Poučení z příběhu nepoddajného vikáře [Miloš Hübner]


1/ Sympatizanti a hledači

Přinejmenším v teorii nikdo nezpochybňuje tezi, že církev tu je také pro lidi hledající. Těžko kdo bude polemizovat s Tomášem Halíkem, když napsal: „Věta „věřících ubývá“ platí jen tehdy, pokud za věřící označujeme pouze “zabydlené“ /zcela identifikované se současnou podobou náboženských institucí/. Těch skutečně ubývá stejně jako ubývá lidí zcela zabydlených v dogmatech ateismu. Masivně však přibývá „hledajících“ – jak věřících s výhradami vůči stávající podobě institucionalizovaného náboženství, tak „nevěřících“, kteří však nejsou duchovně amuzikální“.

Že si tato tématika zasluhuje jemnější rozbor, o tom mne přesvědčuje jednak rozdíl, jež cítím v církevním prostředí v užití označení „sympatizant“ a „hledač“, jednak konkrétní vztahy k lidem, kteří církví prošli a pro které se stala průchozím domem. Vylíčený příběh mladého Jana Blahoslava Kozáka chápu jednak jako významný vzhledem k vědeckému formátu Kozákovy osobnosti, jednak jako příběh, na němž se dá ilustrovat leccos ze vztahu církve k duchovně hledajícím lidem.

Řada evangelických sborů uvádí jako kladnou charakteristiku, že se jejich života aktivně účastní tzv. sympatizanti. Míní se lidé oslovení celkovým prostředím sborového života a jeho jednotlivými prvky: buď osobností kazatelovou, případně přátelským vztahem k jeho rodině, zvěstí kázání, ovzduším evangelické liturgie, aktivní účastí v pěveckého sboru či na sborových akcích, výletech a výpravách na vodu. Rádi se jimi pochlubíme na doklad toho, že se skrze náš sbor projevuje přitažlivá síla evangelia; ta však nebývá tak silná, aby zlomila jejich nechuť k jistým pravidlům církevního života, např. že podmínkou členství ve sboru je přijetí křtu a že nečlenové církve by neměli hlasovat. Sbor na tyto lidi netlačí a nezdůrazňuje nepopulární požadavky; spokojí se s nadějí, že si je Pán Bůh podle své vůle přitáhne sám.

S trpělivou laskavostí vůči potenciálním příchozím kontrastuje netrpělivost a lépe či hůře skrývaná rozmrzelost, pokud jde o vztah k domácím lidem a jejich potomkům. V teorii samozřejmě odříkáváme již od konfirmace, že „víra je dar“ a víra se nedědí“, přesto však dáme občas najevo, že děti kmenových členů církve by své místo ve sboru nalézt měly. Když odejde významný církevník, vždy si někdo povzdechne: a z jeho rodiny ho v církvi nenahradil nikdo. Tu a tam kazateli uklouzne otázka, která vyzní jako výčitka: a kde máte děti? Přitom právě mnoho výrazných členů církve ví, že nejméně pochopení nacházejí u členů vlastní rodiny a od určitého věku se dětem poroučet nedá. Rodiče se musí vyrovnat s tím, že pro jejich ratolesti se může stát názor jejich spolužáků směrodatnější než jejich vlastní přání.

Vzhledem k obtížím uvnitř dnešních rodin vnímám skutečnost, že členové církve bývají sami k sobě a k druhým plni shovívavosti, pokud se jim předávání víry nedaří. O to více však přesouvají očekávání, která bývají u nich doma zbožným přáním, na kazatele a jeho rodinu. Kazatel má být hotovou osobností nejpozději od nabytí farářského dekretu. Má-li manželku, očekává se beze slov, že bude vedle svého povolání a bez nároku na odměnu sloužit ve sboru a ideál „sestry farářové“ se leckde blíží neplacené sborové sestře. Pokud tato se ohradí a vymezí svůj vlastní prostor osobního života, bývá to mezi členy sboru důvod trvalého neladu a tíživého pocitu, že věci nejsou v pořádku. Přichází-li kazatel se třemi malými dětmi, určitě někdo při farářské instalaci zajásá a řekne: „Vítejte, bratře faráři, již se těšíme, že kolem vašich dětí vznikne budoucí sborová mládež“. Je to krásné a zároveň svazující očekávání, které může členy farářovy rodiny stejně tak povzbuzovat jako frustrovat.

Bývá-li dospělý člověk, jež nejeví sklon k duchovnímu zakotvení, označen nelichotivým označením „věčný hledač“ /ve smyslu nespolehlivý, se vším nespokojený, neschopen se rozhodnout/, potom nejhůře dopadnou kazatelé, kteří opustí svoji službu. Teď nemám na mysli případy nemoci, ale odchody z důvodů vyhoření, ztráty víry či v důsledku předcházejícího konfliktu. Farář, který se měl stát „naším“, selhal. Nevidím tyto situace jako černobílé, zejména už ve fázi odchodu chybí na jedné straně ochota naslouchat, na druhé straně duševní klid, aby člověk byl schopen vysvětlit druhým důvody svého rozhodnutí. Lidsky pochopitelnou reakcí sboru je vytěsnit nepodařenou epizodu z jejich paměti a určité jméno si přestat připomínat. Je to reakce pochopitelná, ale ochuzující, protože pak určitou zkušeností nikdo nezmoudří, ale utvrdí se v názoru, že chyba byla na druhé straně.

2/ Hrozné drama

Odchod pozdějšího filosofa Jana Blahoslava Kozáka z církevní služby je literárně popsán, byť pouze z jedné strany, a své důvody Kozák formuluje výrazně, takže nemusíme spekulovat o nějakých nepřiznaných motivech. Navíc pocházel z významného a historicky dobře popsaného farářského rodu /viz Památník dra Františka Kozáka a seniora Jana Pelíška z pera Františka Bednáře/, takže si můžeme živě představit prostředí čáslavského sboru a fary, kde mladý Jan vyrůstal, stejně jako osobní a názorový profil osobností, které sem přicházely. Přísný, ale ochranitelský otec František Kozák, laskavá, ale věroučně přísná matka Zdeňka Kozáková, moravský superintendent a Masarykův přítel Ferdinand Císař, básník a literát Jan Pelíšek.

Nedávno zesnulý profesor ETF UK Pavel Filipi, na něhož vděčně vzpomínám, napsal v roce 1980 v poznámce k přednášce o J.L.Hromádkovi: „Když Josef Hromádka, po určitém váhání, nastoupil roku 1912 do církevní služby, neměl o jejích možnostech ani jednu iluzi. Neviděl v ní ovšem zase tak nepřátelské monstrum jako jeho mladší současník Jan Kozák, jež svou zkušenost mladého svobodymilovného vikáře v konfliktu s církevní úzkoprsostí vylíčil jako hrozné drama“.

Profesor Filipi naráží na Kozákův článek „Církev a sebeurčení“ v revui Kalich 1918, jež je sice částečnou literární stylizací, ale přece zachycuje autobiografickou zkušenost. Především mne zaujalo, že v tomto líčení zcela chybí prvek vnějšího konfliktu. Otec a syn se sice věroučně neshodnou, ale navenek se oba zdárně snaží, aby rozdílnost jejich názorů nepronikla před sborovou veřejnost.

Jan Kozák studuje teologii v letech 1906 – 1910 na univerzitách v Bonnu, Edinburghu, Vídni a Halle. Ocitá se pod vlivem představitelů tzv. nábožensko-dějinné školy. Otevírá se dychtivě vlivu kritických názorů, ale píše o osobních otřesech, když se mu hroutí mnohé, co si přinesl jako nezpochybnitelnou jistotu ze svého domovského prostředí.

V průběhu studia dospívá k radikálnímu věroučnému rozhodnutí ve jménu rozumu, který vyvýšil nad víru: zavrhl Kristovo božství a všecko, co s tím souvisí: modlitbu ke Kristu, slavení christologických svátků, uctívání svaté Trojice. To považuje za červenou čáru, kterou nehodlá překročit. Svůj rozchod s christologickým dogmatem popisuje slovy, že nahradil „evangelium o Kristu evangeliem Kristovým“. Již jeho nejstarší texty jsou psány z tohoto stanoviska a byť se zabývají církevními a teologickými tématy, považuji je za texty filosofické.

Po návratu domů ovšem Kozák přistál na tvrdé zemi a byl konfrontován s nutností uživit nejprve sebe a postupem let i celou svoji rozrůstající se rodinu. Toužil podle svých vlastních slov „položit /vedle teologie/ druhou kolej svého života“, ale i na to potřeboval několik let. V situaci, kdy by se mohl těžko uplatnit v církevní službě jinde, ho k sobě jako vikáře přijímá jeho otec František Kozák. V Čáslavi slouží v letech 1910 – 1914; mezitím získal oprávnění vyučovat jazyky na středních školách a od roku 1914 do roku 1920 vyučuje angličtinu a němčinu na obchodní akademii v Kolíně. Nicméně jeho duchovenské působení se prodloužilo o dalších několik dlouhých let. V letech 1914 – 1918 slouží na částečný úvazek jako vikář sboru v Kolíně vedle již stařičkého reformovaného superintendenta Čeňka Duška především asi proto, že jako duchovní byl zbaven povinnosti narukovat do rakouské armády. Církevní službu, kterou prožíval přes ochrannou ruku a přesvatou trpělivost svého otce jako nedýchatelný kompromis mezi svými názory a povinnostmi sloužit reformované církvi vyznávající klasická křesťanská dogmata, ukončil v kolínském sboru ke dni 31.12.1918. K filosofické a intelektuální činnosti podle svých vlastních představ se zhluboka nadechl až po odchodu do Prahy v roce 1920.

Praktické okolnosti svého vikářování popisuje Kozák působivě: iritují ho i skutečnosti, které mu měly jeho službu usnadnit, ne-li umožnit. Pro jeho osobní sebevědomí muselo být nesnesitelné, že ho otec pokládal za teologicky nezralého. Už o úvodní peripetii Kozák píše:

„Přichází do praxe jako vikář. Superindent laskavě políbením uvádí jej v úřad. Co kalí jeho pocity při vstupu do života, je pouze revers. Proč? Je velmi mírný a v cizině často udáván za vzor. Obsahuje slib, že duchovní bude působiti v duchu symbolických knih. Uplyne několik dní plných pochyb, jež vyplývají z vlastního rigorózního výkladu, který mladý vikář reversu dává. Jeho mínění je, že jeho pojetí křesťanství se nesrovnává ani s duchem konfesí a že nemá práva k takovému slibu. Ale co dělat? Matka pláče, otec chodí jako ztracený a vykládá mírně o přílišné citlivosti. Revers se podepíše“.

V praxi bohoslužeb má vikář přidělené buď kázání a jeho přestavený koná zbývající liturgii, nebo naopak. V praxi se podařilo nalézt mezi otcem a synem souhru: otec na sebe vzal kázání o svátcích, s nimiž by se syn trápil, a syn měl dost prostoru uplatňovat při svých kázání etické důrazy na úkor dogmatických. Brzy si však všiml a nesl útrpně, že otec vyvažoval jeho důrazy tak, aby celek vyzněl naprosto ortodoxně. Po moderním synově kázání zařadil modlitbu začínající slovy: „Ve jménu blahoslavené Trojice svaté…“ a dal zpívat píseň jásající, že „Bůh věčný nekonečný narodil se z Panny“. Hrozné drama, ale odehrávající se cele v hlavě vikářově, případně za zdmi rodičovské fary. Mladý Kozák zřejmě mimořádně těžko snášel vyhlídku na definitivní roztržku se svými rodiči a vyhnul se jí vynuceným kompromisem, který mu získal potřebných několik let času, ale zároveň musel způsobit intenzivní vnitřní nepohodlí.

3/ Vize vděčné církve

Složitý vztah evangelické církve vůči profesoru J.B.Kozákovi dobře ilustruje rozpaky, jaké nám způsobuje jeho typ osobnosti. Vyšel z evangelického prostředí a byl jím po celý život výrazně poznamenán: to dosvědčují mnozí. Zároveň církevní křesťanství bylo pouze jedním z několika vlivů, který ho formoval. Máme rádi osobnosti, kteří jsou tak říkajíc „z jednoho kusu“ a jejichž příběh jde odněkud někam. Nejlépe kteří hledají proto, aby nalezli a usadili se. V opačném případě morálně varujeme příklady těch, kteří se Pánu Bohu ztratili a svůj život promarnili, i když to často bývá velice schematický pohled. Ale co s lidmi, u nichž není snadné vystihnout onen jednotící akord jejich života? Nad nimiž můžeme diskutovat i o tom, zda má jejich vnitřní život kontinuitu přes ničivé vpády dějinných okolností, které rozdělily jejich život na etapu před a etapu po. Na povrchu Kozákova života můžeme rozlišit období rozchodu s tradiční zbožností své rodiny, období učitelského působení na Karlově univerzitě s příklonem k fenomenologii, byť nikdy bezvýhradnou, mezidobí amerického exilu a období jeho učitelského a překladatelského působení po únoru 1948, kdy se jeho současníci liší v hodnocení, jak daleko šly jeho kompromisy s komunistickým režimem. Shoda je snad pouze v tom, že ho jako skrytá láska a inspirace doprovázela láska k hudbě a že byl houslovým virtuózem. Ale teprve někde uvnitř jeho osobnosti leží odpověď na otázku, zda všechny tyto etapy spojuje jednotná linka a zda dosáhl cíle či cílů, které si sám pro sebe v životě vytyčil. Jednoduše řečeno: čím byl pro sebe a pro druhé profesor J.B.Kozák.

Podobně obtížné je vyznat se v životních příbězích lidí, které projdou církevním prostředím či kteří jdou od nás jinam. Přál bych si, ale možná je to stejně nereálné přání, jako mladistvé představy J.B.Kozáka o reformách církevního života, abychom tyto lidi zahrnuli do oblasti naší vděčnosti. Pán Bůh se těchto lidí dotkl, i když konec jejich životního příběhu nedohlédneme a někteří z nich se možná část svého života považují za ateisty. Pokud šlo o faráře, tak nám posloužili a kus svých sil v církvi vynaložili, i když se v nich a kolem nich staly věci, které rozhodly o jejich odchodu ze služby. Nastavili jsme si navzájem zrcadlo, byť ne vždy rovné, do něhož moudrý pohlédne a něco se o sobě dozví, hloupý ho rozbije, protože nesnese pohled na svůj křivý nos. Považoval bych za vnitřní ochuzení církve, kdybychom místo vděčnosti za život doživotních poutníků pouze zdůrazňovali, co komu chybělo a jaký kdo byl kacíř. Potom bychom se podobali pesimistům věčně lamentujícím nad poloprázdnými sklenicemi a navíc by se neustále rozšiřoval okruh lidí, jimž bychom ztráceli šanci porozumět.









Vytisknout