Protiklady japonské společnosti | Markéta Sedláčková

Protiklady japonské společnosti | Markéta Sedláčková

Japonsko je země moderní, a přesto v mnohém tradiční: je to země pevného lidského odhodlání i země se zachvívající, země zdvořilých úsměvů i krutých válečníků, země výkonných pracovníků i křehkých duší. Přestože jsem zde pobyla jen krátkou dobu, učinila na mě hluboký dojem a dovolte mi, abych se, jakkoli neuměle, o něj s vámi podělila.

Japonská společnost je velmi houževnatá, o čemž svědčí dějiny nejen dvacátého století. V nejisté době na nejistě pevném povrchu Japonci stále opakovaně dokazují, že krize je zejména šancí k úspěchu. Do dvacátého století vstupovali po čínsko-japonské válce o moc nad Koreou a strategickým územím jižního Mandžuska, v níž díky své moderní armádě zvítězili. Následoval také vojenský triumf v rusko-japonské válce v letech 1904–1905. S vojenskými úspěchy byl spojen i úspěch ekonomický, rychle se rozvíjel zejména těžký průmysl. Industriální vzestup pokračoval i v dalších letech, během první světové války Japonsko dodávalo velké množství munice například Británii, ale rozšiřovalo svůj obchod i na asijské trhy. Na počátku dvacátého století představovalo respektovanou světovou velmoc.

V roce 1923 ale přišla rána v podobně rozsáhlého zemětřesení, jež zasáhlo především hlavní město Tokio a vyžádalo si více než 100 000 lidských životů. Přestože se jednalo o tak obrovskou katastrofu, Japonci se k ní postavili s nebývalou vervou a na sutinách starého Tokia vystavěli na svou dobu velmi moderní metropoli. K podobně rozsáhlému zemětřesení, které bylo označeno za jednu z nejdražších katastrof v dějinách, došlo také v nedávné době: v roce 2011 propuklo zemětřesení u pobřeží severovýchodního Japonska. Kromě destrukce mnoha budov vyvolalo až čtyřicetimetrovou vlnu tsunami, která částečně poškodila i jadernou elektrárnu ve Fukušimě. Tentokrát se do obnovy zapojilo velké množství dobrovolníků, a přestože dobrovolnictví nemá v Japonsku příliš velkou tradici, dokázala se japonská společnost pevně semknout a čelit přírodní katastrofě společně. Vedle výstavby moderních budov měla velkou důležitost i rekonstrukce starých chrámů. Přítomnost chrámů krčících se ve stínu mrakodrapů působí v supermoderním městě podivně, poukazuje ale na důležité místo tradiční kultury.

Se snoubením moderního a tradičního se v Japonsku setkáváme prakticky na každém kroku. V rychlovlaku šinkazen na výklopném stolku pojídá mladý muž sushi, samozřejmě pomocí hůlek, v parku můžeme o víkendu potkat dívku v kimonu a sandálech, třímající nejnovější model iphonu, nebo v metru seriózní muže v perfektně padnoucích oblecích, čtoucí komiksové plátky (manga). Při návštěvě japonské restaurace se nesmíte divit, budete-li požádáni, abyste se zuli, přestože v obleku či kostýmku a v ponožkách se Evropan ve veřejném prostoru může cítít opravdu nesvůj. Na druhou stranu tím vcházíte do výjimečného prostoru, neboť Japonci jsou prý „otevření a upřímní, pouze když jsou bez bot“. Upřímnost se totiž v japonské kultuře utkává se zdvořilostí. Zdvořilost při jednání s druhým je velmi příjemná, ale ve chvíli, kdy zjistíte, že Japonci kývají hlavou stále a „ano“ říkají na všechny vaše otázky, protože „ne“ je nezdvořilé, pocítíte i jistá negativa.

Se zdvořilostí souvisí i japonská jemnost a elegance. Na veřejnosti jsou všichni vždy dobře upraveni, namačkávači do tokijských vlaků mají elegantní bílé rukavičky stejně jako strojvůdci, podávané jídlo je vždy umně až umělecky naaranžováno.

Tato jemnost a uhlazenost ovšem kontrastuje s krutostmi, kterých byla tato společnost schopna při svých válečných taženích. Ve třicátých letech minulého století v Japonsku zesílil militarismus, prosazovaný generály a admirály, kteří nabádali k podmanění sousedních asijských zemí. V roce 1931 Japonsko obsadilo Mandžusko a v roce 1936, za podpory ultrapravicových skupin, provedla armáda puč v Tokiu. O rok později vypukla válka proti Číně, v níž došlo k tzv. Nankingskému masakru – japonští vojáci zabili 150 až 300 000 civilistů. Oproti například německým válečným zločinům, o kterých německá společnost hovoří velmi otevřeně, je japonská válečná brutalita stále choulostivým tématem, i v učebnicích jsou zmínky o těchto činech velmi sporadické.

Japonci byli ale ve dvacátém století i sami oběťmi. Důsledkem rozpínavé politiky Japonska v třicátých letech byla jak přímá konfrontace se Západem, tak obchodní a palivové embargo ze strany Spojených států amerických. Odvetou byl známý japonský útok na americkou vojenskou základnu v Pearl Harbor 7. 12. 1941, čímž se druhá světová válka rozšířila definitivně do celého světa. Odvetou byl známý japonský útok na americkou vojenskou základnu v Pearl Harbor 7. 12. 1941, čímž se druhá světová válka rozšířila definitivně do celého světa. A tato válka se v Japonsku z určité perspektivy i uzavřela, a to použitím dodnes nejděsivější známé zbraně – atomové bomby. Města Hirošima a Nagasaki byla prakticky srovnána se zemí a jejich jména se stala symbolem jedné z největších tragédií nejen dvacátého století. Zničených měst bylo v poválečném Japonsku ale mnohem více. Například hlavní město Tokio bylo bombardováním zcela zpustošeno, o život přišlo kolem 100 000 obyvatel. Přes tuto prohru i pokoření, podpořené ještě poválečnou americkou okupací, se Japonsko neuvěřitelně rychle postavilo na nohy a znovu vybudované Tokio představovalo jakéhosi Fénixe povstavšího z popela. Díky obrovskému pracovnímu nasazení obyvatel představovalo Japonsko už koncem šedesátých let minulého století třetí nejsilnější ekonomiku světa. Pozoruhodné nebylo jen bohatnutí země, ale i fakt, že zde nevznikly velké sociální rozdíly, ale naopak se utvořila silná střední třída. Tento fakt přispěl i k velmi nízké kriminalitě; Japonsko dlouhodobě patří k jedné z nejbezpečnějších zemí světa.

Japonská urputnost a zaměřenost na výkon ale má i svou odvrácenou tvář. Přestože Japonci velice ctí hodnotu rodiny, většina mužů v produktivním věku tráví velkou část života v práci. Tradičně oddělené role muže a ženy v rodině přestávají moderním Japoncům vyhovovat a dnešní Japonsko bojuje s rostoucí rozvodovostí. Hovoří se například o specifickém fenoménu nure očiba („mokré spadlé listy“), který popisuje situaci rozvodu v důchodovém věku, kdy muž přestává pracovat, ocitá se „náhle“ doma, kde ale jeho přítomnost není potřebná, a dochází tak ke střetu dvou světů, který často končí rozvodem. Ve společnosti tak stále přibývá starých lidí, kteří žijí velmi osamoceně.

Nejzávažnějším důsledkem výkonnostního zaměření japonské společnosti je jedna z nejvyšších sebevražedností na světě. A častou příčinou sebevražd, mající dokonce své vlastní jméno „karóši“, je právě přepracovanost. Výmluvné je například japonské přísloví: „Sto dní práce, jeden den radosti.“ Alarmující je sebevražednost u školáků, kteří si pod společenským tlakem nutného perfektního výkonu nedokážou možné selhání představit. Přestože navenek vypadají Japonci velmi vyrovnaně, vnitřní stres je pravděpodobně jejich největším nepřítelem. Promítá se jak do fyzických, tak do psychických nemocí. Léčení duševních nemocí stěžuje navíc fakt, že se je Japonci snaží překonat vlastní urputnou snahou, terapie se zde setkává s mnohem menší odezvou. Síla japonské společnosti se ukazuje být i její největší slabostí.

Japonská společnost je jednou z nejvyspělejších na světě. Přestože zmíněné jevy jsou často spjaty se specifičností japonské kultury, mnohé jsou charakteristické i pro pozdně moderní společnost obecně. Rychlost a efektivita jsou zaklínadly naší doby a z hlediska těchto kritérií dosahujeme impozantních výsledků. Japonská zkušenost poukazuje na to, že společné lidské úsilí dokáže ze sutin ze dne na den opět vztyčit město. Na druhou stranu ale varuje i před tím, že moderní výkonnostní společnost přináší blahobyt tělu, ale ubíjí duši.