Proč to Přemysl Pitter vlastně dělal? (Monika Žárská)

Monika Žárská

V dohledné době vznikne sborník textů, které byly připraveny pro konferenci „Čím je nám dnes Přemysl Pitter“. Konala se 12. září 2015 v budově Akademie věd v ulici Na Florenci. Sborník vydá Nadační fond Přemysla Pittra a Olgy Fierzové v řadě Hovory, zřejmě jako sešit č. 18.

Letos, v roce 120. výročí narození Přemysla Pittra, se konaly vzpomínkové akce zaměřené na toto jubileum, scházel mi však program, který by se hlouběji věnoval Pittrově motivaci. Proč to všechno, zač si ho dnes vážíme a pamětníci na to s láskou a úctou vzpomínají, vlastně dělal? Nápad uspořádat na přelomu léta a podzimu, hned po prázdninách, malou konferenci, vznikl zhruba před rokem, a nemohla jsem tehdy ještě vědět, že se strefíme přesně do období vypjatých debat o přijímání uprchlíků a hovořit o Pittrovi že bude naléhavě nutné, i kdyby toho výročí jeho narození nebylo. Každý, kdo chce mít přehled o fenoménu uprchlíků na našem území v 20. století, musí o Pittrovi vědět; není možné opominout jeho velkou záchrannou „Akci Zámky“ (1945–47), nehledě na to, že už před válkou pomáhal demokratům prchajícím před Hitlerem. Po útěku před komunistickým pronásledováním pak pečoval téměř deset let o uprchlíky v táboře Valka u Norimberku. Dá se říci, že o praktickém zvládání pomoci uprchlíkům toho věděl jako ve střední Evropě málokdo.

Na začátku plánování konference bylo záměrem Miroslava Matouše připravit příspěvek o Pittrově křesťanském komunismu. Okamžitě souhlasil s tím, aby v jeho sousedství byla přednáška o utopii, já totiž nedokážu o komunismu, i v jeho zdánlivě neškodných formách, uvažovat jinak než jako o utopii. Vzpomněla jsem si na to, že prvkem utopie v myšlení Přemysla Pittra se před několika lety zabýval Petr Bláha, vyučující filosofie na univerzitě v Ústí nad Labem, a požádala jsem o přednášku jeho.

Že jsme konferenci pojmenovali „Čím je nám dnes Přemysl Pitter“, způsobil Pavel Kosatík. On položil důraz na to „dnes“. Měl rozpracovány úvahy o recepci P. Pittra v Česku po „listopadu“ a o tom, proč je tak málo úspěšná. Rovněž byl ochoten poskytnout časopisu Protestant rozhovor tak, aby vyšel krátce před konferencí. To se podařilo, jsem za to redakci Protestanta vděčná. Byl nazván „Realisticky jednat může jenom ten, kdo předtím idealisticky věří“ a pojednával především o uprchlících. Hned na začátku Kosatík mluví o Pittrově akceschopnosti: „Nevím, co přesně by dělal v době, kdy v Praze demonstrují proti uprchlíkům lidi vyzdobení atrapami šibenic. Psal by proti tomu od rána do večera, to je jasné, ale patrně by jako muž činu stál i v čele nějaké konkrétní a smysluplné akce. Vzal by do Milíčova domu padesátku lidí z Afriky, udělal by to nejpozději v květnu 2015.“

Alfred Strejček bývá často žádán, aby četl, deklamoval úryvky z textů velkých osobností. Napadlo mne poprosit ho, aby jednou nefungoval jako prostředník, ten, kdo předává vzkaz, ale aby promluvil za sebe, pověděl něco o tom, čím je Přemysl Pitter pro něho osobně. A Pittrovy texty, jak si je jednotliví přednášející zvolí, aby přečetl Jan Vlasák – k tomu mne přivedla ta šťastná okolnost, že Eliška Vlasáková dokončuje knihu o Ferdinandu Krchovi a byla ochotna připravit o tom referát. Tak vznikla kostra programu. Nemohu ani říci, že bych se při přípravě potýkala s větším množstvím problémů. První pozvánky jsem rozeslala ještě v červnu, přes léto jsem si ještě vzpomněla na další možné zájemce, v rozhovorech v rodině a s přáteli často zaznělo: ano, ten a ten má taky rád Přemysla Pittra, měl by se pozvat… Myslím, že není náhoda a právě u Pittra spolehlivě funguje, že neříkáme „ví o Pittrovi“, „je informován o Pittrovi“, ale rovnou „má rád“. Jazykově, etymologicky je to blízké slovu amatér, a amatérské to naše počínání občas nevyhnutelně bylo, i při přípravách i během konference, muselo se s tím počítat, a proto jsem požádala o pomoc Jaroslava Šonku, kterého znám z prostředí česko-německých rozhovorů, umí profesionálně moderovat diskuse a – jak jinak – má rád Přemysla Pittra. Od začátku jsem také měla podporu Jiřího Beneše a Tita Zeleného, představitelů Nadačního fondu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové.

Večer před konferencí jsme s naším hostitelem Jiřím Benešem, vedoucím Kabinetu pro klasická studia Filosofického ústavu AVČR, rovnali židle v sále pro šedesát lidí, „pro jistotu“ tam nanosili ještě další ze sousedících prostor a doufali, že sál nebude trapně poloprázdný. Nakonec ale účast předčila očekávání, zejména v první části konference lidé stáli i na chodbě. V takové atmosféře zájmu a ochoty naslouchat zněla slova Alfreda Strejčka zvlášť srdečně a naléhavě a byla výborným prvním příspěvkem; na závěr citoval Ježíšovo kázání na hoře. Pavel Kosatík („Recepce P. Pittra po r. 1989 a proč se nedaří“) začal tím, že recepce Pittra je náročná už jen proto, že je velký rozdíl mezi tím, jak působí jeho dílo fixované písmem a jak působil v osobním kontaktu. V tom, jak dokázal navázat a udržet kontakt, byl zřejmě pozoruhodný, mimořádný. Nejen schopností oslovit a zaujmout, ale i zvláštní urputností, s níž oslovoval lidi právě tam, kde narážel na odpor. Obecně máme tendenci hovořit ochotněji tam, kde cítíme přijetí, kdežto lidi, kteří velmi pravděpodobně s námi souhlasit nebudou a o naše názory ani nestojí, si za posluchače nevybereme. A Pitter to dělal vlastně pořád naopak: tam, kde cítil nepřijetí, se zvlášť snažil oslovovat až dorážet, přesvědčovat. Pittra přesně vystihuje biblické slovo o aktivitě „včas i nevčas“ (2Tim 4,2); věděla jsem to vždycky, ale v Kosatíkově přednášce mi to zaznělo naplno. Podobně přímočaře až suše zapůsobilo konstatování, jak velice Pittra zklamal český národ. Ovšemže byl Pitter zklamán projevy surovosti, nízkosti už v druhé republice a v protektorátu, ale to, jak Češi propadli po osvobození citu pomsty, ho zasáhlo tak, že se s tím vyrovnával do konce života. Myslím, že diskuse po Kosatíkově přednášce byla mimořádně živá nejen proto, že se hovořilo o nejaktuálnějších problémech – jak se postavit k debatě o uprchlících, jak pomoci, jak si nepřikrašlovat skutečnost – ale že v posluchačích rezonovalo právě to slovo o očekávání a selhání a odpovědnosti nejen jednotlivců, ale i celého národa.

Petr Bláha („Pojem utopie v myšlení P. Pittra“) úvodem uvedl tři situace, kdy Pitter výslovně pracuje s pojmem ostrova, důležitým symbolem uvažování o utopii: „V prosinci roku 1933 při příležitosti otevírání Milíčova domu zazní odhodlání vytvářet ostrov v příboji vln. Takový ostrov se má stát záchranou pro mnoho trosečníků. Proti povzdechům, že se jedná pouze o bezvýznamnou kapku v moři, Pitter vyzdvihuje důležitost počátku, jehož úspěšnost se může stát účinnou inspirací pro celek. Ostrov tedy neznamená jakýsi únikový azyl, ale mnohem spíše místo, ze kterého je možné čerpat posilu pro celospolečenské nápravné hnutí.

Padesátá léta jsou pro Pittra adaptačním obdobím, v němž se postupně ukazují nové exilové možnosti. Využívá mimo jiné nabídky rozhlasové stanice Svobodná Evropa, jejímž prostřednictvím posiluje odvahu svých přátel snášet tíhu vládnoucího režimu. V jednom ze svých proslovů rozvíjí Izaiášovo proroctví o ostrovech, které budou očekávat spásonosné učení. Také v tomto příměru mluví o ostrůvcích lidí v moři lidstva, jež připodobňuje k náporům vln, kterým je nutné odolávat. I zde ovšem je neutěšenost přemáhána vírou v rozmnožování ostrovů, které se zřejmě někdy v budoucnosti budou moci propojit v jeden rozsáhlý celek. Ostrovy jsou míněny pouze jako průchozí bod na cestě k završení.

…Zmiňme ještě jedno místo, které se objevuje v Pittrově dopisu příteli Fritzi Wartenweilerovi koncem roku 1971. Pitter se v něm přiznává k určitému opomenutí v rozumění biblickému poselství. Podobně jako jeho velký vzor Tolstoj i on vystřízliví z opojné představy, že pouhé hlásání Krista umožní vychovat novou generaci pro zcela jiné společenské podmínky. Pitter si připouští to, co přes svůj odpor k masovým hnutím přesto často považoval za příliš skromný cíl svého úsilí. Ostrovy v jeho chápání přestávají být počátkem obrodného společenského pohybu, ale stávají se pozůstatky věrných nositelů Božích myšlenek.“

Přednášku Petra Bláhy označím za nejpropracovanější a nejnáročnější příspěvek toho dne. Snad proto na ni reagoval jediný posluchač, a to poznámkou, že také při úvahách o islámu bychom si měli více uvědomovat, že utopičnost je jeho zcela zásadním rysem. Mnohokrát jsem si na tento postřeh od té doby vzpomněla…

Miroslav Matouš („Pittrův křesťanský komunismus“) pohovořil o Pittrově nadšení pro život v takové sounáležitosti, která je založena na nezištnosti, čímž výslovně navazoval na husitství a jeho vyústění v díle Chelčického a Jednoty bratrské. Miroslav Matouš je jedním z posledních přímých žáků Přemysla Pittra a pracuje usilovně na vydání svědectví o Pittrově pohledu na svět a křesťanský život. Chci na tomto místě upozornit, že za několik málo týdnů, možná ještě letos, vyjde kniha Lidstvo mezi protějšky, kterou Miroslav Matouš v době konání konference dokončoval. Je to text, který vznikal a dozrával pozvolna, od poloviny minulého století, a výslovně se hlásí k prorocké tradici (podtitul Proroctví proti Babylonu) a varuje před jednostranným spoléháním jednotlivého člověka i lidstva na vědu – na racionalitu odtrženou od Stvořitele.

Z mimořádně poutavého příspěvku Elišky Vlasákové („Vznik mé knihy o Ferdinandu Krchovi“) bylo znát, jak houževnatě rozsáhlý materiál o Ferdinandu Krchovi zpracovává, jak mnoho času této práci věnovala; monografie je napsána, ale na dokončování a závěrečnou redakci si autorka vymínila ještě rok. Jako psycholožka metodicky zpracovává Krchovu osobnost a musela doslova pátrat, o některých úsecích jeho života se toho totiž ví velice málo. Vyprávěla o přátelství a spolupráci Krcha s Pittrem a o jejich rozdílných povahách. Setkání s Pittrem zřejmě Krcha zachránilo před uvíznutím v zoufalství po ztroskotání jeho projektu Domu dětství pro válečné sirotky v Krnsku, který založil, ale pro pacifistický výchovný program byl vedení zbaven.

Svůj příspěvek („Husovo výročí r. 1965 v Pittrově korespondenci“) jsem pojala jako zprávu o tom, co jsem nalezla v archivu uloženém v depozitáři Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského. Z korespondence je zřejmé, že Pitter už v době, kdy působil ve Valce, se staral o husovské památky v Kostnici a od roku 1962, kdy se přestěhoval do Affoltern a měl to do Kostnice blíž, byl hlavním organizátorem pietních akcí u Husova kamene na břehu Rýna, dokud to jen fyzicky zvládal. (V tzv. Husově domě jako exulant nic organizovat nesměl, protože dům byl majetkem československého státu.) Strhující je výměna dopisů, poté co v lokálním německém a švýcarském tisku byly v roce 1965 uveřejňovány články označující Husa za českého nacionalistu (tehdy se někteří zahraniční historici ohrazovali proti pojetí M. Jana Husa, jak ho líčila marxistická historiografie, a dopouštěli se sami omylů) – Pitter protestoval, psal vysvětlující texty, ale většinu redakcí k opravě nedokázal pohnout.

Následující reakce vyvolaly diskusi o tom, zda je úcta k Husovi relevantní i dnes, a považuji za velmi zajímavé, že právě někteří evangeličtí účastníci dávali najevo, že je to něco beznadějně zpátečnického, že diskuse „ujela k tomu nemožnému sporu o smysl českých dějin“, a „pak nám jeden starý pán všem vynadal, že neodsuzujeme Pekaře“, kdežto neevangeličtí účastníci jevili živý zájem. Já se českobratrskému evangelíkovi, který je nešťastný z toho, jak v jeho církvi pekařovství rozkladně působí, a sice dnes ještě daleko víc než v době, kdy Josef Pekař žil, vůbec nedivím. Nechala jsem se vyprovokovat k tomu, že jsem přečetla závěr článku, který je v podstatě pekařovský a který jsem si v létě (kdy se k husovskému výročí vyjadřoval kdekdo) vystřihla z plátku pro Prahu 1. Chtěla jsem na něm ukázat, do jaké prázdnoty nás řeči o překonání „husovského mýtu“ vedou: „Každý z nás si v Husově odkazu může najít něco pro sebe. Především však obdiv k člověku, který si uměl stát za svým.“ Takový blábol! Kdybych měla formulovat, co je nejhorší pověrou dnešní doby, byla by to věta „Každý má svou pravdu“. Ne, od Pittra odloučit úctu k Husovi nelze, odsunout ji do pozadí jako něco dobově podmíněného, čemu Pitter tak trochu pošetile podlehl, to znamená přijít o autentického Pittra, uzavřít si cestu k základní Pittrově motivaci, spojené s nárokem, mravní výzvou.

Autorka je vyučující v Ústavu translatologie FF UK.

Vytisknout