Rádlova kritika luterství | Jan Šimsa

Rádlova kritika luterství | Jan Šimsa

V roce Hitlerova převzetí moci vydal Emanuel Rádl rozbor německého veřejného života (O německé revoluci, 1933). Podrobuje zde kritice též luterství, jež spolu s romantismem a liberalismem považuje za odpovědné za krizi a katastrofu v Německu.

Luterství se podle Rádlova soudu nesmířilo po pádu císařství s republikánskými poměry. Bylo reakčnější než katolictví, které se proti vlivu protestantů na nejširší lidové vrstvy zabezpečovalo umírněnou pokrokovostí, prací pro demokracii a pro mír. V čem vidí Rádl ideové kořeny tohoto luterského reakcionářství? Jsou to tři motivy Lutherova myšlení, které se v poreformačním luterském učení rozvinuly a oddělily německý protestantismus až na výjimky od pokrokového vývoje protestantství na Západě: přílišné zdůrazňování teologie, pesimistická antropologie a rozpojení víry a jednání.

Rádl neměl Luthera příliš rád. Dával přednost Kalvínovi pro jeho učení o povolání, s živým zájmem též interpretuje motivy Kalvínova myšlení, jež později byly vyjádřeny kalvinistickým učením o predestinaci. Lutherovu reformaci vidí pouze jako přeměnu učení, teorie, teologie. V Lutherově vzpouře proti autoritě instituce nevidí autoritu osobního svědomí, proklamování víry v odpovědnost člověka za tento svět. Je to jen niterné spolehnutí na Boží milost, co tvoří jádro Lutherova myšlení víry; vše se týká jen nejsoukromějšího života. Je to učení o ospravedlnění individuálního hříšníka – a právě jen učení, jen teologie v úzkém slova smyslu. „Marně se budete dovolávat evangelia proti luteránům,“ stěžuje si Rádl. Luterán v Rádlově pohledu vidí jen teologii Lutherovu a evangelium jest mu jen dokladem pro ni. Místo Kázání na hoře čtou luterští především apoštola Pavla a zvláště jeho učení, že každá vláda jest od Boha. Rádl jakoby nechával luteránům Pavla i jejich nedostatečnou exegezi a staví proti tomu Ježíšův život a evangelium lásky. Vystihl ovšem dobře absurdnost tradičního učení o vrchnosti v situaci Hitlerova převzetí moci.

V Lutherově učení o hříchu vidí Rádl pesimismus. Člověk je prý tak zkažen, že nic dobrého nedokáže. Násilí jest jediný prostředek, jak ho udržet na uzdě. Odtud prý pochází německý odpor proti víře v pokrok lidstva, v humanitu a osvícenství a ovšem též přecenění násilí a moci. J. B. Souček tehdy v článku v Křesťanské revui Rádla poopravil v tom smyslu, že chyba není v tom, že luterství bere hřích příliš vážně, nýbrž že jej izoluje. Teprve kdo vezme vážně víru, že lidé mají od Boha uložené poslání na zemi, narazí na vážnost hříchu, který toto poslání maří. Proto kalvínství, které vidělo pozitivní cíl vlády Boží na zemi, nevidělo hřích jako izolovaný a centrální fakt a bylo si vědomo, že vykoupení Boží, odpuštění, má být skutečnou pomocí k tomu, abychom své poslání mohli lépe plnit, kalvínství mohlo zdůraznit ještě silněji lidskou zkaženost a nepropadnout pesimismu, na který Rádl podle Součka správně ukazuje (J. B. Souček: Kde je chyba luterství? Křesťanská revue, VII. ročník (1933/34), str. 17): „Luteráni měli pochopení pro odluku státu od církve. Mnozí však toto heslo pochopili jako úsilí o emancipaci politiky od odpovědnosti, závaznosti a náboženství vůbec. Činili tak z metafyzických předpokladů: Náboženství se týká jen metafyziky, nikoliv konkrétního života. V soukromém životě platí mravnost, kdežto ve veřejném jen vhodnost, únosnost, násilí. Luther připouštěl, že Starý zákon zná politickou svobodu, boj proti vykořisťování, boj za sociální spravedlnost, ale Nový zákon, Ježíš sám, prý nás poddal moci vrchnosti a knížat. Bůh prý stvořil stát pro uplatnění moci a slávy; z vůle Boží stát nezná lásky k bližnímu, zná jen touhu po moci, nepřítele jako její překážku, válku a trest smrti. Ježíš sám uznal tuto nemorální státní moc; byl odsouzen k smrti z vůle Boží, a tím potvrdil sám rozsudek Pilátův; nejen Ježíšova oběť, nýbrž i Pilátovo odsouzení Ježíše je prý částí plánu Božího, a tedy správné. Z tohoto důvodu luteráni pokládali odzbrojení Německa za bezbožnost, válku pokládají za náboženský postulát a humanitu prohlašují za vzpouru člověka proti Bohu.“

Rádl vidí, že to není jen nezájem na politických věcech, se kterými by křesťan ve své duchovnosti neměl co dělat. Toto učení pramení z rozpojení člověka na dvě bytosti: na bytost „věřící“, která však se svou vírou zůstává uzavřena ve svém subjektu, a na bytost „jednající“. To co bylo ve středověku rozděleno i prakticky: meditace v klášteře a práce ve světě, to nyní po zrušení klášternictví vidí Luther v každém člověku. „Mezi oběma bytostmi není prý smíru: jednat prý člověk musí, ale každé jednání je samo sebou hříšné, a tedy se neboj jednat; jen víru zachovej! Království Boží není z tohoto světa – a proto je prý nekřesťanské měřit vládní činy měřítkem evangelia; evangelium lásky není pro tento svět.“ (O německé revoluci, str. 98).

Rádl proti tomuto vrchnostenskému pesimistickému pojetí staví pojetí politiky jako zápas o důvěru lidí a pojetí demokracie jako projev přesvědčení, že každý člověk svým denním životem přímo mluví s Bohem a jemu jest přímo odpověden. Určité reakční luterské myšlení vedlo až k německému křesťanství. To Rádl rozpoznal velmi dobře, i to, že „luterství nedává dosti opory pro oposici proti čemukoliv, co jest podnikáno státem; nezná základní náboženské skutečnosti: že zbožnost se jeví v jednání lidském, ve styku s lidmi, v hospodářství, ve škole i v politice“. (O německé revoluci, str. 102). Politika je Rádlovi příležitostí, kde uplatniti evangelium. „Třebas bylo pravda, že království Boží není z tohoto světa, jistě jest pro tento svět.“ (O německé revoluci, str. 102).

Musíme být vděčni Rádlovým žákům i jeho příteli a nejbližšímu spolupracovníkovi J. L. Hromádkovi, že překonávali teoreticky i skutky toto nebezpečí věřících lidí: rozdělení na oblast víry a oblast praktického, světského jednání. Hromádka navíc musel v sobě překonávat a stále překonává luterána, sklony k dualismu i vrchnostenskému pojetí státu. Jsme mu vděčni, že se mu to daří a že i pro něho je veřejný život příležitostí evangelium uplatňovat.

Autor byl evangelický farář, zemřel roku 2016.