Počátky normalizace v Československu | Milan Bárta

Pokus o reformy komunismu v Československu násilně ukončil vstup vojsk pěti států Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968. Přestože po vojenské stránce skončila invaze úspěšným obsazením země, která nekladla postupujícím vojskům odpor, po stránce politické se jednalo o prohru. Nejvyšší státní i stranické vedení se proti vstupu vojsk postavilo stejně jako jasná většina veřejnosti, a z plánované „bratrské pomoci“ se tak rázem stala okupace. Nepomohlo ani angažování „zdravých sil“ nakloněných Moskvě, jejich snahu o sestavení prosovětské dělnicko-rolnické vlády odmítl prezident Ludvík Svoboda.

Brzy ráno 21. srpna se sovětským výsadkářům podařilo obsadit budovu Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) na nábřeží Vltavy, kde zatkli vedoucí reformní politiky. V té době však již lidé na většině území republiky protestovali proti invazi a pasivním odporem se pokoušeli zastavit postupující vojska. Čs. vedení sice vstup vojsk odmítlo, opakovaně ale zdůrazňovalo, že je nutné zachovat klid a neklást vojskům odpor. Ve stejném duchu vyznělo i prohlášení XIV. mimořádného sjezdu KSČ, která proběhlo 22. srpna v továrním komplexu ve Vysočanech. Sjezd zvolil nové vedení strany, v němž byli zastoupeni představitelé reformního proudu, včetně těch, kdo byli interventy internováni. Naopak spolupracovníci Sovětů chyběli. Komunistická strana Československa tehdy vyjadřovala přání většiny společnosti. V té době do strany manifestačně vstoupila řada nových členů, spousta z nich tak ocenila její postoj v kritických dnech, další tím dali najevo nesouhlas s invazí. Podporu Dubčekovu vedení vyjádřila i generální stávka 23. srpna a nesčetně dopisů a petic, adresovaných vrcholným orgánům KSČ.

Aniž si to většina lidí uvědomovala, situace byla velmi složitá. Šance na stažení intervenčních vojsk ve skutečnosti nebyla, nedala se čekat ani pomoc od Západu, nečekaně rozhodný odpor ovšem sovětské vedení zaskočil; ukázalo se, že promoskevské síly naprosto selhaly. Nezbývalo než zahájit jednání s reformními politiky, jejichž přední představitelé byli uneseni do Moskvy. Celým státem zaznívalo volání po jejich návratu do republiky a do funkcí. Prezident Svoboda se rozhodl odletět do hlavního města Sovětského svazu a odvézt představitele zpátky do vlasti. Současně byl ovšem rozhodnut donutit je k dohodě se Sověty. Velkou roli v jeho rozhodnutí pravděpodobně hrála obava z krveprolití a zážitky z druhé světové války. Do svého doprovodu vybral konzervativce, o nichž se vědělo, že podporují moskevské požadavky, ale i politiky, u nichž se předpokládalo, že patří k reformnímu křídlu. V průběhu obtížných jednání dorazili ještě další čs. představitelé, za jednací stůl zasedli i internovaní politikové. Čs. delegace, s výjimkou Františka Kriegela, tajný, tzv. moskevský protokol nakonec podepsala. Zdánlivě se jednalo o kompromis, protokol legalizoval stávající čs. stranické i státní vedení, ve skutečnosti představoval kapitulaci před požadavky Moskvy, které byly přijaty prakticky beze změn. V podstatě se kryly s požadavky, které zazněly na předchozích jednáních na jaře a v létě 1968 (na schůzkách od Drážďan po Čiernou nad Tisou), jako byly personální změny v nejvyšších orgánech nebo kontrola médií. K tomu se přidal požadavek ukončit protiokupačního odpor veřejnosti a prohlásit XIV. mimořádný sjezd za neplatný. Základní požadavek čs. veřejnosti, totiž stažení okupačních vojsk, přitom splněn nebyl. Vojska měla odejít až poté, co pomine nebezpečí ohrožení socialismu v Československu a bezpečnosti zemí socialistického bloku, což byla dosti vágní formulace. Neměla se ovšem vměšovat do vnitřních záležitostí státu a měla se stáhnout do vymezených prostorů (kasáren). Čs. strana se také zavázala neprojednávat situaci na půdě OSN, čímž definitivně pohřbila možnost internacionalizace otázky okupace Československa, jejíž řešení se nyní definitivně stalo vnitřní otázkou sovětského bloku. Šlo o první a zásadní ústupek v legitimizaci invaze, po kterém logicky následovaly další. Přítomnost sovětské armády se tak mohla (a měla) protáhnout na neurčito.

Po návratu z Moskvy následovalo období, v němž se čs. představitelé v čele s Alexandrem Dubčekem snažili vzbudit přesvědčení, kterému nejspíše sami věřili, že i za těchto obtížných podmínek budou moci pokračovat na omezeném prostoru v reformním kurzu, ve skutečnosti jim ovšem nezbylo než plnit moskevské požadavky. A v té době se také objevil termín „normalizace“. Tento pojem si ovšem každý vysvětloval po svém. Pro reformátory symbolizoval návrat před 21. srpen, pokračování (okleštěných) reforem a odchod vojsk, pro moskevské vedení a jeho podporovatele naopak likvidaci reforem a obnovení mocenskopolitického monopolu KSČ ve společnosti. Později se tento pojem začal používat v sovětských souvislostech a stal se symbolem husákovské éry v čele komunistické strany i státu.

Podle moskevského protokolu byl XIV. sjezd zneplatněn, přičemž do nejvyšších stranických orgánů byla kooptována část na sjezdu nově zvolených funkcionářů, včetně Gustáva Husáka, jehož hvězda začala strmě stoupat. Naopak rychle končila kariéra mnohých předních představitelů reforem, své posty opustili ministr vnitra Josef Pavel, místopředseda vlády Ota Šik, předseda ústředního výboru Národní fronty František Kriegel, ministr zahraničních věcí Jiří Hájek, ředitelé Československého rozhlasu Zdeněk Hejzlar a Československé televize Jiří Pelikán. Souběžně s tím probíhaly další kroky, které měly ukázat moskevskému vedení, že KSČ má situaci pevně v rukou. Národní shromáždění přijalo 13. září tři zákony – č. 126/1968 Sb., o některých opatřeních k upevnění veřejného pořádku, který omezoval shromažďovací právo a dával československé vládě do rukou nástroje k eliminaci protisovětských vystoupení; č. 127/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, který znovu zaváděl cenzuru médií; č. 128/1968 Sb., o Národní frontě, který omezoval činnost politických stran a organizací pouze na rámec dosavadní Národní fronty a eliminoval aktivity tzv. antisocialistických organizací (K-231, KAN, obnovená sociální demokracie).

V souvislosti s tím se jasně ukázala rychlá eroze jednoty vedení KSČ. Konzervativci, kteří se po invazi stáhli do ústraní, se nyní s podporou Sovětů začali znovu prosazovat, naopak jasně proreformní politici odcházeli, byli eliminováni nebo se přikláněli ke stále sílící skupině tzv. realistů, kteří se snažili přizpůsobit změněné situaci a udržet se u moci.

Veřejnost si negativa vývoje uvědomovala, Dubčekovo vedení přesto stálo na vrcholu popularity. Hlavní otázkou stále zůstávala přítomnost cizích vojsk na území republiky. Při vzájemných jednáních v září dávala ovšem Moskva čs. představitelům jasně najevo, že část jednotek míní v Československu ponechat. Od začátku října potom vedla čs. delegace pod vedením předsedy vlády Oldřicha Černíka jednání v Moskvě, jejichž výsledkem byla Smlouva mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, podepsaná 16. října 1968 a ratifikovaná Národním shromážděním o dva dny později. Při hlasování se z 242 přítomných poslanců vyslovili proti pouze čtyři a deset poslanců se hlasování zdrželo. Po schválení smlouvy opustila vojska Maďarské lidové republiky, Bulharské lidové republiky, Polské lidové republiky a Německé demokratické republiky zhruba do poloviny listopadu 1968 československé území. Také velikost Sovětského kontingentu se snížila na cca 75 000 mužů. Ratifikace tohoto dokumentu přitom znamenala otevřený a jasný rozchod vedení státu s vůlí občanů.

Veřejnost byla tímto vývojem zaskočena. Stále přetrvávalo odhodlání většiny občanů bránit svobodu a nedopustit návrat poměrů před leden 1968. Také svoboda slova byla sice omezena, ale zdaleka ne zlikvidována. Podporu reformistům vyjadřovaly odborové organizace a svazy, organizace studentů, umělců, vznikaly dělnické výbory na obranu svobody slova atd. Při protestech se začala ozývat nejen protisovětská hesla, ale i slova vyjadřující nespokojenost se smlouvou o dočasném pobytu okupačních vojsk na našem území. Tak se stalo 28. října 1968, kdy si několik stovek převážně mladých lidí v centru Prahy připomnělo padesáté výročí vzniku Československa, nebo ve dnech 6. a 7. listopadu, když nastaly nepokoje v Praze, v Brně, Českých Budějovicích a v Bratislavě; menší problémy byly zaznamenány na dalších místech, např. v Táboře, Ostravě, Karviné, Žilině, Prievidzi, Liptovském Mikuláši i jinde. Při této příležitosti proti demonstrantům zasahovaly bezpečnostní složky, posílené o armádu a Lidové milice, ke slovu přišla také vodní děla. Bylo to po srpnu 1968 poprvé, co byly k potlačení nepokojů nasazeny čs. ozbrojené síly.

Vedení KSČ se při této příležitosti přesvědčilo, že česká a slovenská veřejnost se s okupací země jen těžce smiřuje a že se ještě upíná k vzepětí z první poloviny roku 1968. Alexandr Dubček spolu s většinou reformních předáků ovšem neměli o takovouto podporu zájem. Neúspěch jejich politiky jasně ukázal výsledek listopadového pléna ÚV KSČ. Dubček a jeho stoupenci, snažící se hájit reformní program, se rychle ocitli v defenzivě, o jejich porážce svědčilo i definitivní anulování vysočanského sjezdu. V přijaté závěrečné rezoluci, do které zásadně zasahovalo kremelské vedení, se sice vedení KSČ navenek stále hlásilo k polednovému vývoji, spolu s tím se ale již naplno objevily jasné odkazy na Sověty tolik požadovanou a konzervativními silami silně prosazovanou normalizaci situace podle sovětského vzoru, včetně vymezení KSČ proti tzv. pravicovým a antisocialistickým silám, sjednoceným na bázi antisovětismu.

Rozpaky a nesouhlas s výsledky listopadového pléna rezonovaly ve veřejných náladách, nejviditelnějším projevem nespokojenosti s vývojem situace byla listopadová studentská stávka, které se účastnily desetitisíce studentů.

Také federalizace Československa, kterou schválilo Národní shromáždění 27. října, jediná z reforem, která nakonec přečkala nástup normalizace, posloužila odpůrcům reformního procesu. Na konci roku 1968 a na počátku roku 1969 proběhl boj o předsedu nově vzniklého Federálního shromáždění. Původně se zdálo jisté, že tento post uhájí Josef Smrkovský, dosavadní předseda Národního shromáždění. První tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska (ÚV KSS) Gustáv Husák však tento koncept ve shodě s Moskvou napadl a požadoval, aby nejvyšší funkce ve státě byly rozděleny na národnostním základě. Dubček se nedokázal za svého nejbližšího spolupracovníka postavit, do funkce posléze usedl Husákovi věrný Peter Colotka. Pro situaci je typické, že sám Smrkovský pomáhal uklidňovat veřejnost a vyzýval, aby se stávky, avizované na jeho podporu, nekonaly a veřejnost změny akceptovala v klidu.

Na počátku roku 1969 společnost silně zasáhla zpráva o úmrtí studenta Jana Palacha. Jeho čin opět na chvíli probudil českou a slovenskou veřejnost. Po jeho smrti 19. ledna se na řadě míst konaly tryzny, které se změnily v demonstrace na podporu Palachových požadavků (okamžité zrušení cenzury, zákaz rozšiřování okupační tiskoviny Zprávy apod.), spolu s Palachovým pohřbem se jich účastnily statisíce lidí.

Hned na konci ledna 1969 bylo, v rozporu s předchozími Husákovými sliby, rozhodnuto o očistě i v řadách členů komunistické strany. Popud a návod k ní dodal Dopis ÚV KSČ všem základním organizacím a členům strany k výměně členských legitimací KSČ. Očista se měla uskutečnit formou pohovorů, spojených s výměnou stranických legitimací. Kritéria pro vydání nových legitimací byla postupně zpřísňována. Základní otázka přitom zněla: Co soudíš o srpnovém vstupu vojsk do ČSSR? Ti, kterým nebyly vydány nové členské legitimace, mohli být buďto vyloučeni, nebo vyškrtnuti, což byla mírnější forma postihu.

Více než 70 000 prověrkových komisí prověřovalo přes jeden a půl milionu členů. Nové legitimace nebyly vydány více než 20 % z nich (téměř 330 000 osob). Jednalo se většinou o příslušníky inteligence, především z oblasti společenských věd. Desetitisíce dalších vrátily členské legitimace dobrovolně. Vyloučení ze strany byl však pouze počátek postihu. Následovalo zbavování funkcí v zaměstnání nebo rovnou propuštění, postihy se často dotkly i rodinných příslušníků. V krajním případě hrozilo zařazení na seznamy Státní bezpečnosti, spojené často s dlouholetým sledováním a perzekucí. Proti režimu se nyní odvážili postavit pouze jednotlivci.

Dubčekovo vedení se snažilo vyhovět všem neslučitelným požadavkům, lavírovalo mezi protichůdnými póly, a ocitalo se tak pod nepřetržitým tlakem. Po Palachově pohřbu se uskutečnily několikadenní střety mezi bezpečnostními silami a demonstranty, převážně z řad mládeže. Za tvrdými zásahy stály obavy z toho, že SSSR nepřipustí další projevy odporu, a bude-li to považovat za nezbytné, pak jistě zasáhne. Sovětští představitelé očekávali rozhodné kroky proti stále silné občanské společnosti.

Otázkou nyní zůstávalo, kdy dojde i na Alexandra Dubčeka, symbol pražského jara a naděje společnosti. Katalyzátorem se staly tzv. hokejové události na konci března 1969. Čs. hokejisté na mistrovství světa dvakrát po sobě porazili družstvo Sovětského svazu (Sbornou). Následující oslavy se na spoustě míst v Československu změnily v protesty proti okupační realitě, kterých se účastnily desetitisíce lidí. Nejvážnější incidenty se staly v Praze, Ústí nad Labem, Bratislavě a Košicích, ale i v desítkách dalších měst, zejména tam, kde byly dislokovány sovětské jednotky. Největší dopad mělo zdemolování zařízení sovětské letecké společnosti Aeroflot na pražském Václavském náměstí, dodnes mnohými považované za připravenou provokaci Státní bezpečnosti.

Čs. vedení bylo rozsahem spontánních akcí překvapeno. Zatímco zpočátku vyjadřovalo porozumění z živelné radosti, po sovětských protestech rychle odsoudilo incidenty jako výsledek činnosti antisocialistických sil, snažících se destabilizovat situaci v ČSSR, a konstatovalo, že v budoucnu již nehodlá podobné excesy tolerovat. Vyzývalo k pokračující politice normalizace vztahů se SSSR, přičemž zdůrazňovalo nezbytnost eliminace vlivu antisocialistických sil a obnovení pozic KSČ ve společnosti. V praxi se utužila cenzura médií a zastavilo se vydávání časopisů Reportér, Listy, Zítřek a Politika, údajně šířících „kontrarevoluční“ nálady veřejnosti; urychleně měli být potrestáni ti, kdo se v souvislosti s hokejovými událostmi dopustily trestné činnosti; ministerstvo vnitra posilovalo opatření k udržení klidu a pořádku a vytvářelo pohotovostní jednotky Sboru národní bezpečnosti (SNB), které měly v budoucnu při podobných příležitostech zasahovat.

Za tato opatření se postavil i Alexandr Dubček. Konzervativní i tzv. realistické síly uvnitř KSČ se přesto za podpory Moskvy rozhodly využít hokejových událostí ke změně na postu prvního tajemníka ÚV KSČ. Sověti nebyli s ním ani s tempem, principy a postupem při normalizaci situace v ČSSR spokojeni. Z možných kandidátů nakonec volba padla na prvního tajemníka ÚV KSS Gustáva Husáka. Původně stoupenec reforem, který se údajně v den invaze nepěkně vyjádřil na Brežněvovu adresu, rychle pochopil, kam se bude vývoj ubírat, a zařadil se mezi tzv. realisty a pragmatisty. Účastnil se moskevských jednání v srpnu 1968, po návratu se postaral o to, aby sjezd Komunistické strany Slovenska zpochybnil platnost vysočanského sjezdu KSČ (pro malou účast delegátů ze Slovenska), na konci srpna byl kooptován do ÚV KSČ, od listopadového pléna potom vytvářel vlastní podobu normalizace, kombinující realistické a konzervativní prvky ve snaze získat podporu Moskvy.

Na plenárním zasedání 17. dubna 1969 nakonec sám Dubček požádal předsednictvo ÚV KSČ o uvolnění z funkce a na místo prvního tajemníka ÚV KSČ byl zvolen Gustáv Husák. Ve svém projevu zdůraznil, že nechce měnit politickou koncepci ani linii, nechystá vylučování ze strany za činy, k nimž došlo během pražského jara, dodal ovšem, že pokud někdo bojuje proti politice vedení KSČ, musí počítat s postihem. Za nejbližší cíle označil konsolidaci strany a normalizaci vztahů se socialistickými státy, především se SSSR. Současně s ním bylo zvoleno nové předsednictvo ÚV KSČ, počet členů se přitom výrazně snížil. Nové složení stranického vedení symbolizovalo návrat k neveřejné kabinetní politice a soustřeďovalo moc převážně do rukou lidí oddaných Moskvě. Rychle se ukázalo, že přihlášení k polednové politice byla pouze rétorika, politická linie Husákova vedení se od ní začala rychle odklánět.

Odstranění ikony pražského jara z vedení komunistické strany znamenalo pro občany Československa šok. Mimo nejvyšší stranické špičky většina společnosti (včetně členů komunistické strany) nové Husákovo vedení odmítala. Přesto se mlčky podřídila, mnozí se navíc začali obávat hlasitého odporu a svůj zájem přesouvali od veřejného života k problémům zhoršující se životní úrovně. Řada konformistů se začala ucházet o přízeň nových mocipánů. Nástup nového vedení tak provázely pouze nesmělé a početně omezené protesty.

Prvotním cílem Husákova vedení se stalo upevnění vlastní moci. Vedle potlačení možné opozice (do níž se reformisté v podstatě již nedali počítat) tak primárně usilovalo o ovládnutí sdělovacích prostředků, špiček stranických organizací a rozšíření stranické kontroly na co nejširší okruh dění a s tím spojené důsledné podřízení společenských organizací a nekomunistických stran vedení KSČ skrze obnovenou Národní frontu. Rozsáhlými čistkami procházely ozbrojené složky, které se měly znovu stát neochvějnou oporou komunistického režimu – Bezpečnost, Lidové milice a armáda. Vyvrcholení příprav na možné protirežimní vystoupení představoval přísně tajný plán Vltava, připravený na přelomu dubna a května 1969, počítající v případě nepokojů s nasazením krajních prostředků včetně vyhlášení stanného práva. Nový první tajemník zřejmě v té době sám věřil, že jeho hlavní úkol je zamezit dalšímu vměšování sovětských vojsk do vnitropolitického dění. Musel přitom ale čelit stále silnějšímu tlaku ortodoxních stalinistů, podporovaných Moskvou, kteří usilovali o totální rozchod s ideály pražského jara a o rozsáhlé kádrové čistky. Husák chtěl čs. politické reprezentaci, veřejnosti i kremelským vládcům dokázat, že je schopen nastolit v zemi pořádek vlastními silami, bez dalších internacionálních zásahů. Politika uplatňovaná do léta 1969 tak představovala jakousi symbiózu radikálního a umírněného normalizačního proudu.

Nová politická koncepce Husákova vedení byla představena na zasedání ÚV KSČ, konaném ve dnech 29.–30. května. Gustáv Husák se navenek stále ještě hlásil k polednové politice, prakticky se ovšem od hlavních myšlenek reformního programu distancoval. Ubezpečil znovu, že se nebude provádět masová prověrka členů komunistické strany, protože lidé se budou prověřovat sami svou angažovaností, účastí na realizaci politiky současného vedení. Upozornil, že kdo se nechce angažovat v nové politické linii, musí odejít a varoval, že proti protisocialistickým a pravicovým živlům bude tvrdě zakročeno. Na plénu byla přijata Realizační směrnice pro postup strany do XIV. sjezdu, která představovala novou politickou koncepci, znamenající totální rozchod s reformním proudem, který se tak dostal do poslední fáze, rovnající se agonii.

V očekávání protisovětských a protirežimních protestů nebyly v Praze ani na jiných místech v republice pořádány obvyklé velkolepé oslavy 1. máje, neměly zdaleka tak masový průběh jako v předchozích letech. Přesto museli příslušníci bezpečnostních sil zasahovat, ať již šlo o shromáždění mladých lidí u sochy Karla Hynka Máchy v Petřínských sadech v Praze, oslavy 5. května v Plzni nebo strhávání sovětských vlajek, protisovětská hesla a útoky na pomníky Rudé armády v souvislosti s výročím konce války.

S postupným přiostřováním normalizačních opatření se začala částí veřejnosti koncem jara šířit vlna nespokojenosti, vyjádřená nejrůznějšími veřejnými prohlášeními, výzvami a rezolucemi, se kterými vystupovali zástupci podniků, kulturní fronty i organizací. Daleko větší vliv a význam měly ovšem nejrůznější letáky a nápisy. Později ale převážily výzvy, směřující k blížícímu se výročí okupace v srpnu 1968. Vyjadřovaly nejen nesouhlas s přítomností cizích vojsk, ale odmítaly i politický kurz Husákova vedení. Vyzývaly občany k nejrůznějším formám pasivního odporu – k bojkotu veřejné dopravy, uctění památky obětí intervenčních armád, nošení trikolory, krátké manifestační stávce apod. Soustřeďovaly se na 21. srpen, který navrhovaly nazvat Dnem hanby.

Letákové akce, přes silnou, ale neúspěšnou snahu úřadů a bezpečnostních složek je potlačit, nabývaly na intenzitě. Letáky tiskli a opisovali nejen jednotlivci, ale často celé kolektivy různých podniků, úřadů, redakcí, ale i vojáci v kasárnách atd. Šířily se poštou, osobním předáváním, rozhazováním z aut, vhazováním do schránek, vyvěšováním na veřejně přístupných místech apod. Naděje na zvrat situace přitom byla nepatrná.

Nové vedení se obávalo, že srpnové události vyvolají rozhodující střet; pokud se pacifikace občanů nezvládne vlastními silami, může se vložit do situace sovětská armáda, což její velitelé jasně naznačovali. Přesvědčivé potlačení případných protestů by Husákovu pozici výrazně posílilo nejen v očích Moskvy, ale i na domácí politické scéně. Věrného spojence našel Husák v předsedovi federální vlády Oldřichu Černíkovi, který doufal, že se mu podaří „odčinit hříchy“ z éry pražského jara a udržet se ve vedoucích funkcích.

Konaly se přípravy na ozbrojené střety s opozičními skupinami. Na všech stupních státních i stranických orgánů stejně jako v ozbrojených silách vznikaly nejrůznější operativní štáby a skupiny mající řídit akce proti očekávaným nepokojům. Jednotky Veřejné bezpečnosti, určené k hlídkové činnosti i k zásahům, byly posilovány vojáky a milicionáři, výzbroj a výstroj (dlouhé obušky, ochranné štíty a přílby, vrhače slzotvorných granátů, vozy se zaměřovači nelegálních vysílačů na středních vlnách) byla dovážena ze „spřátelených států“. O všech opatřeních byla informována sovětská strana, která požadovala v krizových dnech pravidelná hlášení, důraz kladla na ochranu míst dislokace sovětské armády v Československu. Za to slíbila, že vojska zůstanou v posádkách.

První střety mezi demonstranty a bezpečnostními silami se odehrály v Praze již 19. srpna. Při dalších střetech, o den později, byli již první mrtví. Hlavní protesty proběhly 21. srpna. Statisíce lidí respektovaly výzvy k pasivní rezistenci, bojkotovaly veřejnou dopravu, nákupy, tisk, kulturu, ozdobily se smutečními páskami či trikolorami. V řadě továren proběhly kratší či delší stávky. Těžké střety byly hlavně v Praze, Brně, Liberci, v menší míře třeba v Opavě, Ostravě, Havířově, Českých Budějovicích, Ústí nad Labem, Karlových Varech. Přes několikaměsíční přípravu rozsah protestů zásahové složky překvapil a musely být povolávány další a další posily. Zvláště tvrdě si počínaly jednotky Lidových milicí, na jejich vrub nejspíše padá všech pět usmrcených. Na dva a půl tisíce lidí bylo zatčeno, řada z nich byla při zadržení nebo ve vězení tvrdě týrána.

22. srpna se ještě v Brně i na dalších místech na Moravě konaly demonstrace a předsednictvo Federálního opatření přijalo tzv. Zákonné opatření č. 99/1969 Sb., o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku, známé také jako „pendrekový zákon“. 23. srpna bylo zákonné opatření publikováno v tisku a ve Sbírce zákonů a nařízení, kde bylo antedatováno 22. srpnem, čímž byla zajištěna jeho okamžitá platnost. Smutným symbolem pro veřejnost se stalo, že dokument podepsali i ti, kterým davy v ulicích provolávaly podporu – Alexandr Dubček, Ludvík Svoboda a Oldřich Černík. Opatření umožňovalo tvrdý postih účastníků srpnových protestů a do budoucna dávalo zákonný podklad pro připravované masové čistky a otevíralo prostor rozšířit pronásledování na všechny opoziční aktivity. Umožnilo také držet odpůrce režimu dlouhou dobu ve vazbě bez soudu, zostřovalo ve vybraných případech trestní sazbu, zjednodušovalo a urychlovalo soudní řízení, ale dovolovalo i zjednodušenou procedurou zastavovat vydávání periodik, rozpouštět společenské organizace, propouštět z práce či vylučovat ze studia.

Potlačení nepokojů v srpnu 1969 a represe, k nimž došlo na základě zákonného opatření č. 99/1969 Sb., představují zlom v chování čs. veřejnosti a symbolizují definitivní konec pražského jara stejně jako konec masového odporu proti Husákovu režimu. Ten, s nově získaným kreditem v očích Moskvy, nyní mohl bez obav přistoupit k likvidaci posledních zbytků reforem a obnovit kontrolu KSČ nad společností.

Na zasedání ÚV KSČ, které se konalo 25. až 29. září 1969, Gustáv Husák v projevu o současné politické situaci v zemi a o dalších úkolech strany prohlásil oficiálně vstup vojsk za „internacionální pomoc“. Příznivci reforem začali být otevřeně označováni za „revizionisty“ a „pravicové oportunisty“. Byla zrušena řada rozhodnutí ústředního výboru z roku 1968, včetně usnesení předsednictva z 21. srpna, odmítající okupaci. Z ÚV byli odvoláni Alexandr Dubček, Josef Smrkovský a dalších osm předních politiků pražského jara. Devatenáct dalších se funkce vzdalo dobrovolně. Demisi podala i vláda, v nově vytvořené již chyběli reformám naklonění ministři. Nepohodlní poslanci zastupitelských sborů byli donuceni k rezignaci nebo vyloučeni a parlament na jejich místo kooptoval jiné. V řadě případů zanedlouho došlo i na ty, kdo se snažily „hříchy pražského jara“ odčinit službou normalizátorům. Oldřich Černík byl v roce 1970 postupně zbaven všech funkcí a nakonec vyloučen z KSČ.

Nastala totální likvidace občanské společnosti z roku 1968. Byl zrušen Svaz vysokoškolských studentů i další organizace mládeže. Na vysokých školách, jejichž studenti představovali v letech 1968–1969 nejradikálnější část veřejnosti, vznikly katedry a ústavy marxismu-leninismu. Pod kuratelu KSČ se dostaly odbory i jiné masové organizace, spolky či sdružení. V některých případech se dařilo tlaku po nějakou dobu bránit, jako u Svazu československých spisovatelů, to se však odehrálo převážně mimo zraky veřejnosti. Programové prohlášení vlády z 27. listopadu uložilo přistoupit na všech ministerstvech a ústředních orgánech (úřadech) k „služebně politickému hodnocení zaměstnanců“.

Také kontrola médií jako rozhodujícího zdroje informací byla zintenzivněna, hodně periodik se přestalo vydávat, naplno začala pracovat cenzura, ke které se přidala i autocenzura samotných autorů a tvůrců. V polovině října 1969 skončila doposud relativně volná možnost cestovat na Západ, mělo se tak zabránit emigraci; po srpnu 1968 totiž emigrovalo více než 100 000 lidí, kteří se s okupací a s nastupujícím režimem odmítali smířit. V ekonomice, kde fakticky v šedesátých letech reformy započaly, byl obnoven systém centrálního plánování.

Na konci roku 1969 začalo zatýkání v Hnutí revoluční mládeže, další opoziční skupiny vytvářeli většinou bývalí komunisté. Exemplární procesy s vedoucími představiteli pražského jara po vzoru padesátých let se však konzervativcům prosadit nepodařilo. Na tom neměli zájem Gustáv Husák ani moskevské vedení.

V prosinci 1969 podal Gustáv Husák na plenárním zasedání ÚV KSČ informaci o výsledku výměny stranických legitimací, byly přijaty Rezoluce k aktuálním otázkám jednoty strany a především Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, které se stalo propagandistickým textem, definujícím normalizaci v nejtemnějším Husákovském pojetí, a základním kánonem komunistického vedení až do pádu režimu v roce 1989.

Autor působí v Ústavu pro studium totalitních režimů jako vedoucí oddělení výzkumu let 1945–1989. Zaměřuje se na dějiny státobezpečnostních složek a na události let 1968 a 1969.

Vytisknout