Poznámka k diskusi o bourání soch | Pavel Hošek

Před několika měsíci došlo ve Spojených státech k tragické události. Uniformovaný policista klečel na krku zatýkaného Afroameričana George Floyda tak dlouho, dokud ho neudusil. Videozáznam této události obletěl internet. Vzápětí vypukly nepokoje.

Rozzlobení Afroameričané a levicoví aktivisté začali mimo jiné poškozovat sochy a pomníky některých kontroverzních hrdinů amerických dějin. Mnozí bílí Američané a také mnozí Evropané pak zděšeně pozorovali ničení památek a uměleckých děl a nad kácením soch a bouráním pomníků často vyjadřovali morální pobouření. Zjevný vandalismus a okázalá drzost některých aktivistů se zdály být dostačujícím komentářem nehoráznosti jejich počínání.

Je zřejmé, že není správné ničit cizí majetek a demolovat umělecká díla. Ano, je to zřejmé. Ale není ukončování celé debaty tímto konstatováním přece jen trochu pokrytecké? Nejde tady ještě o něco jiného než o tuto zcela zjevnou stránku věci?

Při pozorném sledování veřejných debat na toto téma se mě zmocňuje jistá pochybnost. Nezdá se mi, že ti, kdo rozhořčeně protestují proti poškozování pomníků, berou dostatečně vážně zločiny, jichž se mnozí velikáni evropských a amerických dějin na svých obětech dopouštěli. Nemohu se zbavit dojmu, že morální pohoršení nad ničením uměleckých děl a poškozováním soch zakrývá neochotu pohlédnout zpříma na temné stránky minulosti západní civilizace.

Obávám se, že většina bílých Američanů a Evropanů ve skutečnosti neví (a nechce vědět), kolik lidských životů má na svědomí evropský kolonialismus, kolik původních obyvatel Ameriky bylo neskutečným způsobem podvedeno, okradeno a usmrceno bílými přistěhovalci z Evropy, kolik Afričanů bylo na americkém kontinentě odvlečeno do otroctví.

Je nepochybně špatné, když někdo poškodí sochu belgického krále Leopolda II. Ale v morálním rozhořčení nad poškozením té sochy se trochu ztrácí skutečnost, jak je vlastně hrozné, když člověku tak obludnému vůbec někdo postavil sochu. Všichni známe otřepané rčení, že dějiny píší vítězové. A právě vítězům se přece staví sochy a pomníky. Jenže tito vítězové mívají velmi často ruce od krve.

Aby nedošlo k nedorozumění: Já věřím, že evropské i americké děti mají být vychovávány k vděčnosti a úctě vůči předkům. Ano, i k hrdosti na to dobré a krásné z evropského a amerického kulturního dědictví. I já své děti takto vychovávám. Všichni lidé, tedy i Evropané a Američané, mají své potomky vychovávat k úctě vůči hodnotám, pro které jejich předkové žili a umírali.

A navíc: Američané a Evropané se nemohou stále dokola omlouvat za domnělá nebo skutečná příkoří, jichž se jejich předkové dopustili na obyvatelích jiných světadílů nebo na původních obyvatelích zemí, kterých se kdysi zmocnili. To přece nikam nevede. A nikdo nemůže být hnán k odpovědnosti za to, čeho se dopustil jeho pradědeček.

Je zřejmé, že bílí Američané a Evropané prostě nemohou s opovržením zavrhnout vlastní minulost, přestat si vážit svých kořenů, plivnout na hroby svých předků. Nemohou zbourat sochy všech svých hrdinů, kteří se něčím provinili. Všichni hrdinové se něčím provinili.

To všechno hlasitě připomínají ti, kdo rozhořčeně odsuzují ničení soch a poškozování památníků. A mají pravdu. Jenom se obávám, že primitivní vandalství demonstrantů a nehorázné chování některých aktivistů nabízejí neblahé morální alibi všem, kdo chtějí dál zavírat oči před nepopíratelnými zločiny evropských a amerických dějin. Zločiny, kvůli kterým bílí Američané a Evropané v uplynulých staletích ztratili morální věrohodnost v očích většiny ostatních obyvatel planety.

Čestné přiznání veškerého bezpráví, kterého se předkové dnešních Američanů a Evropanů po staletí dopouštěli na ostatních, neznamená zpochybnění mnohých dobrodiní, která západní euroamerická kultura přinesla a přináší ostatním částem světa. Takovým zpochybněním by ale mohlo být pokrytecké zapírání všeho, co naši předkové udělali a neměli na to právo. Všeho, za co se jistě nemáme a nemůžeme stále dokola omlouvat, ale na co opravdu nemůžeme být hrdí.

A některé sochy by zřejmě opravdu měly být přemístěny do muzea. Nebo opatřeny nekompromisně pravdivými komentáři. Úvahy nad sochou maršála Koněva v pražských Dejvicích nabízejí podle mého názoru užitečnou korekci jednostrannému rozhořčení nad ničením soch a pomníků, ke kterému v současné době dochází ve Spojených státech i jinde.

A ještě užitečnější bude zauvažovat v této souvislosti nad sochami Vladimira Iljiče Lenina, Karla Marxe, Bedřicha Engelse a Klementa Gottwalda, které donedávna zdobily každé druhé české náměstí. Jsem rád, že už tam nejsou. Neničil bych je, nepoškozoval, nehanobil. Opravdu ne. Ale kdyby se mě tehdy někdo zeptal, navrhoval bych jejich přemístění do muzeí.

Autor je vedoucí katedry religionistiky ETF UK a člen redakční rady Křesťanské revue.