Rádlova kritika luterství | Jan Šimsa
Rádlova kritika luterství | Jan Šimsa
V roce Hitlerova převzetí moci vydal Emanuel Rádl rozbor německého veřejného života (O německé revoluci,
1933). Podrobuje zde kritice též luterství, jež spolu s romantismem
a liberalismem považuje za odpovědné za krizi a katastrofu v Německu.
Luterství se podle Rádlova soudu nesmířilo po pádu císařství
s republikánskými poměry. Bylo reakčnější než katolictví, které se proti
vlivu protestantů na nejširší lidové vrstvy zabezpečovalo umírněnou
pokrokovostí, prací pro demokracii a pro mír. V čem vidí Rádl ideové
kořeny tohoto luterského reakcionářství? Jsou to tři motivy Lutherova
myšlení, které se v poreformačním luterském učení rozvinuly a oddělily
německý protestantismus až na výjimky od pokrokového vývoje
protestantství na Západě: přílišné zdůrazňování teologie, pesimistická
antropologie a rozpojení víry a jednání.
Rádl neměl Luthera příliš rád. Dával přednost Kalvínovi pro jeho
učení o povolání, s živým zájmem též interpretuje motivy Kalvínova
myšlení, jež později byly vyjádřeny kalvinistickým učením
o predestinaci. Lutherovu reformaci vidí pouze jako přeměnu učení,
teorie, teologie. V Lutherově vzpouře proti autoritě instituce nevidí
autoritu osobního svědomí, proklamování víry v odpovědnost člověka za
tento svět. Je to jen niterné spolehnutí na Boží milost, co tvoří jádro
Lutherova myšlení víry; vše se týká jen nejsoukromějšího života. Je to
učení o ospravedlnění individuálního hříšníka – a právě jen učení, jen
teologie v úzkém slova smyslu. „Marně se budete dovolávat evangelia
proti luteránům,“ stěžuje si Rádl. Luterán v Rádlově pohledu vidí jen
teologii Lutherovu a evangelium jest mu jen dokladem pro ni. Místo
Kázání na hoře čtou luterští především apoštola Pavla a zvláště jeho
učení, že každá vláda jest od Boha. Rádl jakoby nechával luteránům Pavla
i jejich nedostatečnou exegezi a staví proti tomu Ježíšův život
a evangelium lásky. Vystihl ovšem dobře absurdnost tradičního učení
o vrchnosti v situaci Hitlerova převzetí moci.
V Lutherově učení o hříchu vidí Rádl pesimismus. Člověk je prý tak
zkažen, že nic dobrého nedokáže. Násilí jest jediný prostředek, jak ho
udržet na uzdě. Odtud prý pochází německý odpor proti víře v pokrok
lidstva, v humanitu a osvícenství a ovšem též přecenění násilí a moci.
J. B. Souček tehdy v článku v Křesťanské revui Rádla poopravil v tom
smyslu, že chyba není v tom, že luterství bere hřích příliš vážně, nýbrž
že jej izoluje. Teprve kdo vezme vážně víru, že lidé mají od Boha
uložené poslání na zemi, narazí na vážnost hříchu, který toto poslání
maří. Proto kalvínství, které vidělo pozitivní cíl vlády Boží na zemi,
nevidělo hřích jako izolovaný a centrální fakt a bylo si vědomo, že
vykoupení Boží, odpuštění, má být skutečnou pomocí k tomu, abychom své
poslání mohli lépe plnit, kalvínství mohlo zdůraznit ještě silněji
lidskou zkaženost a nepropadnout pesimismu, na který Rádl podle Součka
správně ukazuje (J. B. Souček: Kde je chyba luterství? Křesťanská
revue, VII. ročník (1933/34), str. 17): „Luteráni měli pochopení pro
odluku státu od církve. Mnozí však toto heslo pochopili jako úsilí
o emancipaci politiky od odpovědnosti, závaznosti a náboženství vůbec.
Činili tak z metafyzických předpokladů: Náboženství se týká jen
metafyziky, nikoliv konkrétního života. V soukromém životě platí
mravnost, kdežto ve veřejném jen vhodnost, únosnost, násilí. Luther
připouštěl, že Starý zákon zná politickou svobodu, boj proti
vykořisťování, boj za sociální spravedlnost, ale Nový zákon, Ježíš sám,
prý nás poddal moci vrchnosti a knížat. Bůh prý stvořil stát pro
uplatnění moci a slávy; z vůle Boží stát nezná lásky k bližnímu, zná jen
touhu po moci, nepřítele jako její překážku, válku a trest smrti. Ježíš
sám uznal tuto nemorální státní moc; byl odsouzen k smrti z vůle Boží,
a tím potvrdil sám rozsudek Pilátův; nejen Ježíšova oběť, nýbrž
i Pilátovo odsouzení Ježíše je prý částí plánu Božího, a tedy správné.
Z tohoto důvodu luteráni pokládali odzbrojení Německa za bezbožnost,
válku pokládají za náboženský postulát a humanitu prohlašují za vzpouru
člověka proti Bohu.“
Rádl vidí, že to není jen nezájem na politických věcech, se kterými
by křesťan ve své duchovnosti neměl co dělat. Toto učení pramení
z rozpojení člověka na dvě bytosti: na bytost „věřící“, která však se
svou vírou zůstává uzavřena ve svém subjektu, a na bytost „jednající“.
To co bylo ve středověku rozděleno i prakticky: meditace v klášteře
a práce ve světě, to nyní po zrušení klášternictví vidí Luther v každém
člověku. „Mezi oběma bytostmi není prý smíru: jednat prý člověk musí,
ale každé jednání je samo sebou hříšné, a tedy se neboj jednat; jen víru
zachovej! Království Boží není z tohoto světa – a proto je prý
nekřesťanské měřit vládní činy měřítkem evangelia; evangelium lásky není
pro tento svět.“ (O německé revoluci, str. 98).
Rádl proti tomuto vrchnostenskému pesimistickému pojetí staví pojetí
politiky jako zápas o důvěru lidí a pojetí demokracie jako projev
přesvědčení, že každý člověk svým denním životem přímo mluví s Bohem
a jemu jest přímo odpověden. Určité reakční luterské myšlení vedlo až
k německému křesťanství. To Rádl rozpoznal velmi dobře, i to, že
„luterství nedává dosti opory pro oposici proti čemukoliv, co jest
podnikáno státem; nezná základní náboženské skutečnosti: že zbožnost se
jeví v jednání lidském, ve styku s lidmi, v hospodářství, ve škole
i v politice“. (O německé revoluci, str. 102). Politika je
Rádlovi příležitostí, kde uplatniti evangelium. „Třebas bylo pravda, že
království Boží není z tohoto světa, jistě jest pro tento svět.“ (O německé revoluci, str. 102).
Musíme být vděčni Rádlovým žákům i jeho příteli a nejbližšímu
spolupracovníkovi J. L. Hromádkovi, že překonávali teoreticky i skutky
toto nebezpečí věřících lidí: rozdělení na oblast víry a oblast
praktického, světského jednání. Hromádka navíc musel v sobě překonávat
a stále překonává luterána, sklony k dualismu i vrchnostenskému pojetí
státu. Jsme mu vděčni, že se mu to daří a že i pro něho je veřejný život
příležitostí evangelium uplatňovat.
Autor byl evangelický farář, zemřel roku 2016.