Písmo, příchozí a uprchlíci – biblická glosa (Jiří Schneider)
Když
hledají křesťané odpověď na otázku, co pro ně znamená
příchod tisíců uprchlíků, mohou se pídit po tom, zda a jaké
vodítko mohou nalézt v Písmu. Nejsme první ani poslední,
kdo jsou konfrontováni s obavami z neznámých příchozích.
Co nám k tomu Bible říká?
V Tóře
se mluví o „hostu“ či o tom, „který je ve tvých branách“
jako o někom, jehož zkušenost známe na vlastní kůži: „Nebudeš
utlačovat hosta; víte přece, jak bývá hostu v duši, neboť jste
byli hosty v egyptské zemi.“ (Ex 23,9); obdobně i dále: „Ten,
kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi
vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli
hosty v zemi egyptské.” (Lv 19,34) Východiskem je empatie;
příchozí je člověk jako každý z nás, podle Božího zákona
se k němu máme chovat stejně dobře jako k „našinci“.
V deuteronomické
verzi Desatera je výslovně zmíněno, že „ani tvůj host, který
žije v tvých branách“ (Dt 5,14) nebude sedmý den dělat práci,
ale světit jej. A bezprostředně následuje zdůvodnění:
„Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin,
tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží.“ Při
svátcích a slavnostech „se budeš radovat ty i tvůj syn a tvá
dcera, tvůj otrok a tvá otrokyně, lévijec i
bezdomovec, sirotek a
vdova, kteří žijí v tvých branách.“ (Dt 16,14). „Nebudeš
utiskovat nádeníka, zchudlého a potřebného ze svých bratří
ani ze svých hostí,
kteří žijí v tvé zemi v tvých branách.“ (Dt 24,14)
U proroků
však najdeme i jiný pohled: příchod cizinců může být hrozbou!
Hospodin po Ezechielovi vzkazuje: „Protože své srdce vydáváš
za srdce božské, hle, přivedu na tebe cizí, kruté pronárody.“
(Ez 28,6–7) Jaká změna perspektivy! Postoj k cizincům
záleží také na tom, jací jsme, zkrátka jaké máme srdce.
Příchod cizích národů není žádná harmonická selanka, ale
může být krutým trestem pro naše zpychlá srdce.
A
jak o příchozích mluví Nový zákon? První křesťané jsou v
epištolách povzbuzováni, aby s láskou přijímali i ty, kdo
přicházejí odjinud, protože„tak někteří,
aniž to tušili, měli za hosty anděly“ (Žd 13,2) a odkazem na
příběh o tajemných třech hostech Abrahamových (Gn 18). Mají
být křesťané otevřeni všem bez rozdílu? Ne tak docela. Na
jiném místě je dáno jasně najevo, že přednost mají křesťané
„Dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří
patří do rodiny víry.“ (Gal 6,10) Ostatně i v evangeliu najdeme
Ježíšovo zdůvodnění proč dávat „našincům“ přednost:
„Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ (Mt 15,26)
Ale právě Ježíš se podivuje nad nevděčností: „Nikdo z nich
se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento
cizinec?“ (Lk 17,18) Často to bývají právě ti cizí, kdo
potřebují pomoc. Křesťané mohou v bližním potkat dokonce
samotného Krista – „Pane, kdy jsme tě viděli hladového,
žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a
neposloužili jsme ti?“ (Mt 25,44) Kristus je vzácný host, jehož
příchod očekáváme, i když nevíme, kdy a jak přijde – může
přijít jako „zloděj v noci“ (1Tes 5,2) nebo jako „ženich“
(Mt 25,10). Kdoví?
„Který
divy činíš, navštiv naše smutné dny, ty první i poslední,
vzácný hosti, přijď již.“ (M. Rejchrt)
Autor
je člen redakční rady Křesťanské revue a člen synodní rady
ČCE.