Prorocké specifikum? [Lukáš Klíma]

O nesnadnosti uchopit fenomén proroctví a odlišit jej např. od věštění se může přesvědčit každý, kdo se o to pokusí s akademickou důsledností. Např. tým českých badatelů, který publikuje ve sbornících, mapujících náboženské fenomény v archaických kulturách, zahrnul věštění a prorokování do jednoho svazku, nazvaného: Věštění a prorokování v archaických kulturách (Hermann a synové, 2006).

Pojednání Dalibora Antalíka, uvedené v tomto sborníku pod názvem: „Divinace v předhelénistické Sýrii“ nabízí možnost jistého rozlišení obou fenoménů na základě rozdělení divinace (získávání informací o budoucnosti nějakým nadpřirozeným způsobem) na induktivní a deduktivní. Induktivní divinace, která rozpoznávala věštebné znamení v situacích, které byla schopna sama navodit, má blíž k tomu, co dnes pojímáme jako věštění. Deduktivní divinace, která se dobírala poznání božské vůle prostřednictvím vidění či slyšení, které je možné zachytit prostřednictvím vnitřního zraku či sluchu, má zase blíž k tomu, jak dnes rozumíme proroctví.

V biblických látkách ovšem dochází k určitému překrytí a na čistě terminologické rovině již tento způsob rozlišení obou fenoménů možný není, protože odborník na induktivní divinaci, který „nazíral“ božskou vůli, měl aramejský titul „chaze“ (vidoucí), jehož hebrejským ekvivalentem je biblické označení pro vidoucího („choze“). Ve Starém zákoně se přitom vidoucí („choze“) vyskytuje několikrát v paralele s prorokem („nabi“ – 2S 24,11; 2Kr 17,13; Iz 29,10; Am 7,12) a je spolu s druhým, častějším označením pro vidoucího – „roe“ pojímán jako synonymní výraz pro proroka. Specialista na druhý typ divinace, na divinaci deduktivní, je v syrské akkadštině označován jako „oznamovač“ („nabu“), což je ekvivalentní výraz pro nejčastější hebrejské označení proroka – „nabi“.

Terminologická rovina v biblických látkách tedy zřetelné rozlišení mezi činností těchto dvou náboženských specialistů (věštce jako vidoucího a proroka jako oznamovače) neumožňuje, protože „vidoucí“ je prostě jiný (patrně starší) způsob označení „proroka“. Příznačný je v této souvislosti verš 1S 9,9: „Když se dříve někdo v Izraeli šel dotazovat Boha, říkal: ,Nuže, pojďme k vidoucímu.ʻ Dnešní prorok se dříve nazýval vidoucí.“ Převládající biblické označení „prorok“ („nabi“), které namnoze překrylo jiná označení pro různé druhy specialistů na divinaci, vedlo k zevšeobecnění prorocké činnosti a k její pojmové nivelizaci. Titulem „proroci“ jsou tak např. označeni i praotci Abraham, Izák a Jákob-Izrael (Ž 105,15) stejně jako Mojžíš (Dt 34,10) a podobně i sedmdesát izraelských starších, kteří prorokovali (Nu 11,25–29). S tím také souvisí praktická nemožnost nějakého vnějšího rozlišení mezi pravým a falešným prorokem.

Provázanost mezi věštěním a prorokováním zmiňuje také Lexikon náboženství (Franz König, Hans Waldenfels, VICTORIA PUBLISHING, 1994), když uvádí, že „silná intuitivně extatická mantika (věštění) vázaná na osobu je doložena především v kanaánském prostoru (Mari), odkud nalezla v 9.–7. stol. př. n. l. napodobení v celém staroorientálním prostoru. Tím nabylo starozákonní proroctví mnohotvárnost forem zjevení i spojení s kultem a královským dvorem“ (s. 433).

Na vnější podobnost magických a prorockých symbolických úkonů upozorňuje Rüdiger Schmitt ve stati Magie ve službě prorockého zvěstování (Magie im Dienste prophetischer Verkündigung, in WIBILEX – www.bibelwissenschaft.de/wibilex): „Magicko-rituálně symbolické jednání skrze proroky hraje závažnou roli v prorockém zvěstování, jak to ukazují mnohé symbolické úkony, které jsou tradovány především o proroku Ezechieli a Jeremjášovi, ale také Ozeášovi (Oz 1,2–93,1–5) a Izajášovi (Iz 7,3 8,1–4 20,1–6). Prorocké symbolické jednání se strukturálně neliší od terapeutické magie. Někdy se dokonce jedná o vysloveně poškozovací kouzelnické rituály, jak to ukazuje především Jeremjášova adaptace původně pro krále vyhrazeného rituálu zničení nepřátel rozbitím hliněné nádoby, která reprezentovala protivníky (Ž 2,9), srv. Jr 19,1–10 nebo potopení kletby Babylona do Eufratu, popsané v Jr 51,59–64.“

Pokud chceme prorokování pojímat jako fenomén „profétie“ v nejširším smyslu, musíme si přitom být zároveň vědomi toho, že jsme tento pojem zdědili z klasické řečtiny, ve které toto slovo označuje dar výkladu božské vůle a nenabízí žádné vnější odlišení právě od věštění nebo od prostřednické funkce kněžství. V helénistické době se např. označení „prorok“ (profétés) používalo také pro egyptského velekněze a vyšší třída egyptských kněží byla za Ptolemaiovců nazývána „proroci“ (profétai).

Snad můžeme pro základní vymezení zjednodušeně uvést, že prorok je prostředkující osoba, která sděluje poselství božstva tomu, kdo je sám není schopen od božstva zaslechnout. Takovéto osoby, někdy označované přímo jako „proroci“, jsou ovšem známy v mnoha náboženstvích starověkého Předního východu, včetně sousedních kultur biblického Izraele, o čemž referuje i Starý zákon (např. 1Kr 18,19 – proroci Baalovi a Ašeřini; Jer 27,9 – proroci národů porobených Nebúkadnesarem). Tato rozšířenost prorockého fenoménu zakládá nesnadnost odpovědi na otázku po prorockém specifiku. Konkrétněji řečeno – jak se tedy liší proroci od jiných prostředníků božských poselství, tedy od věštců, kněží, mágů, šamanů, mystiků a vizionářů? Český čtenář se zájmem o tuto problematiku najde poučení v obsáhlé práci Jiřího Hoblíka: Proroci, jejich slova a jejich svět (Vyšehrad, 2009). Zde se jako náznak odpovědi nabízí, že „prorocký projev … specifikuje a zvyšuje důraz na závislost a ovlivněnost ve vztahu k božstvu, na lidskou službu prostředkování božské vůle a na sílu i význam sdělování a sdělovaného“ (s. 31).

Při snaze o rozlišení mezi proroky a jinými náboženskými specialisty, kteří také prostředkují mezi božstvem a ostatními lidmi, se dále nabízí zohlednit motivy, které v definicích proroctví uvádějí současní badatelé: 1. božstvem inspirované projevy ve formě úkonů a myšlenek; 2. aspekty vyvolení a povolání; 3. inspirovaná komunikace s božským světem kvůli sdělení pro někoho dalšího; 4. poselství, které má charakter napomenutí či varování; 5. spontaneita projevu a vědomí poslání.

Právě motiv poslání uvádí Jiří Hoblík jako nábožensky kvalifikované určení proroka. Prorok je podle tohoto určení osoba považovaná „za božstvem pověřenou sdělovat božskou vůli s nárokem na akceptaci takto specifikované osoby a jejího poselství ze strany adresátů“ (s. 41). Ani to ovšem nezakládá takové specifikum proroctví, které by je nějak vymezovalo např. vůči věštění. Naopak, Jiří Hoblík proroctví chápe přímo jako mantiku (věštění) svého druhu, konkrétně jako „teistickou mantiku specialistů, založenou na intuitivní inspiraci, která se může obejít bez technických prostředků či odvozování jevů ve světě“ (s. 42). Jako doplnění tohoto pojetí pak ještě uvádí, že pro hebrejské proroctví namnoze platí jeho emancipace od závislosti na okruhu klientů.

Z výše uvedeného lze vyvodit, že proroctví jako náboženský fenomén starověkého Předního východu je od věštění a jiných magických praktik odlišitelný až v rámci následných monoteistických náboženských dějin, které odtud vyplývají, tedy v rámci judaismu, křesťanství a islámu. O tom, že se možnost tohoto odlišení nenachází na terminologické rovině, bylo již pojednáno.

Podle klasického díla Gerharda von Rada Theologie des Alten Testaments (Band II – Die Theologie der prophetischen Überlieferungen Israels) začíná fenomén izraelského proroctví, které je vázáno na Hospodina, v 9. století s Elijášem a Elíšou. „Přímá vývojová linie, která se dříve táhla od skupin extatiků (1S 10,5.10) přes Samuela a Elijáše až k Izajášovi a Jeremjášovi, je už déle rozpoznávána jako nepřípustné zjednodušení.“ (s. 16)

Podstatným rozdílem Hospodinových proroků oproti ostatním prorokům starověkého Předního východu (viz např. prorocké zprávy ze starobabylonského města Mari) je jejich pozice, kterou zaujímají vůči oficiálním státním a náboženským představitelům, především vůči králům a kněžím (viz např. konfrontaci proroka Ámose s knězem Amasjášem, Am 7,10–17).

Hospodinovi proroci, oproti prorokům kultickým a dvorským, představují často velmi nepopulární, opoziční hlas, a jsou proto za svá proroctví perzekuováni. Z tohoto hlediska můžeme pak v biblických látkách rozlišovat dvojí druh proroků – ty, kteří zastávají prorocký úřad (1Kr 22,6), a ty, kteří se stávají proroky na základě svého poslání (Iz 6,8). Při střetu těchto dvou prorockých tipů se pro specifikaci Hospodinova proroka mělo uplatňovat „pravidlo“, které uvádí prorok Jeremjáš: „Prorok, který prorokoval o pokoji, byl uznán za proroka, kterého poslal Hospodin, až když došlo na slovo tohoto proroka.“ (Jr 28,9)

Autor je evangelický farář, člen redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout