Písmo, příchozí a uprchlíci – biblická glosa (Jiří Schneider)

Když hledají křesťané odpověď na otázku, co pro ně znamená příchod tisíců uprchlíků, mohou se pídit po tom, zda a jaké vodítko mohou nalézt v Písmu. Nejsme první ani poslední, kdo jsou konfrontováni s obavami z neznámých příchozích. Co nám k tomu Bible říká?

V Tóře se mluví o „hostu“ či o tom, „který je ve tvých branách“ jako o někom, jehož zkušenost známe na vlastní kůži: „Nebudeš utlačovat hosta; víte přece, jak bývá hostu v duši, neboť jste byli hosty v egyptské zemi.“ (Ex 23,9); obdobně i dále: „Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské.” (Lv 19,34) Východiskem je empatie; příchozí je člověk jako každý z nás, podle Božího zákona se k němu máme chovat stejně dobře jako k „našinci“.

V deuteronomické verzi Desatera je výslovně zmíněno, že „ani tvůj host, který žije v tvých branách“ (Dt 5,14) nebude sedmý den dělat práci, ale světit jej. A bezprostředně následuje zdůvodnění: „Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží.“ Při svátcích a slavnostech „se budeš radovat ty i tvůj syn a tvá dcera, tvůj otrok a tvá otrokyně, lévijec i bezdomovec, sirotek a vdova, kteří žijí v tvých branách.“ (Dt 16,14). „Nebudeš utiskovat nádeníka, zchudlého a potřebného ze svých bratří ani ze svých hostí, kteří žijí v tvé zemi v tvých branách.“ (Dt 24,14)

U proroků však najdeme i jiný pohled: příchod cizinců může být hrozbou! Hospodin po Ezechielovi vzkazuje: „Protože své srdce vydáváš za srdce božské, hle, přivedu na tebe cizí, kruté pronárody.“ (Ez 28,6–7) Jaká změna perspektivy! Postoj k cizincům záleží také na tom, jací jsme, zkrátka jaké máme srdce. Příchod cizích národů není žádná harmonická selanka, ale může být krutým trestem pro naše zpychlá srdce.

A jak o příchozích mluví Nový zákon? První křesťané jsou v epištolách povzbuzováni, aby s láskou přijímali i ty, kdo přicházejí odjinud, protože„tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly“ (Žd 13,2) a odkazem na příběh o tajemných třech hostech Abrahamových (Gn 18). Mají být křesťané otevřeni všem bez rozdílu? Ne tak docela. Na jiném místě je dáno jasně najevo, že přednost mají křesťané „Dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ (Gal 6,10) Ostatně i v evangeliu najdeme Ježíšovo zdůvodnění proč dávat „našincům“ přednost: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ (Mt 15,26) Ale právě Ježíš se podivuje nad nevděčností: „Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ (Lk 17,18) Často to bývají právě ti cizí, kdo potřebují pomoc. Křesťané mohou v bližním potkat dokonce samotného Krista – „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?“ (Mt 25,44) Kristus je vzácný host, jehož příchod očekáváme, i když nevíme, kdy a jak přijde – může přijít jako „zloděj v noci“ (1Tes 5,2) nebo jako „ženich“ (Mt 25,10). Kdoví?

„Který divy činíš, navštiv naše smutné dny, ty první i poslední, vzácný hosti, přijď již.“ (M. Rejchrt)

Autor je člen redakční rady Křesťanské revue a člen synodní rady ČCE.