První krok dálkového pochodu | Karel Floss

Jsem rád , že se právě při významném jubileu Ivana Štampacha mohu svěřit s myšlenkami, které mě již po léta provázejí. Na první pohled půjde pro mnohé o problémy druhořadé, při bližším přihlédnutí se však vyjeví jako zásadní a neopominutelné.

Jde o pobožnost tzv. růžence, při níž věřící křesťané, zejména katolíci, meditují o tajemstvích života Ježíše Krista v souvislosti s jeho matkou Marií. Byl-li totiž Ježíš Kristus rozpoznán jako Boží syn, nemohla být jeho rodička nepovažována za matku Boha. Avšak dříve než se budeme podrobněji zajímat o tuto podivuhodnou matku, je třeba se zamyslet nad pojmem samotné ženy. Takové zamyšlení má své dlouhé a bohaté dějiny – od vyprávění o Evině podlehnutí satanovi přes tragicky pojatou pythagorejskou desku párových kategorií (žena se dostává na pól kategorického zla) až po přehlížení významu ženy v různých kulturách a tradicích.

V těchto souvislostech nás v poslední době mimořádně překvapil výrok pro mnohé kontroverzního až pro některé neúnosného uměleckého fotografa Jana Saudka, který v rozhovoru s katolickým knězem Karolem Lovašem mimo jiné říká: „Nic tak dokonalého, tak nebezpečného, tak silného by nemohlo vzniknout z protoplazmy nebo z goril nebo z čehokoli, co si přejete. Soudím, že žena je důkazem existence Boží.“ S podobnými myšlenkami o významu ženy a konkrétně Marie jsme se odedávna setkávali u výtvarných umělců, například u Radoslava Kutry, ale skrytým způsobem též i u vrcholných skladatelů a básníků. Co stojí za nekonečným počtem malovaných, vyřezávaných a vytesávaných madon, vznikajících po celá staletí.

Z hlediska dogmatiky je pochopitelné, že byl-li Ježíš od prvních koncilů brán jako Boží syn, nemohla být jeho matka, jejímiž útrobami prošel, chápána jinak než jako Bohorodička. Nelze ovšem přehlížet apoštoly a teology, kteří o Marii pozoruhodně mlčí, jako například apoštol Pavel z Tarsu nebo někteří současní teologové, kteří chtějí ústřední problémy křesťanství obnažovat spíše zdola, jako například na rozdíl od J. Ratzingera jeho bývalý kolega H. Küng.

Uvedený Saudkův výrok je v současné duchovní situaci jistě pozoruhodný, ale Saudek sám by byl jistě překvapen, kdyby znal liturgický hymnus ze svátku Neposkvrněného početí Panny Marie, který se připomíná 8. prosince. Tam mimo jiné čteme:

Synu svému za Matku

Otec Tebe zvolil,

dřív než vesmír učinil,

než cokoli stvořil.

Pro mne je takové konstatování možným základem svérázné ontologie, jež musí být konfrontována s velkým třeskem, s nímž zatím málo vynalézavě přicházejí dosud fyzikové. Mnohé běžné úvahy o Marii a jejím postavení ve víře svědčí o hanebně nízké úrovni (směšování Ježíšova a obecně lidského početí s jakýmkoliv poskvrňováním).

Na takovémto pozadí není divu, že významu Boží matky Marie byla odedávna věnována mimořádná pozornost. Vznikaly různé pobožnosti, z nichž dnes nejznámější je zejména v katolickém křesťanství tzv. pobožnost růžencová. Pěstují ji již odedávna především různé náboženské řády, ale ještě v 19. a na počátku 20. století se konala mnohde každodenně, zejména ve venkovských rodinách. Pobožnost sestávala ze tří okruhů, vždy o pěti tajemstvích; první se nazýval radostný, druhý bolestný, třetí slavný. Sám jsem dlouho považoval celkovou výstavbu pobožnosti za dobře dramaticky vystavěnou, když po radosti a bolesti přichází sláva – připomínalo mi to tajemnou dialektiku. Časem jsem ale stále více poznával, že něco podstatného celkové skladbě chybí, že od nalezení chlapce Ježíše, diskutujícího v chrámě s učenci, přeskakujeme k Ježíšovi potícímu se krví v Getsemanské zahradě před zatčením a následující popravou. V celé pobožnosti nenajdeme zmínku o Ježíšově vykupitelském díle, a především o budování Božího království. Opomenutí tohoto rysu poznamenalo zásadně vývoj hlásání Ježíšova poselství. Boží království se totiž buduje již zde a nyní, věřící nemají a nesmějí odejít z tohoto světa – nýbrž nebýt z tohoto pokleslého světa. Postupné chápání tohoto úkolu je mnohovýznamná výzva a to pro zcela nové pojetí veškeré tradice. Je ostatně možné, že též drtivý virus, nazývaný příznačně „corona“, přispěje svým způsobem k řešením, na něž by pokleslý člověk sám nepřišel. Jsem stále více přesvědčen, že právě tento hiát je zodpovědný za současný neblahý stav křesťanství a zejména stav římskokatolické církve.

Tento stav růžencové modlitby byl důsledkem zásadního nepochopení Ježíšova díla. Jeho výzva „nebýt z tohoto světa“ byla chápána jako odsouvání opravdového života až na onen svět – až na život posmrtný. Ježíš chtěl přece proměňovat nejdříve tento konkrétní pozemský život, jejž veliký římský historik Tacitus charakterizoval jako bytostně poznamenaný korupcí (corrumpere et corrumpí saeculum est). To hluboce souvisí s poznáním, s nímž se setkáváme v hymnu ke svatému Duchu Veni, sancte Spiritus, kde se zpívá „bez tvého božského přispění není v člověku nic, co by nebylo ohroženo vinou a hříchem“. Všechny tyto základní rysy Ježíšova vykupitelského díla byly v růžencové modlitbě po staletí přehlíženy a nabízí se také otázka, komu a čemu takové opomenutí především prospívalo. To je otázka navýsost politická, zvláště když si připomeneme nedávné výroky některých předních politiků, jako například A. Merkelové, jež se vyjádřila v tom smyslu, že evangelium je nepochybně veliká hodnota, ale politika se s jeho pomocí dělat nedá. Křesťanství musí přece zásadně oslovovat vládce a vlády, jako to učinil Ježíš při rozmluvě s Pilátem či apoštol Pavel, stojící před Festem či Agrippou. K přelomovému změkčení došlo hned na prvním všeobecném koncilu v Nicei, kde se biskupové stali rukojmími císaře Konstantina. Tímto obratem je dodnes poznamenán Vatikán. V budoucnosti musí jít o vztah k obecnému blahu, a tím ke zcela novému pojetí geopolitiky.

A právě v těchto souvislostech patří k překvapivým aktivitám Jana Pavla II., že za jeho pontifikátu nečekaně dochází k zásadnímu rozšíření, a tím také k prohloubení růžencové pobožnosti. Vznikl soubor dalších pěti tajemství, v jejichž středu se konečně ocitá „budování Božího království“. Původní dialektická podoba pobožnosti je narušena, ale jde o průlom, jenž úzce souvisí s 2. vatikánským koncilem a snahami papeže Františka. Sám neznám všechny souvislosti, jež vedly Jana Pavla II. k této nečekané iniciativě, domnívám se však, že jde mimo jiné o ovoce vytrvalého reformního úsilí některých novějších teologů, jako jsou J. B. Metz, E. Schillebeeckx či H. Küng. Shodou okolností jde sice svým způsobem o opožděný počin – růžencová modlitba není v současné době živá ani u hlubších křesťanů, ale je to významný signál, podobný jako je nečekané jméno současného papeže – František.

Nová část růžencové pobožnosti, která se zařazuje jako druhá a byla nazvána růžencem světelným (rosarium lucis), vyzvedá kromě již zmíněného zaměření na budování Božího království Ježíšovo setkání s Janem Křtitelem, zázrak proměnění vody ve víno, událost na hoře Tábor a ustanovení eucharistie. Nabízí se mnoho otázek, jak byla jednotlivá tajemství vybírána a co všechno přitom hrálo roli. Sám jsem se k této otázce vyjádřil a zcela nový celkový cyklus navrhl ve spisku, který jsem v německém jazyce věnoval k životnímu jubileu Hanse Künga (Versuch um ein brüderliches Gespräch mit Hans Küng bei der Gelegenheit seines 90. Geburtstages – 90 stran). Jedno paré má u nás k dispozici prof. Pavel Hošek a záleží na něm, zda a co by se mohlo, zejména k problému růžencové modlitby, zveřejnit a komentovat.

Můj dnešní příspěvek byl nazván První krok k dálkovému pochodu. Jsem totiž přesvědčen, že důraz položení na budování Božího království, i když zatím jen ve vedlejší pobožnosti věřících, může vést k dalekosáhlým důsledkům v celkové struktuře i v základních činnostech křesťanství. Názorně to může vystihnout metaforické přesvědčení o důsledcích pohybu tzv. motýlích křídel, když se hovoří o tom, že nepatrné mávnutí vyvolá někdy až nečekaný uragán. Proměna na první pohled málo významné pobožnosti uvolní snad též nový pohled na 2. vatikánský koncil, který dosud jedni považují za nové letnice, a jiní za počátek nezadržitelného úpadku. Jde také o to, jak daleko jsme od konečného cíle dějin – zda dosavadní cesta není jen historií několika prvních let; vzpomeňme jen na postřeh, co u Boha znamená jeden den či tisíc let! Z takového hlediska se musí změnit takřka všechno, co se dosud považuje za samozřejmé. Nestačí odložit červené papežské střevíce či všelijaká neúnosná roucha a navyklé způsoby života. Je třeba se radikálně vrátit k Ježíšovu původnímu poselství, jež je jedinečně vyjádřeno v „kázání na hoře“: Křesťanství může pomáhat k obrodě světa jen důsledným a vynalézavým uplatňováním osmera blahoslavenství.

Nové cesty, které se tím vším mohou otvírat, zřejmě naznačí až další koncil, jenž by ovšem musel být ještě univerzálnější než onen zatím poslední.

Vytisknout