Po sedmdesáti letech | Daniel Anýž

Když se letos v červnu u příležitosti sedmdesátého výročí justiční vraždy Milady Horákové po Praze objevily transparenty s její podobiznou a s nápisem „Zavražděna komunisty“, vyvolalo to rozporuplné reakce. Mezi těmi rozpačitými až spíše odmítavými zněla i upozornění, že jde o zjednodušující slogan, protože v procesu s Miladou Horákovou přece vystupovali právníci, erudovaní profesionálové, kteří vystudovali za první republiky. A že celý proces s Miladou Horákovou se odehrával nejen za tiché účasti, ale s podporou velké části veřejnosti. A shrnuto, není prý proto možné stavět celou věc tak, že tehdejší režim byl sám o sobě zločinný – lidé v něm přece žili, pracovali, byli dobrovolnými účastníky systému, a tedy i spolupachateli jeho excesů.

Obdobnou debatu, tentokrát vztaženou nejen k padesátým letům, ale také k době normalizace sedmdesátých a osmdesátých let, poté vyvolala veřejná vystoupení děkana FF UK Praha Michala Pullmana, podle kterého měl režim socialistického Československa „demokratické prvky“ a fungoval díky „dobrovolné participaci a souhlasu“ široké veřejnosti.

Jsem ročník 1963, padesátá léta jsem (naštěstí) nezažil, nejsem ani historik. Při práci na knize o Miladě Horákové a její rodině, která vyšla tento rok a kterou jsem psal s laskavou pomocí její dcery Jany Kánské, jsem si ovšem musel historické prameny nastudovat a k dispozici jsem měl i strojopisné vzpomínky Bohuslava Horáka, manžela Milady, otce Jany. A Jana sama mi rovněž zapůjčila rukopisné vzpomínky na své mládí.

Bohuslava Horáka společně s Miladou za jejich odbojovou činnost v petičním výboru Věrni zůstaneme zatklo v srpnu 1940 gestapo. Až do zatčení pracoval Horák v Československém rozhlase, ve vysoké funkci šéfa programu. Když se v květnu 1945 vrátil po takřka pěti letech z německého vězení, musel se nejdříve kvůli podlomenému zdraví dva měsíce léčit. Chtěl jít zpět do rozhlasu, jenže tam ho už komunisté nepustili. Už měli rozhlas ve svých rukách a proti Horákovi použili špinavý trik – nějaký čas mu odmítali vydat osvědčení o národní spolehlivosti. Komunisté ho „elegantně“ profesně zlikvidovali, společensky umlčeli.

Milada Horáková bojovala své bitvy jako poslankyně za národní socialisty. Jak ale ukazují právě vzpomínky Bohuslava Horáka, demokratické síly neměly po válce proti československým komunistům, které z Moskvy zaštiťovali a zároveň drželi v hrsti sovětští soudruzi, žádnou šanci. Není to fatalistický či alibistický výklad historie, taková byla realita.

Volby v květnu 1946 vyhráli komunisté. Mnozí myšlence komunismu opravdu věřili a formálně to snad byly volby „svobodné“. Jenže se hlasovalo za všudypřítomného společenského tlaku komunistů, kteří kromě jiného už také informačně, lépe řečeno propagandisticky, veřejný prostor ovládali. Už se naprosto bezohledně řídili heslem „kdo není s námi, je proti nám“. Jako opoziční poslankyně byla Milada Horáková sledována tajnou policií, její projevy, když jezdila do svého volebního okrsku v jižních Čechách, byly monitorovány.

Únor 1948 znamenal – přes veškerou politickou šarádu v pozadí – násilné převzetí moci. Ozbrojený puč. Tehdy čtrnáctiletá Jana se 25. února vracela z lyžařského kurzu, předpokládala, že v Praze na nádraží si pro ni přijde otec. Místo něho ji ale doprovodil domů otec její spolužačky. Janě sdělil, že její rodiče jsou nemocní. „Bylo mi to divné, ale pochopila jsem, když jsme tramvají přejížděli Václavské náměstí, kde se valily průvody ozbrojených dělnických milicí. Byl to otřesný zážitek a všichni, kteří jsme byli v tramvaji, jsme byli vyděšeni,“ vzpomíná Jana. Rodiče nemocní nebyli, čekali doma, nemohli si být jisti, zda nebudou okamžitě zatčeni.

Milada byla nakonec zatčena „až“ v září 1949, Bohuslavovi se podařilo z Československa uniknout. Proces, který komunisté nazvali „Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice – Horáková a spol.“, v červnu 1950 sledoval jen z útržkovitých informací, které se k němu dostávaly do utečeneckého tábora Valka v západním Německu.

Jak už bylo výše napsáno, v souvislosti s letošním sedmdesátým výročím procesu i lidé, kteří nejsou komunističtí lháři, přišli s názory, že žalobci proti Horákové přece jen museli něco mít, že nešlo o zcela vykonstruovaný proces. Takže zopakujme si na tomto místě fakta:

Milada Horáková se po únoru 1948 na troskách národních socialistů, kteří neprchli do ciziny nebo nekolaborovali s komunisty, pokusila organizovat domácí politickou opozici, a byla přitom ve spojení s exilovým vedením národních socialistů v zahraničí. Pokud by to někdo chtěl nazývat „proviněním“, tak ano – bylo to její přesvědčení, že komunistický totalitní režim je dočasný, jako byl předtím ten nacistický, a že stejně jako za nacismu je třeba se i za komunismu připravovat na dobu po jeho pádu.

Proces s Miladou Horákovou byl ale zcela umělá konstrukce, kterou za přímé účasti sovětských poradců vymyslelo a zinscenovalo vedení KSČ za osobního dohledu Klementa Gottwalda. Vedení strany potřebovalo ukázat na vymyšleného nepřítele a exemplárně tvrdě ho potrestat, aby se nikdo ani náhodou nepokusil o skutečný odpor. Tečka.

Někteří z třinácti „obviněných“, tedy záškodnická skupina“, které se měla v „napojení na zahraniční reakci“ snažit o „rozvrat v lidově demokratických zemích“, se navzájem vůbec neznali, nikdy před procesem se nesetkali, žádná skupina ve skutečnosti neexistovala, ani komunisty „dokladovaná“ příprava ozbrojené kontrarevoluce. To vše byl naprostý a čistý výmysl.

Přelíčení bylo divadlo, v kterém měli všichni předem přidělené role. Byla nacvičena spolupráce předsedy senátu s prokurátory, „aby nedocházelo“, jak říkají dobové instrukce ministerstva spravedlnosti, „ke křížení otázek“. A už na začátku procesu bylo také rozhodnuto o vině a o trestech. Za vymyšlené skutky „velezrady a vyzvědačství“ však padly čtyři rozsudky smrti, čtyři obžalované poslal režim do vězení na doživotí, zbylých pět dostalo tresty v rozmezí od 15 do 28 let.

Naznačovat, spekulovat, mezi řádky podsouvat, že „s Miladou Horákovou to nebylo tak jednoznačné“, je prostě v lepším případě neznalost a ignorantství, v horším drzost, zlá vůle a lež. Milada Horákové za první republiky vystudovala právnickou fakultu. Na rozdíl od těch, kteří pak „právo“ zneužili proti ní a poslali ji na smrt, ovšem nezradila důležitější věci, než je jen profesní erudice. Svoji čest, svobodu a pravdu.

A mohutná podpora procesu ze strany tehdejší veřejnosti? ÚV KSČ zrežírovalo kampaň, v které komunisté použili své hlavní zbraně – propagandu, lež a zároveň strach, že neposlušnost bude tvrdě potrestána; aby si právě ty zbraně jen ještě upevnilo. „Hlas lidu“ byl komunisty vyslyšen, a zároveň naprosto umlčen. Dokážou-li popravit, zavraždit ženu, mohou udělat opravdu všechno. Já budu někde tiše žít svým soukromým životem. Sice uprostřed totality, ale pokud odpor značí sebevraždu, je poslušnost v nesvobodě lepší alternativa.

Ostrým střihem přeskočím do poloviny sedmdesátých let. Moji rodiče nebyli komunisté, nedonášeli StB, jejich i můj život byl ovšem zároveň právě jen ta lepší alternativa. Už sice ne k dlouholetému vězení, ale třeba jen k tomu, že se nedostanu na gymnázium a pak na vysokou školu a tak dál… A tak jsme žili relativně spokojeně, jen se rodiče občas zavřeli v pokoji a já jsem s uchem na dveřích poslouchal, jak se baví o možnosti emigrace.

Nikdy se k tomu neodhodlali, do Drážďan jsme jezdili nakupovat boty, do Mamaia de Sud jsme jeli k Černému moři. Když už jsem si sám na vysoké škole zažádal o devizový příslib do Jugoslávie a spřádal plány, jak přejdu hory do Itálie, povolení jsem beztak nedostal.

Dodnes nevím, zda bych měl k cestě přes hory, „za kopečky“, skutečně odvahu. Ale napadlo vás, pane děkane Pullmane, proč vy o ničem takovém ani přemýšlet nemusíte? A naopak můžete zcela svobodně veřejně psát, říkat a učit vše, co chcete, a jediné, co vám hrozí, je polemika v novinách?

O krk jsme se v socialistickém Československu, za normalizace, na rozdíl od padesátých let už opravdu bát nemuseli. Ale myslím, že ani tak byste svůj dnešní život v polistopadovém Česku za život v tehdejším režimu, v kterém se nám podle vás nevedlo vůbec špatně, asi neměnil.

Miladě Horákové vzali komunisté život, nemilosrdně a doslovně. Životy miliónů dalších lidí po několik generacích přidusili. Kohoutek s přívodem kyslíku vždy ovládali. A tím nejzákeřnějším komunistickým trikem bylo, že teprve, když odepíranou svobodu získáte, pochopíte, jakou má cenu.

Pochopíte, jak nesmírně, zásadně jiný je život v zemi s „demokratickými prvky“ a oproti tomu ve skutečné demokracii, kde o míře a hranicích vaší svobody nerozhoduje nikdo jiný.

Autor je novinář, specializuje se na USA a transatlantické vztahy.