Prorocká tradice dosahující ze starého Izraele do českých dějin (Jiří Hoblík)

Jiří Hoblík

Od biblických proroků k prorokovanému mesiáši

Proroci se nejvíce zabydleli v Hebrejské bibli. Proto je známe především jako proroky literární, jako postavy, o nichž čteme. Od některých z nich se dokonce odvozují celé biblické knihy, i když je jako takové nesepsali; pokud vůbec co napsali. Proroci především promlouvali – a jejich promluvy se zaznamenávaly. A až po nějakém čase se tyto záznamy staly východisky prorockých knih. Ty pak poprávu dostaly jména historických proroků (pochybnosti o historicitě se týkají nanejvýš Abdijáše, Jonáše a Malachiáše; Daniel není svou povahou prorocká kniha). Což ale neznamená, že není dobré vědět, že něco jiného znamená prorok Jeremjáš a něco jiného zase kniha Jeremjáš.

V dobách, kdy už prorocké knihy byly více či méně hotové, za časů raného judaismu, se rozvinulo očekávání mesiáše a toto očekávání získávalo motivaci a živiny především z prorockých knih. Mesiánská očekávání ovšem z hebrejské literatury vybírala to, co jim samým bylo blízké. Těžko totiž o mesiáši mohly vypovídat třeba prorocké obžaloby králů. Mesiánská proroctví bývala aplikována na svého času aktuální očekávání budoucích věcí, až se stalo, že jedna z historických osobností (Ježíš) byla ztotožněna s předmětem očekávání. A to tak, že začala být nejen za mesiáše považována, nýbrž mesiánká „proroctví“ s ní byla spojována s takovou intenzitou a zájmem, že v judaismu 1. století vznikl a rozvinul se jeden ze základních podnětů křesťanského hnutí, a sice ze spojení tradiční myšlenky (prorockého zaslíbení) a čerstvé vzpomínky (na Ježíše). Už první generace křesťanů v návaznosti na ranou židovskou tradici učinila z prorokovaného mesiáše jeden z důležitých motivů (J 1,45; Sk 10,34; 1Pt 1,10).

Tento vývoj měl dva závažné důsledky. Především se představa prorokovaného mesiáše Ježíše stala konstantou dějin křesťanství vůbec („jenž prorokován jest“), a to i po staletích a to i v nejrůznějších krajinách světa. Což svědčí o obrovské síle tradice.

Zadruhé, z hebrejských proroků se v představách křesťanů stali takřka jen ti, kdo předpovídali mesiáše. A navíc, protože představa mesiáše už v raném judaismu měla zčásti prorocké rysy, začal být rovněž Ježíš považován za proroka, vlastně za prorokovaného proroka. Což mimo jiné znamenalo: za proroka, jímž dějiny profétie vrcholí a popřípadě i končí. Zde se omezme jen na drobný příklad: Mnoho zmínek prorokovaného mesiáše Ježíše anebo Ježíše jako proroka najdeme už jen v českých reformačních postilách. Jan Hus třeba v homilii pro druhou advetní neděli na text L 21,25–33 píše: „A to prorokoval jest Kristus, řka napřed učedlníkům, Mt 24,4–5 a 24: Vizte, ať nižádný vás nesvede, nebť mnozí přijdu ve jméno mé, řkúce: Já jsem Kristus! a mnohé svedu.“

Motiv prorokovaného proroka počítá s jakousi prorockou následností, která sice skončila, nicméně na ni navazuje sukcese interpretů. (Podle Jáchyma z Fiore dar duchovního rozumění Písmu nahradil někdejší prorockou schopnost.) A tak mohli proroci „žít“ i v českých zemích, ač v podobě, v níž by se třeba historický Izajáš příliš nepoznával.

S těmito předznamenáními pokračovala křesťansky transformovaná prorocká tradice mezi vzdělanci i v lidové zbožnosti a reagovala na dějinné krize. Ve středověku ale profétii asociovala i mystika. Hildegarda z Bingenu (1098–1179) byla nazývána prorokyní – ve smyslu Bohem pověřené Boží mluvčí.

Česká lidová profétie

Pro křesťanskou tradici je příznačná tendence pod pojem profétie zahrnovat nejrůznější analogické jevy. Pozorovat ji můžeme i v českých dějinách a to se nakonec v mezích možností doby kolem přelomu 19. a 20. století odrazilo v pokusech o historické shrnutí. S prvním z nich přišel literární historik Ferdinand Menčík (1853–1916), který vydal půvabnou knížku Česká proroctví (1879, 2. vyd. 1914), a s druhým o něco známější kulturní historik Čeněk Zíbrt (1864–1932): Zlatý jelen na pražském mostě, Slepý mládenec, Sibylla a jiná proroctví staročeská (1911). Obě knihy považuji za výzvu k novému soustavnému zpracování tématu, jež zde mohu jen nastínit v několika bodech.

Především vyjděme z toho, že prve zmíněné lidové mentalitě vycházely vstříc předpovědi, zaštítěné jakousi asociací s biblickými prorky. Ale zájem o proroctví také biblický rámec přesahoval. Zejména tu myslíme na takzvaná sibylská proroctví. Ta mají původ v antice, kdy se některé věštby bájné Sibyle připisovaly. V Čechách se sibylské proroctví objevuje v Zebererově rukopisu Dalimilovy kroniky z roku 1459. (O tomto zápisu se zmiňuje Josef Jugmann.) Vlastní českou analogií je kněžna Libuše, kterou již Kosmas považoval za prorokyni (ač spíše zosobňuje pohanskou věštkyni, ženskou personifikaci pohanské věštecké praxe, pěstované v předkřesťanském Libušíně).

Během 19. století v českém, ale i v česko-německém prostředí zájem vzbuzovala pražská Sibyla, považovaná za komtesu a údajně žijící v 17. století, opředena legendami a předpovídající prý nejrůznější historické události, jako třeba Francouzskou revoluci. Což je ovšem jen zpětná projekce věštby (vaticinium ex eventu). V návaznosti na to o ní nedávno psal německý spisovatel Manfred Böckl (Pražská Sibyla: Věštby a proroctví tajemné komtesy, český překlad 2008). To je ale jen jeden z příkladů významu „proroctví“ pro soudobou náboženskou a z náboženství čerpající popkulturu (srv. Nejznámější evropští proroci a jejich předpovědi pro třetí tisíciletí, německy 2007).

V novověku začaly také kolovat zprávy o jakémsi „slepém mládenci“, který podle pověsti žil již ve 14. století (a údajně se setkal s Karlem IV.) a zdá se být Sibyliným dvojníkem, předpovídajícím například vládu Jiřího z Poděbrad. Slepý mládenec připomíná thébského slepého věštce Teiresiada, který se stal prototypem „slepých proroků“ pro starořecké, ale i pro pozdější spisovatele (Dante, Milton, Eliot). Přímo v Česku má řadu asociací (byl ztotožňován s tvůrcem pražského orloje, J. K. Tyl o něm napsal divadelní hru, Vlasta Burian o něm zpíval písničku, Jan Karafiát o něm v Broučkově pozůstalosti vypravuje pohádku o tom, jak se slepý mládenec ženil).

V 16. století zase utrakvistický farář Jan Štelcar Želetavský (1530–1596) zaznamenal předpověď jakéhosi sedláka o soužení před soudným dnem. Zčásti jí odpovídá „proroctví“ sedláka Havlase Pavlaty z Vysokého nad Jizerou, pocházející údajně z roku 1500. Časové zařazení se ale dnes zdá nejisté. Čteme zde, jak se Havlas Pavlata (podobně jako kdysi biblický Jákob) loučí se syny na smrtelném loži a předpovídá takové množství pohrom mravních, živelných i vojenských, že by v nich Čechy ani nemohly obstát. Češi jsou také za tyto očekávané Boží tresty sami vinni. Nakonec se prý ale má stát králem drážďanský kníže, který dostane jméno Anabestas, a za jeho vlády se má Čechám vést dobře až do soudného dne: „... bude dobrý král, pobožný a svatý život povede, i biskup jeho. A nebude tehdáž žádného papeže, ani císaře, ani potom nikdá až do soudného dne.“ Jak vidno, Havlas Pavlata nebyl prořímským křesťanem. Pro nás nyní může přitom posloužit jako jeden z nesčetných příkladů toho, jak v západokřesťanské tradici dochází ke splývání profétie a apokalyptiky. Obsah biblické prorocké tradice se tímto splýváním zamlžuje, nicméně samo je silně ukotveno v knize Zjevení, ztotožňované s proroctvím (srv. Zj 1,3). Zároveň jeho předobrazem byly raně židovské dějinné apokalypsy. Nyní však byli mluvčí považováni za proroky, za legitimní Boží mluvčí v souladu s biblickými vzory. To se týkalo i Jana Milíče z Kroměříže (v podání Matěje z Janova) jako apokalyptického proroka, nového Elijáše, proroka v linii proroků biblických. Do Čech již v předhusitském období pronikaly spisy tohoto ražení (což ukazuje kniha historičky Pavlíny Cermanové Čechy na konci věků, 2013), dokládající (eschatologickou, popř. až apokalyptickou) zaměřenost středověké mentality na poslední věci, v některých kontextech nanejvýš silnou. Nejen jednotliví autoři, ale i tato mentalita vysvětluje oblibu profétie. Byla to obecně srozumitelná kategorie, dovolující vykládat nejrůznější dějinné události. Kupříkladu podle Jakoubka ze Stříbra je třeba Jana Husa považovat za proroka, který odhalil úlohu antikrista a byl ve své prorocké roli potvrzen svou mučednickou smrtí.

V této souvislosti bychom chtěli upozornit rovněž na knihu historika Vladimíra Urbánka Eschatologie, vědění a politika: Příspěvek k dějinám myšlení pobělohorského exilu (2008), upozorňující na českého luterského teologa a lékaře Paula Felgenhauera (1593–1677), který sepisoval nábožensko-politické traktáty, odvolávající se na profétii, čerpající z apokalyptiky. Ve 20. letech 17. století obhajovaly česko-falcké spojenectví a v 50. letech se zaměřovaly na příchod mesiáše. V této souvislosti Felgenhauer například ve staroměstské exekuci z roku 1621 spatřoval předzvěst pádu Svaté říše římské. (Politické a dějinné motivy byly rovněž přítomny v „proroctvích“ daleko známější polské vizionářky Kristiny Poniatowské [1610–1644] a bratrského vizionáře Mikuláše Drabíka [1588–1671], jejichž vidění se věnoval J. A. Komenský.)

Dějinami křesťanství k současnosti

Z hlediska vlastního křesťanského dějinného pochopení se starověká tradiční situace zásadně změnila nejen naplněním proroctví v osobě Ježíše Krista, ale také letnicemi, sesláním Ducha. Duch přitom už od časů staroizraelských asocioval proroctví (srv. např. 1S 10,10; 2Kr 2,16; 2Pa 20,14; Oz 9,7; Jl 3,1 n.), takže se od první generace křesťanů nabízelo prorockého ducha hledat přímo v církvi (1K 14,3).

Přesto zůstává zásadní a zároveň záludná otázka, jaký vliv měly dějiny profétie na dějiny křesťanství, na dějiny Západu, na dějiny českých zemí i na naši dobu. Neusilujeme o to tuto otázku zodpovědět. Chceme se jí jen dotknout, abychom si uvědomili, že příklady, o nichž tu uvažujeme, vyznačují cestu, na níž si slovo „prorok“ udržovalo svou oblibu i renomé. (Nehledě na dalekosáhlé zamlžování.)

Pokud se ale někdo dovolává kritického myšlení, neměl by pohrdat kritickým zkoumáním profétie, jímž se zabývá moderní biblistika (spíše ale jen v cizině). Na ní se ovšem ukazuje závažná obtíž, která spočívá v propasti mezi prostým a někdy k naivitě inklinujícím čtením Bible a mezi kritickým studiem, které je náročné a jehož výsledky jsou stále otevřeny a nesnadno sdělitelné.

Z mého hlediska se studium hebrejské profétie zdá daleko zajímavější než se ptát na její analogie přímo v našem západoevropském a středoevropském prostoru. Zde se totiž často stává, že někdo bývá označen čestným titulem „prorok“ anebo něčí řeč je hodnocena jako „prorocká“. Což jsou ovšem jen pochvalné metafory s vágním obsahem.

Poukažme ovšem ještě na prostředí pentekostálního křesťanství, v němž se někdy pěstuje proroctví jako jeden z „darů Ducha“. (Zvláštním úkazem se roku 1962 stalo „proroctví“ Josefa Konderly [1891–1966] z Těšína: „Já tento kraj zničím, ale vás z něho vyvedu“, v jehož důsledku se dvě stě letničních rodin po roce 1968 přestěhovalo do Bieszczad na polsko-ukrajinském pomezí.) A na to, že stálé autoritě se mezi adventisty sedmého dne těší Ellen Whiteová (1827–1915), považovaná za prorokyni.

Zřejmě významnější jsou však prorocká hnutí v mimoevropských kulturách. O nich již existuje mnoho odborných prací. Speciálně afrikánská hnutí jsem se pokusil nastínit ve studii „Africká prorocká hnutí“, která má vyjít v prvním letošním čísle časopisu Dingir. U nich můžeme pozorovat míšení biblického vlivu s domácími kulturními tradicemi, ale i s politickými zájmy, a přitom se jedná o velmi významný prvek svébytného afrického křesťanství, z něhož vyrůstá zcela zvláštní okruh církví (vedle protestantismu, katolicismu, evangelikalismu apod.).

Jakou cestu k proféii si však může hledat klasické křesťanství? Ačkoli pochybuji o možnostech zkoumání prorocké literatury v českém prostředí, považuji je za možné, nezbytné a užitečné. Může nás přivádět ke starobylým myšlenkám, ale tím i k novým podnětům pro naše vlastní uvažování. Vezměme si, že nás stále znovu znepokojují politické a společenské zlořády, prolhanost a podvodnost politických činitelů, všímáme si i neštěstí, které postihuje lidi na celém světě (i když neříkám, že si toho všímáme dostatečně). Je toho tolik, že to vše nedokážeme myšlenkově zpracovat, natožpak si s tím poradit. Jako by nezbývalo než jen bez přestání i bez vyústění se svými úvahami a řečmi přecházet od problému k problému. Sociální sítě to pak jen eskalují a způsobují, že cokoli řekneme, zestárne ještě před vyslovením.

Staří izraelští proroci ale nepotřebovali mnoho slov, aby lidem ukázali, co a proč se děje vskrytu, v hlubinách lidských dějů, a co se jich přitom akutně týká. Mluvili o budoucnosti v nárysech a budoucnost nečinili uchopitelnou, ukazovali ji vzhledem k dosavadním událostem a tendencím a zároveň otevřenou pro Boží jednání. Má takový způsob uvažování dnes své uplatnění? Ne že by jej nebylo zapotřebí. Ale jak si vůbec smysl pro Boží jednání vypěstovat, aby se ze slova „Bůh“ nestávala jen myšlenková rekvizita pro kostelní použití?

Autor vyučuje religionistiku, etiku a filosofii náboženství na Filozofické fakultě UJEP v Ústí n. L.

Vytisknout