spojována s tradicí zemského patriotismu, probíhal proces prosazování národní identity nemaďarských národních skupin, který se opíral pouze o identitu etnickou. Tyto dva procesy se dostaly do střetu, který v Uhrách podstatným způsobem ovlivnil společensko-politické dění. Proces přeměny starých stavovských struktur v moderní industriální společnost spojovali maďarští liberální politici s rozvojem maďarství, čímž se vzhledem k prostředí multietnických Uher ocitli v neřešitelné situaci. V souladu s principy rovnoprávnosti považovali liberálové za příslušníky národa všechny obyvatele země bez ohledu na jejich etnický či jazykový původ. Snížení váhy maďarského prvku, které z tohoto pojetí nutně vyplývalo, kompenzovali teorií o jednotném uherském (maďarském) národě. Vycházeli z předpokladu, že poskytnutí občanských práv a svobod bude pro nemaďarská společenství dostatečným důvodem, aby upustila od uplatňování požadavků na vlastní národní identitu. O iluzornosti této myšlenky se maďarští liberálové přesvědčili v roce 1848, kdy se všechny nemaďarské národnosti v Uhrách navzdory přiznaným občanským svobodám otevřeně postavily proti maďarské revoluci.

Když proud evropské revoluce na jaře 1848 zasáhl i Uhry, využilo maďarské opoziční hnutí příznivé situace a s novým elánem se pustilo do boje za uskutečnění svých představ: zákonnou cestou získat znovu historické svobody země a zároveň přeměnit Uhry v moderní stát, založený na principech občanských práv a svobod.

10. března 1848 vypracovala opozice ve formě petice uherskému sněmu, zasedajícímu v Bratislavě, 12 hlavních revolučních požadavků, kterými byly: svoboda tisku a zrušení cenzury, vytvoření odpovědného ministerstva pro Uhry (tj. vlády) se sídlem v Pešti, každoroční zasedání uherského sněmu v Pešti, rovnost před zákonem v náboženském a občanském ohledu, všeobecné zdanění, zrušení poddanství, zřízení národní gardy, ustavení soudní poroty a lidové zastoupení, založení národní banky, přísaha vojáků na ústavu a zákaz vysílat vojáky z Uher do ciziny a cizí do Uher, propuštění politických vězňů a vznik unie Uher se Sedmihradskem. Těchto dvanáct bodů podpořily revoluční bouře v Pešti z 15. března 1848. Pod vlivem zpráv o revoluci v Pešti vídeňská vláda souhlasila se zřízením odpovědného ministerstva pro Uhry, do jehož čela byl jmenován umírněný liberál Lajos Batthyány. Právní kodifikaci revolučních vymožeností přinesly tzv. dubnové zákony, které byly schváleny 11. dubna 1848. Staré centrální úřady se zrušily a na jejich místo nastoupilo nezávislé, odpovědné uherské ministerstvo, tj. vláda. Král mohl uplatňovat výkonnou moc jen jeho prostřednictvím. Sněm – parlament zůstal i nadále dvoukomorový. Struktura horní sněmovny se v podstatě nezměnila, avšak její faktická úloha se významně zmenšila; dolní sněmovna byla ustavena z poslanců volených na tři roky podle relativně liberálního volebního práva. Majetkový cenzus byl poměrně nízký, takže se počet voličů zvýšil z bývalých 1,6 % na 9 %. Pasivní volební právo bylo vázáno na znalost maďarského jazyka. Šlechtická privilegia se zrušila, a s nimi i feudální závazky a zatížení rolnictva. Dubnové zákony tak přebudovaly Uhry ze stavovské feudální země na moderní buržoazní parlamentní stát a zabezpečily ústavní vládu západního charakteru.

Přestože se nemaďarské obyvatelstvo Uher podílelo na vymoženostech revoluce stejně jako Maďaři, paradoxně vzhledem k jejich početnímu stavu dokonce v daleko větším poměru, ani v březnu 1848 je pocit osvobození nenaplňoval do té míry jako spoluobčany maďarské národnosti. Jejich menšinového postavení se nové společenské změny nijak nedotkly. Vzhledem k přesvědčení maďarských liberálů o existenci jednotného maďarského národa, sestávajícího ze všech obyvatel Uher bez ohledu na jejich na původ a mateřský jazyk, se myšlenka národnostních práv pro jiné národnosti než maďarskou ani vyskytnout nemohla.

Nemaďarské národnosti Uher se však hned po 15. březnu začaly organizovat a formulovat svoje národnostní požadavky, kterých chtěly dosáhnout ještě bez pomoci Vídně, dohodou s představiteli maďarského politického života. Lajos Kossuth se sice vyjádřil, že „maďarský národ svou maďarskou svobodu rozšiřuje na všechny spoluobčany bez rozdílu…“, zároveň ale, pokud šlo o uznání jiných národností Uher jako samostatného národa, stále stejně tvrdil: „Já nikdy, ale nikdy jiný národ nacházející se pod uherskou svatou Korunou než maďarský uznávat nebudu.“ Uznání jednotlivých národností jako národů vyvolávalo v maďarských politických kruzích obavy, že by to vedlo k nastolení požadavku zvláštních vlád a v konečném důsledku pak k autonomii a narušení integrity země. Státoprávní požadavky jednotlivých národních hnutí v Uhrách byly zcela neslučitelné s programem maďarské revoluce, který chtěl přebudovat mnohonárodnostní Uhry v moderní maďarský stát, a proto je maďarská vláda, která se v té době dostávala do konfliktu s Vídní, ze svého hlediska zcela logicky odmítla. Nemožnost nalézt společný program s maďarskou revolucí vedla nemaďarské národnosti k tomu, že se začaly pokoušet splnit svoje národní požadavky za pomoci Vídně. Ta od samého počátku ustupovala požadavkům maďarských politiků jen pod tlakem panujících revolučních nálad a v žádném případě se nehodlala s danou situací smířit. Ve vzrůstající aktivitě národnostních hnutí v Uhrách viděla vhodný prostředek, jak „maďarskému nebezpečí“ čelit. Iluze o vídeňském dvoru jako garantu národních hnutí jen stupňovala vypjatý antimaďarismus jednotlivých nemaďarských národních hnutí v Uhrách a dále zvyšovala jejich negativní postoj vůči maďarské revoluci samotné, tj. vůči všem změnám, které přinesla i v oblasti občanských práv a svobod.

Na podzim 1848 skončilo pokojné období maďarské revoluce a začal národně osvobozenecký boj Maďarů proti habsburské nadvládě. Otevřený střet Maďarů s Vídní se stal pro nemaďarské národy Uher novou příležitostí, jak dosáhnout svých národních požadavků. Od počátku roku 1849 probíhaly na maďarské politické scéně diskuse o tom, jakým způsobem má být boj proti Vídni dále veden: na uherském sněmu sílila opatrná „mírová strana“, která si na základě ústavy z dubna 1848 přála setrvat v rámci monarchie a uzavřít s ní mír. Situace se však podstatně změnila vyhlášením oktrojované ústavy v Olomouci 4. března 1849, která počítala s úplnou likvidací samostatného postavení Uher a s jejich včleněním do centralizované monarchie. Tímto aktem pro Kossutha definitivně přestala existovat možnost dohody s Habsburky a zrodil se plán na vyhlášení nezávislosti Uher. Na uzavřeném zasedání v Debrecíně 13. dubna seznámil parlament s návrhem na detronizaci Habsburků a následující den na otevřeném zasedání bylo deklarováno Prohlášení nezávislosti. Oznamovalo jménem parlamentu, že habsburský dům svým porušením přísahy prohrál svá práva na uherský trůn a sám zpřetrhal staré vazby; právě proto „Uhry a spolu s nimi Sedmihradsko a k nim patřící všechny části a provincie z nadvlády tímto vystupují“. Hlavou státu se stal Kossuth jako „vládnoucí prezident“, ačkoli nebyla vyhlášena republika.

Z hlediska mezinárodní politiky se ukázalo vyhlášení nezávislosti jako velmi nepříznivý a nevhodný počin, který se nesetkal s příznivým ohlasem ani ve Francii ani ve Velké Británii. Obě velmoci prosazovaly stejný princip – zájmy evropské mocenské rovnováhy vyžadují v Podunají existenci silné habsburské monarchie. Kromě toho maďarské vojenské úspěchy na jaře 1849 přiměly mladého rakouského císaře Františka Josefa I. obrátit se s žádostí o vojenskou podporu na ruského cara Mikuláše I., který ji ochotně poskytl a 13. srpna maďarská armáda v čele s generálem Görgeyem před ruskými a rakouskými vojsky u Világose kapitulovala.

Revoluční rok 1848 a osvobozenecký boj až do kapitulace na podzim 1849 byl a je neoddělitelně spojován s osobností Lajose Kossutha. Snad žádný maďarský politik nebyl hodnocen tak rozporuplně. Na jedné straně heroizace a adorace, která zachvátila všechny vrstvy maďarské společnosti, na druhé straně démonizace a nepokrytý odsudek u politiků i společnosti sousedních národů. Těmto rozporům se nevyhnula ani historiografie.

Pro českou politickou reprezentaci během bouřlivých let 1848–49 představovalo klíčový moment vymezení vůči německému národnímu hnutí a jeho koncepci jednotného německého národa a v souvislosti s tím pak nalezení způsobu a místa pro další existenci českého společenství v rámci rakouské monarchie. Svůj výraz našlo obé v koncepci austroslavismu a ve státoprávních požadavcích, jak je formulovali představitelé českého liberálního myšlení Karel Havlíček, František Palacký a František Ladislav Rieger. Prosazování české národní identity vedle identity německé, vycházející z diametrálně odlišných vizí, vedlo k zásadnímu střetu představ o dalším národním vývoji obou společenství. Německé snažení bylo napřeno k vytvoření jednotného německého státu, úsilí představitelů českého národního hnutí bylo zaměřeno na uhájení vlastní národní identity v rámci habsburské říše, konstruované jako federativní stát. Austroslavistická koncepce vycházela z představy Rakouska jako silného nezávislého slovanského státu, který by malým národům střední a jihovýchodní Evropy poskytl záštitu před „univerzální monarchií ruskou“ stejně jako před rozpínavostí německou. Tak jak byla formulována, střetla se s odporem jak rakouských konzervativních kruhů, tak s absolutním odmítnutím ze strany německých i maďarských liberálů, s jejichž politickými představami se křížila a kteří jí připisovali panslavistické rysy.

Dvojí, diametrálně odlišné pojetí Čech jakoukoli spolupráci mezi českými a německými liberály už předem vylučovalo. Němečtí liberálové považovali české země za integrální součást jednotného německého, respektive rakouského státu a jeho české obyvatele za česky mluvící Němce, jimž sice přiznávali právo na etnickou a kulturní svébytnost, ale naprosto popírali jejich svébytnost státně politickou. Také oni, podobně jako liberálové maďarští, žili v představách o své úloze zprostředkovatele liberálních idejí a západní vzdělanosti vůbec. Čeští liberálové naopak vycházeli ve svých politických a státoprávních koncepcích z přesvědčení, že české země tvoří samostatnou historicko-politickou individualitu, zároveň se však odvolávali na přirozené právo české národní existence.

Tomu odpovídaly i dvě varianty postavení českého národa a českého státu v rámci Rakouska, které se promítly do dvou koncepcí budoucího uspořádání říše. Palackého koncepce z přelomu let 1848/49, vycházejíc z liberální zásady úplné rovnoprávnosti všech národů, zdůvodňovala pojetí Rakouska jako mnohonárodnostního státu, založeného na principech etnického federalismu. Druhá koncepce, uplatňovaná českými liberály v 60. letech 19. století, přijala princip historicko-politických individualit a požadavek federalizace Rakouska zdůvodňovala historicko-právními argumenty. Ani jedna koncepce však nebyla pro Němce stejně jako pro Maďary přijatelná. Jakékoli uznání české státnosti, ať založené na přirozenoprávním, nebo historickoprávním odůvodnění, bylo v přímém rozporu s centralistickými koncepcemi německých liberálů, které akcentovaly nezbytnost zachování jednoty říše, a naráželo na rozhodný odpor Němců žijících v Čechách.

Střet jednotlivých národotvorných koncepcí, formulovaných německými, českými a maďarskými liberálními politiky, byl transformován do podoby střetu centralistických, federalistických a dualistických představ o stávající či budoucí podobě habsburské říše. Žádná z předkládaných koncepcí nebyla kompatibilní s druhou, všechny se navzájem vylučovaly a byly pro zbylé strany nepřijatelné. Myšlenka etnického federalismu nebyla akceptovatelná pro německé liberály a se stejným odporem se setkala u Maďarů, pro které by znamenala porušení integrity historického uherského státu. Také slovenská politická reprezentace měla k etnickému federalismu výhrady, protože se obávala české hegemonie. Idea historickoprávního federalismu narážela na vyhraněný odpor Němců, kteří by se tak z hegemona německo-rakouské pospolitosti změnili v menšinu. Palackého představa, že politický národ český zahrnuje také německy mluvící obyvatele Čech, byla korigována významnými politickými dokumenty české státoprávní opozice po roce 1867, potvrzujícími právní představu politického národa českého, nárokujícího si českou hegemonii, který měl být podobnou historicko-politickou individualitou jako proklamovaný národ uherský s hegemonií maďarskou.

Centralistické německé představy vyvolávaly odpor českých i maďarských liberálů. Pro maďarské politiky znamenaly ohrožení jejich separatistických snah, čeští liberálové pak centralismus chápali jako smrtelné ohrožení existence českého národa a státnosti. Vítězná dualistická koncepce přestavby říše, která byla přijata jako kompromis mezi centralismem a rakouským konzervativním federalismem, narazila na odpor jak u české politické reprezentace, tak u nemaďarských národů Uher, kterým upírala právo na demokratické formování vlastního společenství. Pro maďarské liberální politiky se dualistické uspořádání říše a rakousko-uherské vyrovnání staly vyvrcholením jejich dlouholetých reformních snah, ve svých důsledcích však přinesly to, čeho se tvůrci vyrovnání chtěli jeho prosazením vyvarovat – rozpad habsburské říše a rozpad historických Uher.

Tak se všechna koncepční řešení otázky existence a vzájemného vztahu mezi jednotlivými národními společenstvími v rámci rakouské říše ukázala jako neplodná. Středoevropská kulturní a politická elita přijala sice za své zásady západoevropského liberálního myšlení, akcentující požadavky demokracie, rovnosti a občanských práv a svobod, ale obecné ideje liberalismu využívala zároveň k prosazování vlastních národních požadavků. Většina národotvorných liberálních koncepcí si vytkla jako cíl vytvoření politického národa, ale prosadit se jej nepodařilo. Žádná jednotící silná idea neexistovala a hegemony chtěli být všichni. Tendence k prosazení samostatných národních států se ukázala být silnější.

Autorka je historička, zabývá se moderními dějinami Maďarska a Slovenska v kontextu střední Evropy.

Vytisknout