Redakční úvodník 4/2006

 Milí čtenáři,
letmý pohled na obálku vám jistě prozradil, že toto číslo Křesťanské revue je věnováno otázce, zda a v jakém smyslu se mají dnešní křesťané držet své konfese. V souboru tematických příspěvků najdete široké spektrum názorů na otázku konfesionality a její relevance pro současnou a budoucí církev.

P. Černý hovoří ve svém článku o nebezpečí teologického výprodeje dnešních církví, budou-li se snažit za každou cenu vyhovět „přání zákazníků“ a nezodpovědně se přizpůsobovat duchu doby. Je přesvědčen, že křesťanství budoucnosti musí být vyznavačské, nebo nebude vůbec. Neuvážené kompromisy a laciná vstřícnost vůči sekulární kultuře a jejím standardům se církvi nakonec vymstí, protože takto „ochočená“ církev ztrácí vitalitu, pozbývá slanosti a nakonec nemá světu (ani svým ovečkám) co nabídnout.

Následující příspěvek M. Jecha (inspirovaný známou prací H. Künga o dějinách katolické církve) se zamýšlí nad vzájemnými vztahy katolického, ortodoxního a evangelického křesťanství a nad možnostmi jejich komplementarity a koexistence v budoucnosti. Jech ovšem obrací Küngovu v zásadě historickou posloupnost tří základních modů křesťanství a do popředí staví kritérium evangelia, které ve své svrchovanosti relativizuje (subsumuje) kritéria katolicity a ortodoxie. Viditelná církev ovšem není evangelická, katolická a pravověrná. Je neustále na cestě, má ve věrnosti evangeliu spět k pravé katolicitě a ortodoxii.

J. Smolík ve svém článku poukazuje na nedokončenost rozhovoru, který zahájila reformace. Konfese byly v reformační době chápány jako formulace obecné křesťanské víry, ucházely se o celocírkevní přijetí. Teprve později, v důsledku konstantinovské vazby trůnu a oltáře, se konfese zapouzdřily do sebe a staly se defenzivním vymezením vlastních nábožensko-politických identit. Jenom důsledné opuštění konstantinovského modelu vztahu církve a státu, který zároveň zahlazuje radikální jinakost Božího království, umožní křesťanům navázat na přerušený rozhovor o pravém a obecném vyznání křesťanské víry. Obsah starokřesťanských vyznání není podle Smolíka radno měnit či odmítat pro jeho nesrozumitelnost či nepřijatelnost ze strany necírkevní veřejnosti. Kontext vyznání je primárně bohoslužebný, konfese má prvotně doxologickou funkci, její „jinakost“ je naprosto v pořádku.

V následujícím příspěvku se J. Vokoun zamýšlí nad vztahem konfesionality a ekumenismu. Konfesní úzkoprsost je pochopitelně hrobem všech ekumenických snah. Na druhé straně ovšem Vokoun poukazuje na nepřesvědčivost „liberálního ekumenismu“, tedy toho typu otevřenosti, která je tristním důsledkem faktu, že vlastně už nikomu na ničem nezáleží. Pokud v konfesních sporech nejde o bytostné hledání pravdy, nejde v podstatě o nic.

Závěrečný příspěvek tematického souboru, jehož autorem je M. Balabán, se zabývá tradičními prubířskými kameny křesťanského pravověří, chalcedonským učením o Kristu a nicejsko-cařihradským učením o Trojici. Balabán ukazuje dějinnou podmíněnost i jazykovou neadekvátnost klasických věroučných formulací a připomíná neproniknutelnost abstraktního teologického jazyka starocírkevních vyznání pro současného člověka. V závěru svého článku načrtává možnost radikální reinterpretace tradičních věroučných výpovědí o Kristově božství a o Trojici.

Při četbě výše uvedených statí jsem se zamýšlel nad tím, jak otázka vztahu ke konfesi (nebo lépe řečeno k tradici a její autoritě) často rozděluje křesťany podle osy, která jde napříč konfesním spektrem, osy mezi konzervativismem a liberalismem. Protilehlé strany této osy se obvykle nemají rády, ba přímo se nesnášejí, nevztahují na své protějšky přikázání lásky k bližnímu. Velmi mě mrzí, že mezi zastánci krajních pozic na tomto spektru neprobíhá tvořivý, přátelský rozhovor. Obávám se, že většina konzervativních křesťanů jednoduše nechápe, proč jsou liberálové liberální. A podobně platí, že většina liberálně smýšlejících křesťanů se nepokouší porozumět, opravdu se vcítit do myšlení konzervativců. Je mnohem pohodlnější prostě nerozumět. Vytvořit si nelichotivé karikatury těch druhých.

Evangelikálové mezi mými přáteli se často chovají jako pyšní majitelé pravdy, kteří rozdílejí známky z mravů a škodolibě sledují, jak řady lidových církví řídnou. O liberálech si většinou myslí, že si svou teologickou svévolí ospravedlňují vlastní tajné neřesti. Moji přátelé liberálové ovšem pěstují velmi podobné negativní stereotypy. Kdo nesmýšlí stejně velkoryse jako oni, je rychle onálepkován jako fundamentalista, to znamená blbec. I liberálové se nejednou chovají jako pyšní majitelé pravdy, i oni kádrují ostatní křesťany. Myslím si, že dokud evangelikál nenahlédne, že to může dávat dobrý (teologický!) smysl být liberál, nemůže vybřednout ze svých předsudků. A podobně, pokud liberál nepohlédne (alespoň zkusmo a na chvilku) na svět očima konzervativce a neuvidí, jak dobrý (teologický!) smysl to dává být konzervativní, naprosto se míjí tím, o co v této věci jde. Mám přátele, které jejich nejhlubší pokora a radikální věrnost evangeliu vedou k liberálním postojům. Ne vždy souhlasím. Ale rozumím. Nejjednodušší je nerozumět. Mám přátele, které jejich hluboká víra a opravdovost vedou ke konzervativním postojům. Ne vždy souhlasím. Ale rozumím. Nejjednodušší je nerozumět. Učím se předpokládat, že ten, kdo je (v dané otázce) v jiném táboře než já, může mít ke svým postojům stejně dobré, ba i lepší, křesťanštější důvody, než mám já ke svým. Tolik můj maličký příspěvek k tématu tohoto čísla.

V rubrice Časové úvahy uveřejňujeme dva bolestně aktuální texty T. Tožičky, první o situaci v Libanonu, druhý o chudobě v rozvojových zemích. J. Trojan pokračuje ve svých povolebních úvahách, L. Pokorný ve svých meditacích o fotbale. V rubrice Eseje a studie otiskujeme první část článku P. Slámy o vztahu Bible a historie. Přestože je text rozsáhlý a opatřený poznámkami, rozhodli jsme se jej uveřejnit vzhledem k jeho teologické závažnosti. Doufáme, že vyvolá diskusi, zejména po uveřejnění druhé části v příštím čísle. A. Čapková se ve svém článku zamýšlí nad vztahem rozumu a citu (mystiky) v myšlení a díle A. Schweitzera. Z dalších rubrik zmiňme například rozhovor s religionistou a knězem I.O. Štampachem, další skvělou filmovou recenzi P. Sisky či ukázky z poezie S. Richterové. Přejeme všem čtenářům krásné babí léto a těšíme se na vaše ohlasy.

Za redakční radu
Pavel Hošek

Vytisknout