Písecká reflexe | Jan Kozlík

Už po sedmé se v Písku konala konference, pořádaná ústeckou univerzitou (UJEP) a jako téma letos ani nemohlo být nic jiného než „Reflexe republiky“. Téma dost široce otevřené, aby umožnilo každému mluvit o čemkoli, když to dokáže nějak přivést do vztahu k faktu vzniku Republiky československé. To různou měrou splnili všichni. Také přístup k tématu bylo možno zvolit různě: od historicky korektního popisu fakt, pokud možno bez interpretací, až po silně ideologicky a moralistně motivovaný výkřik.

To první reprezentoval zejména Petr Krejčí, který v příspěvku nazvaném Charakteristika československého a českého státu ve světle ústavních zákonů probírá ústavy od první (1920) – podobné s Rakouskem, přes onu z r. 1945, kde už chybí soutěž politických stran, dále z r. 1948 a 1960, která konstatuje, že „socialismus v zemi zvítězil“ a první federativní ústavu z r. 1968 a konečně ústavu České republiky z r. 1993. Zde už Krejčí mohl čerpat ze svých vlastních zkušeností. Lze se nadít, že autor něco z nich, alespoň ve zhuštěné podobě, poskytne i čtenářům KR.

Na opačném konci stojí příspěvek Viktora Žárského. Dalo by se říci, že jeho vystoupení by patřilo spíš do politické Arény Jaromíra Soukupa než na filosofickou konferenci, kde působilo až nepatřičně. Nicméně, už kvůli Viktorovi, zmínit jej musíme. O co šlo? Vychází z méně známé epizody – Beneš v r. 38 vysílá svého ministra Nečase na tajnou misi do Francie vyvolat schůzku s osobou s kontaktem na francouzskou vládu s návrhem možného postoupení Chebska Německu, ovšem tak, aby to vypadalo jako požadavek Francie(a Anglie) vůči Československu a poslední ústupek Hitlerovi, čemuž bychom se jakoby pod nátlakem podvolili, ale uchránili si mnohem cennější kraje hlavně na severu země. To, co bychom mohli nazvat posledním zoufalým pokusem předat Německu co nejméně území, chápe Viktor Žárský jako vlastizradu a něco, co exkulpuje západní mocnosti při jednání v Mnichově. Ne tedy zrada mocností na nás, nýbrž Benešovou akcí zrada naše. Tzv. druhá republika se svým náhle se vynořivším antisemitismem a odmítáním první republiky je prý jen důsledek této zrady. Duch této republiky, třebaže trvala jen několik měsíců, prý žije v našem národě stále a Žárský tím vysvětluje vše, co považuje za Zlo současného politického života, dokonce i euroskepticismus.

Jakoby zdálky se k tématu blíží příspěvek Jiřího Hoblíka s názvem Profanizace moci jako podmínka moderní republiky. Vychází z klasického religionistického dělení všech předmoderních společností na sféru sakrální a profánní. Ve všech monarchiích byla politická moc vždy spojena s posvátnem (krále či království), a tudíž konkubinát trůnu a oltáře byl podstatou každé opravdové monarchie. Proto Masaryk ve Washingtonské deklaraci (1918) nejen odmítá božský nárok habsburské monarchie, ale zároveň píše: „Církev bude odloučena od státu.“ Profanizace politické moci se tak stala podmínkou moderní republiky. Zde ovšem vlastní zájem Hoblíkův teprve začíná, když tvrdí, že radikální změnu prodělala „vnímavost“ Západu vůči moci obecně. V tradičním světě bylo „sakrálno“ centrum života, profánnost pak byla, jako „všednost“, vymezení vůči sakrálnu. Republikánskou ideou se posvátno (religiozita) dostává do ústraní, jako jen jeden aspekt společensko-kulturního života. Pro Hoblíka ovšem profánnost není totéž co sekularizace (zesvětštění). Je to přemáhání rozdílu sakrálního a profánního, jehož výsledkem je znejasnění, zmatené splývání posvátna se světskostí, při kterém posvátno nemizí, jen se za všedními skutečnostmi skrývá. I v kontextu republiky lze totiž najít: sebesakralizaci národa, dějiny lidských práv jako sakralizaci osoby, sakralizaci některých (nekritizovatelných) osobností, sakralizaci hesel a formulí, které mají působit magicky, nikoli jako argument. Konečně sakralizaci se nevyhne ani „lid“ ve známé formulaci: „všechna moc pochází (vychází) z lidu“. To když se ryze světsky a právnicky myšlený originál alle Gewalten… (tedy vlastně „všechny státní pravomoce“) začne chápat metafyzicky jako původ moci ve světě. Tolik ve zkratce. Je vidět, že Jiří Hoblík míří k věcem nikoli nevýznamným. Jistě, zatlačení posvátna do různých skrýší klade k tíži republikánské ideji. Ale pro čtenáře KR to nejzajímavější odbyl jednou větou: „Pozorovat lze profánnost dokonce i na dějinách náboženství, v nichž některé koncepce – zejména v judaismu a protestantismu – ruší rozlišování posvátného a profánního prostoru.“ Co to znamená? Že rušení rozlišování svátostného a profánního prostoru může být i v zájmu víry, nikoli proti ní! Tomu se měl Hoblík, jako původně teolog, věnovat ze všeho nejdřív.

V tradici univerzitního tázání a hledání nových pohledů na tutéž událost, tj. vznik československé státnosti, pokračovala i Mirka Salavová, když se zabývala Rádlovou kritikou Masarykova poválečného příklonu k nacionalismu ve vztahu k německé (třímilionové!) menšině, či Petr Bláha, který popisuje posun v Masarykově pojetí liberalismu, nebo i Jan Šmíd, který se v příspěvku Čí je republika? rozborem liberálního a komunitárního pojetí společnosti vychází patrně nejhloub z kořene problému, kdo je to „my“, které se skrývá v odpovědi na otázku Čí je republika? No přece naše!

Ne všechna vystoupení však byla tohoto druhu. Tak třeba přednáška Ivana Šterna s názvem Reflexe české politiky v roce 1918 před vznikem Československa, popisující takřka den za dnem události v českých zemích od počátku r. 1918. Strhující až napínavý výběr událostí (dat) je však jen první rovinou reflexe. Co ale ani nenaznačuje, kam by asi projevy lidového vlastenectví s převážně republikánským přesvědčením včetně českých politiků vedly, nebýt toho, že hotový koncept československého státu byl Masarykem dovezen ze zahraničí? Nebo bychom byli jako ovce bez pastýře? To je ale právě to, co chceme vědět: lze na sebraných datech stavět nějakou hájitelnou tezi, nebo jimi nějakou stávající tezi vyvracet?

Když se celkově ohlížím za proběhlou konferencí, napadá mě, že žádný z příspěvků nevyšel rovnou z faktu, že Masarykův koncept československého státu a československého národa prostě neobstál a zmizel v propadlišti dějin. Nikdo z přednášejících nehledal příčinu selhání – třeba u realizátorů (jinak dobrého) Masarykova konceptu. To po mém soudu znamená, že celý jeho koncept je opravdu mrtvý i jako idea i jako realizace a už nemá cenu se jím zabývat.

Jistě nikdo nepochybuje, že klíčovým pojmem pro vznik republiky se stal národ a republika vznikla na základě principu národního sebeurčení, který začal v průběhu války propagovat americký prezident Wilson. Jenomže termín national self determination byl sám o sobě problematický a je problematický dodnes (viz např. Katalánsko). Navíc v případě prezidenta Wilsona mohlo jít a patrně šlo o klasické nedorozumění v jazyce. Když se Američanu vykládá o „národu“ (nation), pak on tím nemyslí nic etnického. Jak by také mohl! Že to slovo v rakouské říši znamená výlučně etnicitu, nemusel vědět Wilson, ale věděl to Masaryk. Věděl, ale nemínil plést Wilsonovi hlavu líčením, že ve stejné zemi po staletí žije krom cca sedmi a půl milionů Čechů a Moravanů ještě jeden národ, zvící tří milionů. O jakou „menšinu“ šlo, se Wilson dozvěděl až později a prý se divil, že ho na to Masaryk neupozornil. Nicméně, i kdyby Masaryk nic nezamlčel, na výsledku by to nejspíš nezměnilo nic. Kterému národu bude sebeurčení umožněno a kterému nikoli, záviselo a závisí vždy hlavně na tom, je-li v dějinné konstelaci zrovna na straně silnějšího či vítězného, nebo není a patří mezi poražené, nebo je tak na něho pohlíženo. Tož tak.

Tradiční nevýhoda písecké konference je, že přednášející v rychlém sledu po sobě většinou sotva stačí přednést úvod ke svým tezím. Preciznímu vypracování se ponechává několik měsíců a světlo světa pak spatří jakýsi sborník většinou až dva roky poté.

Snad jedinou výjimkou je úvodní přednáška Martina Šimsy. Tu si mohou čtenáři KR přečíst již v tomto čísle. Je to tak pěkný text, že ani nepostřehneme, jak snadno se autor přenesl přes Hejdánkův kritický pohled v textu Historický pokus a české selhání (1998). Stačí vyměnit současnou politickou reprezentaci za tu správnou, masarykovskou. Jak prosté! Že to Hejdánka nenapadlo?

„Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie,“ napsal v polovině dvacátých let T. G. Masaryk už jako prezident. Ačkoli se jeho víra zcela nekryla s církevním učením, jeho fascinace Ježíšovou osobou je pro nás stále inspirující. V situaci, kdy už Češi a Slováci budovali společný stát a byli z hlediska národního obrození takříkajíc „za vodou“, TGM píše spis Světová revoluce, v němž vykládá první světovou válku jako boj demokracie s teokracií, ale přitom klade důraz na náboženství. Podle něho jsou staré opatrovnické režimy nahrazovány odpovědností každého občana tváří v tvář věčnosti. Jinak řečeno politikaření samo (Caesar) demokracii nezajistí, správa věcí veřejných musí být ukotvena hlouběji; v samotném určení člověka být obrazem Božím (Ježíš).

Martin T. Zikmund: z článku „Návrat k první lásce“ (Perspektivy 2017/25)

Vytisknout