Pohřeb Milana Balabána | Dalibor Antalík

(Přelouč, kostel ČCE, 11. ledna 2019)

Biblická čtení: Ž 118,14.1 (introit), Ž 84,9–13 (první čtení), Gn 5,23–24 (text kázání), Ř 8,8–11 (před vynášením rakve), Fp 4,7 (požehnání)

„Všech dnů Henochových bylo tři sta šedesát pět let. I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.“ (Gn 5,23–24)

Je to skoro přesně pět let, kdy jsem naposledy slyšel naživo veřejnou přednášku Milana Balabána. Došlo k tomu na kurzu, pořádaném Spolkem evangelických kazatelů koncem ledna 2014. Milan si tehdy jako téma vybral postavu starozákonního Henocha. Mimo jiné na okraj poznamenal: „Kázat o Abrahamovi dokáže každej jouda. Ale naši faráři, ti by měli kázat o Henochovi…“ Do tištěné podoby jeho příspěvku se tento typicky balabánovský sarkasmus nedostal. Mně přesto utkvěl. Samozřejmě proto, že jsem při nedělních bohoslužbách ve své tehdejší farnosti zrovna provozoval souvislý výklad abrahamovských příběhů. Dnes se to tedy pokusím napravit.

Kdekdo zná postavu starozákonního Henocha právě pro ten motiv, že „chodil s Bohem“. Takovýto výrok by mohl svádět ke karatelsky zvednutému ukazováku: „Hele, koukej hezky chodit s Pánem Bohem, aby tě pak vzal k sobě do nebe!“ To by ovšem byl hodně slabý čaj. Nejprve je třeba se tázat, o co při tom henochovském chození vlastně kráčí.

Kde je člověk s Bohem nablízko, tam je ráj. Jak praví Sír 44,16 v latinském překladu Vulgaty: Enoch… translatus est in paradiso. V První knize Mojžíšově to nalezneme o tři kapitoly dříve: Edenská zahrada může být kdekoli v blízkosti Boží. Naopak ztráta Hospodinovy přítomnosti, oné prazvláštní Boží blízkosti, vede ke ztrátě integrity, pohody, cíle. Působí odcizení, rozklad. Edenská zahrada tedy není lokalita v zeměpisu reálném ani bájeslovném, nýbrž stav života. Stav takové existence, která se odvíjí v Boží přítomnosti. Proto je možné onu prošustrovanou pohodu a vymizelý cíl nacházet vlastně kdykoli a kdekoli, zas a znova. A to právě v Boží přítomnosti, a jistěže z Boží milosti – řečeno pěkně po evangelicku.

Když navzdory balabánovskému mementu přece jen připomenu Abrahama, tak tento praotec Izraele zaslechl Boží naléhání „Choď stále přede mnou“ nebo také „se mnou“ (Gn 17,1). Jako by mu tím Hospodin vlastně jinými slovy vzkazoval: „Já, Bůh, ti slibuji, že budu před tebou, že budu s tebou. Ale záleží i na tom, co chceš ty. Není jedno, jestli ty mou nabídku přijmeš, nebo ne.“

Henoch této velkorysé nabídce Boží záda neukázal. V takovém případě už pak nezáleží na tom, kolika se kdo dožije let. Protože „jeden den v Hospodinových nádvořích … je lepší než tisíce jinde,“ jak jsme zaslechli z úst žalmistových (Ž 84,11). Nicméně v mýtopoetické perspektivě biblického vypravěče Henoch žil tři sta pětašedesát let. Proč zrovna tolik? Proto, že takový je počet dnů solárního roku a „Hospodin Bůh je … slunce,“ jak tentýž žalmista vyznává vzápětí (Ž 84,12). Jako by to byl jeden dlouhý čas v Božím světle. Tři sta pětašedesát dní v roce v jasu jeho blízkosti. Bez stínů rozpadu a odcizené existence. Bez jejich zaťatého pařátu.

A pak? Nakonec „Bůh Henocha vzal“. Nedořečenost tohoto výroku nemusíme vysvětlovat ani liberálně-teologickým racionalismem ani se pouštět na tenký led mystické obrazivosti. Biblický svědek se tu vyjadřuje s nepochybně záměrnou cudností. Tak mu to nepokazme… Žít na každý den s Bohem znamená prolamovat onen zdánlivě uzavřený kruh odcizení. Ten zauzlovaný koloběh takzvané nutnosti a danosti a naší zašmodrchanosti v nich. Rozkotávat zdánlivou nezměnitelnost všeho, co se nám před očima rádo předvádí jako jednou provždy určující. V obecenství se samotným zdrojem života se totiž každý den stává dobrým rokem a každý rok dobrým dnem. Zde pak neznamená nic dokonce ani smrt ani zmar ani pomíjivost. Protože ty ve světle blízkosti Boží ztrácejí svou moc člověka zas a znova srážet steskem a nostalgií. Protože člověk „je Bohem vzat, vyňat“ z jejich diktátu. Jak řekl Milan Balabán v poslední větě své přednášky o cestách Henochových: „Henoch je náš problém, (ale) je to i naše vítězství.“

Jak to bylo s „chozením“ Milana Balabána? Především bylo pestré – v mnoha ohledech. Narodil se 3. září 1929 v Boratíně na dnešní Ukrajině. Rodinu jeho otce Antonína sem zaválo povolání evangelického diakona. S rodiči a sourozenci se pak Milan přemísťoval z místa na místo podle toho, kde zrovna jeho otec sloužil. Postupně z Boratína do Myslibořic, do Uherského Hradiště, do Záhřebu na Moravě. Mezitím vystudoval gymnázium, poté teologickou fakultu. Povinnou vojenskou službu si odkroutil u pověstných „černých baronů“, tedy u Pomocných technických praporů, alternativně označovaných též jako Vojenské tábory nucených prací.

Vikářoval a farářoval v Šenově na Ostravsku, v jihočeském Strmilově, v odtud nedaleké Semtěši, v Radotíně. Jako talentovaný hebraista byl přizván k práci v komisi, která od šedesátých let minulého století připravovala nový, ekumenický překlad Bible do češtiny. Angažoval se v nonkonformním sdružení evangelických farářů a teologů Nová orientace. Tím si vykoledoval, že r. 1974 ho tehdejší establishment zbavil tzv. státního souhlasu k výkonu duchovenské služby. Svou neskladnost zpečetil podpisem Charty 77 a poté, až do listopadu roku 1989, pracoval v dělnických profesích – třeba jako umývač nádobí a uklízeč v pražském Slovanském domě nebo jako zaměstnanec Pražských kanalizačních podniků. Organizoval bytové semináře, publikoval v samizdatu, rozesílal kritické otevřené dopisy do všech stran.

Po změně režimu začal působit na půdě akademické: Byl jmenován doktorem teologie – po dvou desítkách let, co bylo jeho doktorské řízení zmrazeno na nátlak normalizačního establishmentu – posléze docentem a profesorem. Nejprve působil na pražské filosofické fakultě, kde spolu s dalšími křísil k novému životu obor religionistika, později na své alma mater – na Evangelické teologické fakultě, kde mu byla svěřena péče rovněž o katedru religionistiky. V nové éře mohl opět publikovat oficiálně: Odborná pojednání, populárně naučná shrnutí, úvahy, eseje, poezii i prózu. Jejich styl a dikce jsou vždy nezaměnitelně balabánovské. Svým básnickým „genem“ obohatil i Evangelický zpěvník, jak nám dnes připomněl úvodní zpěv Ž 118.

Chození Milana Balabána nuda opravdu nebyla. Mělo záběr takřka renesanční. Dokázal jím propojovat různé světy: teologickou, filosofickou a religionistickou teorii s praktickým zápasem o lidská práva – akademický diskurz s poetikou – vzletnost intelektuálních výšin se zemitostí undergroundu. Nadto byl obdarován k tomu, aby to vše podnikal s grácií a nápaditostí, s vtipem i patosem, naléhavě a provokativně. A především byl obdařen k tomu, aby tak činil s pravdivostí vnitřní i vnější, stejně jako s radikální nesmiřitelností vůči čemukoli rigidnímu, uzavřenému – či, jak jednu dobu s oblibou říkával, „nekrofilnímu“. S nesmiřitelností vůči jakémukoli systému, ať myšlenkovému, politickému, nebo církevně-náboženskému, který chce mít všechno vyřešeno jednou provždy a být za vodou. Tato programová otevřenost dávala „chození“ Milana Balabána rozměr vpravdě henochovský. Propůjčovala mu punc života, který nechce Boha polapit, ochočit, pragmaticky využitkovat a zavřít někam do šuplíku. Nýbrž punc života, který je odrazem oné Hospodinovy otevřenosti k nám. Protože právě takový má šanci „být vzat“ do blízkosti Boží.

Amen.

Vytisknout