Polovzdělanost a beznábožnost – problémy moderní doby dle TGM | Markéta Sedláčková

Jednou z klíčových představ moderní doby je, že vzrůstající vzdělanost společnosti bude nezvratně vésti k ústupu náboženství. Teorie sekularizace považovala vědecký pokrok a zbožnost společnosti za neslučitelné. V druhé polovině 19. století nejen Marx nahlížel na náboženství jako na přechodnou fázi lidského vývoje, která bude překonána novým racionálním společenským systémem. Komunistická ideologie měla znamenat osvobození člověka nejen ze zotročení kapitalismem, ale i z opiové závislosti na náboženských představách, které člověku zabraňují být zcela sám sebou a plně si uvědomovat své místo ve společnosti.

S modernistickou myšlenkou náboženství jako iracionálního tmářství, které v moderní době racionality nebude mít místo, Tomáš Garrigue Masaryk ostře nesouhlasí. Zejména ve svých dílech Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty (1881 německy, 1904 česky, 2002 nové vydání) a Moderní člověk a náboženství (1934, 2000 nové vydání) analyzuje podrobně roli vzdělání a náboženství v moderní společnosti a jejich vzájemný vztah. Přiznává, že rozšířeným způsobem uvažování je, že člověk inteligentní a pokrokový nepotřebuje již řešit náboženské otázky, že náboženství je dobré nanejvýš tak pro ženy a děti. Urputnost moderní doby v odklizení všeho nadpřirozeného srovnává se středověkým náboženským fanatismem, který takto stíhal naopak vědu. Tvrzení, že filosofie a věda náboženství překonaly, Masaryk oponuje argumentací na základě děl významných evropských filosofů a vědců. Ukazuje, že tito velikáni sice náboženské systémy své doby notně kritizovali, neznamenalo to ale zavržení principu náboženství samotného. Pokusu o vytvoření lepšího náboženského systému naopak často věnovali velkou část své práce: „Descartes svými argumenty pro teismus, Leibnitz teodiceí, Locke úsilím o náboženství přirozené a dále: Pascal, Rousseau, Kant, Schelling, Hegel“ a mnozí další. Ze sociálních vědců je pozoruhodný příklad Augusta Comta, který ve svém raném díle označuje náboženství za pověru a snaží se vybudovat přísně pozitivistickou koncepci společnosti. Ve svém pozdějším díle se k potřebě náboženství pro společnost paradoxně vrací. Podobně Herbert Spencer, který by měl z titulu evolucionismu jednoduše zavrhnout náboženství jako zastaralé, se naopak snaží ve svém systému o smíření náboženství s vědou.

Vztah vzdělanosti a náboženství řeší Masaryk v kontextu trochu netradičním – v kontextu sebevražednosti. Ohledně vzdělanosti mu nejprve vychází podivná souvislost – u vzdělanějších národů se sebevraždy vyskytují více. Může snad být vzdělávání jejich podnětem? Masaryk ukazuje, že problémem moderní společnosti není vzdělanost, ale polovzdělanost. Co je polovzdělaností myšleno? Zaprvé – vzdělání se v dnešní době odehrává odtrženě od života: učíme se fakta, ale jejich souvislosti většina nechápe, nedokážeme je aplikovat. Nové vědecké vymoženosti se vnucují lidem „násilně“, bez možnosti plného porozumění tomu, s čím zacházíme. Moderní člověk je odsouzen k polovičatosti. Zadruhé – naše vědění je omezeno na vědění rozumové. Ale jak zdůrazňuje Masaryk, „rozumové vzdělání – a jenom o něj se vlastně pečuje – samo, bez příslušného mravního vzdělání, k zachování života nestačí“. Mravní vzdělání ale věda dát nedokáže. Dokáže sice možná zformulovat jistý etický systém, ale tento systém není hlouběji existenciálně zakotven, není zakotven v nadpřirozenu, aby mohl legitimizovat otázky týkající se života a smrti.

Proto je náboženství důležité i pro moderního člověka. Věda mu sice mnohé zodpovídá, zároveň ale další a další otázky otvírá. Jestliže jsme si slibovali větší kontrolu nad světem kolem nás, ovládnutí světa racionalitou, zažíváme, jak se nám nezamýšlené důsledky našeho jednání vracejí jako bumerang. Kde se lidstvo začne cítit pánem, velmi rychle se ukáže jeho skutečná křehkost.

Chybějící zbožnost a polovzdělanost jsou pro moderní společnost podle Masaryka jevy nejvíce ohrožující, a jsou to tedy také hlavní faktory, které vedou k růstu moderní sebevražednosti. Masaryk popisuje vývoj náboženství a vzdělanosti v evropské civilizaci od Řeků a Římanů až do 19. století. Jestliže se například pozdní Řím vyznačoval úpadkem jednotného náboženského systému a deklarací omrzelosti a marnosti života, rané křesťanství oproti tomu dodávalo naději a vyzdvihovalo lásku k druhým a k životu samému. Středověk Masaryk považuje za relativně harmonickou dobu, kdy veškeré vědění spadalo pod jedno náboženské univerzum a k protiřečení „rozumu a citu“ alespoň většinově nedocházelo. Zajímavý je potom příchod protestantismu, který podle Masaryka může více vést k sebevražednému jednání než katolicismus. Příčinou je jeho povaha nábožensko-mravního individualismu, která je sice ideově pozitivní, ale ve své reálné podobě má na věřící důsledky spíše negativní: svoboda bádání vede k častějším pochybám, chybí silný duchovní vůdce a ve chvílích slabé víry není možno uniknout do daných formulí a ceremoniálů. Nad životem by neměl zoufat ani katolík ani protestant, ale když již si někdo zoufá „více si zoufá špatný protestant než špatný katolík, protože spíše pocítí svou bezradnost“. Masaryk se pere s moderním individualismem. Na jednu stranu je pro něj nezávislost individua, spojená se svobodným smýšlením, jednoznačně pozitivní, na druhou stranu, při zkoumání sebevražednosti, se potýká s problémem utápění moderního člověka v bezbřehé svobodě myšlenkové, bez vedení, bez ukotvení v nějakém pevném světonázoru.

Důvěra, kterou vkládá Masaryk v moc náboženství, se může jevit jako trochu naivní. Křesťanský světonázor jistě může do jisté míry dodávat lidem naději v těžkých životních situacích. Že by ale věřící a depresivní lidé byli špatní křesťané, to je jistě závěr, který nelze přijmout. Masarykova analýza je ale zejména makroanalýzou společnosti. Jeho nadšení pro náboženství nepatří do nostalgického paradigmatu ohlížení do minulosti. Vzdělání, věda, pokrok nestojí proti náboženství, naopak mohou otvírat oči pro naše náboženské potřeby. Masaryk cituje Bacona: „Poloviční vědění od Boha odvrací, kdežto pravá a důkladná věda člověka k náboženství zpět přivádí.“

Jaká je odpověď doby postmoderní na Masarykovy myšlenky? Postmoderna zpochybnila modernistickou ideu pokroku jako maximálního dobra. Racionalita se ukázala být dobrým sluhou, ale špatným pánem. Jí vytvořené ideologie, nahrazující ve 20. století náboženství, prokázaly, jak dokážou být nelidské. I věda, která přináší člověku užitečné vynálezy, často generuje nové morální otázky, které není schopna ze své podstaty řešit. Konec tisíciletí přináší proces deprivatizace náboženství. Veřejný prostor je opět nucen zabývat se nadpřirozenem. Návrat náboženství ale ještě neznamená porozumění se vzděláním, s vědou. Řešením však není slepá racionalita a vedle ní slepé náboženské nadšení. Dle Masaryka je řešením harmonický světový názor: věda, která věci rozebírá na prvočástice, dekonstruuje a analyzuje, a víra, která věci spojuje a vytváří z nich smysluplný celek. Smysluplný život.

Autorka je socioložka, učí na Filozofické fakultě UK.