Petr Brodský: Gesto smíření

Petr Brodský: Gesto smíření

(Ještě jednou ke Kasperově Lutherovi)

K 500. výročí reformace se v loňském roce uskutečnila řada zajímavých setkání. Úvodem k tomuto jubileu bylo ekumenické shromáždění ve švédském Lundu 31. října 2016. Představitelé Světového luterského svazu společně s papežem Františkem chtěli dát symbolicky najevo, že křesťanstvo právem očekává ve sblížení křesťanských církví další pokrok. K tomuto tématu katolický teolog a blízký papežův spolupracovník kardinál Walter Kasper věnoval svoji studii Martin Luther – Ekumenická perspektiva. V sedmi kapitolách ukazuje, že to, co křesťanské církve na základě jednoho křtu v Ježíši Kristu spojuje, převažuje nad tím, co je rozděluje. Tato studie dokládá skutečnost, že „katolické luterské bádání dvacátého století přineslo významný obrat; dnes se uznává, že Lutherův cíl byl vpravdě náboženský, vina na rozkolu v církvi je posuzována spravedlivěji a ve znamení ekumeny byly převzaty některé jeho názory, v neposlední řadě i jeho kostelní písně“.

I. Přechodné období úpadku a nového vykročení

Martin Luther se narodil 10. listopadu 1483, v době končícího středověku. V církvi bujely mnohé zlořády, zbožnost byla velmi povrchní. Začíná nová éra. Vasco da Gama a Kolumbus objevili Ameriku, zaniká Byzantská říše, je vynalezen knihtisk a Mikuláš Koperník objeví, že se Země otáčí kolem Slunce. „Přední zjev křesťanského humanismu, hluboce vzdělaný a v celé Evropě uznávaný Erasmus Rotterdamský, ostře kritizoval licoměrné křesťany, pokrytecké mnichy a zkorumpované papeže… Když Erasmus mluvil o křesťanské filosofii (philosophia Christi), vyzvedával proti povrchní nábožnosti nutnost obnovy a obrat k podstatě křesťanské existence. V této věci se dostal do ostré kontroverze s Lutherem, která později ovlivnila osudově novověk.“

II. Lutherův cíl: obnova křesťanstva z ducha evangelia

Autor studie si klade otázku, co nového Luther se svojí reformou přinesl. 95 tezí o odpustcích z roku 1517 není revoluční dokument, nýbrž pozvání k akademické diskusi, ke které ovšem nedošlo. Smyslem bylo obnovit katolickou církev. Vynést světlo evangelia ze tmy. „Tímto svým evangelijním záměrem se Luther přihlásil k dlouhé tradici katolických obnovitelů. Vzpomeňme především na Františka z Assisi, který chtěl se svými bratřími prostě žít podle evangelia, a tím je hlásat. Dnes bychom mluvili o nové evangelizaci.“

III. Vznik a konec konfesního věku

Walter Kasper se také ptá, jak je možné, že místo obnovy se církev rozštěpila. Augsburský náboženský mír z roku 1555 vedl k tomu, že zemští vládci se svobodně mohli rozhodnout buď pro katolické, nebo pro evangelické náboženství. Autor v závěru této kapitoly shrnuje: „Zánik monarchie v roce 1918 a následující převratné změny ve 20. a 21. století znamenaly konec konfesní éry. V dnešní pluralistické situaci, kdy se konfesní prostředí rozpadá a příslušníci různých vyznání zcela samozřejmě koexistují, spolupracují a často žijí (a také se modlí) v jedné rodině, jsou v důsledku postupující individualizace hranice mezi církvemi různých konfesí propustné a konfesní rozdíly pro mnoho evangelíků i katolíků nepodstatné. Někdo toho možná lituje, avšak skutečnost je taková, že konfesní věk nenávratně skončil a snaha oživit jej na troskách minulosti je předem odsouzena k nezdaru. Na tom nic nezmění ani katolické pokusy o restauraci ani oslavy v roce 2017.“

IV. Luther a duch novověku

V této kapitole se autor zamýšlí nad tím, jak Luthera aktualizovat. V novodobých dějinách se svoboda daná Bohem stále více prosazuje. Svobodná kritika církve, reformní snahy, to všechno tu již v 15. století bylo. „Reformace byla nepochybně jedním z důležitých článků v řetězu souvislostí, počínaje 16. stoletím. Ale ani při výkladu reformace se nelze na Luthera jednostranně zaměřovat. Přinejmenším humanisticky založeného Melanchtona je nutno jmenovat, uvažujeme-li o dalších účincích luterství. Kromě toho vedly k moderně četné další rozmanité a velmi odlišné stezky, každá svým způsobem. Vidíme je v obou velkých církvích, ve svobodných církvích, ve francouzském a anglickém osvícenství, vymaňujícím se z vlivu církve, jakož i v nově se rozvíjejících přírodních vědách (Koperník, Gali- lei).“

V. Období ekumenismu jako opětovné objevení katolicity

O co by v ekumeně vlastně mělo jít? Katolíci se od evangelíků naučili poznávat důležitost Božího slova a Bible, a evangelíci zase od katolíků důležitost symboliky svátostí a liturgie. Je ovšem pravda, jak dokládá autor, že ač toužíme po jednotě, lišíme se v názoru, v čem ona jednota spočívá a kam má vlastně ekumenická cesta vést.

Jak vidí autor ekumenické nadšení 20. století? „Opadlo – ovšem vrátit se ke konfesionalismu by byla katastrofa. V západním světě se totiž šíří docela jiná, sekulární ekumena, pro niž konfesní rozdíly nehrají roli a která chce křesťanství vytlačit z veřejného prostoru… V mnoha oblastech světa jsme svědky krvavé ekumeny, kterou konfesní rozdíly nezajímají: křesťané jsou pronásledováni a zabíjeni ne proto, že jsou pravoslavní, evangelíci, nebo katolíci, nýbrž prostě proto, že jsou křesťané (jak řekl papež František). Církve si už vůbec nemohou dovolit stát proti sobě nebo jen v sebeuspokojení existovat vedle sebe – musejí spolu žít a vzájemně si vycházet vstříc.“

VI. Ekumenická aktuálnost Martina Luthera

Autor rozvíjí myšlenku, že Luther nebyl příslušník ekumeny v dnešním slova smyslu. Těmi ovšem nebyli ani jeho protivníci. Ekumena začala, když na místo kontroverze nastoupil dialog. A ten mohou vést pouze lidé, kteří jsou ochotni vzájemně si naslouchat a také se jeden od druhého učit. Znamená to respektovat pravdu druhého a být si vědom i svých slabin. Cestu naznačil druhý vatikánský koncil a v tomto úsilí pokračuje i papež František. Přínosem mohou být i Lutherovy mystické aspekty, které lze najít nejen v Lutherově rané tvorbě, nýbrž i v jeho hlavním reformátorském spisu O svobodě křesťanské. Kapitolu o ekumenické aktuálnosti Luthera končí autor poněkud akademicky. „Potřebujeme ekumenu receptivní, schopnou učit se jeden od druhého. Jen jejím prostřednictvím může katolická církev plně a konkrétně uskutečňovat svou katolicitu; na druhé straně lze původní, v podstatě ekumenický Lutherův záměr dovršit jedině prostřednictvím receptivní ekumeny. Ještě nemáme společné řešení; ale ukazuje se možnost společné perspektivy a společná cesta vpřed. Cesta k plné jednotě je otevřena, i když snad může být dlouhá a namáhavá.“

VII. Ekumena milosrdenství – výhled

V závěrečné kapitolce autor zdůrazňuje, že Lutherův příspěvek k dalšímu rozvoji ekumeny spočívá v tom, že vycházel z evangelia. Jedině Boží milosrdenství může zhojit hluboké rány rozděleného křesťanstva. S ohledem na Lutherovo vyznání „Kdybych věděl, že zítra nastane konec světa, zasadil bych ještě dnes jablůňku“ kardinál Kasper 1. listopadu 2009 zasadil v nově založené zahradě ve Wittenbergu lípu. Luteráni pak u římské baziliky sv. Pavla zasadili před hradbami mladý olivovník. Kasper zdůraznil také prvky duchovní ekumeny – společné čtení Písma a společnou modlitbu. Celé zamyšlení nad ekumenou končí autor takto: „Jednota je dnes blíže, než byla před pěti sty lety. Už totiž započala. V roce 2017 už nekráčíme k rozdělení jako v roce 1517, nýbrž k jednotě. Budeme-li mít odvahu a trpělivost, nebudeme nakonec zklamáni. Budeme si protírat oči a plni vděčnosti žasnout, co všechno Duch Boží dokázal – možná úplně jinak, než jsme to plánovali my. Takto ekumenicky viděno by mohl být rok 2017 příležitost pro křesťany evangelické i katolické. Měli bychom ji využít. Prospělo by to oběma církvím, mnoha lidem, kteří na to čekají, i světu, který zvláště dnes potřebuje naše společenství.“

Přiznám se, že jsem knihu Martin Luther – Ekumenická perspektiva přečetl jedním dechem. Ekumenu stojí za to hýčkat, okopávat a zalévat. Přínosných je i 63 poznámek k textu jednotlivých kapitol. Závěr patří papeži Františkovi: „Nesmíme se smířit s rozštěpením a odcizením církví, které se stalo v důsledku rozdělení křesťanstva. Budeme-li překonávat kontroverze a nedorozumění, které tak často stály v cestě vzájemnému pochopení, máme šanci onen osudový okamžik našich dějin napravit.“

Co na můj dotaz k ekumeně řekl synodní senior a předseda ERC Daniel Ženatý? „Ekumeně se daří tam, kde existuje touha být spolu v tom nejpodstatnějším, totiž ve vztahu k Bohu. Pak padají předsudky a vztahy mezi křesťany se mění. K lepšímu. Jsou hlubší, naplněné respektem a vzájemnou úctou.“

Závěrem zpráva z tisku: „Na základě usnesení České biskupské konference, jako gesto ekumenického smíření, průčelí Týnského chrámu na Staroměstském náměstí v Praze ozdobil pozlacený kalich s hostií, aby připomínal, že tento kostel býval od počátku 15. století do roku 1621 předním kostelem strany podobojí.“ (Metro 22. 2. 2018)

Petr Brodský

Walter Kasper: Martin Luther. Ekumenická perspektiva

Praha, Vyšehrad 2017, 80 s.

(Poprvé recenzováno v Křesťanské revue v čísle 3 roku 2017.)

Vytisknout