Přečtěme si Augustinova Vyznání! [Jana Nechutová]

Nadpis této recenze není výzvou k úmorné čtenářské povinnosti. Avšak až do konce roku 2015, kdy nový překlad Augustinova slavného díla vyšel, četba jeho dosavadní české verze úmorná byla. Dosud užívaný český překlad Vyznání pořídil Mikuláš Levý, a je třeba mu přiznat překladatelskou věrnost, přesnost i hluboké porozumění obsahu překládaného textu, ostatně do jisté míry dosvědčují kvalitu Levého překladu i čtenáři, kteří po jeho překladu sahali stále znovu navzdory zmíněné úmornosti: vyšel v roce 1926 a po roce 1989 vyšel v přetisku šestkrát (nakl. Kalich). Tento pronikavý knihkupecký úspěch byl jistě dán i tím, že jiný překlad prostě nebyl a také že ve druhé polovině 20. století rychle ubývalo těch, kteří by si Augustinovy Confessiones mohli přečíst v latinském originále. A také se často uvádí, že je toto dílo nejčtenějším křesťanským textem evropské literatury hned po Bibli, spolu s Imitatio Christi, Následováním Krista, Tomáše Kempenského. Mluví se o něm jako o prvním subjektivně lyrickém díle latinského básnictví, jeho dikce skutečně osciluje mezi výrazovými prostředky prózy a poezie. Levého překlad je nicméně dnes zastaralý, a není to podle mého názoru dáno jen tím, že byl vydán v roce 1926, tedy před devadesáti lety. Vezmeme-li v úvahu originální českou tvorbu ve dvacátých a třicátých letech minulého století, shledáme přece občas její jazyk překvapivě moderním, ovšem právě že ne vždy, neboť volba výrazových prostředků zde byla, a tak je to vždy, závislá na žánru, na osobnosti autora a na jeho pozici v literárním, kulturním, duchovním i společenském životě doby. Nejinak je to s překladem: je-li originální text jednou z předních položek kánonu patristické literatury, a byl-li překladatelem kněz, můžeme si celkem snadno vysvětlit snahu o archaizaci a monumentalizaci textu respektem a pietou. Tak je to patrně s překladem Mikuláše Levého, a proto byl nový překlad nanejvýš žádoucí a očekávali jsme jej s velkými nadějemi.

Nakonec nevzešel z filologického prostředí, jak se předpokládalo, nýbrž z prostředí teologického. Vydalo jej nakladatelství Kostelní Vydří, autobiografické knihy 1.–9. přeložili Marie Kyralová a Pavel Mareš, knihy s teologickým obsahem, 10.–13., Ondřej Koupil, předmluvou, poznámkami, mezititulky a názvy kapitol opatřil knihu David Vopřada. Redaktorem svazku je Pavel Mareš, který také sepsal „Vydavatelskou poznámku“ (nadepsala bych ji spíše poznámkou překladatelskou). Již Vopřadova předmluva je velmi dobrým úvodem k Augustinovi a k jeho Vyznáním, v kapitolce „Augustinova putování“ a dalších podává s hlubokým porozuměním základní data Augustinova života, především života duchovního, totiž jeho hledání, mravní zápas a obrácení. V kapitole věnované desáté knize Vyznání sděluje, že ústředním tématem díla je právě konverze, obrácení: „Augustinovo v knihách I–IX, pokračující námaha a denní obrácení v X. knize a nasměrování celého stvoření k Bohu v knize XI–XIII“. A titulem závěrečné kapitoly úvodu se jeho autor ptá: „A je to celé pravda?“, tedy parafrází skeptického tázání moderních badatelů, z nichž někteří ve Vyznáních vidí spíše obratnou autorovu sebeprezentaci s použitím notné dávky stylizace. Je nepochybně užitečné, když si takovou otázku budeme klást i my, čtenáři Augustinova spisu, a je dobré, že máme právě tento, takto provedený a takto vybavený překlad a že můžeme ve Vopřadově předmluvě najít i náznak odpovědi – nejen na tuto otázku. (Zmíněný skeptický tón zaznívá i u Jiřího Šubrta v jeho výtečné monografii Římská literatura, vydané v nakladatelství Oikumene 2005. Pro ilustraci citujme ze str. 435: „Augustinova zpověď před Bohem tedy není ničím jiným než rafinovanou literární hrou. Skutečným adresátem jeho díla totiž není Bůh, ale čtenář. Pro něj je celá tato hra na zpověď inscenována a před ním obnažuje Augustin své nitro.“)

Dále k výbavě překladu: není zde jen předmluva a překladatelská poznámka; text je doprovázen důkladným poznámkovým aparátem; čtenář uvítá, že poznámky jsou umístěny pod textem a že se nemusí z plynulé četby vyrušovat hledáním v poznámkách za textem. Poznámky jsou několikerého druhu: jedny komentují obsah textu z hlediska teologa, jiné podávají zevrubné a na nových poznatcích založené odborné historické, filologické, literárněhistorické nebo filosofické informace, další přinášejí nezbytné vysvětlivky pro širší čtenářské publikum. Velmi důkladné jsou marginálie, jejichž úkolem je stopovat intertextualitu Augustinova díla: jsou to většinou odkazy k biblickým místům, ale také k citacím (i jen narážkám) ze spisů antických, řeckých i latinských, myslitelů, a také z antické klasické literatury, především latinské (Cicero, Vergilius, Seneca a další). A aby se kdokoli, koho zajímá i tato stránka Augustinova díla, pohodlněji orientoval v tomto množství citací a aluzí, najde na str. 423–434 rejstříky – nejprve biblických odkazů, pak antických a křesťanských literárních děl (včetně zkratek jejich názvů a jmen autorů – to vše lege artis, tedy tak, jak se cituje v odborných publikacích a kritických edicích!). K těmto intertextuálním margináliím si dovolím několik pozorování: Při těchto tzv. „similiích“ často není jasné, zda si byl autor vědom toho, že jsou jeho slova závislá na starším textu, tedy zda skutečně cituje, případně odkazuje (k Bibli, nebo např. k Vergiliovi či k Plotinovi), nebo zda určité výrazy nebo slovní obraty a vazby nejsou obecným statkem latinské literatury (ač je kdysi někdo napsal poprvé, a jsou tedy součástí tradice, která koneckonců někde začíná); domnívám se, že je to zvlášť problematické u biblické dikce, autoři překladu jsou si toho ovšem velmi dobře vědomi (srv. Vydavatelská poznámka, str. 417). Tam, kde před sebou máme nesporný, často Augustinem dokonce příslušným odkazem uvedený biblický citát, stává překladatel před otázkou, jak jej tlumočit, zda s ohledem na české biblické překlady (nebo snad na jeden z nich?), nebo jít vlastní cestou, tedy s ohledem na Augustinův kontext si přeložit biblický verš sám; zde jsou autoři tohoto překladu vynalézaví a velmi obratní, je určitě správné, že upustili od jakéhokoli fundamentalismu (viz Vydavatelská poznámka, str. 418). Problematické je uvádět jednotlivé žalmy podle vulgátního číslování – český čtenář může být uváděn v omyl nebo aspoň ve zmatek, ale na druhé straně náležitě se v margináliích i v rejstříku upozorňuje na případy, kdy Augustin cituje žalmy dle hebrejského kánonu a kdy podle Septuaginty.

Čtenář Křesťanské revue si nyní zaslouží omluvu autorky této recenze za delší odbornický rozklad obsáhlého minulého odstavce, na druhé straně si však trošku takové filologicko-editorské pozornosti, jakkoli obecněji vzato nudné, zaslouží autoři překladu, neboť knihu vybavili aparátem, za jaký by se nemusela stydět solidní kritická edice originálu. Konečně právě s aparátem, s margináliemi a soupisem biblických citátů a aluzí souvisí další poznámka, tentokrát už nikoli ryze odbornická, i když se tomu, o co v ní jde, odborníci – augustinovští badatelé, jistě důkladně věnovali: jde mi o specifické kvantitativní poměry uváděných biblických míst – kupodivu převládá Starý zákon, a z něj Augustin nejčastěji cituje žalmy a Genezi. To má zřetelnou souvislost s meditativní polohou a básnickým rázem Vyznání: při jejich četbě porozumíme potřebě autora obracet se k Bohu v kajícné lítosti slovy žalmových modliteb a vyznávat jej, vzývat a chválit jako svého Stvořitele a Stvořitele celého světa (mezi Augustinem uváděnými místy Geneze převažují verše její první kapitoly). Tento v dosavadní antické i křesťanské literatuře nový tón je nesen také novými jazykovými prostředky: Augustin prošel kvalitním rétorským školením, znal do detailů výrazové prostředky antické prózy i poezie, a tím novým v jeho jazykových a stylistických nástrojích je jeho příklon k biblické dikci. Syntéza obojího, antické rétoriky a biblických vzorů, pak dává vznik specifickému básnickému jazyku Augustinových Confessiones. Překladatelé jej česky napodobili dobře, a to nejen v jeho velebných polohách, ale i tam, kde Augustin, především v autobiografických kapitolách, užívá současného mluveného jazyka. Velebná dikce však převládá, a překladatelé ji dokonce – a právem – zdůraznili, když zvlášť emocionálně vypjaté partie Augustinova textu podávají v hymnických volných verších.

David Vopřada, který se na vzniku této publikace významně podílel, vydal nedávno svůj vlastní překlad několika Augustinových kázání (Svatý Augustin, Vánoční promluvy, Praha, Krystal OP, 2015), o této knize snad jindy. Nyní a zde je třeba říci znovu, že za Confessiones – Vyznání v novém českém znění jsme překladatelům i nakladatelství Kostelní Vydří vděčni; můžeme předpokládat, že stejně jako to bylo u staršího přetlumočení Vyznání, bude i tento překlad sloužit ještě nejedné generaci i díky svému pěknému, živému a srozumitelnému jazyku.

Jana Nechutová

Svatý Augustin: Vyznání. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2015, 444 s.



Vytisknout