Proč to Přemysl Pitter vlastně dělal? (Monika Žárská)
Monika
Žárská
V dohledné
době vznikne sborník textů, které byly připraveny pro konferenci
„Čím je nám dnes Přemysl Pitter“. Konala se 12. září 2015
v budově Akademie věd v ulici Na Florenci. Sborník vydá
Nadační fond Přemysla Pittra a Olgy Fierzové v řadě
Hovory, zřejmě jako sešit č. 18.
Letos,
v roce 120. výročí narození Přemysla Pittra, se konaly
vzpomínkové akce zaměřené na toto jubileum, scházel mi však
program, který by se hlouběji věnoval Pittrově motivaci. Proč to
všechno, zač si ho dnes vážíme a pamětníci na to s láskou
a úctou vzpomínají, vlastně dělal? Nápad uspořádat na přelomu
léta a podzimu, hned po prázdninách, malou konferenci, vznikl
zhruba před rokem, a nemohla jsem tehdy ještě vědět, že se
strefíme přesně do období vypjatých debat o přijímání
uprchlíků a hovořit o Pittrovi že bude naléhavě nutné, i kdyby
toho výročí jeho narození nebylo. Každý, kdo chce mít přehled
o fenoménu uprchlíků na našem území v 20. století, musí
o Pittrovi vědět; není možné opominout jeho velkou záchrannou
„Akci Zámky“ (1945–47), nehledě na to, že už před válkou
pomáhal demokratům prchajícím před Hitlerem. Po útěku před
komunistickým pronásledováním pak pečoval téměř deset let o
uprchlíky v táboře Valka u Norimberku. Dá se říci, že o
praktickém zvládání pomoci uprchlíkům toho věděl jako ve
střední Evropě málokdo.
Na
začátku plánování konference bylo záměrem Miroslava Matouše
připravit příspěvek o Pittrově křesťanském komunismu.
Okamžitě souhlasil s tím, aby v jeho sousedství byla
přednáška o utopii, já totiž nedokážu o komunismu, i v jeho
zdánlivě neškodných formách, uvažovat jinak než jako o utopii.
Vzpomněla jsem si na to, že prvkem utopie v myšlení Přemysla
Pittra se před několika lety zabýval Petr Bláha, vyučující
filosofie na univerzitě v Ústí nad Labem, a požádala jsem o
přednášku jeho.
Že
jsme konferenci pojmenovali „Čím je nám dnes Přemysl Pitter“,
způsobil Pavel Kosatík. On položil důraz na to „dnes“. Měl
rozpracovány úvahy o recepci P. Pittra v Česku po „listopadu“
a o tom, proč je tak málo úspěšná. Rovněž byl ochoten
poskytnout časopisu Protestant rozhovor tak, aby vyšel krátce před
konferencí. To se podařilo, jsem za to redakci Protestanta vděčná.
Byl nazván „Realisticky jednat může jenom ten, kdo předtím
idealisticky věří“ a pojednával především o uprchlících.
Hned na začátku Kosatík mluví o Pittrově akceschopnosti: „Nevím,
co přesně by dělal v době, kdy v Praze demonstrují
proti uprchlíkům lidi vyzdobení atrapami šibenic. Psal by proti
tomu od rána do večera, to je jasné, ale patrně by jako muž činu
stál i v čele nějaké konkrétní a smysluplné akce. Vzal by
do Milíčova domu padesátku lidí z Afriky, udělal by to
nejpozději v květnu 2015.“
Alfred
Strejček bývá často žádán, aby četl, deklamoval úryvky
z textů velkých osobností. Napadlo mne poprosit ho, aby
jednou nefungoval jako prostředník, ten, kdo předává vzkaz, ale
aby promluvil za sebe, pověděl něco o tom, čím je Přemysl
Pitter pro něho osobně. A Pittrovy texty, jak si je jednotliví
přednášející zvolí, aby přečetl Jan Vlasák – k tomu
mne přivedla ta šťastná okolnost, že Eliška Vlasáková
dokončuje knihu o Ferdinandu Krchovi a byla ochotna připravit o tom
referát. Tak vznikla kostra programu. Nemohu ani říci, že bych se
při přípravě potýkala s větším množstvím problémů.
První pozvánky jsem rozeslala ještě v červnu, přes léto
jsem si ještě vzpomněla na další možné zájemce, v rozhovorech
v rodině a s přáteli často zaznělo: ano, ten a ten má
taky rád Přemysla Pittra, měl by se pozvat… Myslím, že není
náhoda a právě u Pittra spolehlivě funguje, že neříkáme „ví
o Pittrovi“, „je informován o Pittrovi“, ale rovnou „má
rád“. Jazykově, etymologicky je to blízké slovu amatér, a
amatérské to naše počínání občas nevyhnutelně bylo, i při
přípravách i během konference, muselo se s tím počítat, a
proto jsem požádala o pomoc Jaroslava Šonku, kterého znám
z prostředí česko-německých rozhovorů, umí profesionálně
moderovat diskuse a – jak jinak – má rád Přemysla Pittra. Od
začátku jsem také měla podporu Jiřího Beneše a Tita Zeleného,
představitelů Nadačního fondu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové.
Večer
před konferencí jsme s naším hostitelem Jiřím Benešem,
vedoucím Kabinetu pro klasická studia Filosofického ústavu AVČR,
rovnali židle v sále pro šedesát lidí, „pro jistotu“
tam nanosili ještě další ze sousedících prostor a doufali, že
sál nebude trapně poloprázdný. Nakonec ale účast předčila
očekávání, zejména v první části konference lidé stáli
i na chodbě. V takové atmosféře zájmu a ochoty naslouchat
zněla slova Alfreda Strejčka zvlášť srdečně a naléhavě a
byla výborným prvním příspěvkem; na závěr citoval Ježíšovo
kázání na hoře. Pavel Kosatík („Recepce P. Pittra po r. 1989 a
proč se nedaří“) začal tím, že recepce Pittra je náročná
už jen proto, že je velký rozdíl mezi tím, jak působí jeho
dílo fixované písmem a jak působil v osobním kontaktu.
V tom, jak dokázal navázat a udržet kontakt, byl zřejmě
pozoruhodný, mimořádný. Nejen schopností oslovit a zaujmout, ale
i zvláštní urputností, s níž oslovoval lidi právě tam,
kde narážel na odpor. Obecně máme tendenci hovořit ochotněji
tam, kde cítíme přijetí, kdežto lidi, kteří velmi
pravděpodobně s námi souhlasit nebudou a o naše názory ani
nestojí, si za posluchače nevybereme. A Pitter to dělal vlastně
pořád naopak: tam, kde cítil nepřijetí, se zvlášť snažil
oslovovat až dorážet, přesvědčovat. Pittra přesně vystihuje
biblické slovo o aktivitě „včas i nevčas“ (2Tim 4,2); věděla
jsem to vždycky, ale v Kosatíkově přednášce mi to zaznělo
naplno. Podobně přímočaře až suše zapůsobilo konstatování,
jak velice Pittra zklamal český národ. Ovšemže byl Pitter
zklamán projevy surovosti, nízkosti už v druhé republice a
v protektorátu, ale to, jak Češi propadli po osvobození citu
pomsty, ho zasáhlo tak, že se s tím vyrovnával do konce
života. Myslím, že diskuse po Kosatíkově přednášce byla
mimořádně živá nejen proto, že se hovořilo o nejaktuálnějších
problémech – jak se postavit k debatě o uprchlících, jak
pomoci, jak si nepřikrašlovat skutečnost – ale že
v posluchačích rezonovalo právě to slovo o očekávání a
selhání a odpovědnosti nejen jednotlivců, ale i celého národa.
Petr
Bláha („Pojem utopie v myšlení P. Pittra“) úvodem uvedl
tři situace, kdy Pitter výslovně pracuje s pojmem ostrova,
důležitým symbolem uvažování o utopii: „V prosinci roku 1933
při příležitosti otevírání Milíčova domu zazní odhodlání
vytvářet ostrov v příboji vln. Takový ostrov se má stát
záchranou pro mnoho trosečníků. Proti povzdechům, že se jedná
pouze o bezvýznamnou kapku v moři, Pitter vyzdvihuje důležitost
počátku, jehož úspěšnost se může stát účinnou inspirací
pro celek. Ostrov tedy neznamená jakýsi únikový azyl, ale mnohem
spíše místo, ze kterého je možné čerpat posilu pro
celospolečenské nápravné hnutí.
Padesátá
léta jsou pro Pittra adaptačním obdobím, v němž se postupně
ukazují nové exilové možnosti. Využívá mimo jiné nabídky
rozhlasové stanice Svobodná Evropa, jejímž prostřednictvím
posiluje odvahu svých přátel snášet tíhu vládnoucího režimu.
V jednom ze svých proslovů rozvíjí Izaiášovo proroctví o
ostrovech, které budou očekávat spásonosné učení. Také v
tomto příměru mluví o ostrůvcích lidí v moři lidstva, jež
připodobňuje k náporům vln, kterým je nutné odolávat. I zde
ovšem je neutěšenost přemáhána vírou v rozmnožování
ostrovů, které se zřejmě někdy v budoucnosti budou moci propojit
v jeden rozsáhlý celek. Ostrovy jsou míněny pouze jako průchozí
bod na cestě k završení.
…Zmiňme
ještě jedno místo, které se objevuje v Pittrově dopisu příteli
Fritzi Wartenweilerovi koncem roku 1971. Pitter se v něm přiznává
k určitému opomenutí v rozumění biblickému poselství. Podobně
jako jeho velký vzor Tolstoj i on vystřízliví z opojné
představy, že pouhé hlásání Krista umožní vychovat novou
generaci pro zcela jiné společenské podmínky. Pitter si připouští
to, co přes svůj odpor k masovým hnutím přesto často považoval
za příliš skromný cíl svého úsilí. Ostrovy v jeho chápání
přestávají být počátkem obrodného společenského pohybu, ale
stávají se pozůstatky věrných nositelů Božích myšlenek.“
Přednášku
Petra Bláhy označím za nejpropracovanější a nejnáročnější
příspěvek toho dne. Snad proto na ni reagoval jediný posluchač,
a to poznámkou, že také při úvahách o islámu bychom si měli
více uvědomovat, že utopičnost je jeho zcela zásadním rysem.
Mnohokrát jsem si na tento postřeh od té doby vzpomněla…
Miroslav
Matouš („Pittrův křesťanský komunismus“) pohovořil o
Pittrově nadšení pro život v takové sounáležitosti, která
je založena na nezištnosti, čímž výslovně navazoval na
husitství a jeho vyústění v díle Chelčického a Jednoty
bratrské. Miroslav Matouš je jedním z posledních přímých
žáků Přemysla Pittra a pracuje usilovně na vydání svědectví
o Pittrově pohledu na svět a křesťanský život. Chci na tomto
místě upozornit, že za několik málo týdnů, možná ještě
letos, vyjde kniha Lidstvo
mezi protějšky,
kterou Miroslav Matouš v době konání konference dokončoval.
Je to text, který vznikal a dozrával pozvolna, od poloviny minulého
století, a výslovně se hlásí k prorocké tradici (podtitul
Proroctví
proti Babylonu)
a varuje před jednostranným spoléháním jednotlivého člověka i
lidstva na vědu – na racionalitu odtrženou od Stvořitele.
Z mimořádně
poutavého příspěvku Elišky Vlasákové („Vznik mé knihy o
Ferdinandu Krchovi“) bylo znát, jak houževnatě rozsáhlý
materiál o Ferdinandu Krchovi zpracovává, jak mnoho času této
práci věnovala; monografie je napsána, ale na dokončování a
závěrečnou redakci si autorka vymínila ještě rok. Jako
psycholožka metodicky zpracovává Krchovu osobnost a musela doslova
pátrat, o některých úsecích jeho života se toho totiž ví
velice málo. Vyprávěla o přátelství a spolupráci Krcha
s Pittrem a o jejich rozdílných povahách. Setkání s Pittrem
zřejmě Krcha zachránilo před uvíznutím v zoufalství po
ztroskotání jeho projektu Domu dětství pro válečné sirotky
v Krnsku, který založil, ale pro pacifistický výchovný
program byl vedení zbaven.
Svůj
příspěvek („Husovo výročí r. 1965 v Pittrově
korespondenci“) jsem pojala jako zprávu o tom, co jsem nalezla
v archivu uloženém v depozitáři Národního
pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského. Z korespondence
je zřejmé, že Pitter už v době, kdy působil ve Valce,
se staral o husovské památky v Kostnici a od roku 1962, kdy se
přestěhoval do Affoltern a měl to do Kostnice blíž, byl hlavním
organizátorem pietních akcí u Husova kamene na břehu Rýna, dokud
to jen fyzicky zvládal. (V tzv. Husově domě jako exulant nic
organizovat nesměl, protože dům byl majetkem československého
státu.) Strhující je výměna dopisů, poté co v lokálním
německém a švýcarském tisku byly v roce 1965 uveřejňovány
články označující Husa za českého nacionalistu (tehdy se
někteří zahraniční historici ohrazovali proti pojetí M. Jana
Husa, jak ho líčila marxistická historiografie, a dopouštěli se
sami omylů) – Pitter protestoval, psal vysvětlující texty, ale
většinu redakcí k opravě nedokázal pohnout.
Následující
reakce vyvolaly diskusi o tom, zda je úcta k Husovi relevantní
i dnes, a považuji za velmi zajímavé, že právě někteří
evangeličtí účastníci dávali najevo, že je to něco beznadějně
zpátečnického, že diskuse „ujela k tomu nemožnému sporu
o smysl českých dějin“, a „pak nám jeden starý pán všem
vynadal, že neodsuzujeme Pekaře“, kdežto neevangeličtí
účastníci jevili živý zájem. Já se českobratrskému
evangelíkovi, který je nešťastný z toho, jak v jeho
církvi pekařovství rozkladně působí, a sice dnes ještě daleko
víc než v době, kdy Josef Pekař žil, vůbec nedivím.
Nechala jsem se vyprovokovat k tomu, že jsem přečetla závěr
článku, který je v podstatě pekařovský a který jsem si
v létě (kdy se k husovskému výročí vyjadřoval
kdekdo) vystřihla z plátku pro Prahu 1. Chtěla jsem na něm
ukázat, do jaké prázdnoty nás řeči o překonání „husovského
mýtu“ vedou: „Každý z nás si v Husově odkazu může
najít něco pro sebe. Především však obdiv k člověku,
který si uměl stát za svým.“ Takový blábol! Kdybych měla
formulovat, co je nejhorší pověrou dnešní doby, byla by to věta
„Každý má svou pravdu“. Ne, od Pittra odloučit úctu k Husovi
nelze, odsunout ji do pozadí jako něco dobově podmíněného, čemu
Pitter tak trochu pošetile podlehl, to znamená přijít o
autentického Pittra, uzavřít si cestu k základní Pittrově
motivaci, spojené s nárokem, mravní výzvou.
Autorka
je vyučující v Ústavu translatologie FF UK.