Protiklady japonské společnosti | Markéta Sedláčková
Protiklady japonské společnosti | Markéta Sedláčková
Japonsko je země moderní, a přesto v mnohém tradiční: je to země
pevného lidského odhodlání i země se zachvívající, země zdvořilých
úsměvů i krutých válečníků, země výkonných pracovníků i křehkých duší.
Přestože jsem zde pobyla jen krátkou dobu, učinila na mě hluboký dojem
a dovolte mi, abych se, jakkoli neuměle, o něj s vámi podělila.
Japonská společnost je velmi houževnatá, o čemž svědčí dějiny nejen
dvacátého století. V nejisté době na nejistě pevném povrchu Japonci
stále opakovaně dokazují, že krize je zejména šancí k úspěchu. Do
dvacátého století vstupovali po čínsko-japonské válce o moc nad Koreou
a strategickým územím jižního Mandžuska, v níž díky své moderní armádě
zvítězili. Následoval také vojenský triumf v rusko-japonské válce
v letech 1904–1905. S vojenskými úspěchy byl spojen i úspěch ekonomický,
rychle se rozvíjel zejména těžký průmysl. Industriální vzestup
pokračoval i v dalších letech, během první světové války Japonsko
dodávalo velké množství munice například Británii, ale rozšiřovalo svůj
obchod i na asijské trhy. Na počátku dvacátého století představovalo
respektovanou světovou velmoc.
V roce 1923 ale přišla rána v podobně rozsáhlého zemětřesení, jež
zasáhlo především hlavní město Tokio a vyžádalo si více než 100 000
lidských životů. Přestože se jednalo o tak obrovskou katastrofu, Japonci
se k ní postavili s nebývalou vervou a na sutinách starého Tokia
vystavěli na svou dobu velmi moderní metropoli. K podobně rozsáhlému
zemětřesení, které bylo označeno za jednu z nejdražších katastrof
v dějinách, došlo také v nedávné době: v roce 2011 propuklo zemětřesení
u pobřeží severovýchodního Japonska. Kromě destrukce mnoha budov
vyvolalo až čtyřicetimetrovou vlnu tsunami, která částečně poškodila
i jadernou elektrárnu ve Fukušimě. Tentokrát se do obnovy zapojilo velké
množství dobrovolníků, a přestože dobrovolnictví nemá v Japonsku příliš
velkou tradici, dokázala se japonská společnost pevně semknout a čelit
přírodní katastrofě společně. Vedle výstavby moderních budov měla velkou
důležitost i rekonstrukce starých chrámů. Přítomnost chrámů krčících se
ve stínu mrakodrapů působí v supermoderním městě podivně, poukazuje ale
na důležité místo tradiční kultury.
Se snoubením moderního a tradičního se v Japonsku setkáváme prakticky
na každém kroku. V rychlovlaku šinkazen na výklopném stolku pojídá
mladý muž sushi, samozřejmě pomocí hůlek, v parku můžeme o víkendu
potkat dívku v kimonu a sandálech, třímající nejnovější model iphonu,
nebo v metru seriózní muže v perfektně padnoucích oblecích, čtoucí
komiksové plátky (manga). Při návštěvě japonské restaurace se nesmíte
divit, budete-li požádáni, abyste se zuli, přestože v obleku či kostýmku
a v ponožkách se Evropan ve veřejném prostoru může cítít opravdu
nesvůj. Na druhou stranu tím vcházíte do výjimečného prostoru, neboť
Japonci jsou prý „otevření a upřímní, pouze když jsou bez bot“.
Upřímnost se totiž v japonské kultuře utkává se zdvořilostí. Zdvořilost
při jednání s druhým je velmi příjemná, ale ve chvíli, kdy zjistíte, že
Japonci kývají hlavou stále a „ano“ říkají na všechny vaše otázky,
protože „ne“ je nezdvořilé, pocítíte i jistá negativa.
Se zdvořilostí souvisí i japonská jemnost a elegance. Na veřejnosti
jsou všichni vždy dobře upraveni, namačkávači do tokijských vlaků mají
elegantní bílé rukavičky stejně jako strojvůdci, podávané jídlo je vždy
umně až umělecky naaranžováno.
Tato jemnost a uhlazenost ovšem kontrastuje s krutostmi, kterých byla
tato společnost schopna při svých válečných taženích. Ve třicátých
letech minulého století v Japonsku zesílil militarismus, prosazovaný
generály a admirály, kteří nabádali k podmanění sousedních asijských
zemí. V roce 1931 Japonsko obsadilo Mandžusko a v roce 1936, za podpory
ultrapravicových skupin, provedla armáda puč v Tokiu. O rok později
vypukla válka proti Číně, v níž došlo k tzv. Nankingskému masakru –
japonští vojáci zabili 150 až 300 000 civilistů. Oproti například
německým válečným zločinům, o kterých německá společnost hovoří velmi
otevřeně, je japonská válečná brutalita stále choulostivým tématem,
i v učebnicích jsou zmínky o těchto činech velmi sporadické.
Japonci byli ale ve dvacátém století i sami oběťmi. Důsledkem
rozpínavé politiky Japonska v třicátých letech byla jak přímá
konfrontace se Západem, tak obchodní a palivové embargo ze strany
Spojených států amerických. Odvetou byl známý japonský útok na americkou
vojenskou základnu v Pearl Harbor 7. 12. 1941, čímž se druhá světová
válka rozšířila definitivně do celého světa. Odvetou byl známý japonský
útok na americkou vojenskou základnu v Pearl Harbor 7. 12. 1941, čímž se
druhá světová válka rozšířila definitivně do celého světa. A tato válka
se v Japonsku z určité perspektivy i uzavřela, a to použitím dodnes
nejděsivější známé zbraně – atomové bomby. Města Hirošima a Nagasaki
byla prakticky srovnána se zemí a jejich jména se stala symbolem jedné
z největších tragédií nejen dvacátého století. Zničených měst bylo
v poválečném Japonsku ale mnohem více. Například hlavní město Tokio bylo
bombardováním zcela zpustošeno, o život přišlo kolem 100 000 obyvatel.
Přes tuto prohru i pokoření, podpořené ještě poválečnou americkou
okupací, se Japonsko neuvěřitelně rychle postavilo na nohy a znovu
vybudované Tokio představovalo jakéhosi Fénixe povstavšího z popela.
Díky obrovskému pracovnímu nasazení obyvatel představovalo Japonsko už
koncem šedesátých let minulého století třetí nejsilnější ekonomiku
světa. Pozoruhodné nebylo jen bohatnutí země, ale i fakt, že zde
nevznikly velké sociální rozdíly, ale naopak se utvořila silná střední
třída. Tento fakt přispěl i k velmi nízké kriminalitě; Japonsko
dlouhodobě patří k jedné z nejbezpečnějších zemí světa.
Japonská urputnost a zaměřenost na výkon ale má i svou odvrácenou
tvář. Přestože Japonci velice ctí hodnotu rodiny, většina mužů
v produktivním věku tráví velkou část života v práci. Tradičně oddělené
role muže a ženy v rodině přestávají moderním Japoncům vyhovovat
a dnešní Japonsko bojuje s rostoucí rozvodovostí. Hovoří se například
o specifickém fenoménu nure očiba („mokré spadlé listy“), který popisuje
situaci rozvodu v důchodovém věku, kdy muž přestává pracovat, ocitá se
„náhle“ doma, kde ale jeho přítomnost není potřebná, a dochází tak ke
střetu dvou světů, který často končí rozvodem. Ve společnosti tak stále
přibývá starých lidí, kteří žijí velmi osamoceně.
Nejzávažnějším důsledkem výkonnostního zaměření japonské společnosti
je jedna z nejvyšších sebevražedností na světě. A častou příčinou
sebevražd, mající dokonce své vlastní jméno „karóši“, je právě
přepracovanost. Výmluvné je například japonské přísloví: „Sto dní práce,
jeden den radosti.“ Alarmující je sebevražednost u školáků, kteří si
pod společenským tlakem nutného perfektního výkonu nedokážou možné
selhání představit. Přestože navenek vypadají Japonci velmi vyrovnaně,
vnitřní stres je pravděpodobně jejich největším nepřítelem. Promítá se
jak do fyzických, tak do psychických nemocí. Léčení duševních nemocí
stěžuje navíc fakt, že se je Japonci snaží překonat vlastní urputnou
snahou, terapie se zde setkává s mnohem menší odezvou. Síla japonské
společnosti se ukazuje být i její největší slabostí.
Japonská společnost je jednou z nejvyspělejších na světě. Přestože
zmíněné jevy jsou často spjaty se specifičností japonské kultury, mnohé
jsou charakteristické i pro pozdně moderní společnost obecně. Rychlost
a efektivita jsou zaklínadly naší doby a z hlediska těchto kritérií
dosahujeme impozantních výsledků. Japonská zkušenost poukazuje na to, že
společné lidské úsilí dokáže ze sutin ze dne na den opět vztyčit město.
Na druhou stranu ale varuje i před tím, že moderní výkonnostní
společnost přináší blahobyt tělu, ale ubíjí duši.