Přijď království tvé aneb křesťan a moc | Pavel Hošek

V dobách, kdy byla církev na výsluní politické moci, došlo k naprostému znevěrohodnění všeho, co hlásala. Při pohledu na toto historické selhání by člověk nejraději trval na tom, že křesťanství je „náboženství lásky“ a s mocí nemá nic společného. Šíření dobra mocenskými prostředky se v dějinách křesťanství neosvědčilo. Zdá se, že křesťanské církvi se opravdu daří nejlépe, když žádnou politickou moc a žádná privilegia nemá.

Znamená to, že křesťanství má být důsledně apolitické? Takhle jednoduché to žel není. Vždyť Bůh židovské a křesťanské víry je v Bibli nejčastěji označován jako král. A to je přece politický titul. Král znamená vladař, mocnář, panovník.

Důležitost Hospodinova královského majestátu je velmi nápadná v židovských domácnostech. Už celá tisíciletí v nich mnohokrát za den zaznívá požehnání: Baruch atta Adonaj, Elohejnu, Melech ha-Olam…, tedy „Požehnaný buď, Hospodine, Bože náš, Králi světa…“ Ba co víc: rabínští učenci odpovídají na otázku, proč Bůh stvořil svět, slovy: Protože je král. A jestliže je král, bylo třeba stvořit vesmír, aby měl čemu kralovat. Celý svět je v tomto smyslu Božím královstvím. Tak to alespoň bylo na počátku: Nebeský panovník stvořil svět a tento svět je místo jeho kralování, výkonu jeho královské moci, je to pole jeho aktuálního vládnutí.

Boží královská moc se projevuje různými způsoby. Bůh vládne jako Stvořitel, je původce stvořitelských řádů, tedy přírodních zákonů, veškerých rytmů, cyklů a zákonitostí stvořeného světa. Ovšem mezi stvořitelské řády nepatří jen zákony fyziky, chemie a biologie, jak připomínají vykladači Písma, ale také zákonitosti společenského a rodinného života. Desatero Božích přikázání je v tomto smyslu vyjádření stvořitelských řádů v oblasti mezilidských vztahů. A proto bylo v křesťanských státech přirozeným základem a východiskem ústavy.

Vzpoura proti královské vládě

Boží královská vláda v tomto světě ale nepůsobí automaticky. Svobodní tvorové se jí mohou vzepřít. A také to udělali. Proto nacházíme na samém počátku biblického příběhu vyprávění o pádu, hříchu, odcizení člověka od Stvořitele. Lidé se vzepřeli Boží vládě, obrátili se zády k dárci života a vykročili na cestu za štěstím takříkajíc na vlastní pěst. A tím uvedli do chodu drama lidských dějin.

Bůh ovšem nenechal lidské vzbouřence napospas sobě samým. Nabídl rebelům obnovení vztahu, pozval je na cestu smíření. Drama lidských dějin je tak zároveň dramatem vykoupení. Toto drama spočívá v postupném a opětovném nastolování Boží vlády v lidských srdcích a v mezilidských vztazích.

Bůh tedy kraluje vesmíru, svými stvořitelskými řády řídí pohyby nebeských těles a přírodní zákony, ale do lidských srdcí a do mezilidských vztahů nepřichází nepozván. Jeho vladařská moc se v lidském světě rozšiřuje jen na výslovné pozvání z naší strany.

A jak dosvědčuje životní příběh každého věřícího, alespoň někteří z nás lidí odmítnutého krále skutečně pozvali, aby se vlády ujal znovu. Názorně je to vyjádřeno v modlitbě Páně, kde se právě o tomto postupném nastolování Boží vlády mluví: „Přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“

Jak je zřejmé i z této prosby, očekáváným vrcholem lidských dějin je právě příchod Božího království. Už hebrejští proroci jak známo tento příchod vyhlíželi. Jak se postupně stále jasněji ukazovalo, toto zaslíbené království nemá být jen nějaká politická říše. Má jít především o reálné Boží kralování v lidských srdcích a ve vztazích mezi lidmi. A má se rozšířit od východu na západ, od severu k jihu. Po celé zeměkouli.

Než se tak stane, Bůh povolává svůj lid, aby se stal předvojem Božího království mezi ostatními národy. Nebeský král povolává svůj zvláštní lid jako „královské kněžstvo“ mezi národy země. Politickým rámcem tohoto Božího záměru mělo být ve starozákonní době království Izraele. Pospolitost izraelského národa měla být ukázkou Božího kralování na tváři země; ztělesněním Boží vlády a předběžným uskutečněním toho, k čemu směřují celé dějiny lidského rodu. Předzvěstí toho, co přijde v plnosti na konci času.

Král podle Božího srdce

Jenže politický projekt starozákonní teokracie zkrachoval. Rozpadl se. Ztroskotal, jak víme z pohnutého příběhu starozákonní dějepravy. Izraelské království se zhroutilo. Zbylo z něj očekávání zaslíbeného „krále podle Božího srdce“. Hebrejští proroci vyhlíželi dobu, kdy Hospodin pošle syna Davidova, legitimního následníka královského trůnu, který uskuteční to, co se izraelskému národu přes všechny snahy nepodařilo: vybudovat Boží království na zemi.

A když se naplnil čas, na který ukazovala dávná proroctví, zaslíbený „král podle Božího srdce“ se objevil. Ale byl jiný, než mnozí očekávali. Narodil se v chlévě, ne v paláci. A do královského města vjel na oslátku, ne v královském kočáře. Byl to úplně jiný druh krále, než jakého mnozí vyhlíželi. Vždyť také řekl: „Mé království není z tohoto světa.“ A svého výsostného titulu „král Židů“ se dočkal až v okamžiku, kdy byl přibíjen na kříž.

O pár dnů později se tajemným způsobem zjevil zdrceným učedníkům, jak si připomínáme o Velikonocích. A poslal je až na sám konec země. Aby zvěstovali co? Přicházející království Boží. Království, které vlastně vůbec není politická říše. Je to Boží kralování v lidských srdcích a v mezilidských vztazích. Přesně tak to přece Ježíš říkal už v průběhu své veřejné služby: „Boží království již je mezi vámi.“ Je to Boží královská vláda, přijímaná dobrovolně jednotlivými lidmi, těmi, kteří v něm zaslíbeného „krále podle Božího srdce“ rozeznali.

Spojení trůnu a oltáře

Ježíšova zvěst o přicházejícím Božím království se pak v průběhu několika desetiletí rozšířila po celé Římské říši. V následujících staletích se křesťanství rozrostlo v obrovské hnutí. Církev dlouho neměla žádnou moc, a dokonce byla držiteli politické moci krutě pronásledována. Pak přišel „konstantinovský obrat“: císař Konstantin ve 4. století udělil církvi privilegovaný status a z křesťanství se v rámci Římské říše stalo státní náboženství. Na mnoho staletí pak bylo s politickou mocí spojeno velmi těsně. Mnozí křesťanští myslitelé s nadějí vyhlíželi nejen duchovní, ale i politický triumf křesťanstva a postupné prosazení křesťanské vlády po celé zeměkouli. Po dobrém, nebo po zlém.

Představy a sny o celosvětové nadvládě křesťanstva však utrpěly vážnou trhlinu v důsledku rozpadu konfesní jednoty křesťanské Evropy v 16. století, který o 100 let později vyústil v děsivé drama třicetileté války (1618–1648). Propojení jednotlivých církví s politickou mocí (a tedy také s řáděním vraždících armád) vedlo k tomu, že křesťanství ztratilo věrohodnost. Nedlouho po třicetileté válce se naplno rozběhl proces sekularizace, tedy ústupu křesťanství z veřejného prostoru a slábnutí jeho vlivu.

V průběhu novověku se pak vazba mezi náboženstvím a politikou pomalu uvolnila. Osvícenští intelektuálové hlásali ideály rozumu, pokroku a osvěty a osvobození lidu z područí tmářství a pověry. Osvícenští panovníci pak různými způsoby omezovali moc církví, mimo jiné proto, aby nepodněcovaly v lidech náboženské vášně, vedoucí k politickým katastrofám, jako byla právě třicetiletá válka, nebo k lokálním zlořádům, jako byly násilné projevy lidového antisemitismu. Nakonec se úspěšně prosadila odluka církve od státu, i když to byl velmi pomalý a komplikovaný proces. Spojení mezi trůnem a oltářem se stále víc měnilo ve formalitu nebo docela zaniklo. Církev postupně ztrácela moc a vliv ve veřejném prostoru a málokdo byl proti.

Ale našli se křesťané, kteří s naznačeným vývojem srozuměni nebyli. A to nejen ze špatných, ale i z dobrých důvodů. Vždyť z hlediska křesťanské víry se drama lidských dějin opravdu nese ve znamení postupného nastolování Božího kralování v lidských srdcích a v mezilidských vztazích. Křesťané na tuto perspektivu nemohou dost dobře rezignovat, protože ji nevymysleli. Je to úkol, který jim byl uložen shůry. Zaznívá přece i v citované prosbě modlitby Páně: „Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.“ Křesťané, kteří se takto modlí, se nemohou prostě stáhnout do ústraní a nechat svět vlastnímu osudu.

Jistě, Ježíšovo království „není z tohoto světa“, je možné do něj vstoupit jen na základě dobrovolného rozhodnutí. A šíření tohoto království nikdy nemůže sáhnout k donucovacím prostředkům, k ovládání svobodné vůle člověka. Tak je to v Novém zákoně a tak to vyplývá také z dějinné zkušenosti mocí zkorumpovaného křesťanství. Poučení z dějin pro politicky angažované křesťany je jednoznačné: už nikdy z pozice moci; už nikdy žádné šíření dobra mocenskými prostředky.

Ale přesto platí, že ke společenským a politickým otázkám by křesťané měli mít co říct. Je nanejvýš žádoucí, aby se jako zodpovědní občané politicky angažovali, pokud se k tomu cítí být povoláni.

Jeden velký problém

Ale je tu jeden velký problém, na který bych rád zaměřil pozornost, protože vyvolává mnohá nedorozumění: Mnozí věřící i nevěřící považují za více méně samozřejmé, že křesťané v politice budou zastávat konzervativní názory. Na co? V podstatě na všechno. A proč? Protože ideál vidí v minulosti.

Má to svou logiku: V minulosti totiž křesťanství v Evropě reálně určovalo politiku, dávalo jí zastřešující rámec. Jádro křesťansky orientované politiky proto leckdo vidí v tak zvaných tradičních hodnotách. Jak ti, kdo se k nim hlásí, tak ti, kdo proti nim bojují.

A vskutku, dost křesťansky profilovaných politiků i představitelů církví věří, že právě v těchto „tradičních hodnotách“ se projevuje stvořitelský řád. Tedy konkrétní obrysy, meze a hranice toho, jak nás Bůh stvořil a jak si přeje, abychom žili. Pro křesťanské politické strany proto bývá příznačná tendence „zachránit, co se dá“. Z čeho? Z hodnotového dědictví křesťanské Evropy. Což mimo jiné znamená vzdorovat progresivistickým nápadům levicových idealistů.

Křesťané angažovaní v politice často poukazují na minulá staletí jako na dobu, kdy se společnost spravovala osvědčenými tradičními hodnotami, díky kterým panoval kýžený řád a pořádek. Řád, který odrážel Boží vůli. Pořádek, ve kterém se zrcadlily stvořitelské řády, uložené lidskému rodu shůry.

Proto politicky angažovaní křesťané často varují před nezodpovědnými nápady všelijakých pokrokářů, vyhlížejících tak či onak definovanou šťastnou budoucnost. Proto si váží odkazu předků a vůči novátorským nápadům levicových vizionářů jsou principiálně nedůvěřiví. Považují je v lepším případě za blouznivé utopie.

Vůči tomuto zkreslujícímu a zjednodušujícímu pojetí křesťanské angažovanosti v politice je třeba vyslovit tři zásadní výhrady, jednu historickou, jednu psychologickou a jednu teologickou.

Výhrada historická

Nejprve poučení z historie: Přesně tento druh politiky, založené na tak zvaných stvořitelských řádech, byl v dějinách znovu a znovu používán jako nástroj hrozného bezpráví a nelidské nespravedlnosti ze strany křesťanských států a jejich politických reprezentantů. Touto argumentací byly po staletí znovu a znovu ospravedlňovány zločiny proti lidskosti, včetně otrokářství a kořistného plenění kolonií po celé zeměkouli.

Nejen to. Návrat ke „stvořitelskému řádu“ a „tradičním hodnotám“ sloužil jako hlavní argument fašistických a fašizujících režimů evropských zemí ve třicátých letech 20. století. Dějiny zneužití argumentace stvořitelským řádem jsou opravdu otřesné a měly by být v současných debatách o politicky angažovaném křesťanství mnohem více reflektovány.

Přídavné jméno „osvědčené“ v sousloví „osvědčené tradiční hodnoty“ je totiž nanejvýš problematické a pochybné. Co přesně se osvědčilo? Ve jménu tak zvaných tradičních či konzervativních hodnot se dělo tolik šíleného bezpráví (vůči ženám, menšinám, otrokům, Židům, indiánům, Afričanům atd.) a vedlo tolik zbytečných válek, že je tu opravdu otázka, co přesně můžeme považovat za „osvědčené“. Potřebujeme mnohem kritičtější pohled, máme-li se vyvarovat ideologických zkratů.

Výhrada psychologická

Z psychologického hlediska je třeba upozornit na následující: Určitě existují psychologické dispozice k permanentnímu vzdoru vůči autoritám, jak to vidíme u mnohých levicových pokrokářů. Ale právě tak existují silné psychologické dispozice k tradicionalismu a konzervativismu, zejména v neklidných dobách, kdy mnozí lidé reagují na nepřehledné změny všude kolem bezděčným hledáním pevné půdy pod nohama. A mnozí nalézají spočinutí v „návratu k tradici“. Stabilita řádu, opřeného o autoritu tradice, jim poskytuje existenciální bezpečí.

Proč je to důležité? Protože takto motivovaný tradicionalismus vůbec nijak nesouvisí s konkrétním obsahem té či oné tradice. Funguje v islámu stejně jako v buddhismu, v hinduismu stejně jako v konfucianismu nebo taoismu. Tradice je opěvována ne pro její specifický hodnotový obsah (jako jsou například Boží stvořitelské řády), ale pro její stabilizující a terapeutické účinky na znepokojené lidské nitro. Je oceňována především pro bezpečí řádu, které nabízí.

Co to znamená? Že na tomto typu konzervativismu či tradicionalismu není nic křesťanského. Korán mu poslouží úplně stejně jako Nový zákon, Bhagavadgíta stejně jako Tóra nebo třeba Kniha Mormon.

Ano, všichni nějak tušíme, že někteří pokrokáři zřejmě ustrnuli ve fázi věčného adolescentního vzdoru. Ale pozor, i mnozí konzervativci ve skutečnosti realizují především své psychologické dispozice a jejich případné křesťanské zakotvení je pak více méně nahodilé. O křesťanství samotné tady vlastně nejde, jak o tom až překvapivě často svědčí soukromé životní poměry hlasatelů tak zvaných tradičních křesťanských hodnot.

A také tu hrozí velmi problematické spojenectví mezi křesťanskými konzervativci a stoupenci jiných podob tradicionalismu, zejména těch „vlasteneckých“ a národoveckých, které mívají úplně jiná hodnotová východiska.

Výhrada teologická

A nakonec teologická výhrada, vycházející z Bible. Boží království je v biblické tradici vize očekávané budoucnosti, ne osvědčené minulosti. Je to utopie v tom nejlepším slova smyslu. Tedy to, co ještě není, ale dá-li Bůh, jednou bude. Hebrejští proroci nehlásají návrat k tradičním hodnotám a stvořitelským řádům. Hlásají nadějné očekávání přicházejícího království. Jsou v tomto smyslu přinejmenším stejně „pokrokoví“ jako „konzervativní“. Volají Boží lid, aby už teď a tady uskutečňoval hodnoty a kvality Božího království, které jednou v plnosti přijde. Aby byl předvojem zaslíbené budoucnosti, ne restaurátorem minulosti.

Jak bylo výše nastíněno, úkolem Božího lidu je šíření Božího kralování v lidských srdcích a v mezilidských vztazích. Boží lid má již teď a tady uskutečňovat budoucí (nikoli minulou!) podobu lidského společenství. Církev, jak říká evangelický teolog Jürgen Moltmann, je znamení, ukazující k budoucnosti, ne k minulosti.

Jistě, Bůh, který stvořil svět a vepsal do něj své stvořitelské řády, je tentýž, který nás zve do svého přicházejícího království. Ten, který je Alfa, je také Omega. Ale kdy jste naposledy slyšeli o křesťanech, kteří v politice prosazují pokrokové vize? O křesťanech, kteří vnášejí do tohoto světa hodnoty a kvality Božího království, a tím připravují jeho budoucí příchod v moci a slávě? O křesťanech, kteří odmítají nespravedlivé řády minulosti a s nadějí očekávají příchod nových věcí, které přicházejí od Hospodina, jak o tom hovoří prorok Izajáš?

Proč se křesťanské podoby politické angažovanosti více méně automaticky profilují jako bytostně konzervativní, opěvující údajně osvědčené tradiční hodnoty, zděděné po předcích? Byl Ježíš konzervativec? Nepůsobil na většinu zbožných současníků jako nezodpovědný pokrokář? Snílek s hlavou v oblacích, novotář a hlasatel utopických vizí?

Má křesťan z nějakého důvodu upřednostňovat minulost před budoucností? Má mít raději tradici než pokrok? I špatnou tradici? I tradici vymyšlenou, vyretušovanou, idealizovanou? Má se vždycky klonit spíš k stabilitě řádu než k osvobozující změně? I kdyby to byla změna ve znamení spravedlnosti a lásky k bližnímu? Proč? Kde se to v Bibli píše?

Jistě, příklon od jedné krajnosti k druhé není žádné řešení. Pohyb od zarytého zpátečnictví k blouznivému pokrokářství není pohyb vpřed. Jen mi připadá, že hodně politicky angažovaných křesťanů v našich zeměpisných šířkách dokáže velmi dobře pojmenovat slabiny a úskalí té druhé alternativy, zatímco o slabinách a úskalích té první mlčí jako hrob.

Není to přesvědčivé. A v Bibli žádné takové upřednostňování minulosti nenajdeme. Ba co víc: Vedle úcty k tradici a k odkazu předků tam najdeme takové skvosty jako třeba zvolání: „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší.“ Nebo: „Ten, který seděl na trůnu, řekl: ‚Hle, všecko tvořím nové.‘“

Autor je vedoucí katedry religionistiky ETF UK a člen redakční rady Křesťanské revue.

Motivy Božího věčného kralování v knize Daniel

Daniel dobrořečil Bohu nebes. Promlouval takto: „Požehnáno buď jméno Boží od věků až na věky. Jeho je moudrost i bohatýrská síla. On mění časy i doby, krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým, poznání těm, kdo mají rozum. Odhaluje hlubiny a skryté věci, poznává to, co je ve tmě, a světlo s ním bydlí…“ (Daniel 2,19–22)

Král Nebúkadnesar všem lidem různých národností a jazyků, kteří bydlí na celé zemi: „Rozhojněn buď váš pokoj! Zalíbilo se mi sdělit vám, jaká znamení a jaké divy učinil na mně Bůh nejvyšší. Jak veliká jsou jeho znamení, jak mocné jsou jeho divy! Jeho království je království věčné, jeho vladařská moc po všechna pokolení.“ (Daniel 3,31–33)

„Když uplynuly ty dny, pozdvihl jsem já Nebúkadnesar své oči k nebi a rozum se mi vrátil. Dobrořečil jsem Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého, neboť jeho vladařská moc je věčná, jeho království po všechna pokolení. Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: ‚Co to děláš?‘“ (Daniel 4,31–32)

Tehdy král Darjaveš napsal všem lidem různých národností a jazyků, bydlícím po celé zemi: „Rozhojněn buď váš pokoj! Vydávám rozkaz, aby se v celé mé královské říši všichni třásli před Danielovým Bohem a obávali se ho, neboť on je Bůh živý a zůstává navěky, jeho království nebude zničeno a jeho vladařská moc bude až do konce. Vysvobozuje a vytrhuje, činí znamení a divy na nebi i na zemi. On vysvobodil Daniela ze lvích spárů.“ (Daniel 6,26–28)

Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno. (Daniel 7,13–14)

Vytisknout