Proměny Bílé hory v průběhu století | Jiří Mikulec

Historické události, alespoň ty významné, neodeznívají do ztracena poté, co se odehrají. Většinou mívají svůj „druhý život“, který poznamenává historické vědomí celých generací, ale někdy se odráží i v politickém a společenském dění. To je případ bitvy na Bílé hoře, která 8. listopadu 1620 krvavě ukončila stavovské povstání. České země a jejich společnost pak musely projít velkými proměnami. Vedle bezprostředních trestů (popravy, věznění, vypovídání ze země, majetkové konfiskace) došlo k silnému upevnění panovnické moci v českém státě a k jeho plošné rekatolizaci; naprostá většina obyvatelstva (odhaduje se 80–90 %) byla nucena přejít od některého z nekatolických vyznání k římskému katolicismu.

Symbolem všech těchto změn se stala právě bělohorská bitva. Není tedy divu, že během čtyř století, která od ní již uplynula, byla velkým tématem nejen pro historiky, ale i pro politiky, náboženské myslitele, filosofy, a vlastně i pro všechny zájemce o dějiny. Vzniklo několik jejích pojetí a každé odráželo nějaké představy, touhy, potřeby, ale někdy i komplexy těch, kdo je šířili. Z pozice nekonfesního historika raného novověku se pokusím v krátkosti představit proměny pohledu na Bílou horu, které byly ovlivněny náboženským, společenským i politickým vývojem českých zemí.

Bílá hora ve dvou stoletích po Bílé hoře

První pojetí Bílé hory vznikala bezprostředně po této události, ve vírech jejích dopadů. Pro poražené se pochopitelně jednalo o katastrofu, například Mikuláš Dačický z Heslova psal, že tu byla „potracena starobylá chvála česká“ a pak přišla „zhouba a žalost převeliká“. Porážka pro něho představovala Boží trest za úpadek společnosti, za její pýchu, nesvornost, nespravedlnosti. Pavel Skála ze Zhoře, který shromáždil řadu cenných dobových zpráv o bitvě samé, ji charakterizoval jako událost, kterou „uvalila se na týž národ a vlast naši bída, pád a potlačení dokonalé“. V pozoruhodném přehledu náboženského útlaku, který vznikl v okruhu Jana Amose Komenského (Historie o těžkých protivenstvích církve české) se porážka na Bílé hoře stává počátkem bezuzdného násilí vítězů na poražených a nekonečného náboženského útisku. Pojetí Bílé hory jako jednoznačné tragédie zaznívalo jak v exilovém prostředí, tak i na domácí půdě mezi těmi, kdo alespoň ve svých srdcích odmítali katolické náboženství a nesmířili se s proměnami, které nová doba přinesla.

Pro druhou stranu, zastupovanou katolickými publicisty a posléze historiky, byla bělohorská bitva jasným vítězstvím – vítězstvím nad rebely, kteří se vzbouřili proti králi Matyášovi a nespravedlivě sesadili z trůnu již řádně přijatého a korunovaného krále Ferdinanda II. A samozřejmě i vítězstvím katolictví nad dvousetletou tradicí vícevěří v českých zemích. V této obecné spokojenosti s bělohorskou bitvou občas zaznívaly i další tóny, většinou ovlivněné barokním vlastenectvím jednotlivých autorů. Například Tomáš Pešina z Čechorodu ve své knize o vojenských dějinách Moravy vzdal hold statečnosti Moravanů, kteří měli na Bílé hoře padnout téměř do posledního muže. A to přesto, že patřili ke stavovské straně, tedy z jeho pohledu k nepřátelům. Vytvořil tak mýtus, který ze žoldnéřů pocházejících z různých zemí udělal moravské jonáky, a z jednotky, jež se bránila v nevýhodném postavení a včas se vzdala, hromadu mrtvých hrdinů. S dalším, tentokrát hořkým tónem, se setkáme v soukromém a v době vzniku nepublikovatelném textu Bohuslava Balbína, v jeho známé „Obraně“, kterou ovšem autor nazval Rozprava krátká, ale pravdivá o šťastném kdysi, nyní však přeubohém stavu Českého království. Balbín zde z pozice zemského i jazykového vlastenectví popsal řadu problémů své doby, ovšem příčinou oné „přeubohosti“ království pro něj nebyla ani tak bělohorská bitva, jako spíš nerozvážně započatá stavovská „rebelie“.

Při bližším pohledu na život v českých zemích v období baroka je zřejmé, že zdejší obyvatelstvo se s pobělohorskou realitou postupně smířilo. I když nikdy nevymizeli lidé, kteří se tajně hlásili k tradicím nekatolických konfesí, naprostá většina obyvatel přijala římskokatolické vyznání. Rozvinula se zde barokní katolická zbožnost, habsburští panovníci byli uctíváni jako čeští králové, jimž pozemské panování propůjčoval věčný nebeský vládce a zemský patron svatý Václav. A stavovské povstání bylo převážně chápáno jako obrovská chyba. Český politický národ velmi stál o to, aby mu tato vina předků nebyla připomínána a vyčítána. Ostatně to v roce 1709 zakázal Josef I. zvláštním nařízením. Bílá hora tedy pro naprostou většinu domácího obyvatelstva představovala vítězství právoplatného panovníka a spasitelné víry.

Změna hodnot v 19. století

Situace ve vnímání této historické události se změnila v souvislosti s proměnami hodnot ve společnosti na konci 18. století. Osvícenství přineslo náboženskou toleranci a přesunulo víru každého jednotlivce z veřejné sféry do soukromé oblasti, takže nazírání na Bílou horu rázem ztratilo své dosavadní katolické zakotvení. A současně se začal formovat novodobý český národ, který kladl důraz na český jazyk a kulturu. V novém myšlenkovém prostředí se rozvinul i nový přístup k této bitvě, který v podstatě navázal na myšlení těch, kteří byli 8. listopadu 1620 poraženi. V 19. století tak Bílá hora přestala být vítězstvím, stala se porážkou a jednoznačnou katastrofou, symbolem národní nesvornosti a cizácké zvůle. Do pohledu na stavovské povstání opět vstoupily rozjitřené emoce. V souvislosti s politickými ambicemi mladého národa, který se cítil násilně sevřen v mnohonárodnostní monarchii, se tato bitva začala užívat i jako politikum. Projevilo se to již za revoluce v roce 1848, kdy Karel Sabina na pověstné schůzi ve Svatováclavských lázních prohlásil o novém politickém programu, že jím „smazal se sebe náš český národ onu hanbu, jež na něm lpěla od neblahé pohromy na Bílé hoře“. Karel Havlíček Borovský pak razil myšlenku dlouhodobého „odčiňování“ Bílé hory, onu „hanbu“ využil jako zdůvodnění protivídeňského odporu.

Bělohorská tragédie vyhovovala rozmachu české společnosti v průběhu 19. století. Tento emotivní příběh vyprávěl o obrovském neštěstí a o veliké křivdě, kterou český národ utrpěl (samozřejmě bez ohledu na to, že na počátku 17. století ještě národ v moderním slova smyslu neexistoval). Bělohorskou křivdu bylo možné položit vedle křivd, které na sobě pociťovali Češi v rakouském a později v rakousko-uherském státě. I v 19. století se ovšem vyskytovali historikové, pro něž byly na základě studia pramenů uvedené zkratky a zjednodušení složité problematiky nepřijatelné. Jejich postoje však široká veřejnost vnímala v horším případě jako zradu národních zájmů (Václav Vladivoj Tomek v padesátých letech 19. století), v lepším případě pak zůstaly omezeny na odborné prostředí a širší vědomí příliš neovlivnily (Antonín Rezek o několik desetiletí později).

Celkově pojetí Bílé hory jakožto tragédie rezonovalo v 19. století ve většinovém myšlení – bylo tématem pro českou publicistiku, objevovalo se v umělecké tvorbě, v podstatě se stalo jedním z motivů národního života. Příslovečným vyjádřením těchto postojů je nápis na základním kameni Národního divadla z roku 1868, pocházejícím z Řípu: Na Řípu Čech svůj domov vzal, na Bílé Hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal.

Velký příběh českého národa

Význam Bílé hory pro českou politiku a společnost v 19. století je třeba posuzovat v kontextu tehdejšího širšího pohledu na národní minulost. Francouzský filosof Jean-François Lyotard, zařazovaný do proudu postmoderního myšlení, upozorňuje na velká historická vyprávění (označuje je jako metanarace), která si vytvářely moderní národy. Jednalo se o působivé a často dramatické pohledy na dějiny důležité pro jejich vlastní legitimizaci, které posilovaly jejich sebevědomí. Takové „velkovyprávění“ si v 19. století vytvořil i český národ. Patří do něj představa o ideální společnosti Slovanů, kteří se přes svou mírumilovnou povahu museli potýkat s agresivním germánstvím. Jeho součástí je idealizace českého středověkého státu Přemyslovců, jenž dovedl k evropské velikosti Lucemburk Karel IV. A dalšími motivy zde jsou například heroický zápas husitských hrdinů proti celé Evropě, příběh dobrého krále „dvojího lidu“ Jiřího z Poděbrad nebo poukazy na kulturní rozmach renesančních Čech a rudolfínské Prahy. Bílá hora představuje v tomto kontextu tragický tón, dodává obraz zkázy, zmaru, neštěstí, poroby.

Samozřejmě v takovém velkém národním příběhu vůbec nezáleží na historické realitě, fakta a mýty pro něj mají v podstatě srovnatelnou hodnotu, jeho vlastností jsou hrubá historická zkreslení. Teprve ve známém sporu o smysl českých dějin, který započne na sklonku 19. století a potrvá ještě v době první republiky, začnou historikové tento příběh dekonstruovat. Nezahyne však, po nástupu komunistické totality bude přizpůsoben marxistickým schématům a „obohacen“ o třídní boje bude až do roku 1989 součástí povinného ideologického pohledu na české dějiny.

Bělohorská bitva ve 20. století

Po vzniku samostatné Československé republiky bělohorský mýtus se svými tragickými tóny nezmizel, naopak byl využíván pro legitimizaci nových poměrů. Představa o třísetletém pobělohorském útlaku a o nutnosti odčiňovat Bílou horu se stala součástí oficiální československé ideologie. Tyto motivy zazněly například při přípravě pozemkové reformy na počátku dvacátých let, kdy se proti nim vehementně postavil historik Josef Pekař. Ostatně za akt „odčiňování“ bylo považováno již svržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí dne 3. listopadu 1918. Za první republiky zaznívalo ve veřejném prostoru bělohorské trauma především v souvislosti s výročími – například u příležitostí třísetletého výročí bitvy v roce 1920, staroměstské exekuce o rok později, zavraždění Albrechta z Valdštejna 1934, určité reminiscence a aktualizace se objevily i po Mnichovu v roce 1938. Současně se za první republiky formoval levicový výklad, jenž se pak po roce 1945 promítl do terminologie během konfiskací zemědělské půdy Němcům, Maďarům a kolaborantům. Šlo o „odčiňování Bílé hory“, jímž komunisté, ideově vyzbrojeni například tezemi Zdeňka Nejedlého, zařazovali tuto historickou událost do své koncepce „vítězství pracujícího lidu“. V dobové propagandě se například užíval kontrast mezi husitstvím s „lidovou“ podporou a stavovským povstáním, které nevyužilo „pokrokového lidu“ a bylo odsouzeno k neúspěchu.

Bílá hora zůstává v českém historickém vědomí určitým problémem i po pádu totality. Již dávno nejde o citlivé, emocemi nabité a politicky využívané téma, ale stará klišé a zkreslení dějin se na veřejnosti příležitostně objevují. Bylo možné je zachytit například při jednání o církevních restitucích, ve sporech o vystavění kopie mariánského sloupu na Starém Městě pražském, samozřejmě i u příležitosti čtyřsetletého výročí bitvy. I když se moderní dějepisectví snaží již tři desetiletí zprostředkovávat vědecký a pokud možno i nezatížený obraz stavovského povstání, mýtus Bílé hory je u nás pevně zakořeněn a zdá se být nezničitelný.

Autor je historik raného novověku, pracuje v Historickém ústavu AV ČR a na Pedagogické fakultě UK.

Vytisknout