Po Bílé hoře | Emanuel Rádl

V tomto roce „osmičkových“ výročí  sluší také vzpomenout Stavovského povstání (1618). Z mnoha výkladů této události připomínáme kritický pohled Emanuela Rádla pasáží z jeho knihy Válka Čechů s Němci (1928). Text je v jazykové úpravě podle vydání z roku 1993 nakladatelstvím Melantrich.

Úpadek politického života v Čechách zpečetil se porážkou vzbouřených Čechů na Bílé hoře a vítězstvím rakousko-uherského mocnáře. V zápase ideí Češi podlehli dávno před touto bitvou, která jen odkryla celému světu domácí slabost, lokálnost, nevědomost o tom, co se děje ve světě. Nepodlehli Němcům, nýbrž pokroku doby. V době probuzení moderní vědy a filosofie, kosmopolitismu a racionalistického absolutismu, v době Descartesově, Galileiho, Baconově Čechy žily jen lokálními hádkami mezi zaostalou šlechtou a zaostalými městy. Zbytky husitství nebyly v této době také než místní aférou.

Je u nás zvykem vzdychati nad úpadkem v době protireformační. Než i ta doba měla své ideály; i tehdy lidé žili duchovně! Nechválím protireformaci; její ideály nejsou mými ideály, ale chci rozumět této době úpadku češství i němectví!

Nálada protireformační u nás měla na počátku tu výhodu, že byla výrazem světové situace. Nechť si byly absolutismus a jezuitství jakékoli, stály myšlenkově výše než domácí politika Zlámaných Lhot. Absolutismus přinesl dvě důležité změny v domácích třenicích českoněmeckých: zanesl k nám kosmopolitismus, tehdy rozšířený po celé Evropě, a odsunul do pozadí středověké rozlišování mezi domorodci a přistěhovalci. Pohleďme těmto faktům v tvář.

Kosmopolitismus pokládá vlast za něco nahodilého pro člověka; ať už je vlastní území nebo rod nebo panovník nebo zvyky a předsudky nějaké anebo jazyk, pro kosmopolitu jsou náhodou, která jen překáží v hledání ideálu, nezávislého na čase a místě. V některých dobách kosmopolitismus stává se filosofií módní; tak po pádu řeckých republik a za císařství římského, kdy „světoobčanství“ bylo takřka samozřejmým vyznáním filosofů, zvláště stoiků, a kdy národní život s jeho politickými aspiracemi byl pokládán za „adiaforon“, za věc pod úrovní filosofovou. Po druhé ve velkém se rozšířila tato nálada za doby renesanční a protireformační a trvala až do válek napoleonských. Jezuitství povstalo v této kosmopolitické náladě a podporovalo ji. Kosmopolitismus zaujal v XVII. a XVIII. století i Čechy a Němce v Čechách a stal se podstatnou příčinou úpadku domácího duchovního života. Ovládli zemi jezuité.

Jezuité nebyli ani pro Španělsko, ani pro Itálii, ani pro německý jazyk, nýbrž pro světovládu papežství; nevázali se na žádnou zemi jako na svou vlast: byli doma v Číně jako v střední Americe a jako v Čechách. V tomto smyslu jezuité byli mimo otázku češství a němectví a je nespravedlivé je pokládati za přímé nepřátele českého vlastenectví. Nebyli v XVII. a XVIII. století někteří jezuité také Čechy, např. Balbín a Koniáš? Kdo chce vlastenecky kritizovati jezuitství, musí kritizovati jejich kosmopolitismus, nikoli jejich němectví.

Svatý Jan Nepomucký, pouťová místa v Čechách, univerzita jezuitská v Praze, pedagogické zásady jezuitské, to jsou zřízení kosmopolitní, jedině náhodně souvisící s češstvím a němectvím. Proto přijali Jana Nepomuckého za svého svatého stejně lehce Češi jako Němci a proto se jeho kult snadno šířil za hranice.

I šlechta česká byla v té době kosmopolitní, pokud vůbec měla nějaký určitý charakter; mnohé z těch dokladů, které uvádí Hanuš na dotvrzení jejího vlastenectví a nevlastenectví, jsou jen dokladem smýšlení kosmopolitního a zápasu o toto smýšlení. Kosmopolitismus byl také nejpřirozenější ideologií šlechty, která se dostala do země zakoupením ať z Itálie, ať z Holandska, ať z Německa, ať odjinud.

Kosmopolitismus přešel od protireformace na osvícence. Rozum, který uctívali Voltaire a jeho přátelé, byl všelidský, světoobčanský; pověra, proti níž se obraceli, byla lokální, vlastenecká. Stěhování osvícenců po evropských dvorech, od Petrohradu přes Berlín a Stockholm do Paříže, ukazuje, jak se málo cítili patrioty, „Svobodou“ se v té době rozumělo osvobození od pout domoviny, rodného jazyka a domácí vlády. Ještě Goethe byl v podstatě kosmopolitou, i Kant. Ve spise Kantově K věčnému míru, dnes často uváděném jako předzvěst Společnosti národů, není ani slovo o národních právech nebo povinnostech, ani o němectví jako závazku spisovatelově. Ani ve své filosofii dějin, kterou se Kant obracel proti Herderovi, nevzpomněl národností ani němectví; jde mu jen o lidstvo, o spravedlivý stát, o právo, mravnost, svobodu, nikoli o národnost. Roku 1758 měl švýcarský Němec, J. Zimmermann, veliký úspěch spiskem O národní hrdosti, jenž byl tehdy přeložen do mnoha jazyků. Národní hrdostí rozumí Zimmermann touhu po slávě, vědomí o zásluhách předků, o zásluhách současníků o vědu a umění, vědomí výhodnosti vládní formy. Nikde ve spise není zmínky o národnostech ani o lásce k jazyku; o lásce k domovině se spisovatel zmiňuje jen mimochodem. Ba ještě Herder sám, buditel „národního vědomí“, byl tak prosáknut kosmopolitismem, že pokládal národní charakter za přežitek. „Bolí nás,“ píše, „úzký okruh ideí, které dělily ve středověku národ od národu; u nás, bohudík, jsou všechny národní charaktery smazány.“ Stejně Lessing pokládal národní hodnocení věcí za „heroickou slabost“. Teprve romantika a zvláště odboj proti Napoleonovi přinesly probuzení smyslu pro národnosti; je vidět na prvních romanticích, na příklad na Fichteovi, jak se ponenáhlu smyslu pro národnost dopracovávají. E. Meinecke to podrobně doložil ve spise o vzniku německého nacionálního státu.

I to je zkreslena doba protireformační těmi, kteří v ní vidí jen vědomé utlačování českého národa. Sporů mezi Čechy a Němci tehdy nebylo; trpěl duchovní život Čechů jako Němců; kosmopolité přezírali lid; proti kosmopolitismu této doby je se obraceti, nikoli proti Němcům. Za druhé šlo v době protireformační o absolutismus, který nebyl v podstatě ani protičeský ani protiněmecký, nýbrž bylo to vítězství státu nad neschopným feudalismem. Rakouský monarcha využil svého vítězství barbarsky, zničiv velkou část české šlechty konfiskacemi majetku a vypověděním ze země. Tato jeho odsouzení však nám nesmějí zabránit vidět, jak česká šlechta předbělohorská byla hmotou bez ducha. Od dob lucemburských neslyšíme od ní než osobní třenice s králem o moc; moc, které nechtěli a neuměli jinak využít než jako osobní zvůle. Byli to příliš často jen starousedlíci, kteří v každém modernějším směru viděli jen ohrožení svých vysezených práv.

Nad tímto feudalismem císař zvítězil. Nezlomil jej úplně. Místo renitentní šlechty domácí dosadil do země šlechtu kosmopolitickou, domněle spolehlivější. Byla to pohroma pro domácí obyvatelstvo; ale jak už v historii bývá, právě tato změna přinesla také modernější pochopení národa. Až do Bílé hory nebylo předpokladů pro vytvoření uvědomělého národa; byl lid selský, městský (a ten složený z několika starousedlíků a množství přistěhovalců), byla šlechta a duchovenstvo. Byly tradiční kasty, každá nadána svými privilegiemi, ale nebylo lidu v politickém smyslu, tj. obyvatelstva jako masy, v němž každý platí jen jako jednotlivec, jako prostý občan. Renesanční absolutismus smazal hranice mezi kastami a připravil moderní útvar „lidu“. Národnostní idea se nemohla ve feudální společnosti uplatnit, neboť předpokládá vědomí sounáležitosti všech lidí stejného jazyka, stejného původu, stejného náboženství atd., sounáležitost, která ovšem musí mít také praktické, tedy právní důsledky; v dobách předbělohorských však se rozlišovalo mezi člověkem urozeným a sprostým, mezi domácím a přistěhovalým, a tím se potlačovalo vědomí, že všichni obyvatelé státu anebo všichni občané jednoho jazyka tvoří jednu právní jednotku. Tato možnost nastala teprve, když absolutismus zlomením moci feudální připravil jen dva póly společenského rozvrstvení, monarchistickou vládu a ovládaný lid.

V oněch dobách anglický filosof Hobbes (1588–1679) na jedné straně odůvodňoval nutnost absolutismu panovnického, na druhé straně však založil teorii o „smlouvě společenské“, podle níž je lidstvo původně ovládáno jen přírodními zákony, které je vedou k vzájemnému ničení, a proto lidé dohodou vytvořili státní smlouvu, kterou předávají vládu monarchovi, přenášejíce na něho svrchovanost. V této teorii se od lidu jakožto masy individuí přímo přechází k absolutnímu monarchovi: hierarchie kast tu nemá tvořivé politické moci.

Toto nové rozvrstvení společnosti mělo radikální vliv na poměr Čechů a Němců, zdemokratizovavši jej. Až do této doby, do Bílé hory totiž, byli Češi v Čechách starousedlíky a Němci lidem přistěhovalým. V praxi bylo toto středověké dělení sice překonáno už dlouho před Bílou horou, ale teď Habsburkové je smazali také úředně, postavivše Němce Čechům na roveň. Teď teprv se mohl tvořit místo starého rodového dělení nový pojem „obyvatelstva království“, jehož všichni členové jsou před panovníkem rovni. Nebylo to tak formulováno; ale to byl důsledek nové císařské politiky. Nechť je z národnostního stanoviska „Obnovené zřízení zemské“ z roku 1627 (kterým se zaváděla němčina do úřadování vedle češtiny) jakékoli, nechť si byly osobní cíle panovníkovy při jeho vydání jakékoli, toto zřízení po prvé v dějinách této země postavilo obyvatele domácí a přistěhovalé na roveň. Jak jinak by bylo lze zemi zdemokratizovat, než když se zruší privilegia starousedlých a přistěhovalci se jim postaví na roveň? Chápeme tento demokratický čin beze všeho v jiných případech; jestliže přistěhovalcům do měst byla dána táž práva jako starousedlíkům; jestliže židé byli postaveni na roveň s domorodým obyvatelstvem; jestliže rodové výsady šlechty byly zrušeny. A nebylo také právo českého jazyka být výhradným jazykem úředním v Čechách jedině výsadou domorodců proti přistěhovalcům? Když demokracie, tož demokracie!

Tak absolutní stát, vzniklý z ducha protireformačního, měl za následek, že se začal tvořit demokratický pojem „obyvatelstva země“ jako jedné jednotky.

Jinak ovšem protireformace byla dobou úpadku Čechů i Němců. Dynastie kulturně neplodná, katolictví formalistní a země dlouhými boji vyčerpaná. Češi této doby vzpomínají jako doby největšího úpadku. Německý spisovatel pak o ní píše: „Jestliže Češi oplakávají Bílou horu, protože se jí počal jejich národní úpadek, mohou Němci ještě spíše viděti v počátcích protireformace začátek národního úpadku.“ Zrovna jako Češi vzpomínají toho, že krásná literatura v té době zaniká a že, co se psalo, nestojí ani myšlenkově ani jazykově za řeč, tak i německý spisovatel poznamenává: „Co teď lze zaznamenati na literárním trhu, patří sotva podle jména do literatury, nikde ani jeden významnější zjev.“

Potud E. Rádl. Ve své knize se zabývá společnými dějinami Čechů a Němců od přijetí křesťanství až po moderní dobu, aby mj. odhalil některé národovecké mýty o naší minulosti. O Rádlovi se říká, že v zápalu polemiky „přestřeluje“, vždycky však užitečně upozorňuje na jevy a souvislosti, které jsou pro porozumění událostem významné.

Vytisknout