Reformační jubilea v kontextu německých dějin [Jiří Tengler]

Letmý pohled na proměnu Lutherova obrazu v letech 1817, 1917 a 2017

Velké historické osobnosti mívají pro budoucnost dvojí význam. Na jedné straně se jedná o autentický odkaz jejich díla, na druhé straně žije ve veřejnosti obraz, který dotyčnou osobnost napříč staletími přibližuje dalším generacím. Vztah mezi přímým odkazem a nepřímým obrazem může být velmi volný, někdy až protichůdný. Příkladem z českých dějin je osobnost mistra Jana Husa, horlivého středověkého katolíka, který se stal symbolem nenáboženského zápasu češství s cizinou.

Letošní 500. výročí německé reformace vybízí k zamyšlení nad odkazem i nad obrazy Martina Luthera. Hlavní pozornost se upíná ke Dni reformace, který se slaví 31. října. Traduje se, že toho dne v roce 1517 augustiniánský mnich Martin přitloukl na dveře wittenberského kostela papír se svými 95 tezemi proti odpustkům. Jak se vyvíjela interpretace tohoto činu i celé Lutherovy osobnosti, lze názorně ukázat na jubilejních rocích 1617 až 2017.

Sté a dvousté výročí reformace se odehrávalo víceméně stále na církevní půdě. Evropa, rozdělená do nesmiřitelných nábožensko-politických táborů, spěla roku 1617 k třicetileté válce. V roce 1717 naopak byl mír, v církvích vládla ortodoxie a v plném proudu byla konfesijní petrifikace vlastních pozic.

Luther – sjednotitel

První odlišné jubileum bylo roku 1817, tehdy totiž došlo k zásadní proměně Lutherova obrazu. Pozice reformátora a náboženského myslitele ustupuje do pozadí a na její místo přichází bojovník za svobodu a sjednocovatel Němců. Téma německého sjednocení bylo mimořádně živé, uplynulo jen pár let od Napoleonova vpádu do německých zemí. Nesčetné státy a státečky nedokázaly účinně vzdorovat centralizované francouzské armádě, ovšem v říjnu 1813 v bitvě národů u Lipska spojenci drtivě Napoleona porazili, což zanedlouho vedlo k jeho pádu. Ukázala se síla jednoty. Překonat rozdrobení se stalo snem mnoha mladých Němců, třebaže jejich sen měl silný romantický nádech. V říjnu 1817 uspořádali studenti evangelických univerzit na hradě Wartburg obrovskou slavnost, které se zúčastnilo na 500 studentů a profesorů. Volba místa nebyla náhodná – na Wartburgu našel Luther útočiště před pronásledováním a právě zde bylo slaveno 300. výročí Lutherova vystoupení. Shromáždění bylo zvláštní směsicí protestantské bohoslužby (zpěv písně Nuž Bohu děkujme) a politické manifestace (proslovy o německé jednotě). Postupně zaznívaly přípitky jak na hrdiny nedávných protinapoleonských bojů, tak i na Martina Luthera. V dobovém kontextu byla Lutherovi přiřčena role průkopníka boje za svobodu, který vyhlášením tezí odmítl cizí nadvládu nad lidským svědomím. Zde lze zmínit i reformátorovu změnu jména z původního Luder na Luther, jež odráží řecké eleutherios – svobodný. Téma svobody jednotlivce nebylo jen ozvěnou francouzské a americké revoluce, představovalo také klíč ke kýžené německé jednotě. Liberální studenti viděli v reakčních režimech svých zemí překážku národního sjednocení: králové a knížata nedopřávají svým poddaným občanské svobody v obavách, že by přišli o svou moc. Kdyby byli Němci svobodní, sjednotili by se. A jelikož byl Luther pro svobodu, byl tedy i pro německé sjednocení. (Poznámka na okraj: Mezi studenty byl přítomen i slovenský bohoslovec Ján Kollár, který se odsud vrátil do vlasti uchvácen myšlenkou sjednocení, nikoliv však německého, nýbrž slovanského. Pro panslavistické hnutí byl ovšem Luther nepoužitelný…)

Luther – nejněmečtější člověk

Pod vedením Pruska se Němci sjednotili a v roce 1871 byla zásluhou kancléře Otto Bismarcka vyhlášena Německá říše. Kvůli houževnatému odporu Habsburků se sice podařilo prosadit pouze tzv. maloněmecké řešení bez účasti rakouských zemí, ovšem i tak vznikla mohutná říše. Sen o jednotě byl vystřídán snem o světovládném impériu, ovládajícím východ Evropy a zámořská území. S velkým optimismem odjížděli v létě 1914 němečtí odvedenci do války, vždyť jejich vlast prožívala v uplynulých desetiletích trvalý vzestup. „Do švestek jsme doma.“ Kulturně říši dominoval luterský protestantismus pruského střihu, který se ostře vymezoval vůči všemu katolickému. Katolicismus byl příliš římský a málo německý. Martin Luther byl prototyp státotvorného konzervativního Němce. V dobovém pojetí se právě on odstřihl od zahraničních vlivů a věnoval svůj um posílení němectva – pečoval o jazyk a národní vzdělanost, vrátil osud ducha do německých rukou, ohradil se proti kosmopolitním Židům, netrpěl lidové revoluční nálady.

Následující velké výročí 1917 se odehrávalo v úplně jiných podmínkách. Od wartburské slavnosti se mnohé změnilo. Sen o jednotě se stal do značné míry skutečností. Německo se ovšem na podzim 1917 nacházelo uprostřed světové války, jejíž konec byl v nedohlednu. Obyvatelstvo žilo v obavách z další hladové zimy, na západní frontě byl „klid“ a ani úspěchy na východě nebyly příliš přesvědčivé. Den reformace měl posloužit k povzbuzení veřejnosti, unavené válečnou bezvýchodností a bídou. „Slavíme letos čtyřsté jubileum reformace. Samozřejmě si připomínáme s vděčností onoho muže, jenž učinil čin reformace. A žádný jiný den se ke vzpomínkové slavnosti nehodí více nežli ten, v němž Luther před 400 lety, tj. 31. října 1517, přibil svých 95 tezí na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu. Neboť tato hodina byla okamžikem zrodu reformace. Ovšem žádný jiný muž se více nehodil k uskutečnění tohoto díla nežli dr. Martin Luther, syn havíře, potomek dolnoněmeckého sedláka, vpravdě nejněmečtější muž, jaký kdy byl“ (převzato z rozhovoru církevní historičky Kathariny Kunter pro Deutschlandfunk).

Luther je zde vykreslen coby národní hrdina a je dokonce nahlížen optikou vůdcovského principu jako silný jedinec, který nepotřebuje pomocníky a prosadí se proti všem. Pathos a osudovost mají veřejnost vyburcovat k vědomí, že v přítomný okamžik záleží na všem: teď se rozhoduje o výsledku války. Luther se stává nástrojem válečné propagandy, která s odvoláním na reformátorovu velikost vybízí k velkým činům (což pro většinu obyvatel znamenalo hlavně větší skromnost a odříkání). Rovněž je líčen jako rozhodný nepřítel všeho cizího, proti čemuž je zapotřebí bojovat.

Martin Luther se stal obětí instrumentalizovaného výkladu. Ani stopy po reformátorově nejniternější hádance „Jak získám milosrdného Boha?“. O milosrdenství není v roce 1917 zájem, na programu je válečné štvaní. Zvony, které by z věží (převážně luterských) kostelů volaly k bedlivému naslouchání Božího slova, jsou odstraňovány a přetavují se na kanóny. Ani zmínka o luteránech či protestantech na druhé straně fronty. Vždyť jenom v USA žily milióny osob s kořeny v Německu či ve Skandinávii. Pro ně Luther rozhodně nebyl symbolem Němce, proti němuž bojovali. Pryč byly záblesky ekumenismu, které se objevily mezi Německem, Amerikou a Skotskem, když se v roce 1883 připomínalo Lutherovo narození.

A jaké budou tedy oslavy v roce 2017? Opět je nutno poznamenat, že oproti předchozímu velkému jubileu se mnohé změnilo. Německá říše ve jménu němectví napáchala nezměrné zločiny, na jejichž konci se zhroutila. Současné Německo je ke své minulosti velmi kritické. Kritický přístup se přenáší i do pohledu na osobnost Martina Luthera a podobu letošního jubilea ovlivňuje. Pro jeho hodnocení se nabízejí čtyři hlediska:

1) Střízlivost a kritika. Ideologická zneužití, jimž byl Luther vystaven, jsou dobře známa. V současnosti je reformátor snesen z podstavce a je posuzován jako běžný smrtelník, včetně svých špatných stránek. Místo nehybného pomníku se ukazuje mnohovrstevná osobnost. V předchozích desetiletích byly dostatečně prozkoumány Lutherovy antijudaistické výpady či jeho konzervativní přístup k sociálním otázkám. Vedle těchto temných pikantností, jejichž kritika souzní se společenským mainstreamem, se však objevují i nové pohledy teologické a historické. Volker Leppin v knize Cizí reformace – Lutherovy mystické kořeny tvrdí, že vystoupení mladého Luthera (tedy i přibití tezí) nepředstavuje přelomový startovní výstřel novověku, nýbrž přirozenou součást pozdního středověku. Leppin vykresluje Lutherovo hluboké zakotvení v tradiční spiritualitě, s nímž se při výkladu reformace běžně nepočítá. Také další badatelé relativizují Lutherovu originalitu tím, že nacházejí doklady jeho myšlenek a postojů u dřívějších postav. U Luthera je proto zapotřebí si cenit jeho schopnost věci spojovat a načasovat. Přezkumu nezůstává ušetřena ani ona legendární wittenberská událost, jež dala datum Dni reformace. Není údajně vůbec jisté, zda Luther 31. října teze na vrata přibil. Spíše je nechal vytisknout a rozeslat do světa už dříve.

2) Ekumenismus. Pořadatelé letošních oslav velice usilují o spolupráci s ostatními církvemi, bez ohledu na hranice. U protestantů jde o samozřejmost, oboustranná vstřícnost je dobře patrna i ve vztahu evangelicko-katolickém. Německý parlament vyhlásil letošní 31. říjen státním svátkem také proto, aby umožnil konání ekumenických bohoslužeb a dalších akcí. Ekumenické důrazy Lutherův obraz rovněž přetvářejí – nevystupuje už tolik jako solitér, nýbrž je obklopen spolupracovníky.

3) Instrumentalizace. Stejně jako u předchozích jubileí hrozí i letos nebezpečí, že Luther bude použit jako argumentační nástroj v zájmu té či oné aktuální agendy. Bude zajímavé sledovat, kde bude Luther v dobrém úmyslu představen jako průkopník lidských práv, rovnosti mužů a žen, ochrany životního prostředí, péče o uprchlíky atd. Lutherovo dílo je obsáhlé, takže z něj půjde vydolovat úryvky, podporující názor kdejaký. Překrucování a zkreslování Lutherova obrazu však tentokrát určitě nedosáhne takové obludnosti jako v dobách minulých.

4) Oslava. Je vůbec možné zdárně prokličkovat mezi úskalími kritiky, glorifikace, instrumentalizace, historizace a oslavit dnes Luthera přiměřeně – jako hybatele reformace? Leckde lze zaslechnout postesk, že rozptyl interpretací je dnes tak ohromný, až je takřka nemožné dobrat se jádra. Byla by škoda, kdyby se nám velký reformátor ztratil v maličkostech. Martin Luther si zaslouží oslavné připomenutí, neboť vykonal s Boží pomocí dobré dílo. Na jeho problematických činech se tím však nic nemění. K hodnocení Lutherovy osobnosti se tak nejlépe hodí jeho vlastní výrok „Pecca fortiter, sed fortius fide“ – reformátor sice tedy silně hřešil, ale ještě silněji věřil a radoval se v Kristu, jenž je Pánem nad hříchem. Soli Deo gloria!

Autor je evangelický farář.

Vytisknout