Poznámky a postřehy z cesty k Baltu | Jiří Schneider

Když jsem plánoval prázdninovou cestu po baltských zemích, uvědomil jsem si, že se na tyto země a jejich obyvatele dívám možná s podobnými předsudky, jako se někteří západní Evropané dívají na střední Evropu. Zvláštním způsobem – podobným i odlišným – nás přitom minulost i současnost spojuje. Ano, baltské státy jsou pro nás stále trochu exotické. A skutečně, přijedete-li o letním slunovratu, kdy na severu bývají pověstné „bílé“ noci, zažijete neobvyklou atmosféru. My jsme do Rigy přijeli těsně po slunovratu, vpředvečer svatojánské noci. Podél cest byly stánky s věnci z rozličných květů a dubových ratolestí. Na každém kroku potkáte ženy, pyšnící se ověnčenou hlavou, dokonce i auta mají ověnčena zpětná zrcátka. A večer na písečných plážích Baltského moře hoří velké vatry a kolem nich zní s hrdou samozřejmostí společný zpěv lidových písní. Slunce se za mořský obzor skryje jen na chvíli.

Jsme u Baltu. Raději používáme název baltské země, Pobaltí místním příliš připomíná ruský termín „Pribaltika“. Jazyková citlivost na terminologii velkých sousedů a skrytý majetnický postoj, v tom si malé národy rozumí. A baltské země byly vždy na periferii velkých říší. Potkáte a pocítíte tu dodnes dědictví nacismu i komunismu, obyvatelé se mohou právem cítit jako oběti dějinných zvratů. Potkává se tu Východ se Západem a vždy si nepodávaly právě přátelsky ruku. Často měly v rukách zbraně a v srdcích nenávist. Tady totiž začíná pás „krvavých zemí“ od Baltského k Černému moři, jak je nazval historik Timothy Snyder. Země nasáklé krví obětí násilných ideologií a vybuzeného šovinismu 20. století. Země tragicky poznamenané sovětskou a nacistickou nadvládou, krveprolitím a deportacemi obyvatel. Stejně jako my i baltské státy svou nezávislost obnovily přesně před sto lety a před 14 lety spolu s námi vstoupily do Evropské unie. Na rozdíl od nás však dnes už všechny platí eurem, přijetí společné evropské měny pro ně nebylo především ekonomickou otázkou, ale nesamozřejmým geopolitickým zakotvením v Evropě. Baltské státy jsou našimi spojenci v rámci NATO, naše armáda se periodicky podílí na ochraně jejich vzdušného prostoru.

Pohledem na mapu možná s překvapením zjistíme, že baltské země jsou rozlohou větší, než si připouštíme. Mylný dojem patrně vzniká proto, že země jsou malé, pokud jde o počet obyvatel. Litva i Lotyšsko mají rozlohu čtyř pětin Česka, ale počtem obyvatel dosahují jen pětiny, respektive čtvrtiny obyvatel Česka. Estonsko má rozlohu o něco větší než polovina ČR a obyvatel jako velká Praha. Všechny baltské země se potýkají s odchodem mladých lidí do zahraničí, především v rámci Evropské unie. Během dvou týdnů nelze beze spěchu vidět všechno; naše volba tedy padla na Lotyšsko a Estonsko.

Dějiny těchto zemí jsou navzájem dost podobné, ale ne totožné. Na území dnešního Lotyšska i Estonska jsou daleko starší historické útvary jako například Kuronské vévodství, jež mělo v 17. století dokonce zámořské državy v Africe, konkrétně dnešní Tobago a část Guineje. Jeho původní sídelní město Kuldiga je dodnes pozoruhodně zachovaná historická pamětihodnost. Livonsko, známé také jako Terra Mariana, se po oslabení vlivu řádu německých rytířů stalo konfederací na základě dohody zástupců řádu, biskupství, šlechty i měst. Podobně jako další historické země – Zemgalsko či Latgalsko, ty měly vlastní jazyk, který je v kořenech dnešní lotyštiny, dnes má podobu nářečí. Uvědomil jsem si, jak málo vím o zemích, které byly v různých fázích historie na křižovatce vlivu velkých říší a jejichž osud byl v rukách cizích panovníků, ruského či německého císaře, polského, dánského či švédského krále.

Potkávaly se tu i různé podoby víry. Na mnoha místech tu vedle sebe najdete kostel luterský, anglikánský, pravoslavný, řeckokatolický a římskokatolický, někde i synagogu. Dnešní náboženská situace je dosti podobná té naší; navzdory bohatým a pestrým náboženským dějinám vládne vysoká míra sekularizace.

Na christianizaci baltských zemí se od středověku podílel hlavně řád mečových rytířů. Později se připojil k řádu rytířů německých, jehož vliv zeslábl po bitvě u Grünwaldu v roce 1410. Ano, ta je i nám známa, bojoval v ní na straně polsko-litevské Jan Žižka. Livonsko bylo po třetí křížové výpravě v roce 1207 zasvěceno Panně Marii, v historických pramenech se nazývá Terra Mariana. Na periferii mezi Německem a Ruskem se postupně usídlili Židé, kteří byli z Německa či Ruska vypuzeni. Litevský Vilnius byl po staletí centrem židovského duchovního života, říkalo se mu „litevský Jeruzalém“. Dnes z této legendy zbyly jen trosky a vzpomínky.

Nacházejí se tu i významná poutní místa římskokatolické tradice: baziliku v lotyšské Agloně, jež je takovým místem, navštívil počátkem devadesátých let při historické návštěvě po nabytí svobody papež Jan Pavel II. V baltských zemích je stále živé i pravoslaví, včetně staroobřadníků (jinak též starověrců či „raskolniků“), kteří byli po velkém věroučném schizmatu v 17. století nuceni hledat útočiště na periferii či za hranicemi Ruska. Například na břehu jezera Peipsi (rusky Čudské jezero) sídlí dodnes jejich malá skupina. Zajímavou studii o této odnoži pravoslaví publikovala nedávno v češtině Kristina Nesterenko. Na rozdíl od ruské menšiny nejsou staroobřadníci vnímáni jako nositelé vlivu dnes putinovského Ruska. Úsměvné je, že analogicky k „starověrcům“ byli někdy luterští křesťané označováni za „polověrce“.

Pozornost českého pozorovatele si zaslouží působení Moravských bratří, jejichž písmácké tradici Lotyši vděčí za vysokou gramotnost obecného lidu, na níž mohli stavět obrozenci v 19. století. Stopy Moravských bratří či ochranovského bratrstva (Hernnhuter Brüderschaft) lze v písemných památkách i v podnes fungujících prostých modlitebnách malých sborů ochranovské Jednoty při troše snahy stále nalézt.

Nejvýznamnější protestantská denominace v Estonsku i Lotyšsku je luterská církev. Luterství do baltských zemí přinesli Němci, ale dnes estonská i lotyšská luterská církev patří do interkomunia severských luteránů s anglikánskou církví. Biskupové lotyšské luterské církve přijímají svěcení od biskupů ve Švédsku a odkazují spolu s nimi na apoštolskou sukcesi. Počátkem devadesátých let přestala lotyšská luterská církev ordinovat ženy a nabrala více konzervativní směr. Ani estonská luterská církev dnes není dominantní denominace, jako byla před válkou, kdy se k ní hlásilo kolem 80 % obyvatel. Poválečný exil vedl k vzniku sesterské luterské církve v Kanadě. K sloučení obou větví došlo až nedávno, v roce 2010.

Co nás zejména v letošním jubilejním roce spojuje, je geopolitika na troskách první světové války. Samostatné baltské státy také vznikly po první světové válce – po brestlitevském míru v březnu 1918 připadly Německu, po jeho porážce vyhlásily v listopadu samostatnost a až do roku 1920 vedly válku o nezávislost s bolševickým Ruskem. V tajném dodatku paktu Molotova a Ribbentropa ze srpna 1939 připadly baltské státy do sovětské sféry vlivu a to mělo pro ně fatální dopad. Estonsku, Litvě i Lotyšsku byla v říjnu 1939 vnucena smlouva o vzájemné pomoci, v jejímž rámci zřídil Sovětský svaz na jejich území vojenské základny s desítkami tisíc vojáků Rudé armády. Sovětská okupace na sebe nenechala dlouho čekat a již v létě 1940 začaly masové deportace Estonců, Litevců a Lotyšů do gulagu. Po útoku Německa na Sovětský svaz v roce 1941 přišla okupace nacistická, spojená s organizovaným odchodem baltských Němců „domů do Říše“ a s počátkem „konečného řešení židovské otázky“, vyvražďováním Židů, těch místních i těch z dalších okupovaných zemí. Pozoruhodnou českou stopu dokumentují dvě části unikátního cyklu Lukáše Přibyla Zapomenuté transporty, které jsou věnovány deportaci českých Židů do Lotyšska a Estonska. K ozbrojenému boji proti Rudé armádě se připojily tisíce místních dobrovolníků, kteří se podíleli také na vyvražďování židovského obyvatelstva. Koncem války řada pachatelů válečných zločinů před vítězným postupem Rudé armády uprchla do exilu a někteří z nich unikli trestu. Připojení baltských zemí k Sovětskému svazu znamenalo na jedné straně osvobození od nacistického jha, na druhé straně vznik partyzánského hnutí, tzv. lesních bratří, jejichž ozbrojený odpor trval do poloviny padesátých let, a druhou vlnu deportací baltských národů – desítky tisíc Litevců, Lotyšů a Estonců se ocitly tisíce kilometrů od vlasti. Z táborů gulagu nebo z nuceného vyhnanství se někteří mohli vrátit až koncem padesátých a počátkem šedesátých let. Setkal jsem se se svými vrstevníky, kteří se narodili na Dálném východě či na Sibiři.

Vzhledem k tragické historii asi nepřekvapí, že samostatnost a svoboda není v baltských zemích pokládána za něco samozřejmého. Veřejný život tu daleko více než u nás zahrnuje krajany v exilu, emigranti jsou nedílnou součástí místní politiky. Národní sebeurčení není prázdný termín, ale viditelné pokračování národního obrození. Naplňuje se a potvrzuje řadou symbolů, společnými rituály „civilního náboženství“ (spousty vlajek u soukromých domů), budováním kulturních institucí i obtížným vyrovnáváním s temnými stránkami minulosti (muzeum okupací, památníky odboje i holokaustu). Právě v době našeho pobytu probíhaly v Lotyšsku svátky písně, do nichž se každých pět let zapojují tisíce pěveckých souborů po celé zemi i z celého světa. Svátky mají více než stoletou tradici, sahají do doby národního obrození. Tradice společného zpěvu je podobně silná i v Estonsku. Ne náhodou revolta proti sovětskému systému probíhala ve znamení společného zpěvu a dostala název „zpívající revoluce.“

Z cesty jsem si odnesl dojem z překonávání důsledků minulosti a zároveň odhodlání budovat svobodnou demokratickou zemi a překonávat postkomunistickou letargii.

Dva příklady na závěr: Na rozdíl o nás Lotyši dokázali v Rize postavit moderní budovu národní knihovny, jejímž autorem je proslulý architekt lotyšského původu Gunnar Birkerts. A podobně Estonci mohou být pyšní na nové národní muzeum, nedávno otevřené na místě bývalé základny sovětských strategických bombardérů v Tartu. Jeho odvážné architektonické pojetí bylo výsledkem mezinárodní soutěže a interaktivní formou exhibice představuje světovou špičku. Obě instituce doporučuji navštívit.

Autor je bývalý diplomat, člen redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout