První ze čtyř artikulů: Svobodné hlásání slova Božího | Robert Hart

Svoboda slova Božího, přijímání eucharistie pod obojí způsobou, zákaz světského panování kněží a trestání veřejných hříchů – pro většinu dnešních lidí již téměř nesrozumitelná slovní spojení. Snad by ještě někoho, kromě fanoušků husitské teologie či historie husitství, napadlo i výrazivo, jež je všechna spojuje v jeden celek… Před šesti sty lety je ovšem v Českých zemích veřejně skloňoval téměř každý bez rozdílu věku či stavu. Čtyři artikuly. V červnu si letos připomeneme šestisté výročí momentu, kdy se tyto čtyři husitské články z rozhodnutí zemského sněmu staly dokonce ústavním zákonem země.

Společný husitský program

Kostnické události z července 1415 se staly nejen dramatickým vyvrcholením reformního zápasu Jana Husa o nápravu církve, ale rovněž katalyzátorem krize, která nakonec měla přerůst v krvavý patnáctiletý válečný konflikt a ve změny revolučního dosahu. Husovo odsouzení a jeho smrt na hranici se staly pověstnou jiskrou v sudu střelného prachu. A pro mnohé Husovy následovníky eschatologickým znamením, že zápas s antikristem se nachýlil do poslední fáze. Vždyť tady byl upálen Kristův věrný služebník, muž, který byl obdařen zvláštní Boží milostí, aby se stal „neporovnatelným učitelem života“, ztělesněním ctnosti, věrným učitelem Písma, který, „jda stopami apoštolů, všecku svou péči věnoval obnově životního slohu prvotní církve v kněžstvu i v lidu“. (Osvědčení pražské univerzity o Husovi z 11. 9. 1415) V řadách Husových stoupenců se ale velmi brzy po jeho smrti začínají objevovat hluboké názorové i politické rozdíly (ostatně existující již dříve) a české reformní, viklefovsko-husitské hnutí se stále výrazněji začíná diferencovat a štěpit. Jednotlivé husitské proudy se liší mj. intenzitou radikality, s níž chtějí Husův odkaz následovat, a rozdílným hodnocením důsledků, které podle nich nová situace přináší.

V tomto kontextu je hodnota čtyř pražských artikulů nepřehlédnutelná. Vedle odkazu na mučedníka hnutí se stávají trvalým programním vyjádřením, sjednocujícím prakticky všechny proudy širokého husitského spektra. Krystalizovaly v kvasivém a rozbouřeném období přelomu let 1419–1420 a pod tlakem vyhlášené kruciáty. Jako oficiální společný program všech husitských stran byly poprvé vyhlášeny patrně 27. 5. 1420 na shromáždění v Praze (proto přízvisko „pražské“). V již zmíněném roce 1421 se stávají zemským zákonem, aby pak zůstaly prakticky jediným společným jmenovatelem i v dlouhém období války s křižáckou intervencí i vnitrozemských krvavých bojů, a nakonec se v čase všeobecného vyčerpání staly základem hledání úmluvy a smíru s obecnou církví.

V následujících řádcích se zastavíme u prvního z nich. Pokusíme se stručně nastínit jeho bohatou genezi, význam v rámci českého reformního hnutí a také postupné otupení jeho reformního ostří.

Zvěstovat a kázat – kořeny prvního artikulu

Když si uvědomíme podstatné aspekty působení českého reformního hnutí, pak pro nás čelné postavení svobodného hlásání Božího slova v husitském programu nebude žádné překvapení. I když čeští reformisté vynaložili mnoho úsilí na poli akademického, teologického zápasu a kolbištích univerzitních disputací (zejména o učení Johna Viklefa), i když neváhali tento zápas leckdy propojit se zápasem politickým, přesto je zřejmé, že roli zcela zásadní hrálo právě kazatelské působení. Kázání tvoří nejvlastnější osu reformního hnutí. Je živoucím a mocným prostředkem propojení relativně úzké obce reformních teologů a širší veřejnosti. Je to nástroj, díky němuž reformní myšlenky a touha po návratu k původní, apoštolské ryzosti křesťanské církve získávají skutečně masovou podporu.

Kazatelství, zvěstování slova, tedy výklad slov Písma a aktualizace jejich významu do života posluchačů a současné společnosti, mělo v době přijetí čtyř pražských článků již víc než půlstoletou historii. Pomyslná linie hlavních osobností jednotlivých období Waldhauser – Milíč – Matěj z Janova – Hus vystihuje mnohé, ale pokud bychom zredukovali duchovní, reformní pohyb pouze na ně, bylo by to zcela nepatřičné a s realitou se míjející zjednodušení. Kolem každého z nich se v dané době soustředil tu víc, tu méně široký okruh spolupracovníků a souputníků, často osobnostně stejně výrazných. Leckteré známe, ale spousta dalších zůstala pro historii „bezejmenná“. Je ovšem jisté, že bez vytváření těchto ideově propojených kazatelských společenství by se nikdy reformním myšlenkám nedostalo tak širokého ohlasu a působení, jež zasahovalo prakticky všechny společenské vrstvy obyvatel zemí Koruny české.

Jakýmsi symbolickým „ztělesněním“ zvěstovatelského étosu českých reformistů bylo založení Betlémské kaple v Praze v roce 1391. S touhou, aby se kaple, řečená Betlém, tedy „dům chleba“, stávala místem, kde se obecný lid a Kristovi věrní budou sytit „chlebem svatého kázání“. Ale opět – kapli zakládá (s výslovným souhlasem krále) vysoký šlechtic, královský dvořan Jan z Milheimu na pozemku velkoobchodníka a staroměstského konšela Kříže, zvaného Kramář… I tento detail potvrzuje, jak široké společenské zázemí si získala touha po Božím slově a jeho svobodném působení, a to již 11 let před tím, než se správcem Betléma stane Jan Hus, na jehož kázání budou záhy chodit tisíce lidí, a než se nakonec vyhledávání kazatelství stane vysloveně masovým fenoménem.

Lid Kristův, obnovený slovem Božím

V bouřlivém období let po Husově smrti tedy bylo zvěstování Božího slova nejen velmi drahá hodnota, ale i hluboce zakořeněná praxe. Praxe ovšem již od těch starších dob neustále ohrožovaná a omezovaná nejrůznějšími zákazy, především ze strany vysoké církevní hierarchie, jež se snažila vliv reformní strany všemožně regulovat. Není tedy divu, že se na potřebnosti a nezastupitelné úloze kázání slova Božího shodovali stoupenci celého husitského názorového spektra.

Boží slovo, tedy slova Písma Starého i Nového zákona a jejich zvěstování, rozpoznávali husitští teologové (vyučení svými předchůdci, a ještě výrazněji myšlenkami Johna Viklefa) jako klíčový reformní nástroj. Jako mocný a shůry ustanovený prostředek, jímž Bůh sám duchovně obnovuje svůj lid, aby se navracel k podobě víry a života z časů apoštolské církve, jak ji představují stránky novozákonních autorů. Reforma či náprava církve může a má nastat tak, že se církev co nejvíce přiblíží svému původnímu určení, jemuž se odcizila, ba leckdy až tragicky zpronevěřila. Přes všechny často i barvité a leckdy (zvlášť ve zjitřených revolučních vírech) velmi problematické aktualizace biblických postojů a zpřítomnění biblických příběhů a dějů nešlo v žádném případě o návrat do jakéhosi zlatého věku církve či zářné minulosti. Naopak. Obraz apoštolské církve a životního slohu prvních křesťanů je výhled k budoucnosti. Je to duchovní předobraz; církev má, chce-li zůstat věrná svému Pánu, do této ryzí podoby neustále dorůstat. Musí být stále na cestě, v duchovním pohybu vpřed. Tam, kde se nedává podmaňovat ukřižovaným a vzkříšeným Kristem, tam sílí moc antikristova a církev upadá do nejrůznějších zlořádů. Kázání Božího slova tak slouží jako zdroj naděje. Boží slovo coby zákon Boží je nejen duchovní chléb, pokrm, jímž se sytí duše jednotlivců. Je to zcela postačitelný zdroj pravdy, které se všechny církevní i obecné zákony musí podřídit. Reformu, duchovní obnovu nemohou přinést ani papežská rozhodnutí ani dekrety koncilu. Chce-li církev poznávat, jak v pravdě následovat Krista, potřebuje pozorně a poslušně naslouchat jeho slovu. Vždyť „nejvěrnějším, nejpravdivějším, nejbezpečnějším a nejmocnějším výkladem a přetlumočením Písma je způsob života Ježíše Krista a jeho apoštolů.“ (Jakoubek ze Stříbra)

Proto je třeba Slovo kázat. Nesmí zůstat dostupné jen úzkému okruhu vzdělanců. Je třeba je zvěstovat, a to v řeči posluchačů, aby mohlo proniknout až do nitra jejich osobnosti a proměňovat srdce. To je ostatně i základní pověření a úkol, jímž vzkříšený zavázal svoje učedníky – aby zvěstovali evangelium všem národům. Poslušnost apoštolů, kteří se tohoto úkolu zhostili, je pak závazným příkladem pro církev všech dob.

A toto kázání Slova musí být svobodné. To je dnes asi nejobtížněji srozumitelný moment tohoto článku. Jistě je mu možno rozumět tak, že kázání nesmí být kladeny žádné překážky, jak ze strany moci církevní, tak z popudu moci světské. Na druhou stranu ale tato svoboda pro žádnou z husitských stran (snad až na některé extrémní stoupence chiliasmu) neznamenala, že by Boží slovo mohl zvěstovat kdokoli i bez řádného pověření. Přes všechnu ostrost své kritiky na adresu římské církve se husitství většinově nerozešlo s principem svěcení kněží, vázaného na biskupy v apoštolské sukcesi. Dokonce i tábory zvolený „biskup“ Mikuláš z Pelhřimova používal svou světící pravomoc jen výjimečně, protože se obával, že by jím ordinovaní kněží nedosáhli uznání u ostatního husitského duchovenstva (pražského či orebského). Velmi brzy se tak, snad i pod tlakem hrozby jisté anarchie, objevuje v projevech prakticky všech stran dodatek, že kázání Slova se musí dít řádně. Ne každý si tento úkol smí přivlastnit. Kázat slovo Boží může jen řádně ustanovený služebník.

Ale takovéto službě nesmí stát v cestě žádná překážka z hlediska Kristova zákona nezákonná. A řádný kněz, má-li řádným zůstat, bude vždy slovo Boží šířit.

Zkrocený artikul

S postupem času jako by ovšem ona řádnost ustanovení byla ten nejvíce zdůrazňovaný rozměr původně nejdůležitějšího článku. To jde i ruku v ruce se skutečností, že ze čtyř artikulů nabývá na největším významu zvlášť pro pražskou stranu kalich (tedy přijímání pod obojí způsobou) coby viditelný symbol reformy i revoluce. Pro táborské teology vystupují do popředí naopak články o trestání veřejných hříchů a chudé církvi. Ve sněmovních formulacích ze třicátých let a rovněž i v disputacích na basilejském koncilu zaujme kázání Slova až místo třetí. Ani dohoda mezi zástupci husitů a basilejského koncilu, učiněná roku 1432 v Chebu, na této sestupné trajektorii mnoho nezměnila. Tzv. Chebský soudce stanovil, že rozhodovacím kritériem v rámci dialogu o čtyřech článcích bude „zákon Boží, životní sloh Kristův, apoštolů a prvotní církve zároveň s těmi koncily a učiteli, kteří se na něm pravdivě zakládají“. To bylo nesporně asi největší teologické vítězství, jehož husité dosáhli; jak se ale brzy mělo ukázat, vítězství jen krátkodeché.

Kompaktátní úmluvy s basilejským sněmem, jež se později staly základem smíru husitů s obecnou církví, přiznávaly husitské straně naplno vlastně jen kalich. V souvislosti s kázáním Slova zazní výslovné zdůraznění, že slovo „svobodné“ nesmí znamenat „rozpustilou a škodnou“ (škodlivou) svobodu, a následně masivní vázanost kázání na pověření vyšších církevních autorit, mezi nimiž biskup „jest ředitel první ve všech věcech“. Tak se z artikulu, jenž býval kdysi ztělesněním husitského reformního ideálu, stal spíše artikul „úspěšně“ zkrocený. Církev, která se měla nároku pravdy slova Božího beze zbytku poddávat, stanovuje pravidla, jak a kdy mu bude naslouchat.

Zkrocený artikul?

Přesto je a může být první z pražských článků i po šesti staletích výraznou inspirací i pro církev dnešní. Můžeme z tohoto husitského dědictví získat víc než jen (snad) slavnostní vzpomínku na slavnou minulost. Svobodu, kterou v dnešní době slovo Písma má, asi nikdy dříve nemělo. Na rozdíl od většiny husitských křesťanů má, alespoň v našich krajích, Písmo po ruce dnes každý, kdo je chce mít. A hned v několika českých překladech. Vedle toho obrovské množství kvalitní studijní a odborné literatury, o níž se ani nesnilo ještě generaci našich otců. Slovo Písma dodnes neztratilo svou obnovnou moc. Tam, kde je jednotlivci i církev pozorně čtou a podřizují se jeho pravdě v pokorné víře, tam se mohou živě setkat s tím, o němž Písma svědčí (Jan 5,39). Kde lidé dávají prostor zvěstování Slova a svobodnému působení živé Boží řeči, tam se již dnes v tomto světě rodí něco nového, pravdivého a krásného. Tam je již dnes možné cítit vůni Božího království.

Vytisknout