Politická činnost může být služba: Rozhovor s Janem Litomiským | Jiří Schneider

Jan Litomiský je bývalý disident, signatář Charty 77 a politik. V devadesátých letech 20. století byl poslanec České národní rady a Poslanecké sněmovny za Občanské fórum, Křesťanskodemokratickou stranu, později za ODS, v letech 2006–2010 pracoval jako vládní zmocněnec pro lidská práva.

Pokud křesťan nežije v izolaci, pokud žije uvnitř své obce, je spoluobčan a nemůže se z politiky vymanit. I zastat se trpících a potřebných je politický čin, který je proti srsti nejen mocným, ale někdy i křesťanům – poznal jsi to na vlastní kůži jako chartista a člen VONSu (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) a politický vězeň. Zažil jsi sám výtku, že křesťan by se takto angažoval neměl?

Takové výtky ve své době bylo slyšet ze strany tehdejší synodní rady stejně jako od vedení Komenského bohoslovecké fakulty. Byly však směřovány proti jmenovaným aktivitám všeobecně nebo vůči jiným příslušníkům církve, hlavně duchovním nebo studentům (důtky, vylučování), nikoli vůči mně osobně.

Přeložil jsi Lutherův spis O světské vrchnosti, nemohu se nezeptat, zda a jak ti pomohlo myšlení Martina Luthera se ve vztahu křesťana k politice orientovat.

Pomohlo mi pochopit, že politická činnost není křesťanům zakázána, naopak to může být služba Bohu i lidem a v tomto smyslu i povinnost. Poslání světské moci je však omezeno. Má potlačovat jednání, které škodí druhým, ale nikdy nesmí vládnout nad svědomím.

Jak použitelné jsou v moderní společnosti reformační koncepty vztahu k vrchnosti (navíc odlišné v době před třicetiletou válkou a po vestfálském míru) a co nám do dnešní situace říká biblické poselství? Je-li vláda odpovědna v rámci ústavy a zákonů občanům, nakolik po ní můžeme požadovat jakousi další, transcendentní odpovědnost?

Vrchnost nemá právo nařizovat věci, které jsou v rozporu s tím, co jedni nazývají Boží zákon, jiní přirozený mravní řád. Takovým rozkazům se křesťan nesmí podřizovat. Podle Luthera má křesťan odporovat především vyznáním pravdy. Jinak má vůči nadřízeným projevovat úctu a respekt nejen proto, že to jsou lidé, ale také kvůli poslání, které reprezentují, byť často nedostatečně. Tyto myšlenky patří k dosud platnému dědictví reformace. Po našich kalvínských předcích jsme ale zdědili přesvědčení, že každý člověk je hříšný a získá-li neomezenou moc, má sklon ji zneužívat. Proto má být politická moc rozdělena mezi více článků, které se navzájem kontrolují. Vláda musí být odpovědná parlamentu.

Starost a solidarita s utlačovanými a ponižovanými, která je dědictvím prorockých biblických důrazů, není v moderní době výsadou křesťanů. Ostatně ve společenství Charty 77 ji často stejně sdíleli a prakticky projevovali i lidé zcela sekulární. Souhlasil bys s tvrzením, že tento důraz moderní sekulární svět již zcela přijal za svůj, nebo je tu stále třeba křesťanského svědectví?

Starost a solidarita s utlačovanými a ponižovanými zdaleka není v našem světě samozřejmá. Navíc lidé, kterým chybí duchovní zázemí a kritický pohled na člověka, zdůrazňovaný křesťanstvím, se často vyžívají v kampaňovitém jednání, které může zhoršovat vztahy ve společnosti a postavení lidí, jimž chtějí pomoci, reálně poškozovat.

Václav Havel psal o moci bezmocných a později se zkušeností prezidenta mluvil o paradoxní „bezmoci mocných“. Ochraně lidských práv ses věnoval také z pozice vládního zmocněnce, tedy z pověření státu. Připadal sis také někdy bezmocný?

Bezmocný jsem se cítil ve vyloučených romských lokalitách. Zároveň jsem si uvědomil, že sociální začlenění těchto lidí se nevyřeší vydáváním nových právních předpisů a zákazů, ale vyžaduje dlouhodobou a soustavnou sociální práci.

Z křesťanství nevyplývá automaticky politický názor či zaměření, ale hraje roli, kdykoli jde v politice o hodnotovou orientaci. Politici, kteří se hlásí ke křesťanství, se nacházejí ve více stranách. Jedině křesťansko-demokratické strany mají křesťanství ve „vývěsním štítu“ a často jim ostatní vyčítají: „To jste křesťané, když děláte to a to?“ Stalo se ti, že někdo takhle spustil i na tebe?

Že by na mě někdo z hlediska křesťanských hodnot útočil nebo mě kritizoval, na to si kupodivu nevzpomínám.

V roce 1989 jsi byl jeden ze zakladatelů Křesťansko-demokratické strany (KDS). Jak na tehdejší dobu vzpomínáš a jak ji hodnotíš z dnešní perspektivy?

KDS se hlásila k zásadám, jako je úcta k životu včetně nenarozeného, podpora klasické rodiny, svoboda a odpovědnost jednotlivce, omezení moci státu, respekt k vlastnictví, péče o svěřenou zemi včetně přírodního bohatství, zjednání spravedlnosti pro lidi postižené komunistickým režimem a solidarita s lidmi, kteří jsou ve svém životě znevýhodněni. Nevadilo mi přihlásit se k tomu, že podpora těchto zásad plyne z mého křesťanského přesvědčení.

V roce 1968 ses krátce zapojil do Československé strany lidové. Ve volbách v roce 1990 jste byli jako KDS v koalici s lidovou stranou, v roce 1992 již s Občanskou demokratickou stranou (ODS), s níž se KDS později sloučila a jejímž členem jsi dosud. Jak bys z dnešního hlediska popsal svou politickou pouť?

V odpovědi na předchozí otázku jsem popsal politické zásady, které považuji za křesťanské. Ty jsem se snažil uplatňovat po celou dobu své politické činnosti. KDS neměla v naší společnosti dostatečný prostor, když vedle ní působila zároveň strana lidová. Do lidové strany jsem vstoupil na jaře 1968 z podnětu Ivana Medka a vystoupil jsem z ní, když v době normalizace začala opětovně kolaborovat s komunisty. V devadesátých letech na mne lidovci působili jako strana, která chce jenom „být u toho“ a nevyrovnala se dostatečně se svou předchozí spoluprací s komunisty. Dnes je můj pohled na lidovou stranu a spolupráci s ní mnohem příznivější, nicméně jsem rád, že jsem se stal členem ODS, která ve svém programu stále reprezentuje zásady, které jsou mi blízké. ODS v devadesátých letech prosadila parlamentní demokracii, založenou na volné soutěži politických stran, tržní hospodářství, opírající se o soukromé vlastnictví, a poměrně přísné zákony na ochranu životního prostředí. Umožnila matkám relativně dlouho pečovat o děti a nenutit je za každou cenu k rychlému nástupu do zaměstnání. Na rozdíl od dnešní módy stále ještě považuji svobodný přístup k trhu bez privilegií pro vybrané subjekty za důležitý prvek pro osobní svobodu člověka.

Otázky kladl Jiří Schneider

Spis O světské vrchnosti napsal Martin Luther v roce 1523. Martin Luther měl tu čest střetnout se s církví římskokatolickou jako s mocenským útvarem a argumentace knihy odhaluje její mocenskými vráskami strhanou tvář. S návrhem na omezení vrchnostenské moci jejím dělením přijde o století později John Locke a o dalších sto let Montesquieu tuto dělbu rozvrhne způsobem, jak jej přijímáme i my. Martin Luther se zatím pokouší vymezit a omezit sféru mocenského vlivu vrchnosti i církve. Tehdejší strukturu společnosti (pán – poddaný) si neproblematizuje, ale hledá východisko, jak odpor vůči vrchnosti kultivovat. Sféru duchovní vlády vymezuje jako službu slovem. A církev si nemá uzurpovat moc ani mocensky tlačit na císaře a knížata. „Když ti tvůj kníže nebo světský pán přikazuje držet s papežem; tak nebo onak věřit, nebo ti nařizuje odevzdat knihy, máš tedy odpovědět: ‚Nesluší se, aby Lucifer seděl vedle Boha. Milý pane, jsem vás povinen poslouchat tělem a statkem. Co mi přikážete v souladu s vaší pravomocí na zemi, chci poslouchat. Avšak když mi poručíte věřit a vydat knihy, poslouchat nechci. Neboť zde jste tyran a saháte příliš vysoko, přikazujete, kde nemáte právo a moc. Když ti proto vezme tvůj statek a potrestá takovou neposlušnost, jsi blahoslavený, a děkuj Bohu, že jsi hoden trpět kvůli Božímu slovu. Jen ho nech běsnit a bláznit. Neboť to říkám: Kde mu neodřekneš a ustoupíš mu, tam jsi opravdu zapřel Boha.“

Luther vymezuje poměrně přesně okruh zájmu církve a vrchnosti. Netouží po křesťanském státě. Víme asi proč. Všechny pokusy o uskutečnění křesťanského nebo utopického státu skončily v totalitě. Následky nedávné utopie ještě na nás dorážejí. Důstojné podmínky pro život obyčejného člověka vznikly tam, kde státu i církvi byly vymezeny hranice – kde bylo uznáno právo na svobodu svědomí. Demokratické rysy společnosti jsou rozeznatelné pro toho, kdo tuto svobodu – Kristem darovanou – uznává.

Vytisknout