Prof. ThDr. Pavel Filipi (26. 5. 1936–28. 12. 2015) [Ladislav Beneš]

Koncem minulého léta se prof. Filipi cítil po operaci a poměrně dlouhé rekonvalescenci tak dobře, že opět s velkou chutí vstupoval do zimního semestru. Ač svým způsobem nerad, dal se i přesvědčit k tomu, že jeho významné životní jubileum v roce 2016 připomeneme edicí menších prací. Především z oblasti ekumenické teologie, ale i dalšími pracemi z druhého jeho oboru, praktické teologie. Přislíbil, že prosmejčí své zásuvky a počítač a poskytne nám patřičný materiál. Už k tomu nedošlo. Ale nejen z toho důvodu želíme jeho odchodu. Bezmála 49 roků jeho života se váže k práci na teologické fakultě, jejíž byl po dvě období děkanem, o něco více let k práci v církvi a v ekumeně.

Profesor ThDr. Pavel Filipi pocházel z rodiny tolerančních písmáků z vysočinského Telecí. Jeho otec, presbyter Českobratrské církve evangelické, Jan Filipi patřil do kroužku laických žáků prvního starozákoníka tehdejší Husovy fakulty Slavomila C. Daňka. Pavel Filipi Daňkovi později věnoval svou první akademickou práci (Pokus o rozbor dogmatických prvků v exegetickém přístupu a systematických závěrů k exegetickému postupu prof. S.C.Daňka, 1958), hlásil se k jeho teologické škole a i později se Daňkovi publikačně věnoval.

Profesora Filipiho z hlediska odborného charakterizuje ve světě poněkud neobvyklá dvojrole: praktický teolog a ekumenický teolog. Nelze s určitostí říci, která profese byla první či „hlavnější“. Po celý aktivní život ani jednu roli neopustil. Studenti jej znali jako učitele praktických disciplín, v poslední době homiletiky a liturgiky, tak ekumenické teologie a eklesiologie. Právě souhra těchto oborů tvoří jedinečný profil prof. Filipiho. Pravda, za dob studií v 50. letech jej přitahuje teologie systematická a biblická. Ale po nezbytné vojenské službě vstupuje do církevní služby a věnuje se praktické kazatelské činnosti a práci s mládeží.

Do církevní služby však pro nedostatek míst nemohl vstoupit hned, nakrátko se stává pracovníkem Ekumenického institutu na tehdejší Komenského teologické fakultě. Ale pak se stává vikářem a projevuje se více ono druhé ohnisko Filipiho vědecké a pedagogické odbornosti: téměř celé první desetiletí své praxe se aktivně věnuje práci ve Světové křesťanské studentské federaci, která jej zavede do řady evropských zemí a kde navazuje intenzivní ekumenické kontakty. Od dob studií spolupracuje se svým učitelem, Josefem L. Hromádkou, který jej přivádí rovněž k práci tehdejší Křesťanské mírové konference. Filipimu dala nahlédnout do globálních souvislostí křesťanské existence, tváří v tvář jaderné hrozbě a úsilí o mír z pozic křesťanských. To vše je velkou školou dialogu různých myšlenkových proudů, bránícího ideologickým předsudkům a zatuhnutím. Kompetence, která se u Filipiho osvědčí později v rámci evropského a světového ekumenického hnutí, jehož se v budoucnu stane významným aktérem: bude členem Komise pro víru a řád Světové rady církví a zároveň velmi aktivním účastníkem ekumenických rozhovorů v Evropě.

Společenství evangelických církví v Evropě (GEKE), dříve Leuenberské společenství církví, vázalo ale Filipiho pozornost asi nejvíce. Nejde v něm primárně o celosvětové strategie, nýbrž o konkrétní dialogy mezi různými tradicemi, se sousedy, napříč konfesemi v určitém konkrétním prostoru. Zprvu jen spíše střední Evropy, později budou myšlenky ekumenického dialogu a konsensu inspirovat k podobným dohodám, vedoucím ke společenství ve Slovu a svátostech i církve například na Středním východě či v jižní Americe. Filipi klade důraz na tuto ekumenickou práci, neboť dsosti jedinečným způsobem propojuje intenzivní teologickou práci s konkrétní praxí církví. Započal svoji práci v „Jihovýchodní skupině“ na počátku 80. let, členem výkonného výboru GEKE byl v letech 1990-2001, z toho první čtyři roky byl jedním ze dvou prezidentů celé GEKE. Podílel se na přípravě vlastně těch nejdůležitějších dokumentů, které z GEKE máme, např.: „Svátosti – úřad – ordinace“ (1994), představující konsensus více než stovky protestantských církví v těchto otázkách a umožňující realizaci vzájemného společenství. Dále se Filipi podílel na rozhovorech, které započaly na počátku 90. let a ústí ve spis „Církev – lid – stát – národ“ (2001), mající charakteristický podtitul: „protestantský příspěvek ke složitému vztahu“. Vskutku, Evropa po roce 1989 se dostala do těžkých konfliktů, zapříčiněných nečekaným a dramatickým nástupem nacionalismů, které mnohde pomáhaly rozhicovat i církve. Mnohonárodní stát Jugoslávie nebo Slovensko – maďarské vztahy byly dostatečným podnětem k vážné teologické diskusi. Protestantské církve se tu pak pokusily formulovat teologicky odpovědně svůj příspěvek k podobě Evropy, která bude založená na vzájemném respektu a solidaritě. Předtím se Filipi podílel na přípravě dokumentu „Křesťanské svědectví o svobodě“ (1999), velmi rozsáhlý spis, reagující rovněž na aktuální otázky, vzniklé v Evropě pádem komunismu: jak se má křesťanská svoboda k oné nově nabyté, a jaká jsou úskalí. Na všech těchto studiích se ukazuje, jak je myšlenka ekumeny propojená s myšlenkou jednoty a dialogu ve světě, konkrétně v prostoru Evropy. Filipi nikdy neopomněl zdůraznit, že má Evropa nesmírnou odpovědnost vůči chudým, hladovým a pronásledovaným tohoto světa a stojí za to „projektu Evropa“ nejen věnovat pozornost, ale za něj se i modlit.

Filipiho ekumenický zájem, ale i neobvyklá erudice na tomto poli, jakož i literární a pedagogická schopnost, daly vzniknout skutečnému bestselleru: Křesťanstvo“. Podtitul sice naslibuje trhák (Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví), ale knížka se stala standardní učebnicí, která již vyšla čtyřech vydáních, poprvé v roce 1996. Znalost vnitřních myšlenkových motivů, liturgických zvyklostí a naukových důrazů jednotlivých církevních útvarů ukazuje na bohatost křesťanstva, ale zároveň je nezbytným základem ekumenických dialogů. Jim se věnuje druhá kniha, „Církev a církve“ (2000). Filipi se netajil jistým zklamáním: knížka, která představuje velmi náročnou cestu, motivy a způsoby a možnosti realizace ekumenické myšlenky, zůstala poněkud ve stínu. Pro Čechy, žel, příznačné. Ale Filipi nerezignoval. Sice pro svou církev, ale s myšlenkou na setkávání s ostatními, sepsal velmi inspirativního průvodce „Po ekumenickém chodníku“ (2008). Útlá knížečka, ale velmi instruktivní. Je dokladem praktické ekumenické práce v domácím prostředí. Sem můžeme řadit ovšem i významné dokumenty, které byly výsledkem dlouhých rozhovorů zejména s římskokatolickou církví a na kterých se přímo či nepřímo podílel, resp. mohly vzniknout díky němu. Mezi nimi je na prvním místě dohoda o vzájemném uznávání křtu, dohoda o spolupráci v duchovní službě ve vězeňství a v armádě a konec konců i iniciování a organizace prvního kurzu pro nemocniční kaplany.

Podíváme-li se do Filipiho bohaté bibliografie, vidíme, jak se obě ohniska Filipiho práce – prakticko-teologická a ekumenická stále prolínají. A ovlivňují. Neboť život církve se neděje izolovaně, ale odehrává se napořád spolu s ostatními církvemi a uprostřed lidí tohoto světa.

Dobře patrná je tato tendence v oblasti liturgiky. Jak starší knížka o večeři Páně, Hostina chudých (1991), tak učebnice liturgiky Pozvání k oslavě (2011), pojednávají o biblických kořenech, o historických okolnostech vzniku jednotlivých liturgických část, tak o současné praxi. Ale vždy platí zvláštní pozornost ekumenickým aspektům, konkrétně možnostem společného slavení, a to zejména společného slavení stolu Kristova. A možnostem svobodného, korektního a teologicky i ekumenicky odpovědného utváření bohoslužby. V pozadí těchto publikací stojí nevyslovené, ale mnohokrát i při jiných příležitostech vyslovené přání, aby se křesťané různé církevní příslušnosti jednou sešli u Kristova stolu. I to je jeden z významů titulu této učebnice liturgiky – jde o pozvání k oslavě, ke kterému nezve ta či ona církev, ten či onen církevní představitel, ale sám Kristus. A jeho se i v této věci sluší více poslouchati než lidí. Filipi (kupodivu) neztrácel důvěru, že tato situace jednou nastane. Neúnavně o těchto věcech mluvil a získával posluchače napříč konfesními tábory.

Podobné aspekty můžeme nalézt i v homiletice. Když vidíme, že jejím východiskem je biblický přístup, pak jím není proto, že „tak to v protestantismu má být“. Ale proto, že biblický text je nejširší společná základna, v pravdě ekumenická, a „představuje lákavou nabídku nového porozumění a nové praxe“. Výchozí otázka jeho nauky o kázání proto zní, jak číst a vykládat biblické texty, aby ony samy pomohly svým čtenářům porozumět skutečnostem světa, života i sobě samým; jak číst a vykládat biblické texty, aby se staly pozváním k naději, jak prof. Filipi nazval svou učebnici homiletiky. Neboť byl přesvědčen, že bible nabízí nikoli uzavřený, ale otevřený, alternativní, budoucnostní, eschatologický pohled na život a na svět a křesťanské kázání má výsadu tuto nabídku prostředkovat. Sbírka kázání „Kolik zbývá z noci“ (2006) pak dobře ukazuje, jak rozmanitě i velmi srozumitelně Filipi dává zaznít z kazatelny.

Jeden z principů, na který Filipii často odkazoval, a vyzdvihl jej i ve svém proslovu právě při uvedení do úřadu děkana, je Mutua consultatio fratrum (et sororum). Vzájemná porada bratří i sester, hledající společný prospěch Kristovy věci v daném čase a prostoru. Tento starý (a osvědčený) koncilní princip, usiloval Filipi uplatnit ve všem jednání – církve, v ekumeně, ale právě i na fakultě, na univerzitě, v postoji ke světu, nebo v nejužších pracovních a osobních vztazích. Velmi trpěl, musel-li jednat s lidmi tupě zahleděnými do svých schemat a monologů. Jemu šlo o vzájemný dialog, který předem nikoho nevylučuje. Nebrousit si svoji identitu na úkor druhého. Vždyť žádný jedinec, (a ani církev), není obdařen všemi charismaty, aby sám mohl rozhodovat, už vůbec ne rozhodovat o druhých. Je třeba pozorně naslouchat, pozorně číst, metodicky jasně volit cestu porozumění.

Snad proto si lze všimnout, že celá řada studií a knih, není vlastně jen souhrnem výsledků bádání, stanovením, jak věci jsou, ale daleko více návodem, jak o daném problému přemýšlet. Tím autor odkrývá své nejhlubší motivy, jak s daným fenoménem (nebo třeba historickou postavou, autorem) nakládá či hodlá naložit, jaký přístup zvolí. Pro autora je tento způsob nebezpečným, pro čtenáře a nás žáky je to však skutečné „pozvání na cestu“. Ne náhodou propůjčil svým učebnicím homiletiky a liturgiky titul „pozvání“. Ne, to nepatří k Filipiho pedagogickým ambicím, aby prostředkoval „nauku“ Ale daleko spíše zve na cestu, na které je možné uvidět sebe, život i svět ještě z jiné než svojí zabedněné a omezené perspektivy.

Tyto přístupy, ověřené dlouholetou ekumenickou zkušeností a teologickou prací, dostaly docela konkrétní podobu v projektu ve světě zatím unikátním: Filipi před více než patnácti lety inicioval ustavení synodu leuenberských církví v České republice. Aby alespoň ty církve v naší zemi, které mohou, vedly spolu vzájemné rozhovory, vydávaly vzájemný počet ze svých aktivit, radily se o další cestě. Ne bez ohledu, ale s ohledem na druhé. Velmi Filipimu záleželo na tom, aby jím navržený jednací řád umožňoval rovnost všech zúčastněných, ať přicházejí z církve velké, jak chtějí. A aby nedocházelo k tomu, že slabší a menší bude přehlasován větším. To nepovažoval za příliš demokratické. Z teologických důvodů měl za to, že neplatí právo silnějšího, ale právo slabšího.

Snad i proto se Filipi dlouhodobě věnoval rovněž otázkám služby potřebným, diakonii. Podporoval spolupráci Evangelické teologické fakulty s Vyšší odbornou školou sociálně pedagogickou JABOK, významně se podílel na zřízení bakalářského oboru Pastorační a sociální práce. V souvislosti s tím začal v posledních, opravdu posledních několika letech pracovat na disciplíně v našem prostředí nové, na teologii diakonie a vedl na ETF kurz s tímto názvem. Lidi o hladu, bez vody, lidi trpící válkami a na útěku, trápící se bolestmi duše i těla mu velmi leželi na srdci. Protože leželi obzvláštní mírou na srdci i Ježíši Kristu.

Pavel Filipi často mluvil o lásce Boží, která překonává hranice – mezi lidmi, národy, mocnými i bezmocnými, zdravými a nemocnými. Neboť víme, že v Ježíši Kristu je tato láska věrná a vytrvalá, přes všechna lidská selhání a protivenství, až za hranice hrobu. Deo gratias!

Vytisknout