Polarizace společnosti a jak na ni | Radek Chlup

Silná názorová polarizace je typický rys naší dnešní doby. V následujícím textu bych se na ni chtěl podívat z poněkud nezvyklého úhlu a chápat ji jako konflikt mezi různými příběhy, jimiž vymezujeme svou kolektivní identitu.

Lidská společenství odedávna svůj pocit sdílené kolektivní identity vytvářela pomocí příběhů. Ve svých mýtech si tradiční společnosti vyprávěly o tom, kdo jsou, odkud pocházejí, jaké místo ve světě jim náleží, jaké hodnoty vyznávají a jaký řád ve světě spatřují. Mýty vyjadřovaly něco hluboce sdíleného a nezpochybnitelného, posvátného. Měly silnou autoritu a bylo možné jimi politicky argumentovat: „Již Théseus kdysi zastavil invazi Amazonek do Řecka, a proto i my musíme nyní být věrni jeho odkazu a v boji proti Peršanům znovu zjednat vítězství řádu nad chaosem.“ Mýty fungovaly jako pravzory, vybízející k opakování. Byly zdrojem síly, dokázaly členy dané komunity mobilizovat k jednání.

Naše post-osvícenská společnost se zdánlivě od mýtů oprostila. I my nicméně věříme různým silným kolektivním příběhům, které utvářejí sociokulturní identitu, vyjadřují naše kulturní představy a hodnoty, mají blíž k emocím než k rozumu a jsou nezřídka vnímány jako nedotknutelné a posvátné. Na rozdíl od starých mýtů jsou založeny spíše na faktech než na Amazonkách, to ale nic nemění na jejich fungování. Jakmile se naučíme si jich všímat, začneme v některých typech veřejných debat jasně vidět mimoracionální logiku, jež se logice tradičních mýtů velmi podobá. Právě tato „myto-logika“ může být důležitá i pro porozumění názorové polarizaci.

Historické mýty: Případ Koněv

Jednoduchým příkladem dnešních mýtů jsou mýty historické. Opíráme se v nich o dějinná fakta, která ovšem uspořádáváme do dramatických příběhů s mravní pointou. S těmi pak zacházíme jako s mytickými předobrazy, s jejichž pomocí se snažíme vrhnout světlo na současnost a přenést na ni i emocionální náboj, který v nás původní historické události evokují.

Názorný příklad představuje spor o pomník maršála Koněva v Praze 6. 22. srpna 2019, den po 51. výročí srpnových událostí roku 1968, polil neznámý pachatel Koněvův památník na Praze rudou barvou a na podstavec nasprejoval několik letopočtů. Jelikož se jednalo o opakovaný útok, starosta městské části za TOP 09 Ondřej Kolář tentokrát odmítl nechat sochu znovu očistit a otevřel otázku jejího odstranění. Jeho postoj rychle vyvolal protireakci obránců Koněvova odkazu a vedl k bouřlivé veřejné debatě, která měla stále vyhrocenější a mytičtější podobu. Na obranu Koněva se postavil i prezident Zeman, a zvláště pak jeho mluvčí Jiří Ovčáček, který promluvil na maršálovu obranu i na demonstraci 2. září 2019. V reakci na to postupně i starosta Kolář silně vyhrotil svůj diskurz a nevyhýbal se ani vulgaritám.

Na první pohled se tu prostě jedná o spor k výkladu našich dějin. Míra emocí a vyhrocenost používaných výkladových schémat nicméně naznačují, že tu nejde o neutrální historickou diskusi, ale o mnohem víc. Historie se stává mytickým předobrazem, s jehož pomocí dáváme smysl přítomnosti. Dramatické dějinné události dokážou vyvolat silné emoce, které poté přenášíme do současných ideologických zápasů. „Už vůbec nejde o sochu Koněva,“ říká starosta Kolář, „jde o ukotvení Česka, jakým směrem se vydáme – jestli opět do náruče Sovětského svazu, nebo tam, kam, doufám, všichni chceme patřit.“ Koněvova socha se v prvním kroku stala symbolem Ruska, ve druhém kroku pak symbolickým bodem na geopolitické mapě, pomocí níž vymezujeme svou kolektivní identitu. Ta má v oficiálním liberálním pojetí být výhradně západní, zatímco Rusko je vnímáno jako nepřítel a hrozba. Podpora Koněva je v této optice podporou návratu komunistické éry. „Na Hradě sedí člověk, který komunisty podporuje, zve si 21. srpna do Lán předsedu komunistické strany. Za premiéra máme člověka, který byl vycvičen touhle úderkou, pracoval pro StB. A ti lidé si myslí, že si to tady vezmou zpátky. 30 let po revoluci se to snaží převrátit zase na druhou stranu,“ říká Kolář.

Mohlo by se zdát, že podobnému pohledu není co vytknout. Chtěl by se snad někdo vracet do komunismu a orientovat naši zemi znovu na Východ? Na takovouto otázku jistě většina z nás odpoví záporně – a často už si nevšimneme, že ta otázka je vlastně kladena zavádějícím způsobem. Ve skutečnosti není žádný důvod, proč by připomínka maršála Koněva měla implikovat současnou proruskou politickou orientaci. Minulost se v Kolářově pojetí stává mytickým příběhem, který nás svou dramatičností mobilizuje k hájení politických postojů v přítomnosti. To je na jednu stranu přirozené, takto prostě s dějinami zacházíme a nelze se tomu úplně vyhnout. Na druhou stranu je ale dobré o tom vědět. A to zvláště v případech, jako je tento, kdy daná mytická vize zároveň u části společnosti vyvolává silnou protireakci. Základní problém tu vlastně není v mytizaci samotné, ale v její jednostrannosti.

Mýty jsou příběhy o kolektivní identitě. Kolektivní identity ale bývají složité a rozporuplné, obsahují různé temné stránky, jeví se velmi odlišně pro různé členy daného kolektivu. Mýty se tuto rozporuplnost snaží zachytit a svým vyprávěním do ní vnést řád. V ideálním případě se jim daří ji komplexně vyjádřit. Příklady můžeme vidět v řadě tradičních mýtů, jejichž hrdinové bývají silně ambivalentní. Héraklés přemůže řadu monster, ale také zavraždí vlastní ženu a děti. Oidipús osvobodí Théby od Sfingy, nakonec se však sám ukáže být zdroj incestní poskvrny. Moderní historické mýty bohužel často již této ambivalence nejsou schopny a mají tendenci komplexnost dějin rozkládat do různých jednostranných, navzájem se vylučujících příběhů. Koněv je tak v jednom příběhu líčen jako hrdinný osvoboditel, ve druhém jako vůdce okupačního vojska. Jde o princip dobře známý z pohádek, kde bývá často jedna komplexní skutečnost rozložena do dvou protichůdných aspektů, např. matka do protikladné dvojice hodná maminka – zlá macecha.

Historická realita je taková, že Koněv byl osvoboditel i okupant v jednom. Sovětští vojáci nás opravdu osvobodili, naši lidé je v roce 1945 z velké části vítali zcela upřímně a v reakci na mýtus „mnichovské zrady“ pokládali příklon k SSSR za rozumnou volbu. Současně jsme se tím ale dostali do sovětské sféry vlivu, z níž už nebylo snadné se vymanit. Finální celospolečenské vystřízlivění přišlo až v roce 1968, kdy se z osvoboditelů stali okupanti. Součástí naší identity je však stále obojí a potlačování jednoho z jejích pólů neznamená řešení. Ideální by v tomto případě byl nějaký ambivalentní hrdinský mýtus oidipovského typu. Podobné řešení ale bohužel v Koněvově případě již není možné, neboť jakmile je mytická postava zachvácena polarizací a rozložena do dvou protichůdných postav, je přímočaré zacelení takovéhoto rozkolu obtížné.

Protikoněvský mýtus však není problematický jen v tom, že svou jednostranností zkresluje dějiny. Ještě větší problém je, že nedokáže nabídnout takovou vizi přítomnosti, na níž by panovala alespoň rámcová celospolečenská shoda. Jak ve své stati „Český národ a český stát – spolu, nebo proti sobě?“ ukázal Miroslav Balaštík, po revoluci jsme se v rámci formulování své kolektivní identity distancovali od komunistické minulosti a tuto identitu jsme promítli do budoucnosti: Naším cílem se stalo dohnat Západ. Takovýto model zpočátku dobře fungoval a umožnil nám dobře zvládnout náročnou ekonomickou transformaci, postupně ale začal být čím dál problematičtější. Po ekonomické stránce jsme Západ ani po 30 letech nedohnali a společnost se navíc začala postupně rozpadat na různé vrstvy. Zatímco úspěšnější část obyvatel se dokázala identifikovat se začleňováním do nadnárodních západních struktur, pro čím dál více lidí z méně úspěšných skupin takovýto mýtus přestal fungovat.

Na tuto situaci proto zareagovala řada politiků, kteří začali opět nabízet obrazy identity, zakotvené v minulosti. Nejvýznamnějším z nich je Miloš Zeman, který velkou část své moci čerpá z toho, že té části společnosti, pro niž mýtus návratu na Západ přestal fungovat, nabízí obnovení kontinuity s minulostí. Činí tak přitom rafinovaným způsobem, který není jednoznačně proruský či prokomunistický, vybírá si však z komunistické minulosti dílčí nosné prvky, jež lze stále brát vážně. Jedním z takových prvků je i porážka nacismu, a proto je Koněv osvoboditel důležitá součást zemanovského mýtu. Jakkoli se nám takovýto mýtus nemusí líbit, je třeba jej brát vážně a rozumět důvodům fascinace, kterou dnes mezi výraznou částí populace má. Čelit mu dnes nelze jeho odmítáním, ale jen hledáním alternativních příběhů, které na tutéž identitní frustraci méně úspěšných vrstev dokážou odpovědět konstruktivnějším způsobem.

Ideologické mýty: klimatická změna

Mýty nemusí své náměty čerpat jen z dějin. Mohou být založeny i na různých ideových hodnotách. Demokracie, lidská práva, genderová rovnost, ekologie – to všechno jsou témata, o nichž si rovněž vyprávíme dramatické příběhy a která naši kolektivní identitu také utvářejí.

Jako příklad si můžeme vzít klimatickou změnu. Ta na první pohled nijak myticky nepůsobí, vychází přece z vědeckých dat. Klimatická data nicméně ve veřejné debatě dávají smysl až ve chvíli, kdy jsou nějak interpretována a jsou z nich vyvozeny praktické závěry. Tyto interpretace pak fungují podobně myticky, jako jsme to viděli u historických událostí: data o změně klimatu se stávají základem pro různé dramatické příběhy, jež nás mají mobilizovat k nějakému typu jednání. Bohužel i v tomto případě dochází k silné polarizaci. Z jedné strany slyšíme apokalyptické příběhy o tom, že naší civilizaci zbývá posledních 20 let. Druhá strana na ně reaguje odmítáním problému a příběhy o klimatické hrozbě chápe jako útok na tradiční evropskou civilizaci. Stejně jako v případě Koněva jsou obě pozice silně emocionální a jednostranné.

Tím nechci nijak zpochybňovat problém globálního oteplování. Je zjevné, že k němu dochází a že člověk na něm má svůj podíl. I když ale připustíme zásadní vliv člověka, není zdaleka jasné, jaké praktické kroky z toho vyplývají. Zachráníme planetu, když si začneme kupovat elektromobily? Nebo tím jen problém přesouváme někam jinam, kde není na očích? Můžeme něco ovlivnit radikálním omezením své spotřeby, nebo takováto kapka v oceánu nemá význam a jen v nás vyvolává lepší osobní pocit? Je třeba odmítnout kapitalismus samotný? Nebo se musíme smířit s tím, že produkce emisí je natolik silně spjata s povahou světového socioekonomického systému, že ji nijak razantně změnit nemůžeme, a tedy bychom spíše měli dbát na to, abychom na zvýšení teploty byli co nejlépe připraveni? To všechno jsou otázky, na něž není snadná odpověď. Naše přirozená reakce na takovouto míru složitosti je opět její redukce do jasně srozumitelných příběhů. Stejně jako v případě Koněva zde ale dochází k tomu, že tyto příběhy se spolu dostávají do ostrého střetu.

Tvorba těchto příběhů je opět navázána na naši kolektivní identitu. Již u případu s Koněvem jsme viděli, že základní rozpor spočívá v tom, zda svou identitu konstruujeme primárně přes vizi budoucnosti (dohánění Západu), nebo přes sdílenou minulost. Tento rozdíl má i svou geopolitickou obdobu. Ti, kdo svou identitu konstruují přes lepší budoucnost, ji dnes zpravidla také konstruují kosmopolitně. Cítí odpovědnost za planetu jako celek, usilují o větší mezinárodní spolupráci, jsou zcestovalí, sociálně mobilní a přizpůsobiví, dokážou surfovat po vlně globalizace a využívat jejích možností. Proti nim však stojí společenské vrstvy, které podobného „surfování“ schopny nejsou. Musí fungovat v systému, jehož parametry si samy nenastavily. Mají v něm nízkou míru sociální mobility a přizpůsobivosti, často jsou ekonomicky znevýhodněny. Vlnu globalizace a kosmopolitního progresivismu pak vnímají jako ohrožující a reagují příklonem k lokální tradici, v níž hledají pocit bezpečí. Globální ekologie je pro tuto skupinu výmysl progresivistických kosmopolitních elit, které se všechny lokální tradice snaží zničit. Na tom se s touto vrstvou společnosti paradoxně shodnou i mnozí z těch, kdo sice možnosti stávajícího neoliberálního socioekonomického systému umí využívat relativně dobře, ale svou identitu s ním mají spojenu natolik pevně, že se obávají jakékoli jeho změny. V tomto bodě vstupují do hry i historické reminiscence na socialismus: Ekologické regulace jsou myticky čteny jako variace na komunistické „poručíme větru, dešti“.

Není nyní můj cíl mezi těmito pozicemi rozhodnout. Chci jen upozornit na to, že všechny mají mytickou povahu. Komplexnost ekologické reality rozkládáme do protichůdných dramatických příběhů, které se navzájem vylučují. Zároveň lze pro každý z těchto příběhů nalézt rozumné důvody, s kolektivní identitou související. Obyvatele malého města v pohraničí, v němž v devadesátých letech zkrachovala jediná místní fabrika, sotva přesvědčíme příběhem o tom, že hlavní společenský problém je snižování světové uhlíkové stopy. Různé sociální situace si žádají různé pří- běhy.

Meze racionality

Mohlo by se zdát, že problém polarizace bychom mohli řešit prostě tím, že budeme debatu v maximální míře držet na racionální rovině a sklouzávání do mytičnosti se budeme vyhýbat. Podobný pohled je nicméně nerealistický. Je jistě žádoucí vést politické debaty věcně a racionálně, ve skutečnosti se však bez mýtů neobejdeme. To ony totiž svedou našim racionálním argumentům dát „šťávu“ a mobilizovat nás k uskutečňování našich vizí.

Koněv i klimatická debata dobře ilustrují to, že mytičnost se netýká jen méně vzdělané části populace, která své obrazy světa čerpá z bulvárního tisku a komerčních televizí. Týká se i kultivovaných intelektuálů s liberálně demokratickým smýšlením. Ti mají často svou pozici racionálně lépe promyšlenu, ale nakonec i oni se v řadě případů rozhodují na základě mimoracionálních vzorců; pouze svou volbu dovedou lépe zdůvodnit.

Upozorňuji-li tedy na existenci mimoracionální roviny politického diskurzu, nečiním tak s cílem se od ní distancovat a apelovat na politiku dělanou „racionálně bez emocí“. Mým cílem je naopak hledání cest, jak obě roviny rozvíjet současně. Dnes totiž racionalita často vystupuje jako jakási magická zbraň proti „iracionalitě“ politických protivníků. To vede ale často jen k tomu, že takto domněle racionální názory jsou nevědomky ve vleku obdobně silných mytických vzorců, které vyčítáme našim oponentům (jak dobře vidíme např. na Koněvovi). V mém pojetí je skutečná racionalita sebereflexivně-kritická a spočívá mimo jiné v tom, že si sami uvědomujeme meze svých pozic a jejich mimoracionální zakotvení. Ani takovýto postoj nám neumožní se od této mimoracionální roviny osvobodit, dává nám však možnost s ní vědomě a konstruktivně pracovat. I já, autor tohoto textu, pochopitelně v nějaké mýty upřímně věřím, to mi však nebrání je zároveň racionálně analyzovat a uvědomovat si jejich nesamozřejmost.

Z tohoto náhledu mimo jiné plyne, že myticko-politické spory se nedají vyřešit jen argumentováním a poukazováním na fakta. Základní rozpor tkví v hlubší rovině. Chceme-li protistranu oslovit, musíme s touto hlubinou umět vědomě pracovat.

Protikladné mýty se vzájemně posilují

Problém současného veřejného diskurzu není v jeho mytičnosti, nýbrž v jeho polarizaci. Ta je do nějaké míry pro mýty přirozená. Mýty nejsou nikdy izolovány, vždy na sebe reagují a vymezují se vůči sobě navzájem. V tradičních mytologiích jsou ale takovéto opozice většinou jen dílčí a na jejich pozadí se daří nastolit dojem jakési vyšší jednoty. Přesně ten nám dnes schází. Naše mytologie je stále více tvořena soupeřením silných „antimýtů“, které jsou vůči sobě v ostrém kontrastu: pro Koněva – proti Koněvovi, pro Babiše – proti Babišovi, kosmopolitismus – národovecká uzavřenost apod. Vzít vážně oba antimýty současně se nám jeví jako nemožné.

Kdekoli k takto silným opozicím dojde, jsou do sebe oba protimýty navzájem zaklíněny a jeden posiluje ten druhý. Každá ze stran se opačným mýtem cítí ohrožena a reaguje na něj o to intenzivnější obranou vlastních pozic. Tlak vyvolává protitlak. Tento jev můžeme dobře vidět na obou koněvských mýtech, které v průběhu celé kauzy právě v důsledku vzájemných reakcí postupně nabývaly na síle.

Podobný náhled má jeden zásadní důsledek: Ukazuje, že zdrojem společenské polarizace není jen protistrana, ale jsme jím i my sami. Je jistě pravda, že někteří společenští aktéři vyvolávají polarizaci záměrně za účelem získání větší moci, zatímco jiní ji vyvolávají jen nevědomky, jakožto vedlejší efekt svých nejlepších úmyslů. Jakkoli je ale tento rozdíl v mnohém důležitý, z hlediska výsledného stavu působí oba přístupy podobně.

Takovýto závěr může na první pohled působit značně frustrujícím dojmem. Je v tom případě vůbec možné danou situaci jakkoli změnit, když jakýkoli pokus o kritiku mýtů protistrany tyto mýty pouze posiluje? Z širší mytologické perspektivy se naštěstí ukazuje, že změna možná je – pouze je třeba postupovat z odlišné strany. Chceme-li situaci změnit, nemá cenu se snažit změnit protistranu, spíše sebe sama. Čerpá-li konkurenční mýtus sílu z námi vyvíjeného protitlaku, je třeba s tlakem přestat a hledat jiné postupy. Když se změní náš vlastní mýtus, bude na změnu muset reagovat i mýtus konkurenční a bude se sám muset také změnit.

Mytologie jako navzájem se vyvažující systém

Než se podíváme, jak by takovéto alternativní mytické postupy mohly vypadat, bude vhodné ještě chvíli zůstat u obrazu mytologického systému a podívat se na některé jeho další zajímavé důsledky. K nejdůležitějším z nich patří určitý zvláštní typ celistvosti, k níž všechny takovéto kolektivně utvářené systémy tíhnou. Její projev jsme viděli již u koněvského mýtu, když varianta „Koněv osvoboditel“ reagovala na jednostrannost varianty „Koněv okupant“. Podobně i v dalších případech můžeme u konkurenčních mýtů sledovat tendenci k vyvažování extrémů.

Tento pohled je velmi důležitý zejména ve vztahu k mýtům, které jsou nám nesympatické a pokládáme je za nebezpečné. I ony většinou reagují na nějaké vlastnosti systému, vyvažují nějaké jeho jednostrannosti. To jistě neznamená, že bychom si je měli nějak idealizovat. Jejich „vyvažování“ je spíše té povahy, jakou známe z přírodních ekosystémů, v nichž na jednostrannost často reagují různé procesy epidemického rázu, což představuje např. současná kůrovcová kalamita (jež reaguje na přehnanou kulturnost našich smrkových monokultur a snaží se svou destruktivností celému ekosystému umožnit restart). Tvrdím-li, že všechny mýty dané společnosti tvoří navzájem se doplňující systém, nechci tím rozhodně říct, že jsou všechny mýty pro společnost prospěšné. Tvrdím pouze, že všechny mýty mají reálný základ, že reagují na nějaké skutečné vlastnosti celého systému – byť tak mohou činit způsobem, který je ve výsledku rozkladný. Právě z tohoto důvodu jen málokdy proti takovýmto mýtům pomáhá přímý boj (tím se jednostranný stav jen prodlužuje). Když o nich však začneme přemýšlet z hlediska chování celkového systému, umožní nám to se s nimi vypořádávat rafinovaněji.

Klasický příklad mohou být dezinformace. Běžný boj proti nim spočívá v jejich vyvracení, jeho výsledky však nejsou velké. Budeme-li dezinformace chápat jako mýty, snadno pochopíme, že o faktičnost v nich ve skutečnosti nejde. Dezinformace je na místě chápat spíše jako svého druhu kolektivní sny, obrazy, vyjadřující nějaké napětí a frustraci. Sny mohou být bizarní pro toho, komu se zdají, jsou ale vždy v nějakém ohledu reálné, něco autentického představují. Proto nemá smysl je vyvracet fakty nebo racionální argumentací. Spíš jde o to je vzít vážně jako výraz nějakého systémového napětí a léčit pak toto napětí. Jako u snů pokládáme za samozřejmé, že je nemáme číst doslova, tak i dezinformace je správné chápat spíše obrazně a ptát se, na jakou jednostrannost systému nás upozorňují.

Použiju-li znovu svůj ekologický příměr, můžeme o dezinformacích přemýšlet jako o invazivních rostlinách v krajině. Ty jsou v něčem škodlivé, ale v něčem prospěšné. Často jsou reakcí na devastaci krajiny, dokážou se uchytit na porušených půdách a pomáhají ekosystém provizorně stabilizovat, zakrýt půdu zelení a zabránit její erozi. Jde samozřejmě jen o nouzovou stabilizaci, která dlouhodobě v krajině není žádoucí. Řešení ale nespočívá v tom, že budeme bolševníky a další invazivní druhy zuřivě ničit. Jde spíše o to naučit se s krajinou pracovat tak, aby se dokázala regenerovat i méně drastickým způsobem.

Jinými slovy, nejlepší boj proti invazivním mýtům spočívá ve vytváření mytologicky zdravého prostředí. Toto zdravé prostředí však nespočívá jen v tom, že budeme propagovat hezké hodnotové mýty a potírat mýty populistické. Zdraví je kategorie celostní. Spočívá v tom, že pečujeme o celek tak, aby drasticky populistické mýty tolik nepotřeboval. Že antimýty chápeme jako kompenzační stín mýtů svých, bereme je vážně a hledáme cesty, jak tento stín integrovat.

Ozdravné mytické motivy

V čem může takováto „mytekologická“ péče spočívat? V hledání cest, jak vytvářet nové mýty s „ozdravnými“ účinky na celý politický diskurz.

Z jakých principů lze při takovéto tvorbě vycházet? Základní předpoklad je, že dobře evidujeme názory, hodnoty a problémy různých stran a bereme je vážně. A pak hledáme nějakou základní hlubší rovinu, na níž je možné dosáhnout shody. Naše spory se často odehrávají na velmi povrchní názorové rovině. Na tuto rovinu se pak skrze mytické vzorce napojí nějaké hlubší emoce, což způsobí, že názorový rozkol se jeví jako nepřekonatelný. Čím silnější emoce se s mýtem pojí, tím silnější je pocit vlastní pravdy a protivníkova omylu. Řešení spočívá v tom dobře sledovat, v jakých aspektech jsou do sebe různé protimýty navzájem zaklíněny. Tyto body zaklínění vůči sobě vyvíjejí rovnovážný protitlak, který není možné snadno povolit. Pokud by totiž kterákoli ze stran přestala svůj tlak vyvíjet, došlo by k narušení rovnováhy a ke kolapsu. Bodům zaklínění je proto třeba se pokud možno vyhýbat. Namísto toho je žádoucí hledat nějaké jiné přístupové cesty.

Jako příklad si můžeme vzít opět téma ekologie. Nemalá část veřejnosti dnes hovoří o ekolozích jako o „ekoteroristech“ a ostře se vůči nim vymezuje. Přesto však při rozhovorech s konkrétními odpůrci ekologie a „klimaalarmismu“ často zjistíme, že dotyční ve skutečně nijak agresivně protiekologičtí nejsou. I oni často citelně vnímají problém sucha a jeho spojitost s poničenou krajinou, i jim záleží na čistém vzduchu a vodě, i oni mají nezřídka na střechách solární panely a pochvalují si energetické úspory po zateplení domu. Není proto nemožné s takovýmito lidmi o ekologii vést konstruktivní ekologický rozhovor – za předpokladu, že se při něm vyhýbáme samotnému slovu „ekologie“ a některým konkrétním polarizujícím otázkám (např. globálnímu oteplování).

Dobře funkčním průnikovým tématem může v případě ekologie být sucho a péče o krajinu, jejichž hlavní výhodou je lokálnost. Jak jsme již viděli, pro ty, kdo se cítí být ohroženi kosmopolitním progresivismem, je téma klimatické změny nepřijatelné právě pro svou bytostnou globálnost. Do opozice k němu proto staví lokální péči o krajinu a o její schopnost se regenerovat a zadržovat vodu. Ve skutečnosti je pochopitelně takovýto protiklad umělý, na místě je spíše přemýšlet o obojím naráz. Například sucho má zjevně rozměr globální i lokální, což si dobře uvědomují i stoupenci Grety Thunbergové. A právě toho lze využít při tvorbě ekologických mýtů: i o klimatické změně lze vyprávět nikoli jako o globální apokalypse, ale jako o lokálním problému, který se týká konkrétní krajiny kolem nás. Takovéto lokalizované vyprávění může mnohem lépe podpořit konkrétní jednání, lze jej napojit na národní mýtus (tradiční česká krajina) a může dát i impulz k tolik potřebné obnově venkova.

Někteří ze čtenářů jistě ve svém klimatickém zápalu podobný přístup odmítnou jako polovičatý a budou namítat, že blížící se globální apokalypsa je příliš závažná a nelze ji lehkovážně zaměňovat s devastací krajiny. Nehodlám se zde pouštět do polemiky s tímto mytickým pohledem. Namísto toho nabízím pohled alternativní a pragmatický: Pokud bychom opravdu usilovali o snížení emisí, jaká strategie by byla výhodnější? Strategie šíření velkého apokalyptického mýtu, proti němuž se však polovina společnosti bude ostře vymezovat, nebo strategie vytváření řady malých ekopříběhů, které budou stimulovat snižování emisí v různých dílčích oblastech a budou tak činit způsobem, který bude mít šanci na relativně širokou společenskou akceptaci? Takovéto malé příběhy mohou být pojaty velmi odlišně – může jít o venkovské příběhy, vycházející z problému sucha a zdevastované krajiny, o městské příběhy, vedoucí k vzrůstu zeleně v ulicích a na střechách, o technologické příběhy, stimulující rozvoj zelené energetiky a podobně. Je jasné, že takovéto drobné příběhy nevyburcují společnost k žádnému radikálnímu zvratu, vedoucímu k zásadnímu sebeomezení, či dokonce ke změně společenského řádu, po níž někteří ekoaktivisté volají. Z hlediska realistického snížení emisí má však nakonec mnohem větší šanci na úspěch.

Brát druhou stranu vážně

Základem úspěchu je schopnost druhé straně opravdu naslouchat a nepodléhat přesvědčení o vlastní pravdě. Budeme-li k rozhovorům s protistranou přistupovat s cílem ji za každou cenu přesvědčit, ničeho nedosáhneme. Je třeba mít na paměti, že mýty nám nesympatické jsou autentická reakce na různé lidské frustrace. Jedině tím, že tyto frustrace uznáme za reálné, budeme schopni s druhou stranou navázat dialog a hledat pak společně s ní nějaké konstruktivnější odpovědi.

Jak ukázal nedávný sociologický průzkum, česká společnost ve skutečnosti není černobíle polarizována. Její rozdělení odpovídá spíše různým odstínům šedi. Řada témat samozřejmě ten ostře polarizující efekt má, nicméně tato polarizace neodpovídá žádnému hlubokému společenskému rozštěpu na dvě skupiny lidí. „O lidech nyní máme opravdu velké množství dat a z těch neplyne, že bychom tu byli rozděleni na dva odlišné tábory. V momentech, kdy je nějaká polarizující volba typu Zeman versus Drahoš, se společnost rozdělí, ale nepřetrvává to. Platí, že většina lidí nemá na většinu věcí názor,“ shrnuje jeden ze závěrů projektu „Atlas Čechů“ sociolog Vojtěch Prokeš.

Polarizace je tak do jisté míry vlastně uměle vytvářena. Je to střet příběhů. A právě tohoto faktu je třeba využívat při zápase s ní. Namísto svůdných šarvátek kolem hlavních dělicích témat, jež nám dopřávají pocit, že jsme na správné straně barikády, se jako vhodnější jeví cesta malých příběhů, které hlavní body sváru umějí obejít a které lépe odrážejí reálnou společenskou pestrost. Velkých sjednocujících příběhů se v polarizované situaci dosahuje obtížně. Učme se proto nejprve pracovat s pluralitou příběhů malých.

Autor je religionista, působí na Ústavu filozofie a religionistiky FF UK.

Vytisknout