Petr Krejčí: Havlíčkův Slovan a Čech

Petr Krejčí: Havlíčkův Slovan a Čech

Letos oslavíme sté výročí vyhlášení Republiky Československé. K tomu, aby tato republika mohla vzniknout, muselo dojít k řadě událostí, jejichž výročí ale „kulatý“ charakter často nemají.

Jednou z takových událostí byl článek Karla Havlíčka Borovského, který vyšel v osmi pokračováních v Pražských novinách mezi 15. únorem a 12. březnem 1846, tedy před 172 roky.

V úvodu článku Havlíček píše: „Zároveň s probuzením národního ducha a nějaké vyšší činnosti ve vlasti naší přistěhovala se i myšlenka Slovanstva, aneb raději procitla opět, jenomže s větší silou a s větší nadějí než dříve za starodávna. Jak obyčejně ve světě bývá, stala se i tato myšlenka Slovanstva, jako všechny jiné velké a nové myšlenky, módou u nás, takže před několika lety každý skoro sebe jmenoval Slovanem, stydě se jaksi za tak malé jméno, jako je naše Čech, Moravan, Slezan, Slovák… To všechno dohromady nazvali Němci panslavismus, a vyšňořivše ho mnohými zvláště přimyšlenými nemotornostmi, vzali (jen na papíře) troubu válečnou do zubů, a troubili proti panslavismu a Slovanům Mordelement.“ Havlíček je přesvědčen a přesvědčivě dokazuje, že Rusové, Poláci, Češi, Jihoslované (Havlíček říká Ilirové) nejsou jeden národ, tak jak si to myslel např. Kollár.

Havlíček dále říká: „V celém světě, zvlášť ale v Evropě, jsou Rusové buď nenáviděni, neb opovrženi (a to skoro pořád z dobrých příčin), bylo by tedy divno, ale nad míru příjemno nalézti někde na západě přátele. I spřátelili se hned a sbratřili se s námi i s Iliry, považujíce se však potají za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení o nás i o Ilirech se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli (!!) a pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou.“ A dále píše: „Přiznávám se, že mi Maďaři, co zjevní nepřátelé Čechů a Ilirů, jsou milejší než Rusové, kteří s jidášským políbením přicházejí – nás vstrčit do kapsy, Čechové jsme a Čechové zůstati hodláme na vždy a nechceme se státi ani Němci, ani Maďary, ani Rusy, a proto budeme k Rusům chladní, nechceme-li je dokonce nenáviděti. … A právě tak chladnými budeme i k Polákům.“

A v závěru článku píše: „Hlavní zásady celého pojednání, které zde ještě dohromady sestavím, jsou tyto: Slované nejsou jeden národ, nýbrž čtyři tak samostatné a tak mezi sebou nespojené národy jako kterékoliv jiné národy evropejské. Každý z těch národů slovanských sám pro sebe stojí a jeden za druhým ani v dobrém ani ve zlém neodpovídá; čest a hanbu národní nemají společně. Pro velkou podobu jazyků slovanských užitečno a potřebno jest každému národu slovanskému literárně co možná ostatních si všímati a z jejich literatur a jazyků a národností pro sebe kořistiti. … Mocnářství rakouské jest nejlepší garantie na zachování naší a ilirské národnosti a čím výše roste moc císařství rakouského, tím jistěji stojí naše národnosti. Aby někdy Slované všichni jediného jazyka v literatuře užívati mohli, je věc nemožná, a proto každé snažení k tomu nesmyslné a jako maření času škodné. … Zkrátka s hrdostí národní řeknu: Já jsem Čech, ale nikdy Já jsem Slovan. Kdykoli se nazvu Slovanem, učiním to vždy jenom ve smyslu učeném, zeměpisném a národopisném. Slované mají čtyři vlasti a ne jednu vlast, a patriotismus slovanský je jenom o něco méně horší než kosmopolitismus. Lépe je méně lidí, ale důkladně a vřele milovati, než každého trochu.“

Havlíčkova slova proti Rusům a Polákům jsou v článku tvrdá. V další publikační činnosti Havlíček již svá slova mírnil, nicméně v zásadě jeho postoj i nadále vůči Rusům a Polákům zůstal rezervovaný. A pokud šlo o spolupráci slovanských národů, pak mu šlo jedině o spolupráci v rámci Rakouské monarchie, která byla pro něj zárukou jejich dalšího rozvoje. Toto austroslavické stanovisko přejal František Palacký i později T. G. Masaryk. A nepochybně nebýt Velké války 1914–18, Masaryk by o samostatnou Republiku Československou neusiloval.

Petr Krejčí

Vytisknout