Při modlitbě. Kázání: Mt 6,5–8; první čtení: Dt 9,23–29 | Lukáš Klíma

Jak se modlit, co je důležité při modlitbě? Modlitba je jeden ze základních projevů křesťanského života, můžeme říct duchovního života vůbec. Pro duchovní život je modlitba nepostradatelná.

Z dnešního prvního biblického čtení z 5. knihy Mojžíšovy jsme slyšeli o Mojžíšově přímluvné modlitbě za celý národ. Tato modlitba nás může něčemu důležitému naučit. Také Ježíš učí své následovníky, jak se modlit, o tom jsme četli v evangeliu.

Ježíšovi učedníci se po jeho nanebevstoupení svorně a vytrvale modlili, a byli tak připraveni na přijetí Ducha svatého (Sk 1,14). Podívejme se dnes blíže na to, co nás Mojžíš a Ježíš o modlitbě učí.

Mojžíš se modlí k Hospodinu a prosí za svůj lid, který Hospodinu opakovaně vzdoroval, nedůvěřoval mu a neposlouchal ho. Ve vyprávění v 5. knize Mojžíšově předchází zmínce o Mojžíšově modlitbě připomínka událostí, ve kterých Boží lid rozlítil Hospodina tak, že Hospodin už s nimi chtěl skoncoval. Mojžíš na to reagoval tím, že vystoupil na vrchol hory a „vrhal se před Hospodina čtyřicet dní a čtyřicet nocí“. (Dt 9,18.25)

Mojžíš byl na vrcholu hory sám s Hospodinem po takto dlouhou dobu a to, co tam dělal, je vyjádřeno slovem, které se v tomto tvaru vyskytuje jenom tady (v. 18 a 25) a pak v 10. kapitole knihy Ezdráš. Ekumenický překlad toto slovo překládá obratem „vrhat se k zemi“. Je to gesto hluboké pokory, podřízenosti a sebeodevzdání. Gesto, kterým se Mojžíš pokořuje před Hospodinem a pak, v této poloze, se modlí a přimlouvá se za svůj lid.

Pozoruhodné je, že vrhnout se před Hospodina (vaetnafal v. 25) je v hebrejštině velmi podobné slovu, které znamená „modlit se“ (vaetpalel v. 26). Modlit se a pokořit před Hospodinem patří k sobě. Mojžíš se takto pokořuje a modlí čtyřicet dní a čtyřicet nocí, není to tedy jen nějaká chvilková záležitost. Jeho příklad nám ukazuje, že k modlitbě vytrvalá pokora patří. Při modlitbě si člověk uvědomuje, že promlouvá ke Stvořiteli světa, který je podle Ježíše skrytý a zároveň vidící to, co je ve skrytosti (Mt 6,6).

V židovství Ježíšovi doby bylo místo modlitby především v synagoze. Synagoga bývala také označována slovem, které bychom mohli přeložit jako „modlitebna“. Jako by modlitba byla to nejdůležitější, co se zde má konat. Měla stanoveny své pravidelné časy, byla obvyklá ranní, odpolední a večerní, ale tyto časy nebyly stanoveny přesně na nějakou hodinu. Nebylo to tak, že např. večerní modlitba musí být vykonána přesně v šest hodin, a proto, když je někdo v tuto dobu někde venku na ulici nebo na nároží, musí se zastavit a modlit se tam, kde právě je. Takto je to chápáno a praktikováno v islámu, ale ne v judaismu nebo v křesťanství.

Proto Ježíš říká, že když se někdo modlí na nějakém veřejném místě, aby byl všem na očích, není to projev jeho zbožnosti, ale spíš pokrytectví, protože tento člověk chce svoji zbožnost předvádět.

Modlitba se pronášela polohlasem, nebyla to tedy tichá modlitba v lidském nitru. Modlitebník při ní vyslovoval nahlas určitá slova a taky se ve stoje kýval, protože modlitba se prováděla celým tělem. Když se tedy někdo modlil na veřejném místě, bylo dobře patrno, že se modlí. Modlitba před publikem ovšem sváděla k tomu, aby se člověk modlil pro publikum. Byla to pak modlitba pojatá jako herecký výkon, modlitba, jejíž odměnou je ocenění publika.

Ježíš proti tomu doporučuje modlit se ve skrytosti. Modlitba je rozhovor s nebeským Otcem, který zůstává skryt, a proto i člověk se má modlit ve skrytosti. Člověk skrytý ve svém pokojíku promlouvá ke skrytému Bohu, který vidí to, co je skryto. Tak se člověk vyhne pokušení předvádět se, dávat na odiv svoji zbožnost a také se mu patrně bude lépe soustředit na to, že v modlitbě promlouvá k Bohu, který je skryt a zároveň je náš nebeský Otec.

Podle Ježíše je Bůh náš Otec, který zůstává skryt. Pro naši modlitbu je důležité uvědomit si, ke komu v ní promlouváme. Hospodin je označen jako „skrytý Bůh“ u proroka Izajáše: „Věru, ty jsi Bůh skrytý, Bůh Izraele, spasitel.“ (Iz 45,15) Na mnoha biblických místech je Boží skrytost, Boží skrytá tvář vnímána jako projev Božího rozhořčení nebo rozlícení. Bůh se skrývá v důsledku lidských hříchů a je to pociťováno jako něco velmi neblahého a tíživého.

V Izajášově výroku je ovšem skrytý Bůh zároveň Bohem Izraele a spasitelem. Jeho skrytost tedy není považována za něco negativního, je to protiklad k modlářským výtvorům (v. 16), které jsou dobře vidět, ale člověku nijak nepomohou. Boží skrytost znamená, že jeho vláda není zjevná, a přesto je Bůh Bohem svého lidu a spasitelem. K tomuto skrytému Bohu se tedy obracíme v modlitbě s důvěrou, že k nám má vtah jako dobrý otec ke svým dětem. Pro Ježíše je skutečnost Boží skrytosti argumentem pro to, že tento skrytý Bůh vidí to, co je skryto, a proto se k němu má člověk obracet, skryt před zraky světa.

V evangeliích čteme o tom, že Ježíš se odcházel modlit na pustá místa. Podobně jako Mojžíš chtěl být i Ježíš s Bohem o samotě. Ježíšova modlitba někdy trvala celou noc (L 6,12), proto nás může překvapit, že podle něho modlitba zároveň nemá být mnohomluvná: „Při modlitbě nemluvte naprázdno jako pohané. Oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.“ (Mt 6,7)

Ježíš nebo Mojžíš se někdy modlili velmi dlouho, a přesto jejich modlitba nebyla prázdné tlachání. Ježíš ve svém naučení o modlitbě navazuje na to, co čteme v biblické knize Kazatel: „Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova.“ (Kaz 5,1)

Dlouhé modlitby nejsou nutné k tomu, aby byl člověk vyslyšen, vždyť Bůh ví, co potřebujeme, dřív, než se modlíme. Nemusíme tedy Boha obšírně informovat o svých potřebách, nemusíme ho ani přemlouvat, aby nás vyslyšel. Modlitba může být i docela krátká. Přesto na Ježíšovi i na Mojžíšovi vidíme, že potřebovali v důvěrném společenství s Bohem setrvávat, že se někdy modlili dlouho, patrně déle než kdokoli z nás.

Mojžíš a Ježíš jako duchovní učitelé jsou pro nás také učitelé modlitby, učitelé vztahu s Bohem, který je skryt a přesahuje naše představy, a přesto je zároveň náš Otec, který se o nás zajímá a zná naše potřeby.

Tušení toho, jaký je Bůh, nám pomáhá správně se modlit. Modlitba je pro nás dar a příležitost, nenechme si ji tedy vzít, nenechme se o ni ochudit. „Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se ke svému Otci, který zůstává skryt, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ Amen.

Vytisknout